► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Radek Drahný působí již více než 19 let jako mluvčí Správy Krkonošského národního parku, který patří mezi nejnavštěvovanější národní parky na světě a nachází se v nejvyšším pohoří České republiky. Kromě své kariéry tiskového mluvčího je Radek Drahný také fotograf a autor několika knih s horskou tématikou. Co vše v rozhovoru s Radkem zaznělo? 0:30 Návštěvnost KRNAPu 3:09 Krkonoše bez zásahu člověka 15:24 Reklamní smog 17:33 Jedinečnost Krkonoš 22:24 Regulace a vstupné v KRNAPu 31:28 Edukace 35:14 Organizace závodů v Krkonoších 37:52 Vize KRNAPu 39:01 19 let v KRNAPu 42:13 Co mu hory dávají a daly? Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv  je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Doporučujeme například jejich vysoce kvalitní Omega 3 . Více o jejich produktech se dočtete v článku . Natáčeli jsme v Penzionu Andula  v rámci Friesových bud  v Krkonoších. Oficiální stránky Krkonošského národního parku najdete zde . Pokud chcete poznat i méně známá místa v Krkonoších, koukněte na Neznámé Krkonoše . Dokumentární film Zrušme KRNAP od Petra Jana Juračky najdete zde  a rozhovor s Petrem si můžete poslechnout zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem. Mluvčí KRNAPu Radek Drahný   Už více než 19 let je mluvčím Správy Krkonošského národního parku, ale je to také fotograf a autor několika knih s horskou tématikou. Naším hostem na Friesových boudách na penzionu Andula v Krkonoších je Radek Drahný. Radku ahoj.   Ahoj.   Návštěvnost KRNAPu   Krkonoše jsou jedním z nejnavštěvovanějších parků na světě. Já jsem byl vlastně velmi překvapený, když jsem tohle zjistil, protože si člověk řekne, že parků je hodně na světě a zároveň je spousta těch, které jsou skutečně hodně navštěvované. V čem, nebo jakým způsobem jsme se dostali do toho, že ten park je fakt tak hodně navštěvovaný? Je to o nějaké speciální metrice, která prostě způsobí, že to můžeme říct?   Je to úplně jednoduchou metodologií, jak se to počítá. Protože Krkonoše jsou poměrně malé hory a jezdí sem hodně lidí. Když nás srovnáme třeba s Yellowstonem nebo s národními parky kdekoliv jinde po světě, které jsou obrovské, tak i když mají velkou návštěvnost, tak přepočteno na počet návštěvníků na to území je to relativně málo. Proto vlastně Krkonoše jsou jedním z pěti národních parků na celém světě, který má extrémně velkou návštěvnost. V absolutních číslech je ale tím úplně prvním polský národní park, protože má extrémně malé území, vlastně třetinu toho českého národního parku a ta návštěvnost je tam obrovská. Takže z tohoto hlediska, když to vezmeme metodologicky, tak české a polské Krkonoše jsou v té pětici nejnavštěvovanějších národních parků na světě.   Krkonoše samozřejmě je nesmírně pestré téma potenciálně. Ale co aktuálně z pohledu KRNAPu si zaslouží nejvíce pozornosti jako v současné době?   V současné době to je určitě ochrana přírody. Ta tam byla vždycky a od roku 1963 je to naším stěžejním tématem, protože se naši předchůdci usnesli, že Český stát potřebuje národní park a vyhlásili KRNAP. Když na to půjdeme úplně od toho Adama, tak vlastně my aktuálně teď žijeme tím, že se nám blíží rok 2024 a ten bude vlastně 120. výročím, kdy naši předchůdci, náš předchůdce hrabě Harrach, správce zdejších lesů, vyhlásil na strmé stráně, nad Labským dolem, první krkonošskou přírodní rezervaci. To bylo v roce 1904. Takže my vidíme, že už naši předchůdci před 120 lety si uvědomovali tu vzácnost a jedinečnost krkonošské přírody a snažili se dělat něco pro to, aby to zůstalo pro další generace. Takže to je náš cíl do jisté míry. My na to navazujeme a snažíme se, aby stejně kvalitní přírodu a jedinečnou získali naše děti.   Krkonoše bez zásahu člověka Ty jsi vlastně zmínil, teď jsme se vrátili do té historie. Já bych se u toho chtěl zastavit, protože Krkonoše se samozřejmě v průběhu staletí měnily s tím, jak se osídlovalo a jak byly osídlovány. Jak by vypadaly dnes bez úplného zásahu člověka? Jak by to tady vlastně vypadalo?   To si neumíš ani představit. Úžasná divočina. Když možná někde na Aljašce nebo na Kamčatce nebo divokých horách přijdeš do míst, kde prakticky asi nikdy nebyl člověk, tak možná tak by to tady vypadalo. My si musíme uvědomit, že ten člověk do Krkonoš přišel už někdy v polovině 15. století a začal se tady vlastně chovat objevitelsky. Začal zjišťovat, co ty hory vlastně mohou nabídnout. Ale v té době to byl neprostupný hvozd, naprostá divočina a přirozeně lidi té doby neměli vlastně vůbec důvod, obyčejní lidé neměli moc důvod do těch hor chodit, protože život tady byl strašně těžký a oni se spokojili s pohodlnějším životem někde v blízkosti řek, kde byla nějaká sídla. Takže teprve až ten středověk, hledání drahých kamenů nebo vzácných rud přivedlo do Krkonoš první lidi.   Ten neprostupný hvozd, který platí, i když by se nacházel tady, jsme ve výši se 12 metrů nad mořem, i tady?   Tady stoprocentně, protože tady jsme na enklávě, na luční enklávě, kterou vlastně lidé, kteří tady žili, kteří se živili dřevorubectvím, tak vybudovali, aby tady vůbec mohli přežít, aby se tady mohli postavit domy a aby tady mohli hospodařit. Bez člověka by vlastně ty luční enklávy nebyly. A je to vlastně paradox, že dneska jeden z těch hlavních fenoménů Krkonoš, respektive Krkonošského národního parku, jsou luční enklávy, které jsou vlastně vytvořené člověkem.   Já jsem se dočetl, že v roce 1989 patřili Krkonoše mezi 10 nejvíce ohrožených parků světa. Soudruzi tady chtěli dokonce vybudovat sjezdovku. Do jisté míry se to asi podařilo na některých místech, ale asi ne tak drasticky, jako by to za jejich okolností bylo. Jak jsou na tom dnes v porovnání s tou dobou před těmi 30 lety?   Oni tady, soudruzi, razili jedno dneska už možná úsměvné heslo, ale tehdy se razilo heslo: hory patří pracujícím. Takže do jisté míry my dneska vlastně shlížíme na tu práci našich předchůdců i tady z toho hlediska, toho rozmachu cestovního ruchu světového lyžování. Ale to, co je třeba zdůraznit, po těch 30 letech, řekněme od toho 89., my dneska vidíme, že Krkonoše jsou v dobrém stavu. Chtěl jsem říct ve výborném, ale nechci se moc chválit. Ale Krkonoše jsou v dobrém stavu z hlediska přírodního. Je to vidět na krkonošských lesích, které jsou dneska v nejlepším stavu za posledních 200 let. Protože předtím tady lidé hospodařili dost průmyslovým způsobem. Krkonoše ostatně byly několikrát odlesněné. Ale teď, když zmiňuješ to, že Krkonoše byly v 89. jedním z deseti nejohroženějších národních parků na světě, tak to nesouvisí ani tak, jako s cestovním ruchem, či působením člověka, ve smyslu tady v místě, ale s emisní ekologickou kalamitou, která vlastně postihla Krkonoše, Krušné hory, Jezerské hory, Orlické hory, což souvisí s tím tzv. černým trojúhelníkem, tepelnými elektrárnami.   Tady tenhle vývoj, to, že je pozitivní z posledních třiceti let, minimálně v tomhle ohledu, tak čemu za to vděčíme, které věci se podařilo třeba i legislativně nebo v jiných dimenzích nějakého státu zlepšit, že teda dnes můžeme říct, že to je lepší než před těmi třiceti lety.   Máme jinačí zákony, kolegové, kteří fungovali za doby komunismu, už nás nespravuje ministerstvo kultury, jak tomu bylo, a nejsme řízení okresním, respektive krajským národním výborem. Máme vlastní ministerstvo životního prostředí a přirozeně ta otázka ochrany přírody dostává svou váhu i třeba při rozhodovacích procesech ve vztahu ke stavění. Určitě to souvisí i s tím, že vlastně do Krkonoš sice jezdí poměrně hodně lidí, ale zároveň je tady poměrně silný region z hlediska toho, že cestovní ruch tady ty lidi živí. A i ti lidé pomáhají vlastně tu přírodu do jisté míry chránit a uvědomovat si tu cennost. Vzniká vlastně jakási společenská objednávka na to, že Krkonoše pro právě tu jedinečnou přírodu mají cenu neustále chránit.   A v tom do jisté míry participují nebo spolupracují i ty ubytovací kapacity nebo prostě ten turistický byznys, který je na to navázaný? Dá se mluvit o nějaké jeho kooperaci?   Určitě. Nežijeme ve vakuu. Máme tady, když jmenuji několik hlavních složek, subjektů. Přirozeně je tady ta rovina ochranářská, tedy Správa Národního parku, ale pak tady jsou místní obce a města, čili samosprávy, kde zastupuje  svazek měst a obcí Krkonoše, respektive další sdružení, která vlastně jsou pro nás zásadním partnerem. Máme tady významné partnery v podobě Horské služby třeba, ale na druhé straně potom tady jsou všichni možní podnikatelé, kteří vlastně z cestovního ruchu žijí. Ať už jsou to provozovatelé skiareálů, ať už jsou to poskytovatelé všech možných ostatních služeb, půjčovny lyží, půjčovny lyžařských potřeb, jsou to všichni ubytovatelé od penzionu přes hotely. A ti všichni, vlastně včetně nás, jsme v tom regionu přítomní, žijeme tady a musíme logicky spolu mluvit, spolupracovat a hledat způsoby, kterými můžeme přírodu chránit. Jak ten region může žít, jak může přežít, přičemž nemůže docházet k ohrožení té přírody, pro kterou vlastně Národní park byl vyhlášen, a kvůli kterému právě tito lidé jezdí. Takže je to o hledání neustálého kompromisu, o neustálém hledání poměru na těch miskách vah, co ještě je v pořádku pro ten region a co už není.   