► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!
Petr Vabroušek je jednoznačnou legendou českého triatlonu, je to sportovec, který vyzkoušel nejrůznější typy extrémních závodů včetně dlouhého triatlonu v horách, například v Himalájích nebo na Taiwanu. Zvítězil také například v maratonu a 100 km ultra na Antarktidě v rekordních časech a absolvoval celkem přes 230 závodů na Ironman distancích.
Co vše v rozhovoru s Petrem zaznělo?
0:35 Tréning
7:20 Stagnace ve výkonu
9:28 HimalayanXtri
18:54 Extrémy na druhou
29:31 Beskydská sedmička
34:55 Horské závody
39:03 Triatlon jako univerzální příprava
45:17 Budoucí výzvy
48:20 Co Petrovi hory a sport dávají a daly
Video YouTube verze zde:
Podcastová Spotify verze zde:
Podcastová Apple verze zde:
Podcastová Google verze zde.
Hlavním partnerem naHoru.tv je ryzí horská značka Salewa, která nabízí oblečení a vybavení na všechny horské sporty. Na vývoji jejich produktů se podílel dokonce slavný Reinhold Messner. Lokální web najdete zde.
Naším partnerem je také BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na všechny produkty. V našem týmu je nejpoužívanějším produktem stoprocentně jejich vysoce kvalitní Performance Magnesium. Více o jejich produktech se dočtete v článku.
Rozhovor jsme natáčeli na Friesových boudách v Krkonoších.
Více o Petrových plánech se dočtete na jeho stránkách zde.
Více informací o extrémním závodu HimalayanXtri najdete zde.
Reportáž ČT o závodu HimalyanXtri si můžete pustit zde.
Podpořte vznik dalších rozhovorů.
Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem.
Legendární triatlonista Petr Vabroušek
Legenda českého triatlonu a sportovec, který vyzkoušel nejrůznější typy extrémních závodů, včetně dlouhého triatlonu v horách, například v Himalájích, Norsku, na Taiwanu, a absolvoval celkem přes 230 závodů na Ironman distancích. Petr Vabroušek je naším hostem na Friesových boudách v Krkonoších. Petře ahoj.
Ahoj Lukáši.
A děkujeme Salewě za dlouhodobou podporu.
Tréning
Petře, jak často se ti stane, že vynecháš trénink nebo že se ti prostě na trénink nechce?
Stává se to vůbec Petrovi Vabrouškovi?
Poměrně často se mi stane, že vynechám trénink, ale většinou je to z rodinných důvodů, že prostě rodina má o vyplnění času jinou představu než můj tréninkový plán, takže obecně je můj tréninkový plán poměrně volný. Mám představu, co bych tak zhruba chtěl.
Ještě vždycky říkám, že jsem chronicky podtrénovaný, protože nikdy v životě se mi za ten týden nepodařilo trénovat všechno, co bych chtěl a měl. Ale to jsou výhody. Zase člověk díl vydrží v tom sportu potom, když nestíhá ten trénink. A že by se mi nechtělo na trénink, to si úplně nevybavuji. Tím, že toho tréninku je málo relativně na to, co bych chtěl a měl, tak vlastně pokaždé, když na ten trénink se mi podaří vyrazit podle plánu, tak je ve mně takové to malé dítě, které se raduje z vánočního dárku.
Lidi, kteří tě znají, tak to vědí. Pokud tě nikdo nezná, tak neví, že ty často závodíš mnohokrát do měsíce. I na těch dlouhých závodech, o kterých se budeme bavit.
Ale to, co mě zajímá, tak je nakolik je ten trénink mezi těmi závody smysluplný.
Protože přece jenom to, že jsi schopen absolvovat to, co jsi schopen, tak vypovídá o tom, že asi to není potřeba. Jak to je?
Je to skvělá otázka, ale je to poměrně komplexní záležitost. Zaprvé musíme vycházet z toho, že jsem někdy v 10-11 letech začal závodně veslovat a absolvoval jsem, dejme tomu, 8 let systematického veslařského tréninku, což v tom věku byla docela dřina. Veslování, malinko běhání, to jsme spíš flákali, hodně posilování. A dalo mi to dost velký základ, takové jako sportovní odolnosti, vytrvalosti a síly. Potom mám za sebou teď už 34 let triatlonování. A v době, kdy jsem studoval v Brně, a manželka dnešní moje, už jsme spolu tehdy chodili, studovala v Ostravě, tak ty 4 dny, kdy jsme byli od sebe, tak jsem tomu tréninku dával opravdu hodně. A běžně jsem se pohyboval na nějakých 30-35 hodinách tréninku týdně, čistého tréninkového času. Třeba jsem plaval 6 km ráno a 6 odpoledne a mezi tím jsem si dal 30 km běh. A do Brna se Zlína jsem jezdil 100 km na kole v pondělí tam a ve čtvrtek zpátky.
Takže mám za sebou velkou historii velkých systematických tréninkových objemů, hodně posilování a z toho samozřejmě se nějakým způsobem dá těžit. Ale čím dál tím víc, samozřejmě přebírá tu roli toho, řekněme, probuzení organismu k nějaké adaptaci, přebírají ty víkendové závody. Pro mě ideální, když je prostě každý víkend nějaký dlouhý závod, půl železňák, maraton, bike maraton, triatlon, Ironman. A potom už stačí, to tělo dostane nějakou ťavku, 2-3 dny se z toho vzpamatovává, 2-3 dny se chystá na ten další a opravdu tam potom už toho tréninku moc nezbývá. Nebo není moc nutný, takže jsou to většinou lehčí, kratší tréninky, většinou se synem s dcerou, co zrovna oni mají v plánu, protože oba sportují.
Takže je to takový, řekl bych, systém snu. Ale je v první řadě založený na tom, že jsem 10-15 let tvrdě dřel.
Je to něco, co si prostě můžeš dovolit.
Nemůže si to dovolit někdo, kdo přijde do toho sportu jako novic, nemá nic moc za sebou a teď bych chtěl jezdit Ironmana každý víkend a myslel si, že nějakým způsobem to tělo to bude schopné vstřebat. Jde o to, že já po tom Ironmanu za dva dny jsem zrelaxovaný a třetí den, když je potřeba, si můžu dát nějaký rozvojový trénink.
Obecně se určitě řadíš lidem, kteří mají frekvenci těch závodů nejvyšší. Víš o svých soupeřích nebo o kolezích z branže, kteří by chodili často, každý víkend dlouhý závod?
Ne, tak na tyto čísla se asi nikdy nikdo na světě nedostal a možná ani nedostane, nevím.
Nedokážu odhadnout. Ale je to můj specifický vývoj, moje cesta. Jak v tom profesionálním triatlonu, u těch Ironmanů jsem měl následovatele a většinou to nedopadlo. Dali tak půl sezóny, většinou ani ne celou. A třeba skončili. Mně to bylo předpovídáno taky, když jsem začínal jezdit ty dlouhé triatlony s touto frekvencí 10 až 15 za rok, tak mně bylo taky předvídáno, že do roka bude po mně a že za dva roky budu na invalidním vozíku.
