► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!
Maruška Lollok Klementová je vášnivou horskou průvodkyní, horolezkyní a cestovatelkou. Jako horská průvodkyně nabízí akce třeba v Nepálu, Patagonii, Itálii nebo Rakousku a to včetně akcí uzpůsobených speciálně pro děti. Kromě horských akcí se věnuje i vzdělávání nových průvodců v rámci Alpenverein nebo pořádá odborné vzdělávací semináře či cestovatelské promítání pro veřejnost.
Co vše v rozhovoru s Maruškou zaznělo?
0:28 Vůdce nebo průvodce?
8:23 Horské vzdělávací semináře
11:27 Alpenverein
15:12 Horskou průvodkyní po covidu
17:08 Oblíbená místa
22:28 Rodinný život a práce průvodkyně
28:02 Cestování a hory s dětma
36:07 Inspirace k učení dalších průvodců
39:25 Co Marušce hory dávají a daly
Video YouTube verze zde:
Podcastová Spotify verze zde:
Podcastová Apple verze zde:
Podcastová Google verze zde.
Hlavním partnerem naHoru.tv je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde.
Naším partnerem je také BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na všechny jejich produkty. Doporučujeme například jejich vysocekvalitní Zinc Complex. Více o jejich produktech se dočtete v článku.
Rozhovor jsme natáčeli na Friesových boudách v Krkonoších.
O horských akcích, seminářích a promítání, které Maruška nabízí, se dočtete více zde.
Podpořte vznik dalších rozhovorů.
Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem.
Horská průvodkyně a outdoorová máma Maruška Lollok Klementová
Našimi partnery jsou Ryzí Horská značka Salewa a výrobce doplňků stravy Brainmarket.
Cestovatelka, horolezkyně, horská průvodkyně a outdoorová máma, Maruška Lollok Klementová alias Děvče z hor je naším hostem na Friesových boudách v Krkonoších.
Maruško, ahoj.
Ahoj.
A děkujeme Salewě a Brainmarketu za podporu.
Maruško, ty jsi vlastně neuvěřitelně činorodý člověk, pokud jde o horské působení, o působení prostě na horách, s širokým záběrem.
Postupně se ty věci pokusíme probrat, ale čím tak nějak vlastně ty nejvíc, jako sama pro sebe jsi?
Krom té mámy?
Krom té mámy.
Krom té mámy, co dělám asi profesně, tak vodím lidi po horách, takže když se mi někdo zeptá, co dělám, tak jsem nejvíc horská průvodkyně.
Vůdce nebo průvodce?
Jasně. A zároveň, já jsem tady měl původně napsáno horská vůdkyně, ty jsi mě opravila, a já bych tě chtěl poprosit, abys nám pomohla udělat si pořádek vlastně v tomhle tématu, protože jsou vůdci.
UIMLA, UIAGM, jsou horští vůdci, horští průvodci a možná to říkám tak nějak jako takový guláš, tak prosím tě, jak to je?
Já tě budu edukovat. Je to tak, že existují dvě profese v horách, horští vůdci a horští průvodci. Horští vůdci nosí tu pěknou modrobílou placku UIAGM, je to statut mezinárodně uznávaného horského vůdce, ten člověk prošel nějakým vzděláním, udělal nějaké závěrečné zkoušky a má kompetence proto vést lidi v jakémkoliv horském terénu, v jakémkoliv prostředí. Horský vůdce, lezení, skály, ledopády, prostě cokoliv v horách.
Horský průvodce má ty kompetence osekané, nemůžeme si primárně navázat někoho na lanu a s ním někam vyrazit, nemůžeme chodit s lidmi na skály v zahraničí a v rámci té profese horských průvodců, tak ještě se u nás třeba v České republice rozlišuje ten horský průvodce, který má tu mezinárodní licenci UIMLA, což je zase nějaký mezinárodní standard, takže máme na to tříletý kurz, zkoušky, které se dělají pod nějakou hlavičkou mezinárodní organizace, plus ještě tady existuje horský průvodce takzvaný MŠMT, nebo jak to nazvat, což v praxi znamená, že Česká legislativa říká, kdo může dělat horské průvodce, pokud ty podmínky splníš, tak si horský průvodce podle České legislativy a guláš je i v tom, že ta Česká legislativa neodpovídá zdaleka tomu mezinárodnímu standardu, protože když je někdo horský průvodce, že si udělal kurz podle České legislativy, ještě neznamená, že má ty zkušenosti a know-how jako ten horský průvodce UIMLA, protože je to vzdělání na UIMLA, na toho mezinárodního průvodce prostě náročnější, vyžaduje praxi v horském terénu, vyžaduje dlouhodobější vzdělání.
Jasně, takže pokud někdo, řekněme, by měl teoreticky zájem o to prostě nějakým způsobem lidi vést nebo průvodcovat, abychom teda si úplně přesně rozlišili, tak ten první a nejjednodušší krok by bylo to MŠMT?
Myslím, že asi nejjednodušší je vůbec si projít nějakým fakt základním kurzem, dělá je u nás více organizací. Já konkrétně učím v jednom kurzu, který organizuje Český spolek horských průvodců, to asi můžeme takhle říct. A když zjistíš, proč je v rámci toho kurzu, třeba pochopíš, že ta práce není zas taková jednoduchá, a asi všichni si myslí, jak je to strašně pěkné.
Pojedu s lidmi a tam prostě s nimi zapařím.