Můžeš uvést nějaké příklady, nějaké fungující kooperace na úrovni KRNAPu a ty další entity?   Určitě to mohou být třeba projekty Neznámé Krkonoše, svazku měst a obcí Krkonoše, který právě si uvědomuje to, že některé části hor jsou přelidněné, působí to problémy. Z hlediska ochrany přírody není to příjemné většině návštěvníků, protože přijít na typickou Sněžku a cítit se tam jako na Václaváku, to asi není úplně cíl těch výletů, co ti lidé chtějí. Třeba právě ten projekt Neznámé Krkonoše má za cíl lidem ukázat, že Krkonoše nejsou pouze o Prameni Labe, o Pančavském vodopádu, o Mumlavském vodopádu a o Sněžce, ale že tady je spousta, stovky dalších krásných míst, nádherná údolí, krásné církevní památky, právě ty luční enklávy s nádhernými roubenkami. Ale lidé často ty informace nemají a právě ta společná aktivita, společné propagace souvisí vlastně s usměrňováním návštěvnosti, kde my vlastně chceme těm návštěvníkům říct, nemusíte pořád chodit na Sněžku, máme tady spoustu dalších krásných míst a pokud vám vadí ty davy, tak si najděte ta místa, ta údolíčka, ty potůčky, kde nebudete se potýkat se stovkami, desítkami lidí během dne. Jsou to místa dokonce, která nepotkáte ani živáčka za celý den.   Jedna z otázek samozřejmě byla, o čem jiném jsou i Krkonoše než o Sněžce, ale tímhle si vlastně na to odpověděl. To znamená, že lidé mohou jít na web nebo YouTube kanál Neznámé Krkonoše?   Má to samostatnou webovou stránku Neznámé Krkonoše, je to na sociálních sítích snadno dohledatelné a lidé díky tomu vlastně zjistí, že máme v Krkonoších, jak říkáš, nejenom tu Sněžku, ale že tady jsou nádherná údolí, která jsou v Harrachově, ze západu, všichni znají cestu do Harrachova, je tam nádherný Žďárský důl, ale kdo se jím neprošel, tak málo dokáže pochopit, jak krásné to bukové údolí je. Stejně tak tady máme nádherná místa, tady na Štěpanicích, na Strážném, Hraničník, když půjdeme na východ ještě víc, tak Lysá hora, Albeřické údolí. To jsou všechno místa, která stojí za to objevit. Lidé tam jsou moc spokojení, když to objeví, ale dává to už určitou nutnost hledat ty informace, protože když někdo přijde do Krkonoš s tím, že k němu ty informace naskáčou samy, tak z pravidla akorát jde na tu Sněžku. Takže jasně, přijedu do Krkonoš poprvé, potřebuji vidět Sněžku, je to největší český vrchol, v pořádku, ale kdo tam jezdí opakovaně, tak už se s tím úplně třeba nechce spokojit a když začne ty informace hledat, objeví nádherná místa.   Určitě dáme odkaz pod video na tyto zmíněné zdroje, protože to je úplně skvělé, že někde pohromadě tohle můžeme najít, protože samozřejmě, když já jsem v Krkonoších, tak se často té Sněžce prostě vyhnu, jako přirozeně se jí vyhnu, nebo záměrně, ne přirozeně, ale zároveň nejsem tak znalý tady, abych věděl, kde ta místa jsou, takže to je skvělé. Je ještě nějaký příklad dobré spolupráce za poslední roky třeba i s firmami s jinými právě subjekty, než třeba ten zmíněný, to byl svaz...   Krkonoše svazek města a obce. Dalším krásným příkladem, a teď tím aktuálně žiju, zítra máme zasedání Rady parku, kde o tom budeme také jednat, analýza odtokových poměrů Krkonoš. Je to odborná záležitost, která vlastně řeší vodu. Krkonoše a voda to prostě k sobě patří. A my už víme, že od vlastně toho konce 19. století, kdy v roce 1897 velké ničivé povodně poničily velkou část Krkonoš, zmařily množství životů a vlastně odnesly spoustu domů a majetků lidí, tak se zdejší obyvatelé snaží s vodou v uvozovkách nějak bojovat. Ale my jsme dneska o 120 let dál a víme, že zas voda v uvozovkách může být do budoucna problém, nikoliv, že by jí bylo strašně moc, ale naopak, že jí bude poměrně málo. Tato studie je inspirovaná obcemi, samosprávami, právě přes Svazek měst a obcí Krkonoše. Spolu s námi vznikla studie, která pomáhá celou tu záležitost ohledně vody v Krkonoších řešit. My jsme třeba správci drobných vodních toků, tedy malých potůčků, které tečou z hor. A vlastně tahle studie pomáhá řešit celé to území s těmi odtokovými poměry a vlastně pojmenovat, co je potřeba dělat, co je potřeba kde upravit, aby ta voda v Krkonoších zůstávala jako věc, která bude sloužit, kterou budeme používat a aby neškodila v okamžiku, když přijde velký přívalový déšť.   Reklamní smog Tady ta následující otázka, která mě zajímá, tak by možná, jak nad tím přemýšlím, nevím nakolik je přímo pro člověka z KRNAPu, ale přesto. S tím turistickým ruchem jde ruku v ruce to, že v těch obcích jako Pec nebo Špindlerův mlýn, tak je tam vlastně spousta billboardů, spousta reklam a podobně. V mém okolí často slyším ten důvod, že se lidé opět chtějí tomu vyhnout, protože to na ně působí nepříjemně. Dá se s tímto vlastně něco dělat? Nebo to je čistě na daných provozovatelích, aniž by se to dalo ovlivnit?   Ta odpověď nebude úplně jednoduchá. Ono se s tím samozřejmě dělat dá, na druhou stranu to není jednoduché. Musím připomenout to, že všechna ta města, která jsi vyjmenoval, Harachov, Rokytnice, Špindlerů v mlýn, Pec pod Sněžkou, byť jsou geograficky uprostřed Krkonoš, tak nejsou národním parkem. Legislativně to jsou tzv. ochranná pásma, která jsou z národního parku vyloučena, právě proto, že to jsou území, kde lidé mají žít, jsou to vlastně lidská sídliště, a to nejde logicky ruku v ruce s tím, že by tam žily vzácné druhy rostlin, nebo tam často se vyskytovaly nějací vzácní živočichové. Takže už logicky, historicky, tato území byla vyloučena z národního parku a jsou tam vlastně trochu jiná pravidla řízení a hry, jak se řekne, než v národním parku. A právě ochranná pásma jsou ve velké většině v moci rozhodování místních úřadů. Takže pak, když někomu vadí reklamní smog, tak je to přirozeně na jednání s místním městem nebo s místní obcí.   A vlastně to nespadá tím pádem vůbec do jaksi vaší kompetence.   Zjednodušeně řečeno, my bychom se k tomu asi zásadně stavili v okamžiku, kdyby ten billboard měl být postaven na místě, kde rostou nějaké vzácné kytky.   Jedinečnost Krkonoš Čím to je, že vrchol Sněžky je snad v rámci, že to zjednoduším široko daleko, poprosím tě o upřesnění, jako jedinečný? Co tam vlastně tak jedinečného je?   Tak to máme skoro téma na celý náš pořad. Já to zjednoduším. Když se ze Sněžky podíváš na sever, kdyby jsi viděl hodně daleko, tak budeš tušit, že tam je Skandinávie. Když se z ní podíváš na jihozápad, tak někde tam jsou Alpy. A právě Krkonoše jsou takové pohoří v rámci celé střední Evropy, kde se potkali vlivy skandinávské a z jihozápadu alpské. A proto jsou Krkonoše tak unikátní. Jednak široko daleko v širokém okolí jsme vlastně nejvyšším pohořím. Jsou to takové mikro-velehory uprostřed střední Evropy. A tím, že se tady potkali ty dva vlivy, ten alpský a ten skandinávský, tak vlastně v Krkonoších vytvořili přírodní prostředí, které nikde široko daleko nenajdeš. Existuje taková zkratka. My říkáme, že Krkonoše jsou ostrov Arktidy uprostřed Evropy. Je to tak drsné podnebí, že vlastně jenom tady ve střední Evropě se v Krkonoších vyskytuje takzvaná arktoalpínská tundra. Tundru známe z Ruska, ze severních krajin, ale tady široko daleko nikde tundru neuvidíš jenom v Krkonoších. A tím, že se tady pojí právě ten skandinávský vliv a ten vliv z Alp, tak proto jsou Krkonoše tak výjimečné v rámci celého světa. Zároveň právě Sněžka je pod tím největším atakem turistů.   Na kolik se daří ty masy lidí, kteří se objeví třeba konkrétně na Sněžce, nějakým způsobem oslovit, ovlivnit, inspirovat? Protože to je v podstatě ročně kolik stovek tisíc lidí projde třeba přes tu Sněžku.   Sněžka je zvláštní místo. Připomeňme si, je to nejvyšší vrchol České republiky, je to jeden z nejvyšších vrcholů Polska, nejvyšší v té jeho západní části. Jsme území, které má velmi dobrou dopravní obslužnost a dostupnost. Prakticky z několika velkých aglomerací z Prahy, z Hradce Králové, ze severu, to jsou z Wroclaw, Jelení hory, jsou Krkonoše dostupné prakticky v horizontu jedné hodiny. Dojet sem autem, podívat se do divočiny, do krásné přírody a vlastně třeba se zase vrátit, což není ideální trend, ale samozřejmě se to stává právě díky té bezvadné dostupnosti. To je to, co dělá ze Sněžky tak ožehavé téma, tak citlivé místo z hlediska ochrany přírody křehkosti toho vzácného ekosystému, dostane se sem velmi snadno, velmi rychle obrovské množství lidí, kteří tam jdou právě proto, že Sněžka je výjimečná. Tam přirozeně vzniká konflikt. V České republice je něco jedinečného, například korunovační klenoty, tak je to zamčené, chráněné pod několika zámky, málo kdo to může vidět. Sněžka je vlastně obdobně cenné území, jako jsou ty korunovační klenoty, ale nejsme schopní a ani nemůžeme a nechceme ji zamknout. Takže tam může kdykoliv přijít kdokoliv, ale pokud se tam bude chovat nešetrně, třeba nevědomky, anebo i úmyslně, tak potom vzniká obrovský problém, protože to vzácné přírodní prostředí Sněžky by touto neohleduplností mohlo zaniknout. A my jsme zase v mezích zákona, protože dneska je zde přirozeně existující konflikt, vlastně enormní návštěvnost, která do Krkonoš láká množství návštěvníků. A pak zde máme vzácné prostředí, které si zaslouží striktní ochranu, ale přitom vlastně víme, že ti lidé na tu Sněžku touží přijít. Hledání nějakého kompromisu a o tom, co ještě možná je a co už není.   