Ale když se ten systém udělá dobře a je tam ta minulost, znova připomínám pro ty, jak prostě to tělo je schopné si s tím pohrát a absorbovat to. A vlastně vydělat na tom, protože každý ten závod... Když to ještě vezmu z jiného pohledu, tak mám za sebou dneska už skoro 40 let systematického tréninku. Když pominu 2-3 týdny volna po sezóně, tak v podstatě nepřetržitě 40 let trénuju vytrvalost. A převážně vytrvalost. Sílu, rychlosti jsem moc nepobral nikdy. A to tělo už si prošlo všemi možnými druhy tréninku. Ať jsou to krátké intervaly na dráze, ať jsou to výběhy kopců, ať jsou to seběhy kopců, ať jsou to dlouhá kola, krátká kola.
Těžko vymyslím nějaký typ tréninku, který jsem za těch 40 let neabsolvoval a který by to tělo překvapil a donutil k adaptačnímu procesu, což je celý princip tréninku. Ale když si dám o víkendu nějaký ten Ironman jednou na rovině, jednou v kopcích, nebo maraton na horských kolech, kterým je běhání z kopce a šlapání do kopce, tak to pro to tělo právě jsou ty nové impulzy, které ho můžou posunout, když ho nechám odpočinout dostatečně.
Tak to je vlastně zajímavý, protože já jsem si teda doposud myslel, že když chodíš v téhle frekvenci, ty závody, tak to nemůže fungovat jako adaptace a vlastně posílení, ale je to tak teda, že to není jenom udržování nějakého stavu, ale ty v tom dlouhodobě i v téhle kadenci nebo rychlosti, které frekvenci těch závodů si vlastně rostl?
Rostl jsem do určitého věku, samozřejmě, že když teď už je mi 50 a 40 let trénuji a snažím se to někam posunout, tak už jsem se dostal do fáze, že nerostu, ale naopak se snažím moc nepropadat a je to naprosto v pořádku, nemám s tím žádný vnitřní problém, že bych si představoval, že po 40 letech tréninku se za dalších 10 let při 60 začnu jezdit nějaké osobáky a samozřejmě mě to směřuje do těch extrémnějších závodů taky, protože rychlosti, kterou jsem nikdy neměl, už teď moc nepoberu. Myslím si, že právě v tom, opět zdůrazňuju, mém systému, ty závody slouží, jako ta údržba toho, jako ta nová adaptace. A zase, když to tělo za sebou má 230 Ironmanů, 500 dlouhých závodů o té délce Ironmana, když započtu i nějaké ultraběhy a podobně, tak prostě mě samozřejmě ten závod nezničí tak, jak někoho, kdo se na to půl roku chystá, pak si dá jeden.
Stagnace ve výkonu
Ty jsi zmínil tu 50, je to něco, na co jsem se chtěl vlastně zeptat, protože 40 let v tom sportu je strašně dlouhá doba. Kdy se začalo lámat to, že si začínal pociťovat, že prostě ta, možná, že začíná přicházet nějaká stagnace, pokud to tak můžu nazvat?
No tak záleží, na jaké distanci. Když bych bral ty krátké triatlony, půlmaraton, maraton, tyhle ty kratší, rychlé závody, tak tam jsem rostl, dejme tomu, do těch 30 let. Zhruba tou dobou jsem začal jezdit dlouhé triatlony, tam jsem, dejme tomu, rostl nebo udržoval si tu největší výkonnost do těch 40 let. A v posledních 10 letech jsem schopný nějakým způsobem bojovat s tou světovou špičkou spíš na těch extrémních závodech. To je, dejme tomu, ta dekáda do těch 50 let. Uvidíme, co vymyslím teď na tu další dekádu. Ale pořád mě to baví a v podstatě si to užívám. Ten tlak, kdy jsem rodinu živil vyloženě z prize money a bonusů od sponzorů na těch velkých světových Ironmanech v profesionálech, tak ten už je za mnou, takže s tím se mi v podstatě v tom sportu pohybuje ještě mnohem snáz než dřív, protože tady není tlak. Když jsem tady asi 17 let, jsem vlastně u nás neprohrál na Ironmanské distanci s nikým a svým způsobem mi to bylo furt připomínané a byl tam jakýsi tlak od médií, od sponzorů, od fanoušků. Teď už není. Teď už prostě, když vyrazím na nějaký závod u nás nebo potkám soupeře z Česka na nějakém velkém závodě v zahraničí a jsou o 20, 10, 20, 30 let mladší, tak je jasné, kdo vyhraje a já můžu jenom překvapit.
HimalayanXtri
K jednomu z těch extrémních závodů se chci dostat, protože tím, že primárně se i v podcastu zaměřujeme na hory, tak mě samozřejmě strašně zaujal závod HimalayanXtri 2023. Ty jsi nejvíce závodů, nebo mám dojem, že ty těch nejvíce závodů jsi odejel na rovným povrchu.
Pokud to vezmu za celý život, tak samozřejmě ano, protože většina z nich nemusí být úplně rovné. Takže třeba Ironman Lake Placid, který je běžný jako profi závod, tak má taky převýšení třeba kolem 3-4 tisíc na celé té trati. Takže oni jsou i kopcovité, jako v tom není každý, jako Moraviaman třeba převážně rovinatý, nebo Slovakman tady u nás. Ale jsou to ty závody, kde člověk nemusí se specificky připravovat do hor.
Abychom to jenom připomněli, tak klasický Ironman, respektive dlouhý triatlon, má 3,9 km plavání, 180 km kolo a 42 km běh. A v podstatě, když jsem zmínil ty Himaláje, tak primárně tam lidé jezdí za trekem, za lezením. A jezdí tam za triatlonem je daleko méně tak jako běžné. Ten závod má dohromady převýšení nějakých 8 tisíc metrů, takže ta osmička tam přeci jenom nějakým způsobem v těch Himalájích padne. Odehrává se v Nepálu. Jaký to bylo vlastně pro tebe?
Pro mě to byl takový nečekaně splněný sen, protože samozřejmě, že během těch let, kdy člověk začal více a víc směřovat do těch extrémů a ty hory opravdu taky miluju, tak se objevily i nějaké příležitosti zúčastnit se nějaké expedice na 8 tisícovku. Ale protože mám dvě děti a jsem vyloženě rodinný typ a na závody se snažím maximálně odletět na ten týden, výjimečně je to pár dní víc, tak mi bylo jasné, že prostě na nějakou 8 tisícovku to nedá.
Abych někde prostě se postupně aklimatizoval, pak čekal na počasí a po dvou třech měsících zjistil, že počasí nepřišlo. To prostě nepřipadalo v úvahu, takže jsem už před spoustou let se sebou uzavřel takový pakt, že prostě sen o Himalájích a 8 tisícovkách zůstane navždy u ledu.
Ale někdy tam byl teda?
Byl tam vždycky, samozřejmě, že to sleduju tu scénu a strašně by mě to táhlo.