Úplně nezapařím, ale hory, hezké fotky, jezírka, večer to vínečko na chatě, krbíček, prostě parádní práce. Práce jak víno. Ale má to tady spoustu background stránek, ostatně jako spousta profesí, kdy si myslíme, jak to vypadá skvěle. Tak třeba na tom základním kurzu pro horské průvodce zjistí, že to úplně není pro ně. Práce s lidmi a náročná práce s lidmi. Naopak ti, kteří zjistí, že tohle by jako šlo, tohle by mě mohlo bavit, chci vědět víc, tak pokračují do té nadstavby na toho mezinárodního horského průvodce, dodělají si více bloků, připraví se na ty náročné zkoušky a nechávají si potom prostě tu mezinárodní placku.
Jasně. A pak někdo, kdo chce teda teoreticky jít jako ještě?
Nemusí to být úplně kompatibilní. Pokud třeba hodně lezeš, pohybuješ se na skialpech, říkáš si, hele, chci, aby mě tohle živilo, chci vodit lidi v horském terénu, nemusíš jít tou cestou toho horského průvodce, ale můžeš rovnou se hlásit do kurzu na horského vůdce. Ve světě to bývá různé, u nás třeba to vzdělání není navazující, kdyby jsi to chtěl dělat v Německu, v Rakousku, tak tam to navazuje jinak, tam ta posloupnost je jiná. V Německu projdeš od průvodce k vůdci, u nás nemusíš projít tím průvodcovským vzděláváním, uděláš přijímačky asociace horských vůdců, nastoupíš tam do vzdělání, vzděláváš se vlastně z druhé asociace, Česká asociace horských vůdců, a pak děláš zkoušky v Chamonix.
Jasně, jasně. A z toho, co jsem jenom pochopil tak to UIAGM, tak je, protože my jsme měli hosta Radka Groha, který je horský vůdce. A z toho, co jsem pochopil, tak to je dost vlastně náročné. Ty musíš umět fakt dobře lézt, chodit na mačkách, na skialpech, prostě v terénu.
Já si myslím, že ono je vůbec náročné se dostat do toho vzdělání na horského vůdce, protože tam je řada podmínek, které musíš splnit, odevzdat, tzv. bericht, takový ten seznam túr, 50 skialpových tur, prostě já nevím, úplně to neznám z hlavy, ať neplácám nesmysly, 20 cest písků, které mají už určitou obtížnost, 30 cest na vápně, větší délky, vylezené ledopády, prostě čtyřkové, pětkové ledy. Takže se bavíme o tom, že vůbec, abys šel do vzdělání na horského vůdce, tak už obecně musíš být machr, prostě musíš mít dost velké porce zkušeností a není to lehké se do toho vzdělání dostat.
Ve které fázi tvého horolezecko-cestovatelského života jsi si ty řekla, že bych si chtěla být průvodkyní?
Já jsem začala v roce 2004, to je dost takové kruté datum, když se už teď promítám do své retrospektivy, brigádně u cestovní kanceláře jedné brněnské a měla jsem na starost takové ty velké zájezdy, ty karusely, těch 40-50 lidí, jezdila jsem na začátku do Skandinávie, pak Korsiku, Francii, Rakousko. A byla to brigáda, první dva roky, než jsem dostala nabídku dělat full-time v té cestovce, ale střídala jsem práci v kanceláři, dělala jsem té cestovce jako marketing, reklamu, propagaci, katalog a v létě jsem mohla jezdit, nebo v čem jsem mohla jezdit, že se to tak hezky kombinovalo, pak jsem přišla ještě do jiné cestovky, pak jsem měla dvě děti, ať to tak zkrátím, a když jsem se měla vrátit zpátky do cestovky - duben 2020 - všichni asi víme, jak dopadl outdoorový a cestovní trh na jaře 2020 a mě to vlastně dotlačilo nebo rozhoupalo k tomu, že mi končila rodičovská, je to, to období na té rodičovské/mateřské pro ženy, jestli tady můžu mít ten ženský úhel pohledu, hrozně dává příležitost k tomu fakt se zamyslet na tím, co chci dělat, protože je to na jednou život před tím a potom, před dětmi a po dětech, a k tomu, to období toho covidu, mě to celé dokopalo k tomu, říct si prostě pojď to zkusit na nějakém IČU, pracovat sama na sebe a od té doby funguji vlastně jako samostatná horská průvodkyně a myslím, že to bylo asi nejlepší rozhodnutí, co jsem v životě udělala, že prostě v té době jsem si řekla, zkusím to, risknu to, klaplo to a je to fakt super, je to prostě práce, která je mým koníčkem, která mě baví, na kterou jsem pyšná.
Horské vzdělávací semináře
Ty máš taky ve svém výčtu na webu, na který dáme pod video odkaz nebo do popisku, tak máš jako fakt šílené množství destinací, jako to tady nemá smysl vůbec číst, to se mrkněte sami, ale takže chápu, že to bylo dobré rozhodnutí, minimálně ve vztahu k cestování. A to, co mě ještě zaujalo i vlastně v tom stejném výčtu, tak bylo, že ty jsi absolvovala spoustu odborných seminářů a já jsem upřímně řečeno vůbec nevěděl, že takové věci existují a chci si tě možná i zeptat, pro koho jsou dostupné, protože jsem tam viděl věci, samozřejmě jako orientace v horách, GPS, zimní hory na sněžnicích, turistika v netradičním prostředí, nehodovost v Alpách a tak dále. Prostě různá témata.
To jsou témata, která já lektoruju.
To jsou semináře, které dokonce ty lektoruješ.