Regulace a vstupné v KRNAPu Jeden ze způsobů asi možného řešení nebo jak se k tomu postavit ze strany určitě mnoha národních parků na světě je regulace v podobě třeba platby nějakého vstupného. Jakým způsobem je zde k tomuto tématu přistupováno?   Zde to je citlivé téma, otázka regulace a otázka vstupného. Já bych to nespojoval, to jsou totiž dvě odlišné věci, které se může zdát, že jsou spojené nádoby, ale úplně to tak není. Ale připomeňme si, že vlastně česká krajina je volně prostupná už od doby Marie Terezie a lidé na to jsou zvyklí. Teď ale v posledních 30 letech si zvykají na to, že je obvyklé, že do památkových hodnot, do národních parků, do přírodních rezervací po celém světě je zvykem platit vstupné. Takže teď jsme v tom, že můžeme hovořit o vstupném. Pak když by vstupné mělo být ale nástrojem regulace, tak by muselo být v extrémní výši, třeba 1000 Kč na den. A to nedává smysl, protože naším posláním a vlastně naším cílem je zprostředkovat ten zážitek a tu krásu z té přírody všem lidem. My nechceme separovat, aby rodiny s dětmi, sociálně slabší neměly možnost navštívit národní park kvůli vysokému vstupnému v regulační výši a aby se mohli přijet pouze ti, kdo na to mají. To nedává smysl. Krkonoše jsou vlastně otevřenou učebnicí pro všechny, kteří chtějí poznávat tajemství a krásy přírody. A my nechceme tou vysokou cenou za vstup znemožnit přijet sem lidem, kteří na to třeba nemají. Tedy otázka regulace je jedna věc. Otázka vstupného je druhá věc. Bohužel v tento okamžik na to ještě není česká legislativa připravená, aby bylo možné v národních parcích vstupné vybírat. Vstupné třeba vybírají území, která jsou spravována obcemi, Adršpašské skály, typický příklad. Na území národních parků to nelze. Složitost je v tom, že v Polsku polské národní parky vstupné vybírají. Po vzoru mnoha jiných národních parků po celém světě. To vstupné není velké. Dá se říct za přiměřenou částku někde kolem 40 Kč na den se do národního parku může podívat každý. A teď vzniká ten problém s tou česko-polskou státní hranicí. Na našem území se neplatí, na polském se platí. A teď to úplně nekoresponduje tomu návštěvníkovi. Čech přichází do Polska, často neví, že má zaplatit. Polák přichází do Čech a říká si, mám taky platit, nemám taky platit. Otázka vstupného, jak jsem řekl, je dneska neřešitelná, protože na to není legislativa. Nicméně, když jsme si dělali nějaké průzkumy veřejného mínění v minulosti, tak to vycházelo zhruba tak, že 60 % lidí by otázku vstupného považovalo za naprosto legitimní záležitost a byli by na to připraveni. Takže velkou část veřejnosti máme na své straně z toho hlediska, kdyby to vstupné mělo být zavedeno. Ale určitě to není na pořadu dne a není to záležitost, kterou by měla iniciovat a řešit Správa Krkonošského národního parku, protože to musí vzniknout jako objednávka, řekněme, celospolečenská a na základě nějaké širší diskuze. A přirozeně by dávalo smysl, aby to potom bylo nastaveno pro všechny české národní parky legislativně. A to úplně přesahuje naše kompetence.   Těch zmíněných čtyřicet korun na den. Chápu, že to je úplně jako... nevím, jestli to je příklad, nebo jestli to je propočítáno, že toto by byla ta částka. V každém případě, pokud budeme počítat s těmi čtyřiceti korunami denně, byl by to jako významný přínos do toho rozpočtu, se kterým byste si dokázali představit dělat fakt jako zajímavé věci většího světa a podobně? Byl by to potenciálně jako velmi zajímavý zdroj?   My jsme už před mnoha lety dostali od našeho zřizovatele úkol připravit analýzu, co by to vlastně znamenalo zavedení vstupného a jak by to mohlo fungovat. A my od samého počátku už v té době jsme začali říkat, že ten příspěvek, který by byl vybrán, by neměl být použit na financování Správy Národního parku, ale že by měl být použit vlastně k tomu, aby se zpátky vrátil do toho regionu a aby zpátky byly investovány do oprav cest, do údržby turistické infrastruktury, po vzoru Poláků, kteří de facto ten příspěvek si dělí mezi Správu Národního parku a tamní horskou službu. Takže i v tomto duchu by to nějak mohlo být případně použito. Ty peníze by jistě byly nezanedbatelné při té extrémní návštěvnosti a určitě by se v tom regionu neztratily a byly by vidět. Návštěvníci by si nepochybně všimli toho, že jsou opraveny mnohé cesty. My se to dnes snažíme dělat také a věřím tomu, že to děláme jak nejlépe můžeme, ale máme na to možnosti využít dotační tituly Evropské unie. V okamžiku, až skončí dotační politika, která nám pomáhá do regionu dostávat velmi významné částky, přesahující dneska už půl druhé miliardy, za poslední programové období, tak nastane otázka, kde ty peníze budeme schopni shánět. Takže v ten okamžik by otázka vstupného byla logicky na místě.   Edukace Ve videu, možná na takovém menším dokumentu, Zrušme KRNAP, kterým provází náš dřívější host Petr Jan Juračka, na které určitě mrkněte, dáváme opět odkaz pod video, tak se změní spousta aspektů, které jsou do jisté míry kontroverzní. A já bych se chtěl zeptat, zaznívá, skutečně k vám doléhá ten hlas toho jako zrušme KRNAP? To znamená, reaguje ten název na tendence, které vnímáte?   Je to ojedinělý výkřik do tmy. Nicméně, my, když jsme k 60. výročí, které letos slavíme, si naplánovali krátkometrážní dokumentární film o nádherách Národního parku. Tak jsme měli představu těch mlžných lesů, valících se inverzí, krkonošské moře, květinky, zvířátka, prostě romantika, poetika. Tendr vyhrál Petr Jurečka. A když jsme spolu seděli a s jeho týmem si říkali, jaká je naše představa, co by bylo možné, tak jsme se bavili i o těch problémech, které tady máme. A já říkám, zásada těch problémů spočívá v tom, že jsou lidé neukáznění, protože nerespektují třeba, že v klidovém území mohou pouze po turistických cestách a chodí volně v terénu a hrozí tu přírodě. Nerespektují zákazy vjezdu do národního parku, odhazují třeba odpadky. V zásadě tohle všechno se vždy na sociálních sítích točí kolem určité skupiny lidí, někdy více či méně hlasité a nezřídka se ozývá takový názor, no vy už jste tam takový lunapark, tolik lidí vám tam chodí, tak to ten národní park můžete úplně zrušit. Petr v ten okamžik zvedl hlavu, podíval se mi do očí a říkal, tak natočíme film a bude se jmenovat Zrušme KRNAP. A mě to zaskočilo v hrdle. Nicméně Petr to myslel velmi dobře a vymyslel to velmi dobře. A natočil dokument, který vlastně na pozadí té provokace zrušme KRNAP vysvětluje, proč je to vlastně nesmysl. Proč pořád existují důvody pro to, aby národní park existoval. Proč pořád existují důvody pro to, abychom vlastně v Krkonoších měli ten nejpřísnější stupeň lidské ochrany přírody v České republice. A co lidé mají udělat pro to, aby to tak zůstalo. Aby tady pořád bylo co chránit. A ten film je pro nás fantastickým fenoménem, stejně jako Petr Jan Juračka, protože za první den od uvedení ho vidělo deset tisíc lidí. A do dnešních dnů, což jsou nějaké tři týdny od uvedení, je to padesát tisíc diváků. A ten dokument plánujeme používat ve výuce i na školách, se kterými spolupracujeme. Je to velmi krásně zpracováno a velmi jednoduše vysvětleno, co je národní park, co se tady smí a nesmí. A když se něco nesmí, tak proč se to nesmí. Taky trefa do černého a k tomu mu ještě vtipně.   V roce 2014 jste ve Vrchlabí otevřeli nové Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání, které získalo přezdívku Krtek. V čem tedy vlastně teď aktuálně tkví ta prevence, edukace? Jak to vypadá? O jaké třeba typy přednášek je zájem?   