Ale prostě vyloženě z rodinných důvodů jsem tenhle sen pohřbil. No a když se před pár lety objevila možnost Ironmana extrémního přímo v Himalájích, kde se při maratonu dostaneme na lookout ve 4 tisících metrech s nádherným výhledem na pásmo Annapuren a na Mačapučre, tak to bylo vlastně úplně přesně vysvobození pro mě, protože i tenhle závod se dá zvládnout s týdenním pobytem. A člověk aspoň se teda proběhne do těch 4 tisíc vlastně stropů do sněhu, do mrazu s tím nádherným rozhledem na ty 8 tisícovky, 7 tisícovky okolo a dá se to zvládnout za ten týden. Takže pro mě to byl obrovský sen a jakmile tenhle závod se objevil na scéně před covidem, tak jsem byl mezi prvními přihlášenými. Covid to potom teda tu premiéru o dva roky posunul, ale dočkal jsem se.
Jak se na tenhle závod člověk dostane? To chodí na nějaké pozvánky? Nebo může jakoby kdokoliv, kdo je ochoten a má na zaplacení startovného, které předpokládám, že v takhle specifickém závodě bude relativně vysoké?
No zrovna u těch Himalájí to není až tak vysoké startovné. Pohybuje se kolem 500 EUR, což je mnohem méně než…
To je poměrně vysoké.
… méně než u těch klasických rychlých Ironmanů dole, obrandovaných.
A méně, než permit a vylézt někam na...
A je v tom permit samozřejmě pro závodníka i jeho doprovod, pokud má doprovod sebou na tom maratonu. Tak, jak když se mi podařilo dostat na maraton na Antarktidě na severním pólu a v podstatě to byla nejlevnější cesta, jak se tam podívat, když odhlédnu do toho, že jsem tam cestoval primárně za tím závodem, nebo respektive pro mě to spíš bylo primárně se tam podívat a dostat. Což se mi podařilo naštěstí na pozvání. Ty náklady pořád byly vysoké a z rodinného rozpočtu bych to nehradil. Ale když jsem se nad tím pak zamýšlel a bavil jsem se o tom s dalšími lidmi, kteří se tam podívali, tak jsem vlastně zjistil, že ten závod tam je nejlevnější způsob, jak se tam dostat. Jak se vlastně podívat na... Tím, že tam letí najednou vlastně 50 běžců, 55 běžců, tak nákladově se dá na tyhle polární kontinenty nebo polární oblasti dostat mnohem levněji než jako individuální cestovatel. Ale to jsem teďka uhnul. Stejné to tak je vlastně u těch Himalájí. Relativně levné ubytování, relativně levné jídlo, letenky, startovné do závodu. Takže to, co vlastně rozhoduje o tom, jestli se na start člověk postaví nebo ne, je především, pokud si troufá na tu výkonnost.
Tak to je dobrý. Plus, teda teď před rozhovorem si zmínil, že tam budou už dávat jako poloviční variantu, je to tak?
Už teď se jela v listopadu poprvé i půlka v Himalájí, takže kdo si netroufá na ten závod do těch 4000 v plných objemech, tak má možnost na stejném místě, ve stejném prostředí s tím, že teda nevyběhne až do 4 000, ale o něco níž, už může si dát i ty poloviční vzdálenosti, což třeba si myslím, že je z hlediska náročnosti srovnatelné s tím klasickým rovinatým Ironmanem typu Moraviaman.
My určitě odkaz na ten závod dáme pod video, do popisku, ať si to můžete případně najít.
A zároveň na český televizi, na i-vysílání je takový krátký jakoby reportáž, něco takového 20minutového, tak doporučuje to velmi zajímavý vhled přímo do té závody.
V letos tam i loni vlastně s náma cestoval Tomáš Budka z české televize a natočil nádherný záznam z celého toho závodu, z logistiky před závodem, průběhu závodu. Tam to bylo slabší, protože samozřejmě pro něj jako kameramana se přemístit z plavání na cyklistiku ještě jakž tak šlo, ale neměl šanci se dostat, točit záběry v těch největších nadmořských výškách, kde jsme navíc běželi vlastně po tmě už velkou část. Takže jsme něco natočili při aklimatizačním třídenním pobytu těsně před závodem.
Jsem přemýšlel tam jako s kolem, protože tam nejsou žádné krásné silnice.
No krásné nejsou, silnice tam jsou, dokonce i krásné. Dokonce jsme jeli kousek v tom loňském ročníku po takové krásné silnici dálničního typu, kterou teda mezi tím přesypal nějaký skalní sesuv, takže letos jsme místo toho šlapali do strmých kopců po rozbité silnici.
Ale jsou tam úseky, které jsou spíš na horské kolo nebo na cyklokros. Nicméně na galuskách jsem to letos zvládl bez defektu. Takže při troše štěstí se to dá. Navíc každý závodník u těchto extrémních seriálů závodů má povinně sebou vlastní doprovod. Takže je možné ten defekt vlastně vyměnit s pomocí vlastního doprovodu v případě, že se stane.
Jak jsi trénoval tu výšku?
To nijak. To je stejné jako s těmi osmitisícovkami. To vyžaduje delší pobyt někde v horách, který jsem samozřejmě nevolil. Ale i po konzultaci třeba s Liborem Uhrem a dalšími odborníky na tuhle tematiku jsem vymyslel takový třídenní mikro-aklimatizační pobyt od pondělí do středy. Zhruba od tří do čtyř tisíc. Se dvěma noclehama ve dvou a půl a ve třech a půl. Nebo ve třech a ve třech a půl. A myslím si, že to docela dobře zafungovalo. S tím, že od pondělí do středy jsme byli v této výšce, vyšli jsme si to, prošli jsme si trať maratonu, to je běžně šestidenní track, Mardi Himal track, který se běží jako maraton v tom závodě.
A potom byly dva dny dole, čtvrtek, pátek, a v sobotu ve čtyři ráno se startuje.
Takže nějakým zázrakem, sám jsem byl překvapený, že to tak dobře zafungovalo, se podařilo to tělo připravit na to, že potom bylo schopné vyběhnout do čtyř tisíc a zpátky.
Na podruhé z toho bylo první místo, na tom prvním, tam byla nějaká komplikace, ne?
No, tam jsme vlastně volili stejně tak ten třídenní pobyt, proto jsem ho měl už letos vyzkoušený. A problém nastal s tím, že nějaké zase sesuvy půdy na trati maratonu, tam v těch třech a půl tisících, donutili pořadatele na poslední chvíli měnit trať maratonu.
Ta se v těch dvou dnech, kdy už jsme byli zpátky dole, měnila asi třikrát.
A verze, kterou jsme dostali jako závodníci těsně před startem, nebo aspoň já, přímo od ředitele závodu, se nakonec rozcházela s tím, co vyznačili Šerpové den před závodem.
Takže v rozhodující fázi závodu jsem vlastně těsně dobíhal toho prvního Švéda tehdy a byl jsem sveden mimo trať. Takže z toho nakonec bylo až třetí místo po tom, co jsem se teda vrátil na tu správnou, ale zůstalo ve mně, že jsem musel každopádně vrátit a zaútočit znovu.