To jsou semináře, které učím. Učím je proto, že jsem taky někým byla naučena. Hodně zkušeností, znalostí mi dal ten kurz horského průvodce, ale v době, kdy jsem neměla ty děti a měla jsem víc toho času na nějaký seberozvoj, tak začala jsem pracovat pro rakouský alpský svaz, pro Alpenverein. A Alpenverein nabízí spoustu těch doškolovacích kurzů, takže jsem si tam dělala kurz na průvodce po Sněžnicích, průvodce nebo instruktora chození po ferratách. A pak jsem se dostala do vzdělání na instruktora Hochtouren. Je to rakouské státní vzdělání na sportovní akademii v Innsbrucku. Takže jsem absolvovala ještě kurz na instruktora Hochtouren s rakouskou státní zkouškou. v rámci tohoto statutu musíme mít nějaké doškolení, takže co pár let jezdím do Rakouska se ještě doškolovat a rozšiřovat si znalosti.
A to je v němčině?
A je to v němčině. Tím, že je to státní vzdělání, tak je to v němčině, protože přijde komise, dostaneš ten diplom, to vysvědčení v německém jazyce, probíhá zkouška.
Ale takových lidí to asi moc lidí nedělá, ne?
Asi to moc lidí nedělá. Myslím, že ani o tom vzdělání spousta lidí neví v Čechách.
My podcast děláme tři roky a já jsem se zatím nesetkala upřímně řečeno s vlastně s tím, že...
S žádnou rakouskou instruktorkou.
No, to ne, no. To určitě ne.
Myslím, že asi budu jediná holka. Že to není úplně svět, který by holky moc lákal. Mě na tom lákalo hlavně získání nových zkušeností. Obecně prostě Alpenverein všichni známe, že jo. Je to top organizace, která se fakt hodně věnuje tomu vzdělávání, metodice, přednáškám a ty kurzy tam jsou super, jo. Tam jasně, vlastně v Čechách jsem zatím nenašla adekvátní náhradu toho, co mi dávají ty kurzy v Rakousku, takže na ty kurzy jezdím do Rakouska a baví mě to. A následkem toho vznikala spousta těch kurzů, které dělám i tady v Čechách. A tím, že jsem přímo pracovala v kanceláři, že jsme dělali členství v Alpenvereinu, tak jsem se vlastně hodně zajímala o to, co je dostupné pro Čechy a je toho dostupné pro Čechy spousta. V angličtině je spousta vzdělávacích programů. Ne úplně s tou státní zkouškou, ale obecně na ferraty, na lezení a další. V rámci Alpenvereinu, takže když si otevřeš Alpenverein.at, najdeš si tam Alpenverein Academy, vyfiltruješ si kurzy třeba angličtině, tak se tam prostě přihlásíš a jedeš. Že to není nijak nedostupné a třeba i Češi ty kurzy absolvují. Nejsem jediná, akorát asi prostě to není úplně nějak, že by se o tom moc vědělo.
Alpenverein
No a teda ještě možná bych se tě zeptal na ten Alpenverein, protože já myslím, že asi hodně lidí to bude znát jako prostě pojištění. Pak lidi asi vědí, že zkrátka můžeš získat nějaké výhody na chatách. A pak, že existuje nějaká síť, jako ty chaty. Co je vlastně Alpenverein?
Když se budeme bavit čistě o tom rakouském, Alpenverein je alpský svaz, založený v roce 1868, který sdružuje nadšence do pohybu v Alpách. Vznikl pro to, aby vůbec se ti lidé někde dali do nějakého klubu, spolku, vznikla nějaká základna, začali stavět chaty v Alpách. Když už stavíš chaty a máš tu členskou základnu, tak těm členům rádi dáš výhody. Postupně se ta síť rozrostla tak, že třeba jenom rakouský Alpenverein má 600 000 členů, německý má přes milion. A ty alpské svazy začaly vznikat i v dalších alpských zemích, takže v Německu, v Itálii, ve Švýcarsku, ve Francii. Vzájemně si uznávají to členství i ty výhody na chatách, protože pořád je to nějaký spolek sdružující nadšence do Alp. A teď, když si členem, tak pro 80 % Čechů je to výhodná pojistka a výhody na chatách, ale z těch členských příspěvků jednak funguje ta organizace. Takže vzdělávají školy, dělají i třeba online semináře, můžete si to najít na YouTube, prostě si to teďka přehrát. Vždycky v zimě dávají lavinovou třeba metodiku update, aby si člověk zjistil, co je nového v oblasti posuzování lavinového bezpečí. Plácnu, je toho hodně moc. A z těch členských příspěvků se i financují třeba opravy chat. Ať jsou tam soláry, ať je tam prostě více ekologický provoz na těch chatách. Pracují s mládeží, dělají značení turistických tras, takže je to spolek, který udržuje Alpy, abychom tam mohli chodit. A ty tvoje peníze nebo moje peníze, protože i já si platím plné členství, i když tam jsem funkcionář, i když pro ně pracuji a vodím pro ně kurzy, tak i přesto platím plné členství, protože tím podporuješ chod toho všeho. A vlastně díky tomu ta infrastruktura v Alpách funguje tak, jak funguje. Fungují chaty, fungují turistické trasy, funguje kartografický ústav, fungují online digitální mapy, funguje toho prostě spousta, co my nevidíme, protože si myslíme, hele, spím na těch chatách pouze pětkrát, no to se mi nevyplatí, tak na to kašlu a půjdu prostě někam jinam na Tokajskou.
Všechny ty věci, které bychom vlastně...
Chtěli využívat zadarmo.
No, chtěli využívat zadarmo, ale které bychom strašně rádi třeba i měli tady.
Jasně.
Byť nemáme ty velehory.