My děláme v rámci propagace a ekologické výchovy zhruba tisícovku akcí ročně pro veřejnost. Přednášky, semináře, účast na konferencích. A tahle část naší práce má vlastně jeden neustálý cíl - obhajovat existenci národního parku a vysvětlovat lidem, že pořád má smysl chránit krkonošskou přírodu. Že pořád tady je něco výjimečného, něco vzácného, co si tu ochranu člověka zaslouží. A proč pořád dává smysl ten národní park tady mít. Když se někdo zamyslí nad tím, co je nejdůležitějším posláním národního parku, tak mnozí zasvěcení třeba řeknou pečovat o krkonošské lesy. Spousta lidí řekne, že velmi důležité je pečovat o ochranu přírody, o to, aby tady kytičky přežily a ti ptáčci měli ideální podmínky pro hnízdění. Málo kdo se zamyslí nad tím, že možná jednou z těch úplně nejdůležitějších prací národního parku je neustále lidem vysvětlovat to, že národní park má nějaká pravidla, byl zřízen za nějakým účelem a je vlastně povinností všech pracovníků národního parku uchovat to přírodní prostředí, které tady máme, ve stavu, ve kterém teď je, anebo ještě v lepším. A tak ho předat dalším generacím. To je svým způsobem vlastně i citace litery zákona, jak to fungovat má. A v rámci propagace se neustále snažíme lidem podsouvat, přibližovat jim informace, to, jak se tady mají chovat tak, aby nedocházelo jejich přičiněním k ničení té přírody. Když jsem zmínil těch tisíc akcí, spousta z tohoto počtu probíhá na školách, ať to jsou mateřské školy, pak všechny další stupně školy, či vysoké školy, protože výchova a osvěta je jedním z těch nejzákladnějších prvků, co děláme pro ochranu krkonošské přírody. Protože to všichni známe. Když máme malé děti, když malým dětem vysvětlíte, co se má dělat, tak jsou pak schopny být těmi ambasadory a i svým rodičům vysvětlovat, protože třeba to, co dělají, dělají špatně. Když je uvidí odhodit ohryzek, zdánlivě neškodný, nicméně v národním parku ani ten ohryzek před příchodem toho člověka nebyl, takže ho tam odhodit, byť je to bio materiál, bioodpad, nedává smysl. Je dobře si odnést i ten hloupý ohryzek a vyhodit ho někde ve městě do kontejneru, protože sytit přírodu Národního parku takovým bioodpadem nedává smysl. Někdo po sobě nezanechal žádnou stopu. Přišel do toho chráněného území, pokorně se podíval po té kráse a vlastně potom bez stopy odešel. A to je vlastně součástí neustálé práce v ekologické výchově, v propagaci, ve vzdělávání a svým způsobem je to do jisté míry také Sisyfovská práce, protože to asi nikdy neskončí. My můžeme začínat pořád od začátku, protože budou pořád přicházet nové děti, které můžeme vychovávat a mnohým návštěvníkům můžeme neustále do kolečka vysvětlovat to, jak se v horách mají chovat.   Organizování závodů v Krkonoších Jedním z našich hostů byl Milan Hanek, který vyhrál závod 1000 MIL, který se vlastně táhne někde tudy přes Krkonoše. Jak je to s pořádáním závodu v Krkonoších?   To je sice složitá otázka, ale vlastně úplně druhá odpověď. Pořádání závodů, hromadných kulturních sportovních akcí je ze zákona zakázané, pokud na to není speciálně udělená výjimka, která stanoví, za jakých okolností, za jakých podmínek takový závod je možné uspořádat. Vlastně pořadatelé s námi jsou vždycky v kontaktu, takové výjimky si vyzískávají dopředu před pořádáním toho závodu a záleží, kudy tu trasu organizátor chce vést a v jakém období roku takový závod má probíhat. Jsou místa, která jsou přirozeně v kolizi například vrchol Sněžky, kde prostě už extrémní návštěvnost sama o sobě neorganizovaných návštěvníků by byla v rozporu s pořádáním nějakých masivních závodů s účastí stovek, možná tisíců lidí. Další takový příklad je, pakliže by mělo docházet k rušení nějakých živočichů. Typicky to může být sokol hnízdící. V ledovcových karech, mohou to být tetřívci, kteří v zimě na některých lokalitách v blízkosti třeba tras nějakých závodů mohou zimovat. A na jaře v období toku, kdy zas potřebují mít extrémní klid proto, aby nebyly rušeni. Ten tetřívek je takový ukázkový příklad, protože byl to kurovitý pták, který byl absolutně běžný, byly ho tisíce, ale vlastně i v podhůří. Dneska v Krkonoších máme pouhých 63 kohoutků to znamená, že ta populace je zhruba dvojnásobná, tedy nějakých 100-120 jedinců. A Krkonoše s tímto počtem jsou poslední místo, kde tato populace tetřívku v České republice je životaschopná. Všechna ostatní pohoří, Krušné hory, Jizerské hory, Šumava, mají populace menší a prakticky už neexistuje šance, že by ty populace mezi sebou začaly v rámci České republiky komunikovat, myslíme, jako geneticky komunikovat, protože tetřívek není přelétavý pták a i Krkonoše už pro něho začínají být v podstatě poslední šancí.   Vize KRNAPu Co by byl za vás ideální cíl, vize, stav budoucí, který byste si řekli,  že je hotovo, pokud by nějaký takový mohl nastat?   Já si myslím, že takový ani nemůže nastat, protože jak říkám, pořád přicházejí, pořád se rodí noví lidé. Ideální situace by byla,  že by do Krkonoš už přijížděli vychovaní, vzdělaní návštěvníci, s vědomím toho, že se sem přijíždějí podívat na krásy té přírody, užít si krásu těch hor, užít si krásu toho, co tu naši předkové postavili, vybudovali. To by bylo ideální. Toho se ale podle mě asi nedokážeme dobrat, tak nám zbývá jenom se snažit o to, aby ti návštěvníci, kteří přijedou, co nejsnadněji zjistili ty informace, které vlastně my jim chceme předat. Aby si měli možnost získat takový ten halo efekt. Jo, to je paráda, tam je to krásné, to fakt stojí za to ještě někdy vidět a nesešlapat to a nezničit to.   19 let v KRNAPu Radku, po těch více než 19 letech tvé práce si můžu představit,  že byla spousta náročných výzev a podobně, ale jde z tebe cítit i v rámci přípravy jako velká vnitřní vášeň, velký zájem o Krkonoše. Tak co tě vlastně po těch 19 letech stále drží?   Musím asi říct zcela upřímně, že mě nejvíc vlastně drží ten tým lidí, kteří to kolem mě všechno dělají. A teď myslím nejenom nás KRNAPáky, ale i ostatní. Když jsi zmínil těch 19 let, tak jsem se vlastně myšlenkou přenesl do doby předtím. A já jsem měl to štěstí,  že jsem vlastně nastoupil v době, kdy ředitel a později potom všichni další ředitelé byli velkými diplomaty. Díky tomu se nám tady povedlo překonat takové zátarasy, takové příkopy, jaké vznikly třeba na Šumavě. A díky tomu velmi úspěšnému manévrování a diplomatickému jednání všech mých kolegů, a zejména pod taktovkou všech předchozích i současného ředitele, se nám daří udržovat v tom regionu velmi korektní a velmi slušné vztahy. Nemůžu úplně opomenout, připomenout současnou studii, která je asi měsíc stará. Studie spokojenosti místních i návštěvníků, jinými slovy, jak jsou místní a návštěvníci spokojení se s prací Správy Národního parku. Ten výzkum byl prováděn na 900 osobách, což i v rámci celorepublikových výzkumů je obrovské statistické číslo. A my jsme, když to vezmeme známkou ve škole, tak jsme dostali horší dvojku. Dostali jsme 1,7, resp. to byli návštěvníci, resp. 1,8 u místních. A přestože slyšíme o naší práci a o našem vlivu v horách často kritiku, tak tohle je věc, která nás naprosto šokovala, překvapila a zároveň potěšila a dojala. Protože vlastně ten celooborový, seriózní výzkum mezi místními a návštěvníky potvrdil, že lidé to, co děláme, vidí a přestože jsou třeba kritičtí, tak ocenili to, co děláme. A to je věc, která taková zpětná vazba se nedostává mnohým. A nám se dostala poprvé za těch mých profesních skoro 20 let. A vidím, že je to opravdu důsledek toho, jak všichni pracovníci pod taktovkou svých ředitelů, kteří jsou těmi, kteří nastavují takový směr, kam ta loď má plout, to kormidlo. Takže v tom regionu se snaží působit férově, seriózně a být pro místní, pro podnikatele a pro návštěvníky seriózním partnerem.   Co mu hory dávají a daly? A když to vezmeme ještě z tvého osobního pohledu, tak v horách tady jsi velice často. Tak co ti hory Krkonošské dávají a dali?   Já si myslím, že kdo žije ve velkoměstě a do přírody utíká, tak ví, proč to tak dělá. Když vyrazíte na jaře, v létě, na podzim, v zimě, to, co tady dneska vidíme, je taková krásná zimní pohádka. Asi nebude nikdo, koho by takový pohled do mlhy nepotěšil a neužil si tu drsnost hor, když už tu možnost má. Když sem pak přijedou a mám fakt možnost zažít ty nádherné výhledy, užít si krásné slunečné počasí, je to super. Ale spousta lidí jezdí do hor právě, když není hezké počasí. To hezké počasí sem přitáhne ostatní stovky tisíc návštěvníků, ale teprve místní vědí, že když si chtějí užít Krkonoše tak, jak fakt jsou v tom syrovém stavu, je potřeba vyrazit ven ve dnech, jako je ten dnešní, kdy to není úplně zadarmo.   Radku, díky moc za rozhovor.   Díky za pozvání.   Díky, že jste rozhovor sledovali. Pokud se vám líbil a líbí se vám na naHoru.tv , tak nás nezapomeňte odebírat třeba na YouTube a na dalších podcastových platformách. Taky děkujeme Friesovým boudám, že jsme tady mohli natáčet a našim partnerům Salewě a BrainMarketu. Mějte se hezky, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Petr Vabroušek je jednoznačnou legendou českého triatlonu, je to sportovec, který vyzkoušel nejrůznější typy extrémních závodů včetně dlouhého triatlonu v horách, například v Himalájích nebo na Taiwanu. Zvítězil také například v maratonu a 100 km ultra na Antarktidě v rekordních časech a absolvoval celkem přes 230 závodů na Ironman distancích. Co vše v rozhovoru s Petrem zaznělo? 0:35 Tréning 7:20 Stagnace ve výkonu 9:28 HimalayanXtri 18:54 Extrémy na druhou 29:31 Beskydská sedmička 34:55 Horské závody 39:03 Triatlon jako univerzální příprava 45:17 Budoucí výzvy 48:20 Co Petrovi hory a sport dávají a daly Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv  je ryzí horská značka Salewa, která nabízí oblečení a vybavení na všechny horské sporty. Na vývoji jejich produktů se podílel dokonce slavný Reinhold Messner. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. V našem týmu je nejpoužívanějším produktem stoprocentně jejich vysoce kvalitní Performance Magnesium . Více o jejich produktech se dočtete v článku . Rozhovor jsme natáčeli na Friesových boudách  v Krkonoších. Více o Petrových plánech se dočtete na jeho stránkách zde . Více informací o extrémním závodu HimalayanXtri najdete zde . Reportáž ČT o závodu HimalyanXtri si můžete pustit zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem. Legendární triatlonista Petr Vabroušek Legenda českého triatlonu a sportovec, který vyzkoušel nejrůznější typy extrémních závodů, včetně dlouhého triatlonu v horách, například v Himalájích, Norsku, na Taiwanu, a absolvoval celkem přes 230 závodů na Ironman distancích. Petr Vabroušek je naším hostem na Friesových boudách v Krkonoších. Petře ahoj.   Ahoj Lukáši.   A děkujeme Salewě za dlouhodobou podporu.   Tréning   Petře, jak často se ti stane, že vynecháš trénink nebo že se ti prostě na trénink nechce? Stává se to vůbec Petrovi Vabrouškovi?   Poměrně často se mi stane, že vynechám trénink, ale většinou je to z rodinných důvodů, že prostě rodina má o vyplnění času jinou představu než můj tréninkový plán, takže obecně je můj tréninkový plán poměrně volný. Mám představu, co bych tak zhruba chtěl. Ještě vždycky říkám, že jsem chronicky podtrénovaný, protože nikdy v životě se mi za ten týden nepodařilo trénovat všechno, co bych chtěl a měl. Ale to jsou výhody. Zase člověk díl vydrží v tom sportu potom, když nestíhá ten trénink. A že by se mi nechtělo na trénink, to si úplně nevybavuji. Tím, že toho tréninku je málo relativně na to, co bych chtěl a měl, tak vlastně pokaždé, když na ten trénink se mi podaří vyrazit podle plánu, tak je ve mně takové to malé dítě, které se raduje z vánočního dárku.   Lidi, kteří tě znají, tak to vědí. Pokud tě nikdo nezná, tak neví, že ty často závodíš mnohokrát do měsíce. I na těch dlouhých závodech, o kterých se budeme bavit. Ale to, co mě zajímá, tak je nakolik je ten trénink mezi těmi závody smysluplný. Protože přece jenom to, že jsi schopen absolvovat to, co jsi schopen, tak vypovídá o tom, že asi to není potřeba. Jak to je?   Je to skvělá otázka, ale je to poměrně komplexní záležitost. Zaprvé musíme vycházet z toho, že jsem někdy v 10-11 letech začal závodně veslovat a absolvoval jsem, dejme tomu, 8 let systematického veslařského tréninku, což v tom věku byla docela dřina. Veslování, malinko běhání, to jsme spíš flákali, hodně posilování. A dalo mi to dost velký základ, takové jako sportovní odolnosti, vytrvalosti a síly. Potom mám za sebou teď už 34 let triatlonování. A v době, kdy jsem studoval v Brně, a manželka dnešní moje, už jsme spolu tehdy chodili, studovala v Ostravě, tak ty 4 dny, kdy jsme byli od sebe, tak jsem tomu tréninku dával opravdu hodně. A běžně jsem se pohyboval na nějakých 30-35 hodinách tréninku týdně, čistého tréninkového času. Třeba jsem plaval 6 km ráno a 6 odpoledne a mezi tím jsem si dal 30 km běh. A do Brna se Zlína jsem jezdil 100 km na kole v pondělí tam a ve čtvrtek zpátky. Takže mám za sebou velkou historii velkých systematických tréninkových objemů, hodně posilování a z toho samozřejmě se nějakým způsobem dá těžit. Ale čím dál tím víc, samozřejmě přebírá tu roli toho, řekněme, probuzení organismu k nějaké adaptaci, přebírají ty víkendové závody. Pro mě ideální, když je prostě každý víkend nějaký dlouhý závod, půl železňák, maraton, bike maraton, triatlon, Ironman. A potom už stačí, to tělo dostane nějakou ťavku, 2-3 dny se z toho vzpamatovává, 2-3 dny se chystá na ten další a opravdu tam potom už toho tréninku moc nezbývá. Nebo není moc nutný, takže jsou to většinou lehčí, kratší tréninky, většinou se synem s dcerou, co zrovna oni mají v plánu, protože oba sportují. Takže je to takový, řekl bych, systém snu. Ale je v první řadě založený na tom, že jsem 10-15 let tvrdě dřel.   Je to něco, co si prostě můžeš dovolit.   Nemůže si to dovolit někdo, kdo přijde do toho sportu jako novic, nemá nic moc za sebou a teď bych chtěl jezdit Ironmana každý víkend a myslel si, že nějakým způsobem to tělo to bude schopné vstřebat. Jde o to, že já po tom Ironmanu za dva dny jsem zrelaxovaný a třetí den, když je potřeba, si můžu dát nějaký rozvojový trénink.   Obecně se určitě řadíš lidem, kteří mají frekvenci těch závodů nejvyšší. Víš o svých soupeřích nebo o kolezích z branže, kteří by chodili často, každý víkend dlouhý závod?   Ne, tak na tyto čísla se asi nikdy nikdo na světě nedostal a možná ani nedostane, nevím. Nedokážu odhadnout. Ale je to můj specifický vývoj, moje cesta. Jak v tom profesionálním triatlonu, u těch Ironmanů jsem měl následovatele a většinou to nedopadlo. Dali tak půl sezóny, většinou ani ne celou. A třeba skončili. Mně to bylo předpovídáno taky, když jsem začínal jezdit ty dlouhé triatlony s touto frekvencí 10 až 15 za rok, tak mně bylo taky předvídáno, že do roka bude po mně a že za dva roky budu na invalidním vozíku. Ale když se ten systém udělá dobře a je tam ta minulost, znova připomínám pro ty, jak prostě to tělo je schopné si s tím pohrát a absorbovat to. A vlastně vydělat na tom, protože každý ten závod... Když to ještě vezmu z jiného pohledu, tak mám za sebou dneska už skoro 40 let systematického tréninku. Když pominu 2-3 týdny volna po sezóně, tak v podstatě nepřetržitě 40 let trénuju vytrvalost. A převážně vytrvalost. Sílu, rychlosti jsem moc nepobral nikdy. A to tělo už si prošlo všemi možnými druhy tréninku. Ať jsou to krátké intervaly na dráze, ať jsou to výběhy kopců, ať jsou to seběhy kopců, ať jsou to dlouhá kola, krátká kola. Těžko vymyslím nějaký typ tréninku, který jsem za těch 40 let neabsolvoval a který by to tělo překvapil a donutil k adaptačnímu procesu, což je celý princip tréninku. Ale když si dám o víkendu nějaký ten Ironman jednou na rovině, jednou v kopcích, nebo maraton na horských kolech, kterým je běhání z kopce a šlapání do kopce, tak to pro to tělo právě jsou ty nové impulzy, které ho můžou posunout, když ho nechám odpočinout dostatečně.   Tak to je vlastně zajímavý, protože já jsem si teda doposud myslel, že když chodíš v téhle frekvenci, ty závody, tak to nemůže fungovat jako adaptace a vlastně posílení, ale je to tak teda, že to není jenom udržování nějakého stavu, ale ty v tom dlouhodobě i v téhle kadenci nebo rychlosti, které frekvenci těch závodů si vlastně rostl?   Rostl jsem do určitého věku, samozřejmě, že když teď už je mi 50 a 40 let trénuji a snažím se to někam posunout, tak už jsem se dostal do fáze, že nerostu, ale naopak se snažím moc nepropadat a je to naprosto v pořádku, nemám s tím žádný vnitřní problém, že bych si představoval, že po 40 letech tréninku se za dalších 10 let při 60 začnu jezdit nějaké osobáky a samozřejmě mě to směřuje do těch extrémnějších závodů taky, protože rychlosti, kterou jsem nikdy neměl, už teď moc nepoberu. Myslím si, že právě v tom, opět zdůrazňuju, mém systému, ty závody slouží, jako ta údržba toho, jako ta nová adaptace. A zase, když to tělo za sebou má 230 Ironmanů, 500 dlouhých závodů o té délce Ironmana, když započtu i nějaké ultraběhy a podobně, tak prostě mě samozřejmě ten závod nezničí tak, jak někoho, kdo se na to půl roku chystá, pak si dá jeden.   Stagnace ve výkonu   Ty jsi zmínil tu 50, je to něco, na co jsem se chtěl vlastně zeptat, protože 40 let v tom sportu je strašně dlouhá doba. Kdy se začalo lámat to, že si začínal pociťovat, že prostě ta, možná, že začíná přicházet nějaká stagnace, pokud to tak můžu nazvat?   No tak záleží, na jaké distanci. Když bych bral ty krátké triatlony, půlmaraton, maraton, tyhle ty kratší, rychlé závody, tak tam jsem rostl, dejme tomu, do těch 30 let. Zhruba tou dobou jsem začal jezdit dlouhé triatlony, tam jsem, dejme tomu, rostl nebo udržoval si tu největší výkonnost do těch 40 let. A v posledních 10 letech jsem schopný nějakým způsobem bojovat s tou světovou špičkou spíš na těch extrémních závodech. To je, dejme tomu, ta dekáda do těch 50 let. Uvidíme, co vymyslím teď na tu další dekádu. Ale pořád mě to baví a v podstatě si to užívám. Ten tlak, kdy jsem rodinu živil vyloženě z prize money a bonusů od sponzorů na těch velkých světových Ironmanech v profesionálech, tak ten už je za mnou, takže s tím se mi v podstatě v tom sportu pohybuje ještě mnohem snáz než dřív, protože tady není tlak. Když jsem tady asi 17 let, jsem vlastně u nás neprohrál na Ironmanské distanci s nikým a svým způsobem mi to bylo furt připomínané a byl tam jakýsi tlak od médií, od sponzorů, od fanoušků. Teď už není. Teď už prostě, když vyrazím na nějaký závod u nás nebo potkám soupeře z Česka na nějakém velkém závodě v zahraničí a jsou o 20, 10, 20, 30 let mladší, tak je jasné, kdo vyhraje a já můžu jenom překvapit.   HimalayanXtri   K jednomu z těch extrémních závodů se chci dostat, protože tím, že primárně se i v podcastu zaměřujeme na hory, tak mě samozřejmě strašně zaujal závod HimalayanXtri 2023. Ty jsi nejvíce závodů, nebo mám dojem, že ty těch nejvíce závodů jsi odejel na rovným povrchu.   Pokud to vezmu za celý život, tak samozřejmě ano, protože většina z nich nemusí být úplně rovné. Takže třeba Ironman Lake Placid, který je běžný jako profi závod, tak má taky převýšení třeba kolem 3-4 tisíc na celé té trati. Takže oni jsou i kopcovité, jako v tom není každý, jako Moraviaman třeba převážně rovinatý, nebo Slovakman tady u nás. Ale jsou to ty závody, kde člověk nemusí se specificky připravovat do hor.   