V nejdelší kategorii Grossglockner ultra-trailu letos startovalo cca 320 lidí, z nichž všichni se do závodu museli určitým mechanismem kvalifikovat. Na rozdíl od mé oblíbené B7 se tak předešlo tomu, aby byl někdo v kopcích Vysokých Taur poprvé. Na trati mělo být sice 5 lékařů, 50 míst k ošetření a 100 záchranářů, ale čím méně pacientů, tím lépe.
Příprava na závod byla adekvátní, troufnu si říct, že jsme nic nepodcenili. S trenérem Ondrou Prudilem jsem makal na posílení stehen, aby vydržely v dlouhých a náročných sebězích. Odpálená stehna byl totiž můj opakující se problém na mnoha závodech. Úspěch této spolupráce se projevil už před GGUT na poslední 135km Pražské stovce, kde jsem byl v cíli schopen dělat dřepy. Do té doby nemyslitelné!
A dále, v rámci přípravy, jsem od konce ledna hrdým svěřencem trenéra Zděnka Štěpánka. Trénink tedy odpovídal náročnosti a délce trasy, nepodcenili jsme nic. Dokonce jsem 3 týdny před startem naběhal v kopcích Dolního Rakouska během 3 dnů 85 km a nastoupal asi 5500 m. Vyzkoušel jsem si tak většinu terénu, který mě na závodě čekal a vyběhl si také na téměř třítisícový kopec Reisseck.
START
V den závodu cca v 13:00 (start byl plánovaný na 22.00) organizátoři oznámili, že se nakonec rozhodli zvolit variantu trasy „špatné počasí“. Prý kvůli 30-40% pravděpodobnosti výskytu bouřek. V praxi to pro nás mělo znamenat, že se parametry závodu mění na 116 km a 5000m převýšení, zatímco „normální“ trasa má 110 km a 6500m převýšení. Původně jsem měl v plánu si jít ještě po obědě zdřímnout, ale po přečtení zprávy o změně trasy to bylo najednou nemyslitelné. V hlavě mi šrotovalo, co tahle změna v praktické rovině vlastně představuje. Po asi 2 hodinách přemýšlení, proč mě to vlastně tak štve, jsem došel k závěru, že mám obavu, aby závod nebyl najednou o moc lehčí, než na co jsem se připravoval. Abych nepřišel zkrátka. :) To jsou problémy, co… Zkrátka jsem ale určitě nepřišel.
Po startu na fantasticky zaplněném sympatickém kaprunském náměstíčku nás prvních 21 km trasa vedla po kompletně rovném asfaltu. Tenhle půlmaraton jsem proběhl za 1:56. Pak jsme začali konečně stoupat, ale z asfaltu na trail jsme se přesunuli asi až po 37 km. Z prvních zhruba 4 hodin pohybu nám hodinu intenzivně pršelo a další hodinu pršelo lehce. I tak jsme byli všichni pravděpodobně mokří (či propocení) hned hezky od začátku. V noci jsme procházeli kolem jezer a přehrad, na které se jezdí na čumendu za drahý peníz lanovkami. Já si tam vyšlápl po vlastních. A v té tmě neviděl nic.
U Weissee jsme se napojili na původní trasu závodu (tu najdete zde). Myslím, že rozhodnutí organizátorů na poslední chvíli změnit trasu, jakkoli nepříjemné bylo, bylo rozhodnutí dobré. Krom vytrvalého deště nám cestu osvětlovaly blesky z bouřky, jejíž blízkost jsem neuměl spolehlivě odhadnout, ale byla pravděpodobně poměrně daleko, protože hromy z většiny blesků k našim uším nedolehly. Býval jsem sice typ člověka, který zlehčoval i poměrně dramaticky vypadající podmínky, ale v životě mi stačilo ocitnout se uprostřed bouřky jen jednou a už bych to nikdy nechtěl zažít.
