► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde. Děkujeme!
Michael Turek, instruktor, trenér a telemarkista, má za sebou start na telemarkovém mistrovství světa a několika světových pohárech, zároveň je autorem úspěšného telemarkového projektu TELEfilm. Jako freerider, skialpinista a instruktor instruktorů strávil dvě sezóny v Austrálii, pět sezón na Novém Zélandu a několik dalších v Japonsku. Každý rok stráví až 200 dnů na horách.
Pokud chcete také trávit tolik dní v roce na horách, tak se podívejte na web APULu (Asociace Profesionálních Učitelů Lyžování), kde jsou informace o tom, jak se stát instruktorem.
Co vše v rozhovoru s Michaelem zaznělo?
0:49 Rivalita mezi lyžaři a snowboarďáky
2:43 Lyžování ve volném terénu
9:01 Splitboard a skialpový boom
13:33 Telemark: historie, náročnost
20:20 TELEfilm a jak vznikl
23:37 Práce instruktora
40:56 Co mu hory dávají a daly?
TELEfilm: film Michaela Turka o historii a technice telemarku najdete zde.
Partnerem naHoru.tv je BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na všechny jejich produkty. My z vlastní zkušenosti doporučujeme třeba jejich vysocekvalitní Hořčík, který všichni v naHoru.tv dlohodobě používáme.
Video YouTube verze zde:
Podcastová Spotify verze zde:
Podcastová Apple verze zde:
Podcastová Google verze zde.
Podpořte vznik dalších rozhovorů.
A zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem.
Trenér a lektor lyžování a telemarku Michael Turek
Jaké je být 200 dní v roce na horách a je lepší sníh v Japonsku, na Zélandu nebo v Krkonoších? Naším hostem na chatě Prašivá v Beskydech je Michal Turek, instruktor a trenér lyžování, bývalý telemarkový závodník, skialpinista, freerider, telemarkista a taky lektor, instruktor instruktorů. Michaele, vítej.
Děkuji, děkuji Lukáši, krásný, to byl úvod.
Je vystihující víceméně?
Vystihující, jo, jo, až jsem se sám jako dojel.
Rivalita mezi lyžaři a snowboarďáky
No a partnerem tohoto dílu je firma Brain Market a konkrétně jeden skvělý produkt pro všechny sportovce, horaly a za chvilku vám o něm řekneme více, každopádně díky Brain Marketu za podporu. Michale, ty máš za sebou 25 sezon na lyžích v horách, takže už něco pamatuješ. Soutěží ještě dnes snowboarďáci s lyžaři nebo do toho hodili vidle skialpinisti?
Začnu od konce. Soutěží lyžaři ze snowboardisty, ale už si myslím, že se ty hrany obrousily a už to není takový rozdíl jako strnulý, prkenný lyžař a free a cool, uvolněný snowboarďák. A ten backcountry sektor do toho hodně vstoupil. Takže si myslím, že tam se to potkává, tady ty dvě skupiny a potkávají se i třeba ve snowparku. Protože dneska těch lyžařů freestylerů je mnohem víc, než bylo třeba před 20 lety. Tam to byla dominance těch snowboardistů v tom parku a teď si myslím, že už se to vyrovnává. Takže už to není takové, jaké to bývalo. Už se nemlátíme hůlkami, neházíme po sobě, prkna, takže myslím, že dobrý.
Jo, protože já si vzpomínám, že já jsem kdysi před 25 lety se učil na prkně a chodil jsem do nějakého kurzu, tak prostě to bylo jako rivalitní prostředí. To bylo, že my jsme byli snowboarďáci, a tak to už přepokládám, že dneska je jinak.
Pořád trochu to tak trochu je, ale není to už to, co to by bylo. Já to mám podobně, taky jsem to zažil. Snowboarďák byl chvilku nepřítel, pak to někdo zkusil a zase ten lyžař byl nepřítel, když jsem byl na té druhé straně, já jsem teda lyžař od začátku. Prkno trošku umím, tak nějak bych něco sjel, ale já jsem vždycky byl ten strnulejší, ten lyžař, který ty snowboarďáky neměl rád. Ale myslím, že už jsme v pohodě.
Lyžování ve volném terénu
Nás dnes bude zajímat především lyžování asi ve vztahu k, dejme tomu, skialpu, volnému terénu, protože přeci jenom doposud jsme byli tak nějak zaměření na takovou tu lehce výkonovou složku nahoru, ale dneska si řekneme, že i to dolů má daleko svých výhod, ale nebudeme přejmenovávat podcast, to určitě ne. Tím, jak je skialp více populární, tak přibývá lidi, kteří chtějí lépe jezdit na lyžích proto, aby byli schopni lépe obstát ve volnému terénu na těch skalpech?
No, to je zajímavé a myslím si, že to je pravdivé. Takových lidí je v současnosti hodně. Hodně se teďka, myslím, říká, že ten skialpový boom byl díky covidu. Já už si myslím, že to bylo malinko před tím, že ten covid to potom akorát jako by uspíšil, ale myslím si, nebo aspoň z mých zkušeností to je tak, že hodně lidí prostě přijde a po nějaký první nebo druhé zkušenosti v backcountry se skialpem, ať už v Čechách nebo v Alpách, tak přijdou a narazí na to, že vlastně úplně neví, jak ten prudký kopec sjet, ale přijdou přesně s tím motivem naučit se trošičku víc lyžovat technicky. A co ještě musím říct, tak mě baví, že i lidi, kteří se pohybují v těch vysokých horách, řekněme jako guidi, tak i ty vlastně oceňují, že je dobré mít trošku technický základ, protože v té své praxi můžou nejenom ty svoje klienty odguidovat bezpečně, ale můžou jim trošku pomoct i technicky, dát nějaký tip. Takže si myslím, že ten trend vědět něco o technice se do toho skialpu promítá. Ale musí si, myslím, ti Češi udělat tu první zkušenost sami, trošku nevědět, jak sjet dolů a potom přijdou, aby jim někdo řekl něco o té technice. Takže jo, máš pravdu.