Abychom to jenom připomněli, tak klasický Ironman, respektive dlouhý triatlon, má 3,9 km plavání, 180 km kolo a 42 km běh. A v podstatě, když jsem zmínil ty Himaláje, tak primárně tam lidé jezdí za trekem, za lezením. A jezdí tam za triatlonem je daleko méně tak jako běžné. Ten závod má dohromady převýšení nějakých 8 tisíc metrů, takže ta osmička tam přeci jenom nějakým způsobem v těch Himalájích padne. Odehrává se v Nepálu. Jaký to bylo vlastně pro tebe?   Pro mě to byl takový nečekaně splněný sen, protože samozřejmě, že během těch let, kdy člověk začal více a víc směřovat do těch extrémů a ty hory opravdu taky miluju, tak se objevily i nějaké příležitosti zúčastnit se nějaké expedice na 8 tisícovku. Ale protože mám dvě děti a jsem vyloženě rodinný typ a na závody se snažím maximálně odletět na ten týden, výjimečně je to pár dní víc, tak mi bylo jasné, že prostě na nějakou 8 tisícovku to nedá. Abych někde prostě se postupně aklimatizoval, pak čekal na počasí a po dvou třech měsících zjistil, že počasí nepřišlo. To prostě nepřipadalo v úvahu, takže jsem už před spoustou let se sebou uzavřel takový pakt, že prostě sen o Himalájích a 8 tisícovkách zůstane navždy u ledu.   Ale někdy tam byl teda?   Byl tam vždycky, samozřejmě, že to sleduju tu scénu a strašně by mě to táhlo. Ale prostě vyloženě z rodinných důvodů jsem tenhle sen pohřbil. No a když se před pár lety objevila možnost Ironmana extrémního přímo v Himalájích, kde se při maratonu dostaneme na lookout ve 4 tisících metrech s nádherným výhledem na pásmo Annapuren a na Mačapučre, tak to bylo vlastně úplně přesně vysvobození pro mě, protože i tenhle závod se dá zvládnout s týdenním pobytem. A člověk aspoň se teda proběhne do těch 4 tisíc vlastně stropů do sněhu, do mrazu s tím nádherným rozhledem na ty 8 tisícovky, 7 tisícovky okolo a dá se to zvládnout za ten týden. Takže pro mě to byl obrovský sen a jakmile tenhle závod se objevil na scéně před covidem, tak jsem byl mezi prvními přihlášenými. Covid to potom teda tu premiéru o dva roky posunul, ale dočkal jsem se.   Jak se na tenhle závod člověk dostane? To chodí na nějaké pozvánky? Nebo může jakoby kdokoliv, kdo je ochoten a má na zaplacení startovného, které předpokládám, že v takhle specifickém závodě bude relativně vysoké?   No zrovna u těch Himalájí to není až tak vysoké startovné. Pohybuje se kolem 500 EUR, což je mnohem méně než…   To je poměrně vysoké.   … méně než u těch klasických rychlých Ironmanů dole, obrandovaných.   A méně, než permit a vylézt někam na...   A je v tom permit samozřejmě pro závodníka i jeho doprovod, pokud má doprovod sebou na tom maratonu. Tak, jak když se mi podařilo dostat na maraton na Antarktidě na severním pólu a v podstatě to byla nejlevnější cesta, jak se tam podívat, když odhlédnu do toho, že jsem tam cestoval primárně za tím závodem, nebo respektive pro mě to spíš bylo primárně se tam podívat a dostat. Což se mi podařilo naštěstí na pozvání. Ty náklady pořád byly vysoké a z rodinného rozpočtu bych to nehradil. Ale když jsem se nad tím pak zamýšlel a bavil jsem se o tom s dalšími lidmi, kteří se tam podívali, tak jsem vlastně zjistil, že ten závod tam je nejlevnější způsob, jak se tam dostat. Jak se vlastně podívat na... Tím, že tam letí najednou vlastně 50 běžců, 55 běžců, tak nákladově se dá na tyhle polární kontinenty nebo polární oblasti dostat mnohem levněji než jako individuální cestovatel. Ale to jsem teďka uhnul. Stejné to tak je vlastně u těch Himalájí. Relativně levné ubytování, relativně levné jídlo, letenky, startovné do závodu. Takže to, co vlastně rozhoduje o tom, jestli se na start člověk postaví nebo ne, je především, pokud si troufá na tu výkonnost.   Tak to je dobrý. Plus, teda teď před rozhovorem si zmínil, že tam budou už dávat jako poloviční variantu, je to tak?   Už teď se jela v listopadu poprvé i půlka v Himalájí, takže kdo si netroufá na ten závod do těch 4000 v plných objemech, tak má možnost na stejném místě, ve stejném prostředí s tím, že teda nevyběhne až do 4 000, ale o něco níž, už může si dát i ty poloviční vzdálenosti, což třeba si myslím, že je z hlediska náročnosti srovnatelné s tím klasickým rovinatým Ironmanem typu Moraviaman.   My určitě odkaz na ten závod dáme pod video, do popisku, ať si to můžete případně najít. A zároveň na český televizi, na i-vysílání je takový krátký jakoby reportáž, něco takového 20minutového, tak doporučuje to velmi zajímavý vhled přímo do té závody.   V letos tam i loni vlastně s náma cestoval Tomáš Budka z české televize a natočil nádherný záznam z celého toho závodu, z logistiky před závodem, průběhu závodu. Tam to bylo slabší, protože samozřejmě pro něj jako kameramana se přemístit z plavání na cyklistiku ještě jakž tak šlo, ale neměl šanci se dostat, točit záběry v těch největších nadmořských výškách, kde jsme navíc běželi vlastně po tmě už velkou část. Takže jsme něco natočili při aklimatizačním třídenním pobytu těsně před závodem.   Jsem přemýšlel tam jako s kolem, protože tam nejsou žádné krásné silnice.   No krásné nejsou, silnice tam jsou, dokonce i krásné. Dokonce jsme jeli kousek v tom loňském ročníku po takové krásné silnici dálničního typu, kterou teda mezi tím přesypal nějaký skalní sesuv, takže letos jsme místo toho šlapali do strmých kopců po rozbité silnici. Ale jsou tam úseky, které jsou spíš na horské kolo nebo na cyklokros. Nicméně na galuskách jsem to letos zvládl bez defektu. Takže při troše štěstí se to dá. Navíc každý závodník u těchto extrémních seriálů závodů má povinně sebou vlastní doprovod. Takže je možné ten defekt vlastně vyměnit s pomocí vlastního doprovodu v případě, že se stane.   Jak jsi trénoval tu výšku?   To nijak. To je stejné jako s těmi osmitisícovkami. To vyžaduje delší pobyt někde v horách, který jsem samozřejmě nevolil. Ale i po konzultaci třeba s Liborem Uhrem a dalšími odborníky na tuhle tematiku jsem vymyslel takový třídenní mikro-aklimatizační pobyt od pondělí do středy. Zhruba od tří do čtyř tisíc. Se dvěma noclehama ve dvou a půl a ve třech a půl. Nebo ve třech a ve třech a půl. A myslím si, že to docela dobře zafungovalo. S tím, že od pondělí do středy jsme byli v této výšce, vyšli jsme si to, prošli jsme si trať maratonu, to je běžně šestidenní track, Mardi Himal track, který se běží jako maraton v tom závodě. A potom byly dva dny dole, čtvrtek, pátek, a v sobotu ve čtyři ráno se startuje. Takže nějakým zázrakem, sám jsem byl překvapený, že to tak dobře zafungovalo, se podařilo to tělo připravit na to, že potom bylo schopné vyběhnout do čtyř tisíc a zpátky.   Na podruhé z toho bylo první místo, na tom prvním, tam byla nějaká komplikace, ne?   No, tam jsme vlastně volili stejně tak ten třídenní pobyt, proto jsem ho měl už letos vyzkoušený. A problém nastal s tím, že nějaké zase sesuvy půdy na trati maratonu, tam v těch třech a půl tisících, donutili pořadatele na poslední chvíli měnit trať maratonu. Ta se v těch dvou dnech, kdy už jsme byli zpátky dole, měnila asi třikrát. A verze, kterou jsme dostali jako závodníci těsně před startem, nebo aspoň já, přímo od ředitele závodu, se nakonec rozcházela s tím, co vyznačili Šerpové den před závodem. Takže v rozhodující fázi závodu jsem vlastně těsně dobíhal toho prvního Švéda tehdy a byl jsem sveden mimo trať. Takže z toho nakonec bylo až třetí místo po tom, co jsem se teda vrátil na tu správnou, ale zůstalo ve mně, že jsem musel každopádně vrátit a zaútočit znovu.   Hele, a v ten moment, kdy jsi zjistil, že jsi mimo tak, jaká byla tvoje nějaká první reakce, jak jsi udržel, řekněme, chladnou hlavu, nebo si zanadával?   No tak samozřejmě, že jsem si zanadával. To ani po patnácti hodinách výkonu jako jinak nejde, když člověk vlastně... Já jsem si už cestou z obrátky vlastně jsem toho Švéda stahoval takovým tempem, že jsem měl naprojektované, že na něj budu v cíli půl hodiny čekat. Takže jsem si byl jako jistý vítězstvím. Ještě jsem vlastně dalším závodníkům říkal, že za chvilku ho seběhnu a načnu a pak už ať ho zkusí taky.   Zařízneš.   A pak jsem ho nezaříznul, takže pak jsem zaříznul sebe a byly to nepublikovatelné výrazy, ale široko daleko nikdo nebyl. Ale samozřejmě není to jediný případ, kdy prostě zdánlivě vyhraný závod člověk ztratí ne svojí vinou prostě, anebo i svou vinou nějakým zblouděním ztratí. Obzvláště, když je to takhle v horách po tmě, může se stát. Tak nebylo to příjemné a rok mě to bolelo, než se mi teda podařilo letos to dokonat.   Extrémy na druhou   Pojďme se mrknout ještě na další extrémy, a to mám tady pracovně nazváno jako extrémy na druhou, protože někomu by se mělo zdát, že Ironman v těch distancích 3,9km, 180 km, 42 km je to nejvíc, kam se dá dostat, ale samozřejmě ne. Mám tady dva poznačené. Varianta vlastně Ultraman a Double Ironman. Můžeš nám to trošku představit vlastně, v čem spočíval Ultraman?   