Hele, a v ten moment, kdy jsi zjistil, že jsi mimo tak, jaká byla tvoje nějaká první reakce, jak jsi udržel, řekněme, chladnou hlavu, nebo si zanadával?
No tak samozřejmě, že jsem si zanadával. To ani po patnácti hodinách výkonu jako jinak nejde, když člověk vlastně... Já jsem si už cestou z obrátky vlastně jsem toho Švéda stahoval takovým tempem, že jsem měl naprojektované, že na něj budu v cíli půl hodiny čekat.
Takže jsem si byl jako jistý vítězstvím. Ještě jsem vlastně dalším závodníkům říkal, že za chvilku ho seběhnu a načnu a pak už ať ho zkusí taky.
Zařízneš.
A pak jsem ho nezaříznul, takže pak jsem zaříznul sebe a byly to nepublikovatelné výrazy, ale široko daleko nikdo nebyl. Ale samozřejmě není to jediný případ, kdy prostě zdánlivě vyhraný závod člověk ztratí ne svojí vinou prostě, anebo i svou vinou nějakým zblouděním ztratí.
Obzvláště, když je to takhle v horách po tmě, může se stát. Tak nebylo to příjemné a rok mě to bolelo, než se mi teda podařilo letos to dokonat.
Extrémy na druhou
Pojďme se mrknout ještě na další extrémy, a to mám tady pracovně nazváno jako extrémy na druhou, protože někomu by se mělo zdát, že Ironman v těch distancích 3,9km, 180 km, 42 km je to nejvíc, kam se dá dostat, ale samozřejmě ne. Mám tady dva poznačené. Varianta vlastně Ultraman a Double Ironman. Můžeš nám to trošku představit vlastně, v čem spočíval Ultraman?
Ultraman je závod, který vznikl na Havaji stejně jako Ironman. Pouhý rok o rok později než Ironman, takže už má taky 40 let dneska, nebo přes 40 let. A je to vlastně závod, kde se plavé 10 km podél havajského pobřeží z místa, kde Ironman a Havaj také startuje na místo, kde kdysi bývalo druhé depo, takže se plavé 10 km s proudem tak 11. Potom se na dvakrát vlastně objede celý Big Island na kole a z Havy, kde dneska obrátka cyklistiky se běží 84 km do cíle. Takže ty celkové objemy jsou 10 plavání, 424 na kole a 84 běh.
A tento závod vlastně má oficiální mistrovství světa na Havaji a několik kvalifikačních závodů po světě. A samozřejmě kromě těch oficiálních závodů po světě je spousta neobrandovaných oficiálním Ultramenem, ale mnohem víc závodů na těchto distancích se jezdí na stejných distancích Bez toho oficiálního brandu. A jeden z nich je například u nás v Račicích, který se jezdí pravidelně na přelomu srpna a září. A to je závod, který má unikát na světě tím, že se jezdí kolem Veslařského kanálu na 5 km okruhu, což spoustu lidí má pocit, že budou jako ježci v kleci, ale já jsem absolvoval Ultramana kolem Havajského Big Islandu napříč Izraelem ze severu na jih, na Floridě, napříč Floridou a mohu říct, že logisticky, pocitově, kontaktem s vlastním supportem, s ostatními závodníky, s ostatními supporty, ty Račice ční vysoko nad všemi ostatními Ultramany na světě. Člověk jede mimo provoz, nemusí stavět na semaforech, značkách, nemíjí ho kamiony, jede prostě na uzavřené silnici žádných exhalátů, každých sedm minut projede kolem svého supporta, který sedí na židličce a dělá takhle.
Nemusí ho stíhat auto v provozu, takže všechno je relativní. Většina lidí říká, že to musí být hrůza absolvovat Ultramana na pětikilometrovém okruhu, ale je to kolem kanálu a kolem stromů. Člověk jede dva kilometry proti větru, dva kilometry po větru, jo, v Izraeli jsme jeli 424 kilometrů proti větru a je to teda úplně rozdílný zážitek. A on se jezdí standardně ve třech dnech? Jezdí se standardně ve třech dnech, je to 10 km, 146 km, první den, 267km kolo druhý den a ten double maraton třetí den.
Jasně, jasně. A ty seš vlastně držitel světového rekordu, kromě toho, že si opakovaně vyhrál, tak seš i držitel světového rekordu?
Byl jsem pár let a mám pocit, že letos ho někdo překonal, že už nejsem držitelem světového rekordu a teď nevím, jestli padl v Austrálii anebo na Floridě, ale už nejsem držitelem světového rekordu, byl jsem asi 4-5 let.
A takhle, když si to promítneš, tak vidíš tam prostor ještě, nebo byl tam prostor, to zajede ještě rychleji? Nebo ty si šel tak, aby si věděl třeba, že to na ten rekord bude?
To jsem se samozřejmě snažil, určitě tam nějaká rezerva byla. Otázka je, jestli když ta rezerva byla v 45, jestli bude i v 51 letech.
Jasně, jasně.
Třeba letos jsem na něj určitě neutočil, protože na mě jako soupeři nevyvíjeli dostatečný tlak. I to hraje roli samozřejmě u toho třídenního závodu, který zabere celkem přes 20 hodin.
Když člověk je ve vedení, a to neustále navyšuje, tak se těžko honí čas, protože ono to samozřejmě bolí, těch 20 hodin. Ale jako nevzdávám to, třeba se zadaří, záleží samozřejmě i na podmínkách, na počasích. Když bude velké vedro nebo krupobití, tak se prostě rekordy nelámou. To jsem si vyzkoušel užité Ironmanské distance kdysi. Ale možné to je, nevylučuju to. Spíš je to nepravděpodobné, protože jsem prostě celý život byl realista a jsem pořád realista.
Co je vlastně Double Ironman? To se vyloženě, že se jde 2x3,9km plavání, anebo co?
Jezdí se světová ultratriatlonová federace, má vlastně seriály závodů po celém světě, kde se jezdí od dvojnásobného Ironmana až po pěti, dokonce i desetinásobného Ironmana.
To už jsou závody, které mě moc nelákají. Ty už jsou spíš o tom, kdo vydrží dýl na kole halucinovat, než usne a spadne. Mě lákají ještě ty závody, kde se závodí na tvrdo.
Zatím to pro mě končí tím Double Ironmanem, kde jsem vlastně jel lodní mistrovství světa v Oregonu. Vybral jsem si ho, protože jsem měl dobrou fazonu z tréninku na Himaláje.
To bylo o měsíc později, takže na poslední chvíli jsem se do toho závodu nominoval.
Líbil se mi, že měl asi 5,5 tisíce převýšení na cyklistice během těch 360 km. Bylo to celé kolem jezera, v přírodě, v Oregonu. Prostě nádherné výhledy na jezero, na hory, takže to uteklo.
To už bych asi těch 360 km na jednou nechtěl jet po rovině úplně. Měl jsem formu, cítil jsem to a zadařilo se mi. Myslel jsem si, že dám svůj první 24hodinový závod v životě.