PRVNÍ SEDLO
Doškrábat se po celkem 6h 15min běhochůze do sedla Kalser Tauern ve výšce 2515m bylo velmi úlevné. Konečně změna! Navíc ve 4 ráno hudba končí, stoly jsou polité a pomalu ale jistě začíná svítat. Následoval dlouhý 16km seběh na velkou občerstvovačku, kde se nacházely naše drop bagy. Konečně jsem mohl vypnout čelovku, z kopce to výborně odsýpalo a já jsem měl radost, že jsem předběhl dobrých 20 závodníků. Seběh vedl přes prudké mokré kameny, blátivým zarostlým trailem, po štěrkové cestě, lesní stezce s mokrými kořeny, hrubém štěrku, jemném štěrku… Inu, pestré to bylo! A na konci náročného, ale pěkného seběhu nás přivítala občerstvovačka – 62. km, Kals am Grossglockner.
Převlékl jsem si triko, vyhodil z batohu péřovku (protože v horách nikdy nevíš), dal si polévku (a spálil si o ní pusu), doplnil jídlo a gely a pokračoval vstříc výživnému stoupání.
KALS-GLOCKNERHAUS: spektakulární část
Z výšky 1340 m.n.m. v Kalsu do 2630 m.n.m. na Glorerhütte jsme překonali celkem 10 km. Stezka vedla přes můj oblíbený Lucknerhouse, ze kterého jsem 3x vycházel na Grossglockner (z toho 2x úspěšně).
V této části trasy jsem začal očekávat první závodníky z 57km trasy, kteří krátce po mé návštěvě Kalsu startovali poblíž občerstvovačky. Od této chvíle bylo zase na co koukat, protože pohled na čerstvé, odpočaté a rychlé závodníky byl motivující…skoro.
Ale věčné uhýbání z cesty mě asi po 150 závodnících přestalo bavit. Suverénně nejkrásnější část celé trasy byla z Glorerhütte k Glocknerhousu. Nádherný trail, výhled na Grossglockner, mix zelených ploch, modrého nebe, bílých mraků a šedých skal. Skutečná nádhera. Do toho spousta usměvavých fandících turistů. Mělo to jedinou nevýhodu – bylo potřeba koukat se pod nohy. Téměř 10km úsek zvlněného terénu byl zakončený pravděpodobně nejprudším klesáním celého závodu k přehradě Margaritzenstausee. Jen kousek nad ní, na chatě Glocknerhaus byla opět občerstvovačka. Tedy po 20 km od té poslední v Kalsu.
GLOCKNERHAUS-FUSCH
Po občerstvovačce na chatě Glocknerhaus následoval pro mě nejtěžší úsek s největší krizí. Pravděpodobně se zde na mě nejvíce ze všeho podepsala nadmořská výška, kterou zjevně nesnáším nejlépe. Vlastně jsem měl pocit, že ji na tom kopci snáším nejhůře ze všech. Bylo potřeba nastoupat z 2000 do 2660 m.n.m. na asi 3,7 km. Ale vůbec to nešlo. Tepy spadly na 125 a výš to moc nešlo.
O to víc mě překvapilo, jak dobře se mi, doslova jako mávnutím kouzelného proutku, udělalo hned po překonání sedla Untere Pfandlscharte ve výšce 2663 m.n.m.. Hned za sedlem totiž následoval asi 300 výškových metrů dlouhý strmý zasněžený svah, na kterém závodníci padali jako kuželky. Každý hledal tu svoji strategii, jak se v rozbředlém sněhu dostat na konec tohoto prudkého svahu. Byly zde fixní lana, ale lidí tu bylo hodně, svah prudký, času málo a spousta únavy k tomu. Alespoň u mě. Někdo to zkoušel po zadku, jiní jeleními kroky. Padali jsme všichni. První třetinu kopce jsem i já hledal svoji strategii, ale neustálé padání mě přimělo hledat další řešení. V druhé třetině jsem si z batohu tedy vytáhl relativně bytelné nepromokavé rukavice, dřepnul si na paty a v mírném záklonu opírajíc se a přibrzďujíc o sníh rukama v rukavicích jsem se sunul přiměřenou rychlostí níže. Bez rukavic by to bylo o rozedření rukou. A vézt se v podřepu bez opory rukou bylo jednak velmi bolestivé na kolena a jednak to moc nejelo. Asi v půlce však kopec zvýšil svůj sklon a já se asi 25 metrů nekontrolovatelně sunul dolů, až mi se zastavením pomohl kámen, na který jsem zadkem narazil. Naštěstí jsem si ho nenatrhnul a ani nenarazil. V poslední třetině jsem tedy pokorně využil služeb fixního lana, po kterém jsem se v kožených rukavicích mohl „spouštět“ rychleji, než ostatní.