Máme tady Klub českých turistů, no to je obdobná funkcionalita. Když jsme byli v Rakousku a Uhersku, tak i na našem území byly sekce Alpenvereinu. A když jedeme do Rakouska, tak jde vidět, že i ty chaty mají ty původní české názvy.
Prager Hütte.
Přesně, Gablonzer Hütte, Jablonecká chata a tak. Takže je tam nějaký odkaz na minulost. Druhá světová válka, komunismus. Asi nemůžeme chtít, aby ten Alpenverein nadále tady fungoval, ale fungoval tady. Podobný princip se snaží držet Klub českých turistů, akorát třeba není tak vidět, protože prostě tam není ta výhodná pojistka jako pro členy Alpenvereinu.
Horskou průvodkyní po covidu
Jakým způsobem se pro tebe jako horskou průvodkyni po covid změnila situace? Protože při covidu lidi vzali hory útokem do jisté míry. My jsme teda při covidu začínali jako podcast, takže taky si tu dobu pamatujeme velmi dobře.
My jsme dost trpěli v době covidu, hlavně v době těch omezení typu můžete se sdružovat maximálně v počtu dvou osob a maximálně ve svém okrese. A když se týkaly nějaké kompetence pro omezení činnosti, tak odpověď byla úplně jednoduchá. Ale vaše činnost není zakázána, ale můžete průvodcovat. Takže můžeš průvodcovat jednoho člověka v rámci svého okresu, což nebyla potom poptávka, abych tak řekla. Ale nějak jsme to ustáli. Tím, že ještě učím lektory, tak ty kurzy mohly probíhat, protože to byla edukativní činnost pro neziskovou organizaci. Takže tam se to dalo nějak ustát. Nějaké úspory na to padly samozřejmě na přežití covidu, ale mě ten covid naučil k tomu se fakt osamostatnit. A začínala jsem postupně po Čechách, kurzy, orientace, takovéhle věci. A postupně se to nabalovolo. A přece jenom ty hranice třeba v létě se uvolňovaly. To je taková moje hlavní pracovní sezóna to léto. Takže se do Rakouska dalo jet. Pak se uvolnili i hranice mimo Evropu. Takže už v listopadu 2021 jsem měla v Nepálu skupinku. A dalo se to postupně přežít. To nebylo tak dlouhé, jak to vypadalo, že to bude. Mluvíme o nějakém jaru 2020, kdy to začalo. A já jsem ještě v únoru 2020 se vrátila z Patagonie pracovně. A pak už po roce a půl, co to začalo, jsem byla v Nepálu. Takže to nebyla zase tak dlouhá doba, že by to bylo tak hrozné. Dalo se to s omezeními, rouškami, PCR testy. Všichni jsme to zažili. Ale dalo se fungovat.
Oblíbená místa
Pokud se budeme bavit o tobě jako o cestovatelce a člověku, který vyhledává destinace nejen kvůli ostatním lidem, a kvůli sobě samému. Což teda si říkám, nakolik se to vůbec je.
No neděje.
Neděje, jo? Dobře, máš nějaké oblíbené místo, kam se prostě vracíš?
A z čeho můžu vybírat? Evropa, svět. Řekni světadíl a já ti řeknu oblíbené místo na daném světadílu.
Dobře, tak řekněme si top 3 a je jedno, který světadíl.
V Evropě mám ráda Rakousko, já se tam cítím dobře.
To je široký pojem Rakousko.
Vracím se třeba ráda do Solné komory, tam prostě už znám každý kámen. Mně to dělá dobře, že to tam znám. Pak mě dělá dobře, když se přesunu o údolí vedle, o nějaké jezírko vedle. Mám ráda Dolomity, to je úplně srdcovka. Mám ráda ten Nepal, to je taky velká srdcovka. Tam lítám taky dvakrát ročně už roky. Mám ráda i skandinávské země, když jsem tam dlouho nebyla, tak je to zase trošku jiné. Proto mám třeba ráda i tu Patagonii, protože je to hodně podobné ve Skandinávii.
Někde jsou místa, která by si zatím řekla, že ještě nejsou křížem objevena?
Mnou, anebo obecně?
Myslím teď obecně, to znamená...
Turismem.
No, jako turismem, kam vlastně stojí za to jet.
Nevím, protože já na taková místa nejezdím. Ty jsi to možná tady naznačil a já vlastně nejezdím nikam sama. Nejezdím nikam na dovolenou. Já vlastně pořád jsem někde v práci s nějakou skupinou a ráda bych si někde takhle zabalila ten batoh a jela někam sama, ale já na to nemám čas. A já vlastně ani nechci, dokud mám dvě děti. Zmínil jsi, že mám ty děti. Já je prostě mám. A když už jsem doma, tak ten čas chci trávit s nima. Když už jsem doma, tak fakt se snažím být s těma dětma. A tím pádem si radši ani nedělám seznam nějakých destinací, které bych chtěla objevit, ať mě to nemrzí. Ten čas na to ještě přijde určitě.
A nakolik, když jsi se skupinou lidí, tak si to všechno užíváš tak, jako by sis to teoreticky užila, kdyby jsi byla sama. Protože chápu, že jsi v krásném místě, v krásné destinaci, kde jsi asi ráda, příjemná kancelář, ale zároveň možná po vlastní ose by to bylo přece jenom trošku jiné.