Ultraman je závod, který vznikl na Havaji stejně jako Ironman. Pouhý rok o rok později než Ironman, takže už má taky 40 let dneska, nebo přes 40 let. A je to vlastně závod, kde se plavé 10 km podél havajského pobřeží z místa, kde Ironman a Havaj také startuje na místo, kde kdysi bývalo druhé depo, takže se plavé 10 km s proudem tak 11. Potom se na dvakrát vlastně objede celý Big Island na kole a z Havy, kde dneska obrátka cyklistiky se běží 84 km do cíle. Takže ty celkové objemy jsou 10 plavání, 424 na kole a 84 běh. A tento závod vlastně má oficiální mistrovství světa na Havaji a několik kvalifikačních závodů po světě. A samozřejmě kromě těch oficiálních závodů po světě je spousta neobrandovaných oficiálním Ultramenem, ale mnohem víc závodů na těchto distancích se jezdí na stejných distancích Bez toho oficiálního brandu. A jeden z nich je například u nás v Račicích, který se jezdí pravidelně na přelomu srpna a září. A to je závod, který má unikát na světě tím, že se jezdí kolem Veslařského kanálu na 5 km okruhu, což spoustu lidí má pocit, že budou jako ježci v kleci, ale já jsem absolvoval Ultramana kolem Havajského Big Islandu napříč Izraelem ze severu na jih, na Floridě, napříč Floridou a mohu říct, že logisticky, pocitově, kontaktem s vlastním supportem, s ostatními závodníky, s ostatními supporty, ty Račice ční vysoko nad všemi ostatními Ultramany na světě. Člověk jede mimo provoz, nemusí stavět na semaforech, značkách, nemíjí ho kamiony, jede prostě na uzavřené silnici žádných exhalátů, každých sedm minut projede kolem svého supporta, který sedí na židličce a dělá takhle. Nemusí ho stíhat auto v provozu, takže všechno je relativní. Většina lidí říká, že to musí být hrůza absolvovat Ultramana na pětikilometrovém okruhu, ale je to kolem kanálu a kolem stromů. Člověk jede dva kilometry proti větru, dva kilometry po větru, jo, v Izraeli jsme jeli 424 kilometrů proti větru a je to teda úplně rozdílný zážitek. A on se jezdí standardně ve třech dnech? Jezdí se standardně ve třech dnech, je to 10 km, 146 km, první den, 267km kolo druhý den a ten double maraton třetí den.   Jasně, jasně. A ty seš vlastně držitel světového rekordu, kromě toho, že si opakovaně vyhrál, tak seš i držitel světového rekordu?   Byl jsem pár let a mám pocit, že letos ho někdo překonal, že už nejsem držitelem světového rekordu a teď nevím, jestli padl v Austrálii anebo na Floridě, ale už nejsem držitelem světového rekordu, byl jsem asi 4-5 let.   A takhle, když si to promítneš, tak vidíš tam prostor ještě, nebo byl tam prostor, to zajede ještě rychleji? Nebo ty si šel tak, aby si věděl třeba, že to na ten rekord bude?   To jsem se samozřejmě snažil, určitě tam nějaká rezerva byla. Otázka je, jestli když ta rezerva byla v 45, jestli bude i v 51 letech.   Jasně, jasně.   Třeba letos jsem na něj určitě neutočil, protože na mě jako soupeři nevyvíjeli dostatečný tlak. I to hraje roli samozřejmě u toho třídenního závodu, který zabere celkem přes 20 hodin. Když člověk je ve vedení, a to neustále navyšuje, tak se těžko honí čas, protože ono to samozřejmě bolí, těch 20 hodin. Ale jako nevzdávám to, třeba se zadaří, záleží samozřejmě i na podmínkách, na počasích. Když bude velké vedro nebo krupobití, tak se prostě rekordy nelámou. To jsem si vyzkoušel užité Ironmanské distance kdysi. Ale možné to je, nevylučuju to. Spíš je to nepravděpodobné, protože jsem prostě celý život byl realista a jsem pořád realista.   Co je vlastně Double Ironman? To se vyloženě, že se jde 2x3,9km plavání, anebo co?   Jezdí se světová ultratriatlonová federace, má vlastně seriály závodů po celém světě, kde se jezdí od dvojnásobného Ironmana až po pěti, dokonce i desetinásobného Ironmana. To už jsou závody, které mě moc nelákají. Ty už jsou spíš o tom, kdo vydrží dýl na kole halucinovat, než usne a spadne. Mě lákají ještě ty závody, kde se závodí na tvrdo. Zatím to pro mě končí tím Double Ironmanem, kde jsem vlastně jel lodní mistrovství světa v Oregonu. Vybral jsem si ho, protože jsem měl dobrou fazonu z tréninku na Himaláje. To bylo o měsíc později, takže na poslední chvíli jsem se do toho závodu nominoval. Líbil se mi, že měl asi 5,5 tisíce převýšení na cyklistice během těch 360 km. Bylo to celé kolem jezera, v přírodě, v Oregonu. Prostě nádherné výhledy na jezero, na hory, takže to uteklo. To už bych asi těch 360 km na jednou nechtěl jet po rovině úplně. Měl jsem formu, cítil jsem to a zadařilo se mi. Myslel jsem si, že dám svůj první 24hodinový závod v životě. Ještě jsem nikdy nic nezávodil více jak 24 hodin, a nakonec to bylo 23,5. Už jsem dokonce i Liborovi slíbil 24hodinovku na Lysou, že si dám, ale vždycky ten termín se mi kryl s něčím jiným. Tak nevím, jestli se to v nejbližší době podaří, ale pořád bych si chtěl ještě vyzkoušet nějakou 24hodinovku v čemkoliv. Jsou i nějaké triatlonové, když se třeba 8 hodin plave, 8 hodin jede na kole a 8 hodin běží. Taky relativně nový koncept. Ale abych se vrátil k těm násobným Ironmanům, tak ten dvoj-, trojnásobný Ironman v kuse jsou ještě takové ty formáty, kde se opravdu závodí a kde se dosahují špičkové rychlosti a časy. Ty pěti-, desetinásobné, tam už je to spíš o tom, kdo vydrží. Což je taky fajn, ale to už se mi za prvé neslučuje moc s tou rodinou a za druhé vždycky jsem ten sport bral hlavně jako koníček a něco, co má zdraví budovat a ne ničit. A přijde mi, musím to zaklepat, že do těch 50. jsem se dožil zatím ve zdraví s tím sportem, že kdybych se vrhl tady na nějaké pěti-, desetinásobné Ironmany, kde během několika dnů budu spát pár minut, tak to už s tím zdravím jako úplně slučitelné není.   Chtěl jsem se tě právě zeptat na to, kde je pro tebe ta dělící čára toho, co ty považuješ za extrém. Takže teď to trošku zaznívá. Nebo aspoň mně to tak zní, že to, dokud se dá nějak jako smysl plně závodit, ale to, co je nad, je už extrém.   Je to tak nějak, jak jsem to řekl. Samozřejmě je to relativní. Pro někoho může být extrém olympijský dvouhodinový triatlon, pokud nemá natrénováno ani na sprint. A nemusí jít ani o kopce. Takže vždycky ten pojem extrém je pro každého individuální. Co je pro jednoho extrém, pro druhého extrém být nemusí. Já samozřejmě vnímám i ty extrémní Ironmany, že jsou i pro mě extrém, ale je to extrém, do kterého jdu a vím, že když neudělám já chybu, nepřepálím, nepocením doplňování tekutin, energie, nezlomím si nohu, že ho prostě dokončím. A nemusím být první, můžu být desátý, ale prostě vím, že to je extrém, který je v mých silách. A já bych asi dokončil i toho desetinásobného Ironmana, ale už by to prostě bylo živoření. Nebylo by to závod, kde si zjišťuju odstupy na soupeře. Prostě neláká mě to. Někoho ano, znám lidi, které to naprosto naplňuje, ale pro mě ten extrém spočívá v tom, že je to prostě těžký závod v těžkých podmínkách a jsou tam soupeři, kteří tě vyšroubují k nějakému maximálnímu výkonu. A to plně splňuje jak ten Ultraman, tak ten Double Ironman. Jestli se podívám na Triple Ironmana na mistrovství světa, to zatím nechávám otevřené, to si ještě představit dovedu, že by se to dalo zvládnout bez spaní těch 35 hodin závodu třeba. Ale mnohem dál už to nevidím.   A co ty máš tu extrémní chuťovku, na kterou si v každém případě necháš zajít chuť, ale víš, že prostě existuje? Protože ta paleta těch extrémních závodů je velice široká. Když jsem to začal zjišťovat, tak na začátku člověku přijde, že je hodně stokilometrový závod, pak zjistí, že se koná i stomílový, pak zjistí, že se koná i třista pade, jako v Alpách, myslím, teď teda Běžeckých, takhle se to dá vlastně poslat a posunout. Tak vlastně máš ty někde, a neříkám, že z toho musíš chtít zúčastnit, ale co ty považuješ za úplný úlet?   Já už jsem to naznačil. Pro mě teď je to hranice těch 24 hodin. A dovedu si představit, že bych ji posunul někam ke 30, 35, když to bude velmi zajímavý závod, atraktivní, něco podobného, jako ten triatlon v Himalájích. Že bych se teda hecnul a zkusil bych jako delší závod bez spaní. Ale jakmile už by to bylo o tom, jestli teda budu spát nebo závodit, tak ne. Mě třeba vždycky vadilo, když jsme ještě se Zbyňou Ciprou chodili Beskydskou 7 nebo Horské výzvy, tak i tam mi vadilo, že to startuje na noc. Já vlastně jsem člověk, který přes den neusne. Respektive když jsem to kdysi jednou na soustředění v mládí zkusil, tak jsem pak nespal celou noc. A není na to čas spát přes den. Takže já musím spát v noci. A když nespím v noci, doma není nikdo pak zvědavý na to, že přijedu z Beskydské 7 ráno a budu celý den dospávat. Máme nějaký jiný program. Prostě znamenalo, že jsem nespal 50 hodin třeba. A to jsem pak cítil, že to tělo není připravené za 2 dny na další rozvojový trénink. Nebo za 5-6 dní na další Ironman nebo nějaký těžký závod. Takže se snažím dopřát tělu. Myslím si, že spánek je jednou z nejdůležitějších ingrediencí k tomu, aby člověk podával dlouhodobě nějaké sportovní výkony a nerad bych se zrovna o ten spánek vědomě připravoval.   