Já jsem přemýšlel, do jaké míry tu zmiňovat tuhle moji osobní zkušenost nebo ne, ale já jsem do těch jedenácti jezdil na lyžích, pak jsem dostal prkno, protože to byla ta doba. Pak jsem dvanáct, třináct let na těch lyžích nestál, až mě vytáhla nějaká partička na skialpy. A takhle jsem se octnul po pětihodinovým výšlapu na skialpech, někde prostě v Alpách. A teď jsem najednou měl po těch třeba patnácti letech, co jsem na těch lyžích nestál, sjet ten kopec.
No, to mohl být trochu problém, ne?
No, přežil jsem, ale bylo to dost tragické. Tak si vlastně říkám, nakolik se dnes člověk může vlastně doučit všechny ty dovednosti. Protože samozřejmě jako dítěti, mně to třeba na tom prkně klasicky, šlo prostě strašně rychle. A dnes mám pocit, že ten návrat na lyže bude takový bolestný.
No, já si myslím, že asi obecně, je člověk starší, tak tím to učení se novým dovednostem je trošku pomalejší. Ale zase o to je lineárnější. Děti se třeba učí prostě rychleji, ale schodovitě. Dospělí se učí víc lineárně, i když ta křivka je někdy mírná a je postupná, protože dokáže ty informace zpracovat nejen na základě zkušenosti. Něco vyzkouším, udělám to, jak to dělá instruktor, ten dospělý je schopný trošku tomu rozumět. Proto ta křivka je pozvolnější. Ale zase je pomalá, řekněme, a někde může mít konec. Prostě nastane potom nějaké plato, ať už kvůli třeba fyzickému problému, kondici anebo strachu, obavě atd. To je u dospělých. Ale myslím si, že není nikdy pozdě. A co se týče techniky lyžování vztažené ke skialpu nebo k backcountry, tak jet z kopce, udělat nějakou zatáčku bezpečně a řekněme ekonomicky, je v určitých faktorech stejný jako na sjezdovce. Ta technika a ty fyzikální principy, ta mechanika, vnější síly působí stejně jak na sjezdovce, tak i v lese nebo v nějakém žlabu. Akorát třeba v jiný intenzitě. To znamená, když já jsem schopný si něco osvojit, pochopit na sjezdovce, tak v tom volném terénu trošku s jinou intenzitou a trošku s jiným načasováním, dělám vlastně dost podobné věci. Ony to nejsou dvě odlišné věci. Lyžovat na sjezdovce a lyžovat v lese nebo v alpách, v pistu. Je tam spoustu technických aspektů, který jsou stejný, podobný.
Na tohle jsem se chtěl zeptat, protože pokud se chce někdo naučit líp jezdit v tom volném terénu, tak vlastně... Původně jsem si myslel, že musí strávit 90 % toho času ve volném terénu. Takže to není nezbytně nutné? Protože to je pak náročnější. Když jsi ve volném terénu, tak pak nemůžeš vyjíždět asi lanovkou nahoru.
Já bych začal určitě, když by někdo chtěl nějakým způsobem seriózně zapracovat na technice lyžování s cílem být lepší, být jistější ve volném terénu, tak bych začal na sjezdovce. Z toho důvodu, co jsem říkal před chvilkou, že spousta dovedností a řekněme mechanických, fyzikálních principů je prostě stejná. Takže věci, které ten lyžař pochopí a je schopný do toho svého projevu dostat a aplikovat na sjezdovce, tak potom je schopný to udělat ve volném terénu. A samozřejmě potom tam musí logicky zajet, ať je to prostě nějaký hluboký sníh nebo jarní firn, les, boule a tak dále, prostě mimo pistu. Ale určitě bych začal na sjezdovce. A pak postupně. Jde o to, kolik tomu člověk chce věnovat času, jestli potřebuje nějakou v „instantní radu“. Jdu na skialp, rychle, mám půl dne, anebo na to mám třeba několik víkendů, nebo půl zimy a vím, že na konci jdu túru v Alpách a potřebuji prostě si být jistý. Takže to potom záleží, jaký je ten motiv a kolik času na to je. Ale bavíme si o tom, že třeba v řádu nižších dnů se s tím hnout dá. Když ten člověk je dospělý a řekněme alespoň většinu nějakých pohybových stereotypů a návyků pozitivních a funkčních k té technice má, tak je to v řádu dnů, není to prostě několik zim, je to spíš několik dnů, případně v nižším řádu týdnů.
Splitboard a skialpový boom
Co splitboardu? Já si přiznám, že samozřejmě s boomem a zároveň s uvědoměním si, že nejsem tak dobrý lyžař, tak jsem začal pokukovat po splitboardu, ale já ho prostě vnímám tak, že má určitý limity. Je to tak nebo ne?
A jaký má ty limity?