Bylo by to úplně jiné. Já musím říct narovinu, a jsem za to fakt ráda, že se mnou jezdí hrozně příjemní lidi. Tím, že si ti lidi vybírají mě, že se mnou chtějí někam jet, že to není, že by mě, když jsem dělala pro cestovní kanceláře, a jezdila jsem ty zájezdy, tak kolikrát se stalo, že přišli k tomu autobusu, mikrobusu na letiště a teď na mě koukali a jako jdeme s tebou nebo s váma a kde je někdo jiný. A teď tam čekali prostě nějakou chlapa, Breda Pita nebo co já vím. Byli prostě zklamaní, že najednou tam stojím prostě já, což už se teďka nenastává. Takže odboural se tady ten typ lidí, kteří by byli třeba nějak nešťastní, nebo bych mu nesedla já lidsky nebo osobnostně. Díky tomu, že máme ty sociální sítě před námi a podobně, tak každý si řekne, hele, ta holka, ta je mi fakt nesympatická, s tou nechci strávit dovolenou. Anebo si řekne, hele, ta holka, to vypadá, že s ní ta dovolená bude fajn. a právě proto, když já někam jedu, tak mám fakt příjemné skupiny lidí, které, když se neznají navzájem, tak se potom setkávají, píšou si, a já jsem obklopena jako neuvěřitelně příjemnou aurou, takhle v rámci té práce, takže mě to ani nevadí, že se třeba nepodívám někam, kde jsem nebyla, nebo že se jim věnuji pracovně, protože to fakt s nimi užívám.
Jsi s nima prostě jako s přáteli, že jo?
A v podstatě si vždycky připadám, jako bych s nějakou partou kamarádů byla na výletě, a tím, že nejsem zase svázaná nějakým pevně daným programem, tak když je nám někde dobře, řekneme si, tak prostě pojďme to změnit, pojďme tady den zůstat, pojďme to dělat jinak. Já třeba tady nebyla, případně mi to zajímavé, pojďme to zkusit, tak kolikrát nastanou tady ty změny, protože si to jinak můžu dovolit, a hlavně se takhle domluvíme hromadně.
Ale z hlediska těch destinací, co teď tak nějak trenduje? Kde je teď boom z hlediska toho, kam se jezdí? Protože byla období, když si vzpomínám, že hodně lidí mluvilo o Srí Lance, pak Gruzii a tak, tak co teď je v kurzu?
Já nevím, protože já si jezdím pořád na ta stejná místa, tak buď trendují stále ta stejná místa, nebo tam jezdím, protože mi tam je dobře. Tím, že mám sociální sítě, tak si myslím, že trendujou takové ty různé dálkové trasy a přechody. Ale jinak vlastně nevím, že nejezdím úplně, že bych si udala nějakou statistiku, hele teďka všichni prostě frčí na Srí Lanku, tak teďka budu prostě jezdit na Srí Lanku a bude to boží, protože já tam vlastně nechci, tak nevím, nejezdím podle trendů. Jezdím tam, kam bych jela sama. A jsem prostě asi takový dinosaurus.
Rodinný život a práce průvodkyně
Jak se ti daří skloubit, teď se dostáváme k té otázce, oblíbená otázka, která musí padnout, rodinný život s manželem, který, ale to je opět takové ne tolik obvyklé uspořádání, je prostě taky horský průvodce. Tak jak tady tohle funguje, nefunguje?
Tak jeden je s dětmi a druhý je někde na horách.
Jasně. Takže takhle kyvadlově.
Kyvadlově, jasně. Aspoň se nestíháme moc hádat, že jo?
Jo, jasně, má to své výhody.
Jde to tím, že jsem nikdy nedělala nic jiného, tak i ty děti jsou na to zvyklé, že jeden z těch rodičů je pryč a druhý je s nimi doma. A když jsem pryč, tak jsem prostě pryč a ani se mě nějak nestýská nebo nějak to neprožívám. Nejsem nějak úplně citově hodně fixována na ty děti. A protože když přijedu, tak zase vím, že jsem úplně fulltime máma a nechodím nikam do práce od pondělka do pátku od 8 do 17. Takže děti chodí do školy druhá, třetí třída. Takže i když máme školu kousek, můžou tam chodit sami, tak prostě ráno se s nima projdu, pak se vrátím domů, obstarám si věci, které potřebuji si obstarat sama, takže je to běhání, plavání, práce na počítači, všechny tady ten management, té mojí práce, která taky pohltí nějaký čas u počítače. Rozhodně to není o tom, že se jenom sbalím a pak se fotím někde s batohem, ale pak se prostě děti vrátí ze školy a zase jsem s nima. A chtějí být v družině, jsou v družině, chtějí být se mnou, jsou se mnou, chtějí být se mnou, chceme prostě do bazénu, jdeme do bazénu, chtějí na hřiště, jdeme na hřiště. Takže nemám tam to, že máma do čtyři pracuje a chcete na kroužek, půjdu s váma pěšky na kroužek, chceme prostě, uděláme si hezké odpoledne. Takže potom, myslím si, že toho času s těma dětma trávím úplně stejně jako rodič, který chodí od pondělka do pátku do práce, akorát ho máme úplně jinak poskládaný a že to není moc vidět takhle. Prostě kdo mě sleduje na sítích, tak samozřejmě vidí, jak furt někde trávím čas a podobně, ale zase si neuvědomuje, že i ty sítě jsou taková prostě jako klamavá síť a že jsem se třeba z Nepálu vrátila už ve čtvrtek a na těch sítích se tvářím, že tam jsem do neděle, protože jsem prostě ráda doma v tom klidu a mám prostě takovou potřebu si ještě snažit chránit trošku toho soukromí a být s těma dětma ne úplně na očích.