Ještě jsem nikdy nic nezávodil více jak 24 hodin, a nakonec to bylo 23,5. Už jsem dokonce i Liborovi slíbil 24hodinovku na Lysou, že si dám, ale vždycky ten termín se mi kryl s něčím jiným. Tak nevím, jestli se to v nejbližší době podaří, ale pořád bych si chtěl ještě vyzkoušet nějakou 24hodinovku v čemkoliv. Jsou i nějaké triatlonové, když se třeba 8 hodin plave, 8 hodin jede na kole a 8 hodin běží. Taky relativně nový koncept. Ale abych se vrátil k těm násobným Ironmanům, tak ten dvoj-, trojnásobný Ironman v kuse jsou ještě takové ty formáty, kde se opravdu závodí a kde se dosahují špičkové rychlosti a časy. Ty pěti-, desetinásobné, tam už je to spíš o tom, kdo vydrží. Což je taky fajn, ale to už se mi za prvé neslučuje moc s tou rodinou a za druhé vždycky jsem ten sport bral hlavně jako koníček a něco, co má zdraví budovat a ne ničit. A přijde mi, musím to zaklepat, že do těch 50. jsem se dožil zatím ve zdraví s tím sportem, že kdybych se vrhl tady na nějaké pěti-, desetinásobné Ironmany, kde během několika dnů budu spát pár minut, tak to už s tím zdravím jako úplně slučitelné není.
Chtěl jsem se tě právě zeptat na to, kde je pro tebe ta dělící čára toho, co ty považuješ za extrém. Takže teď to trošku zaznívá. Nebo aspoň mně to tak zní, že to, dokud se dá nějak jako smysl plně závodit, ale to, co je nad, je už extrém.
Je to tak nějak, jak jsem to řekl. Samozřejmě je to relativní. Pro někoho může být extrém olympijský dvouhodinový triatlon, pokud nemá natrénováno ani na sprint. A nemusí jít ani o kopce. Takže vždycky ten pojem extrém je pro každého individuální. Co je pro jednoho extrém, pro druhého extrém být nemusí. Já samozřejmě vnímám i ty extrémní Ironmany, že jsou i pro mě extrém, ale je to extrém, do kterého jdu a vím, že když neudělám já chybu, nepřepálím, nepocením doplňování tekutin, energie, nezlomím si nohu, že ho prostě dokončím. A nemusím být první, můžu být desátý, ale prostě vím, že to je extrém, který je v mých silách. A já bych asi dokončil i toho desetinásobného Ironmana, ale už by to prostě bylo živoření. Nebylo by to závod, kde si zjišťuju odstupy na soupeře. Prostě neláká mě to.
Někoho ano, znám lidi, které to naprosto naplňuje, ale pro mě ten extrém spočívá v tom, že je to prostě těžký závod v těžkých podmínkách a jsou tam soupeři, kteří tě vyšroubují k nějakému maximálnímu výkonu. A to plně splňuje jak ten Ultraman, tak ten Double Ironman.
Jestli se podívám na Triple Ironmana na mistrovství světa, to zatím nechávám otevřené, to si ještě představit dovedu, že by se to dalo zvládnout bez spaní těch 35 hodin závodu třeba.
Ale mnohem dál už to nevidím.
A co ty máš tu extrémní chuťovku, na kterou si v každém případě necháš zajít chuť, ale víš, že prostě existuje? Protože ta paleta těch extrémních závodů je velice široká.
Když jsem to začal zjišťovat, tak na začátku člověku přijde, že je hodně stokilometrový závod, pak zjistí, že se koná i stomílový, pak zjistí, že se koná i třista pade, jako v Alpách, myslím, teď teda Běžeckých, takhle se to dá vlastně poslat a posunout. Tak vlastně máš ty někde, a neříkám, že z toho musíš chtít zúčastnit, ale co ty považuješ za úplný úlet?
Já už jsem to naznačil. Pro mě teď je to hranice těch 24 hodin. A dovedu si představit, že bych ji posunul někam ke 30, 35, když to bude velmi zajímavý závod, atraktivní, něco podobného, jako ten triatlon v Himalájích. Že bych se teda hecnul a zkusil bych jako delší závod bez spaní. Ale jakmile už by to bylo o tom, jestli teda budu spát nebo závodit, tak ne. Mě třeba vždycky vadilo, když jsme ještě se Zbyňou Ciprou chodili Beskydskou 7 nebo Horské výzvy, tak i tam mi vadilo, že to startuje na noc. Já vlastně jsem člověk, který přes den neusne. Respektive když jsem to kdysi jednou na soustředění v mládí zkusil, tak jsem pak nespal celou noc. A není na to čas spát přes den. Takže já musím spát v noci. A když nespím v noci, doma není nikdo pak zvědavý na to, že přijedu z Beskydské 7 ráno a budu celý den dospávat. Máme nějaký jiný program. Prostě znamenalo, že jsem nespal 50 hodin třeba.
A to jsem pak cítil, že to tělo není připravené za 2 dny na další rozvojový trénink.
Nebo za 5-6 dní na další Ironman nebo nějaký těžký závod. Takže se snažím dopřát tělu. Myslím si, že spánek je jednou z nejdůležitějších ingrediencí k tomu, aby člověk podával dlouhodobě nějaké sportovní výkony a nerad bych se zrovna o ten spánek vědomě připravoval.
Asi nejvíce využívaným produktem v rámci našeho týmu od Brainmarket.cz je nejspíše jejich Performance Magnesium. Což je hořčík ve své nejvíce vstřebatelné podobě, protože není hořčík jako hořčík. No a s kódem "NAHORU10" dostanete 10% slevu na všechny produkty. Více informací v popisku a díky Britmarket.cz za podporu.
Beskydská sedmička
Zmínil jsi beskydskou sedmičku, samozřejmě to je frekventované téma v našem podcastu i díky nějakému vývoji naHoru.tv. Takže bych se k ní chtěl na chvilku dostat. Já jsem se koukal vlastně na ty časy. Ty jsi to tedy právě běhal se Zbyňkem Ciprou. Byl to rok 2012, 2013. Vždycky tam bylo stříbro. Koukám na časy a v roce 2013 to bylo 11 hodin 52 minut, pak 13:13. Koukám na to. Takže vítězství tam nebylo. Jak na to koukáš dnes? Jak vzpomínáš na to období? Je to teď 10 let?
Vzpomínám na to strašně rád. Protože pro mě, který jsem vždycky jezdil jenom individuální Ironmany, ten koncept závodu ve dvou byla novinka. Já jsem k tomu přišel úplně jak mrtvý k houslím, nebo slepý k houslím. Přijel si pro kompresky nějaký člověk ke mně a zkoušel si je jako značku, kterou zastupuji. A ptal jsem se ho, co dělá za sport, na co to má.
A říkal, že na beskydskou sedmičku. A já jsem beskydskou znal od Vlasti Bukoviana a Milana Šimka, se kterými jsem občas příležitostně trénoval, a kteří to tehdy běhávali. A vždycky jsem říkal, že si to jednou dám. A myslel jsem tím, že si to dám až v důchodu, v padesáti.
A myslel jsem si, že to je jako parta 20 lidí, kteří se tam někde sejdou a přeběhnou pár kopců.
No a viděl jsem, že tam byl ten, můžu už prozradit, že to byl Zbyňa.