Na konec sněhového svahu, kde horská služba čekala na první zakrvácené závodníky, jsem však už doběhl jako jiný člověk. Nevím, co se stalo. Snad kombinace změny pohybového stereotypu, radost ze své rukavicové „vychytralosti“, díky které jsem v zasněženém svahu překlouzal dobrých 40 lidí z různých kategorií. Možná chvíle odpočinku. A taky možná kombinace všech těchto faktorů způsobila, že jsem z kopce běžel jako čerstvý a opět předbíhal další a další závodníky.
Než se sklon kopce začal mírnit, tak jsme na 3,2 km sestoupali 770 m. To jsem seběhl asi za 35 minut. Terén byl dost technický, nepřehledný a mokrý, a tak jsem zde hodil svou první a poslední držku na tomto závodě. Naštěstí z toho bylo „jen“ rozbité koleno a ne třeba hlava. Sice jsem při pádu vyletěl mimo trail na jakousi vegetaci, ale dál jsem mohl pokračovat okamžitě. Síla mi pak vydržela až do poslední velké občerstvovačky ve Fuschu, která se pocitové neustále vzdalovala. Svou roli hrálo i to, že jsme byli zase v nízké nadmořské výšce, v bezvětří a především na přímém slunci. Organizátoři asi nechtěli táhnout trasu po silnici, a tak nás neustále vedli támhle do kopce, tadyhle přes plotek pro krávy, bahno a kravská lejna. A když už jsme slyšeli fandění z občerstvovačky, tak jsme si museli ještě nastoupat 100 výškových metrů.
Opět mě začalo napadat, že by rozbité koleno mohl být důvod závod ukončit… Ve Fuschu jsem konečně viděl manželku Lucku s dcerkou, trenéra a další kamarády spoluzávodníky. Dostal jsem dezinfekci na rozbité koleno, kafe, gel s kofeinem a vyslali mě dál. Moje bebí mi jen pofoukali, na omluvenku ze závodu to podle nich nebylo. Ach jo.
FUSCH-CÍL
Následovala nejprudší a nejteplejší část závodu. 650 výškových metrů na necelých 3 km zelenou džunglí. Z půlky na slunci. Díky nižší nadmořské výšce se mi do kopce šlo výrazně lépe.
Navíc se tady táhli jako sopel úplně všichni kolem. Na asi 2 místech šlo strčit hlavu pod vodu a trochu se osvěžit. Po několika zvlněních na štěrkové cestě jsem věděl, že už mě čeká jen pár kilometrů seběhu a pak cíl. Bohužel jsem musel jít nečekaně do lesa odložit jednu zásilku, ale možná právě díky tomu se mi těch posledních asi 500 výškových metrů z kopce na 3 km běželo tak dobře. I když to bylo lesem přes vlhké kořeny. A na úplně posledním kiláku z kopce v tempu 4:20 mi asi narostla křídla.
Přiznám se, že jsem se musel hodně snažit, abych se při probíhání městem nedojal. Samozřejmě bych mohl, nestyděl bych se za to! Atmosféra byla neuvěřitelná. Koridor (skoro) jako na UTMB, usměvavé tváře, fandění, z kopce dolů…Nádhera. Cíl byl cíl.
V cíli jsem se konečně se všemi mohl pozdravit bez toho, abych za chvilku zase musel běžet na trasu.
VÝSLEDEK
Závod jsem doběhl na 36. místě celkově a 22. v kategorii. Můj odhad byl, že závod zvládnu za 17-19h. Nakonec to bylo 19:58 :)