No, myslím třeba ve smyslu terénu, do kterého se můžeš vydat, sklonu, podkladu…
No, já jsem na tom nikdy nešel, protože prostě nejsem snowboarďák a vlastně jsem to nikdy nepotřeboval, ale párkrát jsem byl na túře s kluky nebo s lidmi, kteří mají splitboard a většinou to byli topoví snowboarďáci a vlastně jsme těch limitů se týče toho sklonu úplně moc nenašli. Protože tam, kde už prostě on nemohl jít, tak většinou za dvě zatáčky už nemohl ani ten lyžař, takže dát na batoh a prostě po svých, ale je to o tom asi, jestli potom si chce člověk užít prostě tu zatáčku na něčem, co opravdu ovládá anebo je to takový ten univerzální člověk, že je mu to jedno, že prostě chce být v těch horách a chce mít ten pocit z jízdy v off-pistu v prašanu. Ale zažil jsem dobrý výšlapy, těžký sjezdy a byly tam se mnou i splitboarďáci. Ale sám jsem na tom nikdy nešel.
Mě jenom napadá vlastně, že by bylo dobré pro ty, co třeba nevědí, co je splitboard, říct, že to je prkno rozřezaný na dvě části, na kterým se dá šlapat jako na skialpech a pak se to spojí na cestu dolů.
Jo, speciální vázání, které se otočí. Vlastně i ta pořizovací cena bych řekl, že je možná i vyšší než dobrých skialpů, protože ten dobrý board i to dobrý vázání, si myslím, že možná může být o kousek ještě výš než nějaký dobrý skialpový set.
Kdy jsi začal třeba registrovat, že se to nějak začalo teda měnit? Zmínil jsi, že to bylo ještě před covidem?
Já mám takový pocit, že aspoň v tom okolí, ve kterém jsem se pohyboval já, ono taky možná bylo i tím, že jsem před covidem byl víc v zahraničí než v Čechách, ale myslím si, že ten skialpový boom, obecně to backcountry, že je třeba posledních deset let. Takže před deseti, dvanácti lety, když někdo se označil za skialpinistů, tak to myslím, bylo spíš spojený s tím, že je to horolezec. Takže velké hory a těžké túry, ale když se řekne skialpinista, tak už to neznamená, že leze s cepínem a po ledu a na laně do vysokých hor. Takže prostě to slovo alpinismus v tom slově skialpinista platilo víc před patnácti lety, ale ten boom je si myslím pozvolnější. Ale ten covid to teda akceleroval dost.
Ještě jsem tak zaregistroval, že i střediska lyžařské nějak víc vycházejí vstříc ve smyslu jako skipasy pro skialpinisty?
Tak tady ten pojem úplně nevím, skipasy pro skialpinisty. Nebo respektive jo, v Alpách jsem viděl celosezónní skipas pro skialpinistu, kde to znamenalo jeden výjezd každý den. To jo, ale jinak si myslím, že je to spíš o nějakých jednojízdenkách. Ono je jako dobrý, no, když je to ve vysokých horách, tak třeba ten první drc udělat lanovkou a potom jít. Takže ono, když má člověk třeba jenom den nebo víkend a potřebuje se k nám dostat chata nahoru a tak. Tak ne, že by to neušel, ale...
No tak vystoupat tisíc výškových metrů do míst, kde to za to stojí, je prostě náročný.
No jistě, jako jestli má jít tisíc nebo dva, tak už je to rozdíl, že jo, na těch lyžích.
Telemark: historie, náročnost
Samozřejmě bych se chtěl dotknout tvojí srdcovky a tou je telemark. My jsme zatím z těch téměř 40 rozhovorů pravděpodobně o telemarku nemluvili nikdy, tak proč to byla chyba?
Telemark je vlastně základ veškerého lyžování. Když by si někdo přečetl víc o historii nebo se o to zajímal, tak zjistí, že lyžování někdy do přelomu 19. a 20. století bylo jenom s volnou patou. Lyžaři vlastně, ať už to byly lyžaři, co jezdili dolů nebo co skákali, tak měli prostě volnou patu. Takže se vlastně telemarkovalo do nějakého roku 1900.
Pochází to z Norska, tam je kraj, který se jmenuje Telemark nebo Telemarken a norský rodák Sondre Norheim začal z toho, aby běhal po těch norských kopcích z vesnici do vesnice, tak to začal dělat jako koníček pro zábavu. Někdy v roce 1860, 1850, tam datujeme vlastně telemark a lyžování jako sport, jako volnočasovou aktivitu. Do té doby to vlastně bylo jenom utilitární přesouvání se za prací, nakoupit nebo jako sociální hledisko z údolí do údolí, navštívit příbuzné. Ale řekněme od té půlky 19. století, to je vlastně sportovní aktivita. Přisuzují si to Rakušáci, Američani, Kanaďani, ale podle mě to je z Norska, to lyžování jako takový. Teď nemyslím zmínky o lyžování, ty jsou několik tisíc let staré, nějaké nástěnné malby, ale to lyžování v současný podobě má svoje kořeny v Norsku v půlce 19. století.