Já jsem ho neznal Já si pak, respektive ještě, než odjel, tak mi řekl, že půjde beskydskou.
Já mu řekl, že mě to láká, ale myslel jsem, že si to dám za 10 let, nebo za 15, jednou si to dám. A on řekl, no já to zrovna poběžím, nemám parťáka, poběžme to spolu.
A já si říkal, no ale já vůbec nevím, já jsem nikdy neběžel víc než maraton, tehdy ještě.
Tehdy jsem ještě neběžel, myslím, ani tu stovku na Antarktidě, mnohonásobně nejdelší běžecký závod, jaký bych kdy šel, už vůbec ne v horách. Tehdy jsem jezdil ty rychlé roviny na ty závody převážně. A on říkal, já si to beru na triko, já vezmu gumu, když tak tě budu tahat, půjdeme to spolu. Tak jsme se předběžně domluvili. Ještě říkal, že se budeme o víkendech scházet na Lysé a v horách, a budeme si to probíhat tu trať, tak to jsem ho ujistil, že mám všechny víkendy až do beskydského závodu plné, že se uvidíme na startu. Že mi má sehnat hůlky, čelovku, nějaký camelback, to jsem nic z toho neměl, tak on řekl, že všechno mi sežene a potkáme se na startu. A odjel, já jsem si podělal ten mail, Zbyněk Cipra, vygoogloval jsem si nějaké výsledky. Zděsil jsem se tedy, že byl vítězem a traťovým rekordmanem, tak jsem mu hned volal, že se úplně pomátl, že jsem nic takového neřekl, ale trval na tom, že to tedy půjdeme spolu. A viděli jsme se samozřejmě až na startu, hned na startu mi ta čelovka spadla nějak, nebyl jsem schopný si ji nastavit, takže jsem celý ten první ročník běžel na Zbyňovu čelovku.
Takže ty si předtím neměl čelovku?
Ne, já jsem na hlavě neměl před startem té první beskydské, jsem nikdy v životě na hlavě neměl čelovku, to byla Zbyňova čelovka. Nikdy v životě jsem neměl hůlky, takže když mě tam u té Tatrovky na startovní čáře učil necvakávat to poutko, tak všichni docela zírali kolem.
Měl jsem bidon, měl jsem v opasku, co jsem občas běhával při dalších bězích, tak ten litrový bidon, a ten mi upadl v prvním seběhu a ulomilo se to víčko, takže jsem pak celý ten závod běžel v podstatě bez pití, kromě občerstvovaček a s hůlkami, které jsem neuměl nacvakávat a vycvakávat a s čelovkou, která mi tak nějak padala nebyl jsem schopný si s ní poradit ale stalo se to, že jsme se dostali do čela ještě myslím s Veličkou a Najvertem a bohužel před Travným, kde někdo úmyslně přeznačil trať takže jsme se po přeběhnutí Travného někudy jinudy, než byla kontrola dostali zpátky do skupiny s Liborem, ze které jsme předtím utekli a museli jsme se vracet zpátky takže z prvního místa na čtyřsté a pak jsme to tedy vytáhli ale ta ztráta byla velká tam jsme nabrali určitě kolem 40 minut ale rád na to vzpomínám, že to byl můj první závod dvojic my jsme si se Zbyňou ohromně sedli, my jsme si zpívali vykládali jsme si vtipy prostě byla to jako fakt taková psychická pohodovka strašná a on Zbyňa byl dost zlomený po tom bloudění a já jsem mu řekl, hele já jsem zvyklý jako slabý plavec, vylézt z vody na Ironmanový 250tý a to ještě neznamená, že ho nevyhraju že jsem ho tam trošku křížil no a nakonec to skoro ještě vyšlo.
Hele a ten další rok pak?
Další rok v podstatě podobný průběh ale tentokrát jsme bloudili míň a vlastní vinou, že jsme prostě někde to bylo samozřejmě všechno na Zbyňka já jsem vůbec neznal Beskydy respektive do dneška neznám český pasáže zajímavé jsem běžel všechny tehdy pod tmě a navigoval Zbyněk takže jsme někde přeběhli odbočku ztratili jsme 10-12 minut, pak jsme byli asi o 2-3 minuty druzí, ale nevím, třeba ti první bloudili ještě víc jako nechci to na to svádět ale každopádně teda Beskydsko jsme byli dvakrát druzí, dvakrát s pocitem teda ne úplně zadostiučinění.
A tam bylo pár minut...
Ano, my jsme dokonce když jsme z toho čtyřstého místa na Travném jako začali dotahovat, tak jsme dokonce tu první dvojici tehdy dotáhli ale to už jsem chvílemi i tahal do kopce a prostě mně pak došlo jako v těch posledních kilometrech, že nám zase cukly znova a ta stíhací cesta byla teda neskutečná asi jsme ani tolik nepili a nejedli v tom návalu honby, že jsme to trošku podcenili a v závěru jsme nakonec teda zase cukli na to druhé.
Horské závody
A tím, že máš rád hory, že máš s ním vztah tak nějaký závody, kterých je spousta že jo, typu UTMB dlouhých ultratrailů jak se k tomuhle stavíš?
No s UTMB mám taky veselou historku, protože když jsem měl, myslím, že to můžu říct domluvený sponsoring s North Facem který kromě toho, že mi dával velmi velký budget na materiál běžecký tak mi dával i jako VIP startovné na tu hlavní trasu UTMB. Nicméně jsem současně byl pozvaný od pořadatele toho Maratonu a Stovky na Antarktidě Richarda Darwina, který mi vlastně platil celý tenhle ten závod, platil mi potom i, pozval mě i na ten maraton na severním pólu, protože na té Antarktidě jsem mu tam vlastně udělal dvě vítězství a dva traťové rekordy, takže jsme měli spolu jako velice nadstandardní stav a to, co jsem měl od Richarda, vysoce převyšovalo tu nabídku od North Face, včetně UTMB.
A věděl jsem od Richarda, že značka North Face mu leží hodně hluboko v těle, protože když on vyhrál první maraton na Antarktidě, porazil tam tehdy Deana Karnazese, kterého sponzoroval North Face, který pořádal ten závod, ten první ročník a oni se ho tehdy pokusili okrást o vítězství o 10 000 dolarů prize money, tím že on běžel ve Sněžnicích, Richard v botech a pak vyhlásili každou soutěž zvlášť a ty prize money přiřkli Karnazesovi, protože řekli, toto je určené pro tuto kategorii, ty prize money. On se pak s nimi soudil asi pět let, vysoudil to, takže Richard vyhrál těch 10 000 za vyhraný první maraton na Antarktidě. Nicméně od té doby, když tam někdo přijede v North Face na ten jeho závod, na Antarktidu nebo na Severní pól, tak ho to úplně irituje. A vzhledem k tomu, že jsem měl za sebou tu Antarktidu, znal jsem tuhle historii a čekal mě závod na Severním pólu, kde bych podle toho nového kontraktu musel přiletět od hlavy po paty v North Face, tak vlastně z tohohle důvodu sešlo a sešlo i z mého startu na UTMB. To je rok 2015 asi si myslím. A od té doby to asi nepřipadá v úvahu, protože mám pocit, že teď mi někdo jako startovné jenom tak nedá a musel bych jít nějakým kvalifikačním seedem, nějaké ty kameny, co slyším občas v podcastech, a já prostě na to nemám čas. Takže mrzí mě to, těšil jsem se strašně, než mi došly ty souvislosti a že z toho asi sejde. I s Richardem jsem to tehdy konzultoval a říkal, že by opravdu nebyl rád, kdyby zval někoho od hlavy po patu v North Face, aby mu vyhrál závod.