Hele, před tím, než jsi se začala více se věnovat cestování, průvodcování, tak měla jsi nějaké ambice ve smyslu horolezeckého, které vlivem toho všeho musely ustoupit nebo prostě se ti daří v rámci teď jako průvodcování si naplňovat nějaké třeba sny?
Já si myslím, že radši nemám ty ambice, že já si užívám to, že se dostanu někam, kde jsem nebyla. Že si užívám to, že jsem se dostala třeba na místo, které už znám jako své boty a zase se cítím dobře, protože to tam tak dobře znám. Ale ne, já si to užívám tak, jak to je a moc se netrápím tím, že něco už úplně nestihnu, něco možná nestihnu, něco nastane, až děti vyrostou.
Co je to, co bys ráda stihla?
Co bych ráda stihla? Stihla bych ještě ráda nějaké vyšší kopce. Stihla bych se ráda podívat ještě do nějakých zemí, kde jsem nebyla. Stihla bych ráda si ještě projít třeba nějaké dálkové trasy, které mám na seznamu, které na to fakt ten čas není. To si jako seznamu na rovinu, ale když to nestihnu, tak se nic nestane. Nejsou ty ambice takové, že bych se tím nějak trápila, to už nedám. Ještě mám na to čas.
Jasně, no tak rozhodně. A ty kopce, které třeba?
Nemám nějaký konkrétní kopec, nějaký ještě někde výš, než jsem doteď byla.
Což je 6,5?
6,5 mám teďka. Takže něco vyššího rozhodně bych chtěla zkusit. Chtěla bych se třeba podívat do nějakých zemí, do hor, které vůbec neznám, že vůbec si nedokážu představit. Byla jsem třeba v Andách, takže máš trošku podnětí o tom, že ty Andy budou podobné. Byla jsem třeba vloni v Dračích horách v Jižní Africe a to mě úplně překvapilo. Hory, které jsem s tím charakterem neznala, to bylo super. Takže třeba ráda se podívám zase do hor, které mají úplně jiný charakter než znám, ale nemám prost mapě, že bych řekla, tak tyhle hory chci někdy vidět.
K2 nebo Annapurnu?
K2 asi nemám úplně na wishlistu. Ráda bych třeba do Bhútánu někdy. Ráda bych klidně si procestovala ještě nějaké severské oblasti, kde to moc neznám. Části Islandu, kde jsem nebyla. Chtěla bych třeba ještě do Bolívie na nějaké kopce, to mě láká. Ale když to nenastane, tak se fakt nic nestane. Zatím nejdu. Nejsem nějak úplně nastavená, že do roka a do dne to musí nastat. To jsou spíš jenom takové, buď to bude, nebo to nebude. Tak to nebude.
Cestování a hory s dětma
Pojďme se ještě dotknout tématu, které je, si myslím, strašně zajímavé, protože to řeší spousta lidí, rodičů, a to je vůbec téma cestování s dětmi, hory s dětmi. Ty máš na svém webu na tohle téma spoustu článků, spoustu blog postů na různé aspekty cestování s dětmi podle různého věku dětí.
Podle toho, jak děti rostou, tak tam přidávám.
Jde to?
Jasně, že jde. Já si myslím, že hlavní je se toho nebát. Neříkat si, počkám, až se děti budou větší, teď jsou malé. Nehledat ty důvody, proč to nejde, blbě se přebaluje, blbě se kojí. Ono to vždycky nějak jde. A to dítě přežije víc, než si myslíme. A snese víc, než si myslíme. Třeba, jak už jsou teďka větší, tak je dobré to nepřepálit. Že už s těma dětma chodím i přechody na těžko, spíme venku na divokou a tak. Tak tam i já pořád se učím jako matka. Jak jsou ty děti větší, jsou zkušenější, tak pořád hledáš tu hranici a než to přepálit. Takže jde to a půjde to čím dál tím líp. Naděje pro všechny matky, jak si myslím, jako narodilo se dítě a končí svět vůbec. Je to úplně jiné. Není to lehké. Fakt to dá zabrat, ale jde to. Ty děti prostě odrostou. Ono to chce čas. Já třeba i ze začátku, tím jak jsem žila hodně aktivně, tak pro mě to narození dítěte to byla hodně taková nekomfortní zóna. Jednak jsem měla pocit, že to okolí mě vnímá, jako kdybych měla nějaký svrab nebo něco, jako teď jsem matka, tak teďka ne. Tím, že jsem předtím i přednášela, domlouvala jsem nějakou přednášku a napsala jsem, jenom by se mi hodilo, kdyby ta přednáška byla na hodinku, abych to stihla mezi kojením a odpověď byla no tak počkáme, až to dítě bude větší. A já jsem si říkala, ale teď nic se nezmění na mojí přednášce, bude to furt stejné, jenom prostě mezi tím mám to dítě. Takže ta reakce okolí byla ze začátku taková, jako no teď máš dítě. Tak i třeba jedné z cestovních kanceláří, pro kterou jsem pracovala, tak no tak teď máš dítě, tak my nechceme, ať už tady jezdíš, protože máš ty děti. A zase byly jiné společnosti, pro které jsem pracovala dál a průvodcovala jsem dál, takže to se nějak vykoupilo. A nebylo to jednoduché si to tak trošku i vybojovat. A tím, že manžel hodně průvodcoval v té době, tak já jsem hodně s těma dětma byla sama a protože jsem potřebovala být v přírodě v těch horách, no tak fakt prostě jsem se naučila s těma dětma fungovat o samotě, nošení dětí, první kroky, co ti děti zvládnou, co si můžeme dovolit. A zjistila jsem, že i to okolí, že ho to zajímá, takže možná i z toho důvodu vznikla spousta tady těch článků, blogů, noviny, časopisy, kdy jenom jsem sepsala to, co jsem prožila já, ale hodně lidí to pomohlo v tom si říct, tak ono to asi nebude zase tak těžké, ono tak fakt na tom nic není.