No a pak se jezdilo s volnou patou z kopce, nebo se běhalo po těch loukách, nebo se skákalo. No a pak z pohledu telemarkisty se to zaseklo zhruba na 60-70 let, když přidělal Rakušani a Češi, Matěj Žďárský, vlastně Čecho-Rakušan, tak s lyžařským instruktorem z Rakouska přidělali tu volnou patu, udělali tam tu patu prostě a to vázání. Vzniklo vlastně alpský vázání s pevnou patou. No a pak se to zaseklo na nějakých 60, 50-70 let a vlastně teď jsme v tom druhým telemarkovým boomu, který začal odhadem někdy 1960-70 trošku oklikou z Norska, díky rodákovi, Stein Eriksen se jmenoval, do Ameriky. No a jsme tam, kde jsme teď, protože telemarkový vázání, boty se začaly vyrábět pořádně na začátku 90. let, jako v takové té podobě, kterou trochu známe, to znamená plastový, kovový záležitosti atd. No a to kouzlo to pro mě má to, že to nedělá každý, že to je technicky těžký a že ta komunita je hrozně kompaktní a když potkáš telemarkistu ve frontě, tak ho pozdravíš, jak se má, máš si s ním co říct a tak nějak jste svoji, no, prostě těch telemarkistů je málo, nejezdí jich moc a jsou místa, kde prostě nepotkáš telemarkistu celý den a potkat telemarkistu ještě jako v backcountry, když jde nahoru, dá se tam pásy, tak to je ještě větší zvláštnost a je to taková komunita a i v Čechách se ty lidi hodně znají. Trošku bohužel si myslím, že ten boom se zastavil nebo minimálně jako by zpomalil, než třeba před 10 lety, ale pořád to je fajn komunita a ty lidé se znají.
A teda, zmínil jsi to sám, je to těžší? Nebo ne?
Pro někoho, kdo trošičku lyžuje na normálních lyžích, jako na alpských anebo třeba běžkuje, tak to zase tak těžké není. Ale upřímně, když by byl člověk začátečník, nula zkušeností, tak naučit se lyžovat normálně, je lehčí než se naučit lyžovat na telemarku, protože je to méně stabilní, nemáš pevnou patu a trošku z toho víc bolí stehna na začátku. Ale kdo už trochu lyžuje, tak to zase tak těžký není.
Já jsem si minulý rok koupil backcountry běžky, které mají variantu pásů v sobě.
Ty jsme testovali teď na jaře.
A vlastně jsem nad tím přemýšlel spíš, abych mohl běhat po zvlněných kopcích, protože jsem slyšel i názor, že do českých hor může být často lepší tahle varianta než třeba skialp, protože tam není to, že šlapeš třeba 5 hodin a pak si to celý dolů sjíždíš. Takže je velký rozdíl v té technice nebo v obtížnosti mezi tím, když jezdíš na backcountry běžkách a normálně vyloženě telemarkovýma lyžemi?
Tam je rozdíl. Je tam rozdíl v tom, že ty běžky, i když budou vlastně z pohledu běžeckého, jsou širší, ale zase z pohledu normálních, když telemarkových, budou užší, takže stabilita. Možná jsou zase delší ty lyže, ale ta stabilita, a to vázání není stejný, je to trošku jiný. Telemarkové vázání, řekněme v té podobě dnešní, moderní, je plastová bota. Může mít dvě přezky, ale může mít i čtyři, takže je velmi podobná sjezdové botě. Nebo bych to přirovnal k nějaké takové freerideové botě, k nějakým túrám, ale je to taková skeletová pevná bota, která má na špičce udělaný ten plast jako takovou harmoniku, aby se mohla ohýbat. Ale je to relativně pevná, stabilní bota, a to vázání v podstatě kovovo-karbonové. Takže ta pevnost a ta boční stabilita, a když je to těžký terén, nebo člověk je rychlejší, tak je v tom speciálním telemarkovém setupu větší, než když jedu na backcountry běžkách. Ale souhlasím s tím, že je to super varianta třeba pro nějaké české kopce. Kondičně jít se podívat do zimní krajiny. Jezdili jsme na tom letos na jaře a dá se na tom normálně telemarkovat, ale v takových nižších rychlostech, a ne úplně na prudkém kopci. A za předpokladu, že s tím máš určitý zkušenosti. Někdo, kdo telemarkovat neumí, pokleknout, tak na tom nějak pojede. Trošku se zapluží. Ta lyže je mnohem stabilnější, něž normální běžka. Protože spousta backcountry lyží má ocelový hrany.
TELEfilm a jak vznikl
Ty jsi vlastně, teď nevím, jestli produkoval, režíroval, nebo jak to říct, ale dělal dokument o telemarku, který se jmenuje TELEfilm. Dáme odkaz do popisku pod video. Jaká byla geneze tady toho, protože o tom telemarku fakt člověk slyší strašně málo.
Bohužel. Nebo bohu dík, já nevím vlastně. Možná bohu dík.
Tak zůstává to pro těch pár zasvěcených. A kdo ví, kolik lidí ze současných, těch, co se vezou na boomů ve skialpu, třeba za 5, 7, 10 let zjistí, že tady je ještě navíc jedinečná záležitost telemarku. Tak jaká byla geneze tady toho nápadu vlastně?
No, jestli máme teď rok 2023, tak je to vlastně už 11, 12 let, co to vznikalo. Původně to vznikalo jako moje diplomová práce na fakultě Tělesné výchovy a sportu v Praze. Tam byla trošičku i moje touha jakoby závodit, protože v té době, když jsem to dokončil, tak jsem pak začal trošku závodit na telemarku. Říkám trošku, protože opravdu jenom trošku. A bylo to původně metodický video, který mohlo mít 15, 20, 25 minut. Ale trošku to jako nabobtnalo a měli jsme nějaký sponzory a můj tehdejší kamarádi nebo bych řekl současný kamarád, kdy jsme spolu telemarkovali, tak jsme byla taková skupinka a vlastně v dnešní době už je to profi kameraman. Tehdy to byl poloprofík, ale už to bylo taky na úrovni. Tak nám to natáčel a myslím, že ta produkce byla jako na tehdejší dobu a na ty naše podmínky a možnosti dobrá. No a skončilo to premiérou někdy myslím 2012 na podzim a měli jsme tam asi 150 lidí a skromně bych chtěl říct, že možná od té doby nic obsáhlejšího o telemarku nevzniklo, protože tam je jednak historie, technika toho lyžování a zároveň to je myslím docela hezky motivační, takže, no, už je to prostě dlouho, 12, 13 let.