Takže to není tak, že vlastně k triatlonu seš jako přikovaný tím způsobem, že na počin, který by byl 20 hodin, 24 hodin, tak by si nešel. Jakože hypoteticky by to připadalo v úvahu.
Připadalo. Já bych tehdy, nebýt tady této příhody s Richardem a s těma polárníma závodama, on mě nakonec zval ještě dvakrát na sedm maratonů kolem zeměkoule v týdnu, což bylo mnohem dražší ještě. A oboje mě vlastně taky zval podruhé i se synem.
Takže to byl člověk, který mi vlastně tady na těch nákladech dal násobně víc.
O zážitcích ani nemluvím. Nemohl jsem prostě proti tomu jít hlavou.
Jinak samozřejmě šel bych strašně rád tou TMB tehdy a těšil jsem se na to.
Když bude možnost, tak na Sedmičku na tu přijdeš?
Když bude možnost, vyjde mi to termínově. Ona bohužel je v takovém období roku, kdy těch závodů mám potenciálně, které bych chtěl jet pět za ten víkend.
Spousta krát jsem ho potom nešel po těch dvou prvních závodech, protože tam byl zrovna dlouhý triatlon v Podersdorfu. Týden potom mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu v Almere v Holandsku. A pro mě ten dlouhý triatlon byl ideální příprava na tu Almere, na tu Evropu.
Zatímco Beskydská s probdělou nocí. Nemluvě o tom, že v Podersdorfu byly velmi solidní prize money, na Beskydské nic, nebo nějaká věcná cena. Jo, musím, živil jsem rodinu, nebo dneska živím tím sportem, takže musel jsem prostě brát potaz z těchhle věcí a vždycky zvítězil ten triatlon.
Triatlon jako univerzální příprava
Z mé zkušenosti jako člověka, který si první vyzkoušel ty Beskydské sedmičky, pak zkusil triatlon, pak triatlon v kopcích, dlouhý, tak jsem byl nesmírně vlastně jako nadšený.
Protože se mi líbilo, že se prostě prostřídají ty disciplíny. Tím pádem taková ta jako zátěž na ten aparát je tak jako rozložená. Vlastně při tom přesedlání z vody na kolo super, prostě z kola na běh super. Takže co myslíš, že lidem, kteří chodí buď třeba čistě dlouhý závody, myslím běžecký, nebo třeba chodí na hory, tak co vnímá, že takhle člověku může triatlon vlastně dát, pokud je v kopcích?
Nemluví se o tom moc, ale moje zkušenost i ze sebou, i se svými svěřenci, i čistě logicky, je ta, že pokud se člověk chce připravit na Beskydskou, nebo na nějakou stovku, stomílovku, tak vlastně úplně nejlepší příprava na tenhle typ závodu je jezdit Ironmana. Protože na Ironmanových, jdeš do toho závěrečného maratonu, máš před sebou 6, 7, 8hodinovou únavu z plavání a cyklistiky, ale běžíš už pak, mlátíš těma nohama o silnici už jenom těch 42, nebo v tom terénu, takže vlastně to tělo připravuješ na deseti plus hodinovou zátěž, ale z toho jenom čtyři hodiny běžíš třeba. Takže já jsem toto zjistil úplně náhodou, když jsem si vlastně dal se Zbyňkem ty Beskydské sedmičky, nebo na Antarktidě svoji první stovku, nikdy jsem netrénoval na nic jiného než na maraton při triatlonu. Vlastně nikdy jsem netrénoval na ultra, ale najednou jsem zjistil, že díky tomu, že jsem za sebou tehdy měl 100 plus Ironmanů, což jsou všechno zátěže 8 až 10 hodin, končené maratonem, takže vlastně, když jsem najednou z ničeho nic běžel stovku v horách nebo na tom sněhu ledu, že vlastně moje tělo jakýmsi způsobem to zvládlo z výkopu, ale ono to nebylo z výkopu, ono to bylo z té triatlonové přípravy. Takže když si to vezmeš, tak příprava na Ironmana není problém pro běžného člověka, pokud si udělá prostor v rodině, v zaměstnání na třeba 15 až 20 hodin tréninku týdně, tak ve zdraví lze dlouhodobě trénovat těch 15 až 20 hodin týdně, a to tě bez problému připraví na 20hodinový běh. Zatímco když budeš trénovat jako běžec 15 až 20 hodin týdně dlouhodobě, tak na 90 % skončíš s nějakým zraněním.
Prostě ten pohybový aparát není stavěný na to, abys každý den dvě hodiny běžel.
Takže ty máš na výběr běhat mnohem míň, tudíž nebude stíhat tvůj oběhový systém, tvoje srdce, tvoje svaly, nevyběhneš si takový tukový metabolismus. Takže když bych to vzal přípravu vrcholového běžce na 100kilometrový závod, nebo jakéhokoliv, i hobby běžce na 100kilometrový závod, tak úplně nejlepší příprava, když mi to vlastně vytanulo v hlavě, když vzpomínám na ty svoje začátky na těchto dlouhých bězích. Já jsem na ně vlastně nikdy v životě netrénoval, já jsem si je vždycky dal z triatlonu. A šlo to. Tak je vlastně pravidelně plavat, tam nabouchat nějaké intenzity, zapracovat na dechovém parametru, protože vydechuješ proti vodě, máš krátký nádech. Takže to plavání intenzity ve vodě. Na kole můžeš jet super dlouhé tréninky, aniž by sis zničil pohybový aparát. Můžeš tam natrénovat tukový metabolismus, sílu v kopcích, extrémní vytrvalost v naprostém zdraví.
A na běhu potom si chodit, co potřebuješ doplnit. Specifický terén pro ten závod, nějaké kopce, chození do prudkých kopců, seběhy rychlé. A takhle vlastně jsem já trénoval na ty extrémní běhy, které jsem šel. A nádherně to fungovalo. Což prostě, když by za mnou někdo přišel, nebo měl se mi ten případ, že chce, abych ho natrénoval čistě na Beskydskou sedmičku jo, nebo na něco podobného..
Tak jsi ho zatáhl stejně do triatlonu.