Z pohledu těch dětí, tak dovedu si představit, že spousta vlastně lidí může jako namítnout, že je pro ty děti, že je ten argument vlastně tím dítětem, že pro ty děti je to nějakým způsobem útrpný nebo problematický, nebo prostě zima, nebo jako něco, jako nějaká forma tady tohoto, jako obrácení pozornosti na to dítě, že to je pro ně těžké. Jak to je? Jak ty děti svého pohledu to prožívají, zažívají a tak dále?
Ono to má vždycky nějaké řešení. Tak jdu s dítětem na zimní turu, je tomu dítě zima, no tak to asi nějak vyřeším. Tak ho líp obleču, vezmu ohřívátka, vezmu termosku s čajem. Pokud to dítě zase má problém s tím, že já ani nevím, co by mě mohlo být za problém to dítě. Já jsem to vlastně skoro nezažila, maximálně tady ty nekomforty zima a horko, ale to dítě si myslím, že je nastaveno jakože mu je v té přírodě hrozně dobře. Že my nejsme jako lidská rasa nastavena, že jsme se narodili v paneláku, ale jsme jako přírodní národ v podstatě a jenom je potřeba myslet na to dítě, že s těma dětma cílem té túry není ten cíl, ale ze začátku fakt často prostě jenom s tím dítětem být venku a naučit ho fungovat venku. Auto plné prostě klacíků, batoh plný těch šutrů a kamínků, máme to doma i teďka, ty děti jsou velké a furt se hádají o ten klacek. Jako z té túry. To nezmizí. Od touhy po klacku. U těch dětí, kdo to zná, tak to je neskutečné. A tak znáte to, ne? Máte děti.
Tady je v tom kruhu spousta lidí, co ty děti mají.
Tohle outdoorová hračka je klacík. Bez toho neexistuje dětský outdoorový svět.
Super.
A třeba my jsme dostali do fáze, že ty děti vlastně nic nepotřebují. Že ony venku, tím, že jsme nikdy nepoužívali žádné hračky, když jsme byli v horách hodně. Hodně jsem třeba začala dělat i akce pro rodiče s dětmi. Takže já, když jdu s dětmi do Dolomit, já je pustím na dvě, tři hodinky přede mě a já prostě vím, že ony jsou samy v těch horách. Vyznají se. Pokud vidí, že se blíží nějaká bouřka, tak se zastaví. Stáhnou se z nějakého třeba hřebenu, oblečou si pláštěnky, začnou se k nám vracet. Ony jsou jako neskutečně samostatné, protože se tohle všechno naučily a mají takovou svobodnou hru. Ony si umí hrát bez hraček. Ony si kdykoliv najdou něco, z čeho něco vyrobí, postaví, vymyslí si bojovku a fakt to jde s těma dětma. Jenom bych těm dětem dala ten prostor pro to, aby se tohle samy naučily. Já moc nejsem příznivcem toho, abych od malička i těm dětem na tom výletě vymýšlela ty bojovky, řešila, tady musíme dojít, ale fakt je prostě nechala fungovat a ony si ten vztah v té přírodě, ony ho tam mají v sobě, ony ho takhle víc budou budovat a neutlumí ho. To jsem byla teďka chytrá.
Ne, to je super. To vypadá, jako bys to nějak vystudovala. Vlastně praktickou zkušeností jsi to vystudovala. No, jinými slovy, vlastně jde o to, aby byly zážitky, byl spokojený rodič a to dítě bylo taky spokojené.
Já si myslím, že hlavně rodič nesmí mít ty ambice. Rodič musí utlumit ty ambice, když jsou ty děti malé. Často se mi stalo ty akce, třeba ty Dolomity s dětmi, kdy jela celá rodina. Ta maminka s těma dětma, jak je pořád, tak je zvyklá, že ty děti nic neujdou. Ten klacík a to všechno, kamínek a ten tatínek furt ty ambice má. Tak jsme v těch Dolomitech, tak prostě dáme tady jako tam ten kopec a tady dáme tyto a tady dáme tohle a sedí nám to do času, co třeba všechno uvidíme. neska to je na dva kilometry, dojdeme k tomu křížku, tam se vyfotíme, zpátky se dáme horkou čokoládu a můžeme sjet dolů lanovkou. A to je jako všechno? A ta maminka, jo, to je všechno. Když jsou to skupiny více dětí, tak ty děti se motivují navzájem. A ten tatínek má ten dojem, ale když jsme těch Dolomitech, tak tady nemám dneska ty kilometry, to nejde, takže fakt důležité je utlumit ambice v sobě. Je to na pár let, když jsou ty děti větší, už se s nima dá zase to nějak prodloužit. A mi se třeba hrozně dobře osvědčilo fakt ten tahoun v podobě té dětské party. Chodit ve více skupinách, ve více rodinách, ty děti budou hodně samostatné, protože oni se hodně učí tou nápodobou. A když ty malé děti vidí, že ty větší mají ten malý batůžek, když tam mají tu svačinku pití, a teď tu svačinu si sní kdykoliv, a ne když jim dá ten rodič, takže samozřejmě ty sušenky zmizí hned po prvních pěti minutách, protože tam ta maminka nevidí. Tak za tři dny další děti si taky už chtějí vzít ten batůžek a začne se to tak kumulovat. A takové to učení nápodobou, no.