Super. Tak to je super, že to je k dispozici pro lidi ke zhlednutí a mě tady v rámci toho, a vrátím se trošku zpět v tom rozhovoru, ty jsi zmiňoval nástěnný malby. My máme nějaké indicie o tom, že lidi nejenom před, řekněme, desítkami nebo nižšími stovkami let, ale i před tisíci?
Je to tak. Já teďka nevím přesně, ale nějakých 4 až 5 tisíc let jsou ty malby starý. Je to někde z oblasti dnešního Ruska, myslím. Sibiř, Kavkaz, je to prostě na severu, na severní polokouli a jsou to jakoby, obrázky člověka, lidí, který mají na nohou evidentně nějaké velké předměty, které nejsou jenom jako obuv a ochrana nohou, ale jsou to něco, možná bychom mohli říct, jako dlouhý sněžnice. A ten účel byl asi, myslím, jediný, no, že prostě se jim lépe pohybovalo v té zasněžené krajině, tak si prostě dali na nohy nějaké dřevo, které mělo větší plochu. Takže to jsou vlastně první známky o lyžování, v ruce měli nějakou hůlku, aby se opřeli. Takže tak vypadá zhruba ten panáček nebo ta kresba toho prvního lyžaře a je to skutečně několik tisíc let, myslím, že čtyři tisíce let.
Práce instruktora
Pojďme se posunout ještě k tvé instruktorské práci. Ty jsi vlastně taky instruktor instruktorů, takže učíš lidi, jak učit, mimo jiné v rámci APUL, tedy asociace profesionálních učitelů lyžování, kde působíš také jako metodik, člen komise, máš na starosti vzdělávání. Takže těch dvě stě dnů, jako jsem říkal na začátku, strávíš v roce na horách. Takže máš hory jako kancelář, neomrzí se to?
No, teď je logicky jako kancelář nemám, protože nejsem celý rok na horách. Před covidem jsem jezdil, myslím, že jsi říkal těch dvacet plus sezon, tak to jsem nasbíral před covidem, že jsem byl sedm let před covidem vlastně dvě zimy za rok, severní, jižní polokouli, tak ono to naskáče docela rychle. Ale teďka po covidu jsem v uvozovkách jenom tu českou zimu, nebo tu naši zimu na severní polokouli, ale i tak těch dnů je docela hodně. Možná jich není jako dvě stě padesát, jako to bývalo dřív, ale možná k těm dvou stům, no, sto padesát. Protože začínáme v podstatě, já už teďka mám za sebou dva dny na lyžích, kdy jsem byl na ledovci a začínáme v říjnu většinou sezónu a dost často, nebo poslední roky, ji končíme třeba v půlce května. A končíme, myslím, že ještě třeba normálně lyžujeme nebo se právě skialpuje, ale ta sezóna lyžařská je pro mě od října, ideálně od začátku října, což teďka moc nešlo letos, ale od října až do začátku května. A těch dnů nemám to úplně spočítané, si myslím, že od covidu ty tři zimy, které uběhly, tak to bylo kolem 150 dnů na sněhu. Takže je to kancelář. A neomrzí se. Neomrzí se. Někdy, samozřejmě, když je ošklivo, tak ta kancelář není tak příjemná a teplá, ale neomrzí se. Ani se neomrzí ta krkonošská, ani alpská, ani když jsem tady třeba v Beskydech nebo v Jeseníkách, tak se neomrzí.
Já jsem se vlastně dočetl, že vy vyprodukujete nebo vychováte, nebo jak to říct, proškolíte až tisíc lidí, kteří chtějí být instruktory. To je neuvěřitelné číslo. Takže to je tolik adeptů, kteří chtějí mít 200 dnů v roce na horách, jo?
Já bych přesně řekl, že těch adeptů, kteří chtějí mít ty hory jako kancelář je hodně, ale já jenom upravím to číslo. My skutečně v APULu, v asociaci proškolíme více než tisíc lidí ročně, ale je potřeba říct, že to není tisíc plus lidí v tom byznysu nově. Protože lidi, kteří licence mají, ten systém je čtyřstupňový, D, C, B, A, takže někdo, kdo má třeba licenci D, tak se chce posunout, chce se zlepšit, chce si prostě upgradovat vzdělání, ale už instruktor je. Takže v té tisícovce, nebo v těch, řekněme, tisíc až patnácti set lidech, kurzistech za rok, jsou počítaný ty nový, ale zároveň i ti, kteří se vzdělávají dál a zvyšují si tu licenci. Takže nechci říct naštěstí, ale není to tak, že každý rok je v APUL vyškoleno tisíc úplně nových. V těch úplně nových to číslo je kolem, řekněme, dvou až tří set.
Tak to je samozřejmě i tak dost.
Možná i víc o kousek, možná pět set, když počítáme lyžaře i snowboardisty, tu licenci D, tu základní, tak se myslím, že vytvoříme kolem pětiset, šest set instruktorů za zimní sezonu, těch úplně nových. A ta druhá půlka jsou ty, který se dovzdělávají.