..a tak stejně na triatlonu. V podstatě všichni skončili u triatlonu, ale s tím, že tu Beskydskou sedmičku potom úspěšně absolvovali. Ale v podstatě, jak jsme to brali ze všech stran, tak skončili u té triatlonové přípravy, protože jsem mu tam zařadil intenzity v bazénu, při kterých fantasticky regenerují nohy z běhání, když člověk jenom kope v té vodě. Podrželi jsme nějaké hlavní tréninkové fáze běžecké, specifické pro ten závod, jak jsem to popisoval a ten člověk prostě udělal 2-3hodinový skok na Beskydské sedmičce a ve zdraví, zatímco dřív prostě měl 1-2 zranění za rok, které ho třeba na pár týdnů vždycky vyřadilo z pohybu takže triatlon je vlastně geniálně i to je důvod, proč jsem s veslováním na něj přešel, protože se mi líbila ta pestrost. Já jsem v 1989 objevil plakát s cyklistou běžcem a plavcem na sloupu v Otrokovicích, kde se dneska jezdí Moraviaman a tak jsem na to zíral, když jsem měl na kole na veslák jako na trénink co to je, zajel jsem se zeptat tam na ten kontakt a dozvěděl jsem se, že to teda je jeden závod, tyto tři disciplíny spojené to jsem poprvé v životě slyšel pojem triatlon a hned jsem se přihlásil, protože mě úplně fascinovalo to přestože jsem neběhal, nejezdil na kole a neplaval když nepočítám 6 kilometrů na tréninku a 6 zpátky tak mě to prostě nadchlo a do dneška to nadšení trvá.
Měl jsi během té kariéry někdy moment, kdy se ti ten triatlon zajed?
Ne. Pořád čekám, jestli se objeví. Nevidím důvod, proč by se měl objevit. Možná, kdybych nějakým způsobem lpěl na tom, že závody, které jsem kdysi vyhrál už musím vždycky jen vyhrát, tak by asi se něco takového dostavilo ale já jsem prostě realista Vím, že mi není 20 ani 30 ani 40. Takže nemůžu čekat, že budu vyhrávat závody, které jsem kdysi vyhrával.
A já se na každý další závod pořád těším. Tím, že opravdu jsem celoživotně chronicky podtrénovaný, tak vím, že ten den závodu to absolvuji celé. Pokud teda se něco nestalo.
No, absolvuji celé, vzdal jsem jeden asi za všechny ty roky. Takže strašně mě to baví, strašně se na to těším. A už na mě naleží ta tíha toho, když nestihnu trénink, no tak nestihnu.
Budoucí výzvy
Jaké výzvy tě teď v následujících letech čekají? To, že máš standardně kalendář rozplánovaný, to jsem viděl na webu mimochodem, na který se mrkněte, protože tam je dobrý přehled všeho, co Petr dělal, absolvoval, a taky je tam vždycky aktuální kalendář na ten rok, takže chápu, že tam je spousta pro tebe už tradičních, klasicích závodů, ale něco jakoby nového, jinýho, co jsi třeba do posud nešel?
No ono, já úplně nemám dlouhodobý plán, pro mě samozřejmě z hlediska nákladů, protože už jako nevozím prize money jako kdysi, je taky důležité, když na ten závod jsem pozvaný, protože přiznejme si, že ty náklady jako ještě třeba u těch extrémních triatlonů, kde musíš vlastně si sebou přivézt doprovod, ten doprovod pak s tebou jede celou tu trať, takže násobíš ty letenky, tak prostě nemůžu závodit každý týden závody, na které bych si sám platil startovné a všechno kolem. Pořád ještě mi chodí poměrně dost pozvání na poměrně zajímavé závody, nebo na ty nejzajímavější, takže primárně využívám tuto cestu, podívat se na ty závody, aniž bych musel nabourat rodině rozpočet. Kromě toho jsou závody, kde jezdím tradičně, zastupuji na značku neoprenu, kompresních podkolenek, takže třeba na těch velkých domácích závodech, startuju rád i z tohoto důvodu, protože mám kontakt se zákazníky dlouholetými, mám možnost jim tam s tím poradit přímo na místě, takže mě to určitě i kvůli atmosféře, v triatlonu mám prostě stovky známých dlouholetých, takže nerad vynechávám ty hlavní velké závody u nás.
Poprvé k nám přišel Ironman letos, budeme v Hradci Králové v srpnu mít poloviční Ironman, toho Ironman Brandu, takže tam určitě nechci chybět, zase prostě celý můj okruh známých tam míří, takže to bude takový svátek triatlonu letos v Čechách. Nechci vynechat ani Moraviamana, Slovakmana, Czechmana, a v těch zbývajících víkendech čeká mě mistrovství světa na Ultraman distancích, když jsi se měl Ultraman mistrovství světa na Havaji, nicméně tam je možné se kvalifikovat pouze z těch oficiálních Ultramanů, a příští rok se v Kanadě chystá šampionát světový, pro nejlepší ze všech Ultramanů na světě, to znamená ze všech těch asi 50 závodů, nejen z těch 4-5 oficiálních, ale ze všech 50 včetně Ironmanských, takže to je takový asi největší vrchol příští sezóny, v polovině prázdnin zhruba v Kanadě, mistrovství světa na Ultramanských distancích, kde by se měli sjet ti nejlepší ze všech závodů, na těchto distancích mě to láká velice, potom samozřejmě další extrémní triatlony, příští rok bych chtěl jet Jánošíka na Slovensku, který právě patří taky do toho seriálu s Norsemanem, Himalájí, Řeckem, Černou horou takže pořád je něco
Co Petrovi hory a sport dávají a daly
Co ti hory, příroda, sport dávají a dali?
Strašně moc. Spokojenou životní vyrovnanost. Já jsem mohl jít do velkého byznysu, když jsem byl na výšce měl jsem spoluzakládat Atlantic finanční trhy firmu, která rozdělá tehdy kuponovou privatizaci, ale věděl jsem, že by to bylo 24/7 v byznysu a už jsem jednak chodil se svou nastávající ženou, což by značně utrpělo. Taky už jsem začínal s profesionálním triatlonem, což by kompletně utrpělo, takže jsem se rozhodl, že budu žít tak, jak chci budu svým pánem, což se mi zatím podařilo. Ještě jsem nikdy nebyl pod někým, jako pod šéfem a doufám, že už to nějak doklepu. Žiju si svůj sen, takže mám zdravou rodinu spokojenou doufám, převážně, takže sport mi jenom dal. Nevím, jestli bych dokázal podobnou životní vyrovnanost dosáhnout v byznysu ze zkušeností, kde vidím třeba spolužáky, kteří tou cestou šli, jako spolužáky z výšky, kteří dosáhli nějakého postavení. Neumím to úplně posoudit, některým z nich se to úplně nepodařilo, byť třeba můžou mít helikoptéru za domem. Takže já si žiju na takovém obláčku, který se snažím pečlivě udržovat, abych měl čas na své nejbližší a bez nějakých velkých, řekněme, finančních ambicí.
Tak Petře, díky moc, že jsi chtěl dál daří a díky za rozhovor.
Díky.
A vám, diváci, díky, že jste tenhle rozhovor sledovali a pokud se vám naHoru.tv líbí, tak nás nezapomeňte odebírat, případně kliknout na tlačítko Odběr na YouTube. Taky moc děkujeme našim partnerům hlavnímu partnerovi Salewě a mějte se hezky, uvidíme se u dalšího rozhovoru. Ahoj!