Inspirace k učení dalších průvodců
Co tě inspirovalo k tomu, že jsi se začala věnovat vlastně i vzdělávání, jako nejenom, řekněme, těch jednotlivců nebo jejich průvodcování, ale vlastně i jejich výchově k tomu, jakoby taky horskými průvodci?
Já jsem dostala nabídku z Českého spolku horských průvodců učit v době, kdy byla poptávka po lektorech, takže jsem začala učit orientaci, navigaci a pak, když jsem si udělala to rakouské vzdělání ty kurzy, tak se mi rozšířily třeba pod portfolio věci, které učím, co se týka pohybu po ledovci, navigace a podobně, tak jsem dostala nabídku učit vlastně tohle, to stejné, co učím v Rakousku, tak učit i ve Spolku horské průvodce. Tím, že na tom mám ty kompetence, zase, když se bavíme o nějaké legislativě, jestli to můžu nebo nemůžu dělat, tak právě s těmi rakouskými papíry tohle já zase dělat můžu a je fajn, že my třeba jako ti rakouský instruktoři máme každoroční doškolení, aspoň, že zase vidíme, co je nového, co už se nepoužívá, co by mělo být jinak, podle nějakých kazuistik, co nastalo za úrazy, co se doporučuje vynechat a podobně, takže asi to vzniklo následkem toho, že jsem se tak různě snažila vzdělávat sama sebe, tak přišla ta poptávka, ať tím stejným vzdělávám i ostatní.
Co tak lidi nejvíce zajímá, baví, je něco, co je takový…
Na těch horách? Nebo když učím?
Tak jsem myslel, když učíš, ale klidně i obecně jako na horách.
Já myslím, že když učím, tak všichni nejvíc baví ty historiky z toho zákulisí. To, co oni nemají zažito, tak takové to know-how, ta práce s lidmi. Jak tady zaznělo, všichni si myslí, horská průvodkyně, skvělá práce, kafíčka, vlastně pohodička, ale to je nějakých 20 % mojí práce a 80 % taková ta psychologie a fakt práce s těma lidma, která se i hodně těžko učí a přináší a vůbec práce s tou skupinou, kterou i ti lidi, co jsou se mnou, tak často nevidí, že všichni si myslí, tak s náma jde pět dní na výlet, ale nesledují, co já všechno v rámci té skupiny řeším, kombinuju, přemýšlím, dávám ty lidi dohromady, ta dynamika, pak je separuju, snažím se pracovat s dynamikou té skupiny. Tak to nejde vidět a zamluvila jsem tu otázku.
Co je vůbec téma, které lidi zajímá a baví?
Takže zákulisní informace, jasně. Zajímají je zákulisní informace. Co se stalo, hodně řešení krizových situací, co všechno jsem zažila za krizové situace, jak jsem to zvládla.
Co jsi zažila za krizové situace?
Já jsem věděla, že si naběhnu, co by se mohlo stát. Hele, různě. Zase, když jsem jezdila autobusové zájezdy, tak byly krize v rámci autobusů, zájezdů, různé otravy, někde například nepustili autobus do Maroka, nebo nás vyplavil nějaký kemp, spousta zdravotních komplikací a podobně.
Jde vidět, že to máš úplně v malíku.
Jo, jo. Ztráty dokladů, ztráty peněz, ztráty lidských jedinců v rámci skupiny a tak dále. Takže je toho hodně. Tak potom prostě podle situace, kde se nacházíme, tak dávám historky. Teďka zase musíš vidět, co ty lidi vyděsí, co ještě pobaví a tak dále.
Co Marušce hory dávají a daly
Jasně, jasně. Aby nic nešlo špatně a vrátili se domů. Co ti hory dávají a daly?
No, to je otázka teda. Daly mi práci, no. Ne, to je, ne. Daly mi práci. Já nevím. Pro mě je to úplně přirozené prostředí, přírodní prostředí, že nemám pocit, že by mně to mělo něco dávalo. Je to, to je stejné, jako kdybych se tě zeptala, co ti dává posezení u krbu. Je to úplně jako samozřejmá součást toho mého prostoru, kde já se pohybuju. Asi mi to dalo nějaký nadhled hodně nad životem, nad problémy, skromnost v tom, jak žiju, protože na těch horách fakt potřebuješ jenom něco základního. Takže si myslím, že moc věcí v životě nepotřebuji, ani netoužím po věcech. Dalo mi to, dalo mi to spoustu přátel, spoustu kamarádů, spoustu krásných chvílí, okamžiků, smíchu, vrásek, šedých vlasů.
První reakce byla podobná tomu, co vlastně, když jsem se ptal Dana Polmana, cyklisty, ultracyklisty, na to, na otázku podobného typu, tak říkal, že jako, že si myslí právě, že je fajn dělat věci, u kterých se člověk nemusí ptát, proč. Že jsou tak nějak zřejmé, samozřejmé, nebo prostě jsou. Tak toho mi to vlastně trošku připomnělo. Hele, díky moc za rozhovor, ať se ti nadále daří.
Tak díky za pozvání.
Díky, že jste tenhle rozhovor sledovali, pokud se vám naHoru.tv líbí, tak nás nezapomeňte sledovat na sociálních sítích, odebírat třeba na YouTube, kliknutím na tlačítko Odběr.
A taky děkujeme partnerům dnešního natáčení, kterými byly Salewa a BrainMarket, díky za to, že jsme mohli natáčet na Friesových boudách tady v Krkonoších a Trávo díky za pivo a za přiložení do krbu. Mějte se, ahoj.