A to jsou pak víceméně lidi, kteří vlastně aspirují k tomu nebo mají blíž k tomu prostě v těch horách trávit více času. A asi předpokládám, že musí mít nějakou jednak zdatnost, jednak nějakou zkušenost s horami a podobně?
No, ne úplně vždycky, protože třeba já si myslím, že ty lidi, kteří jdou na tu základní licenci, tak to jsou často třeba vysokoškoláci, kteří mají rádi hory a chtějí prostě nějakou brigádu na horách nebo to můžou být lokálové, kteří žijí v těch horách a prostě může to být fajn brigáda, protože jsem doma, tak proč neučit lyžování, když to mám v údolí třeba. Ale myslím si, že to nejsou lidi, kteří musí nutně mít velkou zkušenost, protože tu licenci D zvládne pohybově nadaný člověk, který nějakou zkušenost s tím sportem má, ať už lyže nebo snowboard. Není to tak, že by potřeboval být zkušený lyžař, který stráví na horách 100 dnů za rok a potom si jde dělat instruktora. Spoustu těch déčkařů, těch základních licencí, zkušeností tolik nemá, ale je to spíš o tom, že by měli mít vztah k těm horám. Chci pracovat s lidmi, chci trávit čas a zimu na horách a chci to dělat. To je pro tu základní licenci mnohem důležitější než umět udělat dobrý oblouk. Někdy to je právě opačně, že někdo, kdo umí udělat dobrý oblouk, tak nakonec zjistí, že nemá úplně ten vztah a že to vlastně nechce někoho učit.
Mezi těmi stovkami lidí nebo historicky asi tisíci, bude předpokládám spousta těch, co mají nějakou zkušenost z firemního nebo korporátního prostředí a chtěli utéct někam do hor.
Je. Je tam spoustu lidí.
To musí být desítky, stovky případů.
Máme tam třeba 1718letý lidi, kteří opravdu chtějí brigádu, mají hory rádi, chtějí tam trávit čas, ale pak tam máme lidi, kteří přesně jak říkáš, kteří mají, nechci říct, že mají vyděláno, ale mají prostě nějakou práci, kterou jsou schopní dělat třeba i z domova, nebo částečně prostě nějakou jako home office nebo remote. Mají ten čas třeba strávit půlku týdne na těch horách, ale živí je něco jiného, může to být korporát. Pak jsou třeba i lidi, kteří přijdou a mají fungující firmu, kde nemusí být. Přijde a já nevím, má šestý auto, druhou manželku a prostě startuje novou životní kapitolu třeba. Je jim padesát klidně a takový jsou tam taky. Je to na tom základním kurzu velký mix těch lidí a je to zajímavý. Potom na těch vyšších kurzech, řekněme B a A, ta licence, tak to už jsou většinou lidi, který v tom byznysu zůstali, kteří můžou cestovat severní, jižní polokoule a buďto se tím živí naplno nebo se tím živí většinově. Je to jejich hlavní příjem. Ale licence D a C tam jsou občas zajímavý. I v těch lidech, kteří přicházejí vyloženě z toho regionu, třeba opravdu jako lokálové, kteří, já nevím, třeba byl vlekař, nebo prostě v tom údolí dělá nějakou jinou profesi a prostě ho to tam táhlo vždycky a teďka přišla životní změna, tak si udělám licenci. Nebo jsou to lidé, jako třeba můj kamarád, který prostě odjel z Prahy na víkend do Krkonoš a už tam žije přes 20 let. Jednou se sbalil a už se do Prahy nevrátil. Takže to může být různý, no.
U toho prvního vstupního kurzu, za jak dlouho je člověk jako hotový ve smyslu, že tu licenci má? To je záležitost jedné zimy, nebo jak to vlastně je?
Ten kurz jako takový trvá pět dnů na lyžích i na snowboardu. se snažíme, aby po těch pěti dnech, ať je to snowboarďák nebo lyžař, tak aby byl připraven být zaměstnancem lyžařské školy a stoupnout si před skupinu, řekněme, začátečníků, nebo mírně pokročilých snowboardistů nebo lyžařů. Aby byl schopný jim předat prostě dobrou zkušenost z hor, naučit je brzdit, zatáčet, ale samozřejmě po pěti dnech kurzu, ten člověk, ten instruktor není úplně hotový. Je to instruktor, který bude primárně pro spíš ten nižší level těch klientů. A až s kurzem C, případně B, přichází, řekněme, se to otvírá ta sféra těch klientů trochu víc. A člověk dostane know-how a zkušenosti a může učit pokročilejší lyžaře. Ale po těch pěti dnech máš razítko, máš papír, jsi certifikovaný instruktor, ale spíš na tu nižší úroveň klientskou.
Za sněhem do světa
Tak my dáme asi zase informace ohledně nějakého dalšího postupu do popisku pod video. No a jak je to teda s tím sněhem? Protože ty jsi zmínil tady různé polokoule, což není neatraktivní. Být jednu část roku tady v Čechách a pak prostě někde u protinožců, tak jak je to s tím sněhem?
No, sníh překvapivě padá víceméně všude na světě. Když řeknu, že jsem učil v Austrálii dvě sezony a předtím pět sezon na Novém Zélandu, tak lidem občas spadne brada. Nebo když řeknu, že jsem pracoval pět zimních sezon v Japonsku, tak lidi taky koukají, ale pak řeknu, že byla Olympiáda v Japonsku, Nagano, Sapporo. Aha, jasně, zimní, tak to jo. Na Zélandu velký hory, Pán prstenů, jasně, taky tam byl sníh. Nejexotičtější je z těch mých destinací Austrálie. Tam si většinou lidi nevybaví nějaké spojení se zimou. Ale když to vezmu postupně, tak jižní polokoule. Já jsem byl v Argentině, na Zélandu a v Austrálii. Pracovně jenom na Zélandu a v Austrálii. Zélandské alpy jsou velmi podobný, jako máme Alpy v Evropě. Podobně vysoký, podobně charakterově, ty hory jsou i podobně stářím. Ty zélandské jsou trošku mladší, ale v podstatě člověk by řekl, jasně, to jsou Alpy. Takový celkem ostrý štíty. I nejvyšší zélandský kopec, Mount Cook, je podobně vysoký jako nejvyšší rakouský Glockner. Takže tam ty hory jsou podobný. Padá tam obecně míň sněhu na Zélandu. A lyžuje se zhruba od 1500 do 2500. To jsou ty střediska. Není jich tam moc, jsou malá, ale to lyžování má relativně podobný charakter, jak ho známe z Alp, akorát že prostě to nejsou tak velký luxusní resorty. A tak dále. Austrálie, tam ten pás těch hor je, když si představíme mapu Austrálie, tak je Sydney, velký město, pak je Melbourne. A mezi nimi je takový půl měsíc, takový pás hor, Australské Alpy. Tak tam je zhruba 5-6 resortů a ty jsou kolem 2000 maximum. Nejvyšší hora v Austrálii je 2200 a lyžuje se v Austrálii zhruba tak mezi 1500 a 2100. Ty resorty tam jsou trošku větší než na Zélandu, ale taky to není v nic obřího, jako známe z těch největších francouzských nebo italských, švýcarských Alp. Padá tam významně méně sněhu, taky tam dost často prší v Austrálii, ale lyžuje se. Ta sezona, jak na Zélandu, tak v Austrálii, trvá od, řekněme, půlky června do půlky září, do konce září. Teď tam vlastně skončila, teď se vrátili instruktoři z jižní polokoule a asi bych to řekl tak, že jet do Austrálie nebo na Zéland jenom za lyžovačkou je relativní luxus a asi bych řekl, že to chce spojit s něčím jiným, se surfováním, nebo s lezením po horách obecně, nebo s nějakou jinou prostě turistikou, ale jenom za lyžováním jet do Austrálie nebo na Zéland si myslím, že tolik lidí nejezdí, protože zas taková hit paráda to není. Ale posunu se na severní polokouli, Japonsko, tam jsem byl pět zim, to je úplně jiná destinace. Tam se naopak za tím lyžováním, čistě za lyžováním jezdí a padá tam hodně sněhu.
Tam se jezdí za prašanem, ne?
Jo, spoustu lidí, kteří jedou z Evropy do Japonska lyžovat, tak si myslím, že 99 % tam jede za prašanem. To Japonsko je severojižně docela protáhlý, jsou to čtyři ostrovy, já to znám nejvíc na tom nejsevernějším, což je Hokkaidó a tam toho sněhu padá hodně. Tam je roční nebo zimní srážkový úhrn 14 nebo 15 metrů. A padá tam kvalitní sníh, protože je tam chladno, je tam zima, nejsou tam takové teplotní rozdíly, jako známe z Evropy, takže ten sníh je takový kompaktnější, není tam taková sněhová přeměna, netvoří se tam klasicky prostě vrstvy, ne že by tam nepadaly laviny, to ne, ale je tam to riziko, co se týče třeba poměr/sklon, tak na tom sklonu, co v Evropě už musíme dávat bacha, tak v Japonsku třeba někde ještě úplně ne, protože ten sníh je hodně spojený, nejsou tam prostě vrstvy, není tam rozdíl teplot, tak se nedělají klasicky ty vrstvy, prostě jako známe z Alp, a padá tam toho sněhu hodně a je studený, protože je to studený vzduch z kontinentu, ze Sibiře z Ruska, rychle nasaje vlhkost a na tom japonském Hokkaidu se vysype jako chladný prostě prašan.
Heliskiing v Japonsku
A tam to chodí podobně se skialpem, nebo tam je to tím pádem jiný a jezdí se tam fakt jako víc za sjezdem? A slyšel jsem za heliskiingem, že se teda lítá helikoptérou?
Já myslím, že no, zrovna s tou helikoptérou v tom Japonsku, já vím tedy jenom jako Hokkaidó, na Honšú, tam jsem byl na týden, ale vlastně oblast kolem Nagana, kde byla Olympiáda, tak tam ty hory jsou trošku podobnější Alpám našim tady evropským, ale ten charakter těch hor na Hokkaidu, nejvyšší vrchol Hokkaida je 2000 něco, je to sopka, ne úplně vyhaslá, jako polootevřený kráter, je to tam aktivní, Asahidake se jmenuje, ale ty kopce jsou, já bych řekl, něco mezi Krkonošemi a Fatrou, nebo Krkonošemi a Nízkými Tatrami. Nějaké jsou tam sopečné kužely, ale pak jsou to také hezký kopečky, třeba kolem 1800-1600, takže ten charakter není tak strmý, ty kopce jsou trošičku oblejší, ale oblast centrálního Hokkaida kolem sopky Asahidake a města Furano, tak tam jsou ty největší hory kolem 2000. A tam samozřejmě laviny padají, to nebezpečí tam je, ale celkově je to takový, bych řekl, trošičku méně rizikovější z hlediska toho lavinového nebezpečí. Já to nechci teďka nějak bagatelizovat, ale zkrátka, když jdu v Alpách, tak si musím dávat mnohem větší pozor, jaký je to sklon, jaká to je orientace, kdy sněžilo a prostě být mnohem poctivější v té přípravě, než když jsem v Japonsku a lezu na kopec, který má 1600 metrů a vím, že prostě měsíc jenom kydalo, tak spíš koukám, kde je to nerozježděné, kde bude fresh line, než bych úplně koukal, jestli to má 29 nebo 30 stupňů. Tam ty sklony nejsou tak velký, tam se jezdí po takových, nechci říkat loukách, ale je to takový prostě malinko menší. Ty sjezdy nejsou mnohakilometrový, jsou to takový spíš brdečky, 400-500 výškových metrů. Není tam taky moc hezký počasí, většinu zimy, protože tam furt sněží a fouká a tím se dostávám zpátky k heliskiingu. Na Hokkaidu se moc nelítá. Tam jako není letovo, jestli se lítá, tak možná na Honšu, ale na Hokkaidu, když jsem to řešil kvůli třeba klientům, kteří měli poptávku, tak ty letový dny byly za celou zimu třeba čtyři nebo pět, protože prostě buď to byla mlha nebo foukalo nebo oboje.
Plány do budoucna
Co je teď před tebou a máš ty nějaké, řekněme, choutky na nějaké projekty, výstupy, sjezdy nebo něco na tenhle způsob?
Já jsem takový jako při zemi, mě baví prostě ta práce obecně na těch horách, na lyžích, takže krátkodobé cíle jsou tak, aby se nám rozběhla sezona, ať už z pohledu lektora a instruktora, anebo z pohledu prostě normálního lyžaře, aby byla zima. To bych si přál, to by asi všichni. A určitě prostě si udělat nějaké hezké výlety v Alpách, na skialpech, a tak jako dlouhodobě koukám po zemích typu Uzbekistán a tady ten kraj, tady ta oblast Gruzie, tam jsem nebyl. Tam jsem nikdy nebyl ani bez lyží, ani s lyžemi, takže tam bych se někdy chtěl podívat. Myslím, že zrovna Gruzie a ten Kavkaz docela začíná být populární poslední dobou. No, a to je takový bych řekl cíl, jestli někdy se tam podívám, tak uvidíme. Ale tam bych chtěl. A samozřejmě Japonsko, tam se chci vracet. Loni jsem tam vlastně byl po třech letech, protože s covidem to tak nějak skončilo a loni jsem tam byl na deset dnů si zajezdit takový placený prázdniny, když jsem tam byl s pár klienty a letos bych chtěl znova do Japonska. Tam je dobrý být v únoru, když tam toho sněhu už je fakt hodně, a ještě to nezačalo tát, takže únor je pro Hokkaidó nejlepší. Trefit se mimo čínské svátky. To tam člověk být nechce, tam je hodně lidí. Ale v tom backcountry to není v tom termínu. Takže v únoru možná Japonsko a pak na jaře nějaký skialpový výlety. Hlavně hodně lyžovat. Aby to bylo variabilní, abych byl chvilku závodní trénink, chvilku instruktorský trénink, chvilku si udělat sám oblouk.
Co ti hory dávají a daly?
Dvě stě dnů v roce plus minus na horách, spousta sezon, tak co ti hory dávají, co ti hory daly?
Hory mi dávají od toho roku třeba 2013, 2012 obživu. Tu hlavní, to mi daly. To je ten materiální pohled. A pak asi je to to, že člověk prostě dělá, co ho baví. A já si myslím, že živit se něčím, co tě baví, je velký štěstí a myslím si, že většina lidí na planetě to tak nemá. Takže se z toho snažím držet a hory mi dávají svobodu. Není to pravidelný, pondělí až pátek. Já ten režim mám v zimě takový hodně cestovní, nepravidelný. Člověk nemá víkendy, ale mě prostě baví být na horách. A jsou to český hory, nebo jsou to rakouský Alpy, nebo prostě být na horách a cítím se na těch lyžích šťastný. Ať jsem s nějakým svým svěřencem, třeba v posledních letech to byli závodníci nebo jsou to instruktoři nebo jsou to klienti, které učím lyžovat, tak jakmile se zapnu do těch lyží, ať už do normálních, nebo ještě líp do telemarkových, tak jsem prostě šťastný. A tam jsem jako doma a tam člověk trošičku zapomene na to, co je v tom městě, nebo mimo ty hory. A tam se cítím nejjistější. Je to něco, co si myslím, že mi jde, nebo že dokážu předat někomu a prostě jsem tam šťastný v kopcích.
Tak Michaele, ať se daří, díky moc za rozhovor.
Díky, díky moc.
Díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Samozřejmě informace, které tady padly, tak najdete v popisku pod videem. A pokud se vám naHoru.tv líbí, tak nás nezapomeňte odebírat kliknutím na tlačítko „odběr“ na YouTube, případně na Spotify. Děkujeme taky chatařovi z chaty Prašivá Martinovi Stillerovi, že jsme tady mohli natáčet. S Martinem jsme dělali rozhovor taky, takže taky najdete odkaz pod videem. A díky partnerovi BrainMarket a jejich produktu Performance Magnesium. Nezapomeňte případně použít kód NAHORU10.
Mějte se, ahoj.