Asi nejvíce využívaným produktem v rámci našeho týmu od Brainmarket.cz je nejspíše jejich Performance Magnesium. Což je hořčík ve své nejvíce vstřebatelné podobě, protože není hořčík jako hořčík. No a s kódem "NAHORU10" dostanete 10% slevu na všechny produkty. Více informací v popisku a díky Britmarket.cz za podporu.   Beskydská sedmička   Zmínil jsi beskydskou sedmičku, samozřejmě to je frekventované téma v našem podcastu i díky nějakému vývoji naHoru.tv . Takže bych se k ní chtěl na chvilku dostat. Já jsem se koukal vlastně na ty časy. Ty jsi to tedy právě běhal se Zbyňkem Ciprou. Byl to rok 2012, 2013. Vždycky tam bylo stříbro. Koukám na časy a v roce 2013 to bylo 11 hodin 52 minut, pak 13:13. Koukám na to. Takže vítězství tam nebylo. Jak na to koukáš dnes? Jak vzpomínáš na to období? Je to teď 10 let?   Vzpomínám na to strašně rád. Protože pro mě, který jsem vždycky jezdil jenom individuální Ironmany, ten koncept závodu ve dvou byla novinka. Já jsem k tomu přišel úplně jak mrtvý k houslím, nebo slepý k houslím. Přijel si pro kompresky nějaký člověk ke mně a zkoušel si je jako značku, kterou zastupuji. A ptal jsem se ho, co dělá za sport, na co to má. A říkal, že na beskydskou sedmičku. A já jsem beskydskou znal od Vlasti Bukoviana a Milana Šimka, se kterými jsem občas příležitostně trénoval, a kteří to tehdy běhávali. A vždycky jsem říkal, že si to jednou dám. A myslel jsem tím, že si to dám až v důchodu, v padesáti. A myslel jsem si, že to je jako parta 20 lidí, kteří se tam někde sejdou a přeběhnou pár kopců. No a viděl jsem, že tam byl ten, můžu už prozradit, že to byl Zbyňa. Já jsem ho neznal Já si pak, respektive ještě, než odjel, tak mi řekl, že půjde beskydskou. Já mu řekl, že mě to láká, ale myslel jsem, že si to dám za 10 let, nebo za 15, jednou si to dám. A on řekl, no já to zrovna poběžím, nemám parťáka, poběžme to spolu. A já si říkal, no ale já vůbec nevím, já jsem nikdy neběžel víc než maraton, tehdy ještě. Tehdy jsem ještě neběžel, myslím, ani tu stovku na Antarktidě, mnohonásobně nejdelší běžecký závod, jaký bych kdy šel, už vůbec ne v horách. Tehdy jsem jezdil ty rychlé roviny na ty závody převážně. A on říkal, já si to beru na triko, já vezmu gumu, když tak tě budu tahat, půjdeme to spolu. Tak jsme se předběžně domluvili. Ještě říkal, že se budeme o víkendech scházet na Lysé a v horách, a budeme si to probíhat tu trať, tak to jsem ho ujistil, že mám všechny víkendy až do beskydského závodu plné, že se uvidíme na startu. Že mi má sehnat hůlky, čelovku, nějaký camelback, to jsem nic z toho neměl, tak on řekl, že všechno mi sežene a potkáme se na startu. A odjel, já jsem si podělal ten mail, Zbyněk Cipra, vygoogloval jsem si nějaké výsledky. Zděsil jsem se tedy, že byl vítězem a traťovým rekordmanem, tak jsem mu hned volal, že se úplně pomátl, že jsem nic takového neřekl, ale trval na tom, že to tedy půjdeme spolu. A viděli jsme se samozřejmě až na startu, hned na startu mi ta čelovka spadla nějak, nebyl jsem schopný si ji nastavit, takže jsem celý ten první ročník běžel na Zbyňovu čelovku.   Takže ty si předtím neměl čelovku?   Ne, já jsem na hlavě neměl před startem té první beskydské, jsem nikdy v životě na hlavě neměl čelovku, to byla Zbyňova čelovka. Nikdy v životě jsem neměl hůlky, takže když mě tam u té Tatrovky na startovní čáře učil necvakávat to poutko, tak všichni docela zírali kolem. Měl jsem bidon, měl jsem v opasku, co jsem občas běhával při dalších bězích, tak ten litrový bidon, a ten mi upadl v prvním seběhu a ulomilo se to víčko, takže jsem pak celý ten závod běžel v podstatě bez pití, kromě občerstvovaček a s hůlkami, které jsem neuměl nacvakávat a vycvakávat a s čelovkou, která mi tak nějak padala nebyl jsem schopný si s ní poradit ale stalo se to, že jsme se dostali do čela ještě myslím s Veličkou a Najvertem a bohužel před Travným, kde někdo úmyslně přeznačil trať takže jsme se po přeběhnutí Travného někudy jinudy, než byla kontrola dostali zpátky do skupiny s Liborem, ze které jsme předtím utekli a museli jsme se vracet zpátky takže z prvního místa na čtyřsté a pak jsme to tedy vytáhli ale ta ztráta byla velká tam jsme nabrali určitě kolem 40 minut ale rád na to vzpomínám, že to byl můj první závod dvojic my jsme si se Zbyňou ohromně sedli, my jsme si zpívali vykládali jsme si vtipy prostě byla to jako fakt taková psychická pohodovka strašná a on Zbyňa byl dost zlomený po tom bloudění a já jsem mu řekl, hele já jsem zvyklý jako slabý plavec, vylézt z vody na Ironmanový 250tý a to ještě neznamená, že ho nevyhraju že jsem ho tam trošku křížil no a nakonec to skoro ještě vyšlo.   Hele a ten další rok pak?   Další rok v podstatě podobný průběh ale tentokrát jsme bloudili míň a vlastní vinou, že jsme prostě někde to bylo samozřejmě všechno na Zbyňka já jsem vůbec neznal Beskydy respektive do dneška neznám český pasáže zajímavé jsem běžel všechny tehdy pod tmě a navigoval Zbyněk takže jsme někde přeběhli odbočku ztratili jsme 10-12 minut, pak jsme byli asi o 2-3 minuty druzí, ale nevím, třeba ti první bloudili ještě víc jako nechci to na to svádět ale každopádně teda Beskydsko jsme byli dvakrát druzí, dvakrát s pocitem teda ne úplně zadostiučinění.   A tam bylo pár minut...   Ano, my jsme dokonce když jsme z toho čtyřstého místa na Travném jako začali dotahovat, tak jsme dokonce tu první dvojici tehdy dotáhli ale to už jsem chvílemi i tahal do kopce a prostě mně pak došlo jako v těch posledních kilometrech, že nám zase cukly znova a ta stíhací cesta byla teda neskutečná asi jsme ani tolik nepili a nejedli v tom návalu honby, že jsme to trošku podcenili a v závěru jsme nakonec teda zase cukli na to druhé.   Horské závody   A tím, že máš rád hory, že máš s ním vztah tak nějaký závody, kterých je spousta že jo, typu UTMB dlouhých ultratrailů jak se k tomuhle stavíš?   No s UTMB mám taky veselou historku, protože když jsem měl, myslím, že to můžu říct domluvený sponsoring s North Facem který kromě toho, že mi dával velmi velký budget na materiál běžecký tak mi dával i jako VIP startovné na tu hlavní trasu UTMB. Nicméně jsem současně byl pozvaný od pořadatele toho Maratonu a Stovky na Antarktidě Richarda Darwina, který mi vlastně platil celý tenhle ten závod, platil mi potom i, pozval mě i na ten maraton na severním pólu, protože na té Antarktidě jsem mu tam vlastně udělal dvě vítězství a dva traťové rekordy, takže jsme měli spolu jako velice nadstandardní stav a to, co jsem měl od Richarda, vysoce převyšovalo tu nabídku od North Face, včetně UTMB. A věděl jsem od Richarda, že značka North Face mu leží hodně hluboko v těle, protože když on vyhrál první maraton na Antarktidě, porazil tam tehdy Deana Karnazese, kterého sponzoroval North Face, který pořádal ten závod, ten první ročník a oni se ho tehdy pokusili okrást o vítězství o 10 000 dolarů prize money, tím že on běžel ve Sněžnicích, Richard v botech a pak vyhlásili každou soutěž zvlášť a ty prize money přiřkli Karnazesovi, protože řekli, toto je určené pro tuto kategorii, ty prize money. On se pak s nimi soudil asi pět let, vysoudil to, takže Richard vyhrál těch 10 000 za vyhraný první maraton na Antarktidě. Nicméně od té doby, když tam někdo přijede v North Face na ten jeho závod, na Antarktidu nebo na Severní pól, tak ho to úplně irituje. A vzhledem k tomu, že jsem měl za sebou tu Antarktidu, znal jsem tuhle historii a čekal mě závod na Severním pólu, kde bych podle toho nového kontraktu musel přiletět od hlavy po paty v North Face, tak vlastně z tohohle důvodu sešlo a sešlo i z mého startu na UTMB. To je rok 2015 asi si myslím. A od té doby to asi nepřipadá v úvahu, protože mám pocit, že teď mi někdo jako startovné jenom tak nedá a musel bych jít nějakým kvalifikačním seedem, nějaké ty kameny, co slyším občas v podcastech, a já prostě na to nemám čas. Takže mrzí mě to, těšil jsem se strašně, než mi došly ty souvislosti a že z toho asi sejde. I s Richardem jsem to tehdy konzultoval a říkal, že by opravdu nebyl rád, kdyby zval někoho od hlavy po patu v North Face, aby mu vyhrál závod.   Takže to není tak, že vlastně k triatlonu seš jako přikovaný tím způsobem, že na počin, který by byl 20 hodin, 24 hodin, tak by si nešel. Jakože hypoteticky by to připadalo v úvahu.   Připadalo. Já bych tehdy, nebýt tady této příhody s Richardem a s těma polárníma závodama, on mě nakonec zval ještě dvakrát na sedm maratonů kolem zeměkoule v týdnu, což bylo mnohem dražší ještě. A oboje mě vlastně taky zval podruhé i se synem. Takže to byl člověk, který mi vlastně tady na těch nákladech dal násobně víc. O zážitcích ani nemluvím. Nemohl jsem prostě proti tomu jít hlavou. Jinak samozřejmě šel bych strašně rád tou TMB tehdy a těšil jsem se na to.   Když bude možnost, tak na Sedmičku na tu přijdeš?   Když bude možnost, vyjde mi to termínově. Ona bohužel je v takovém období roku, kdy těch závodů mám potenciálně, které bych chtěl jet pět za ten víkend. Spousta krát jsem ho potom nešel po těch dvou prvních závodech, protože tam byl zrovna dlouhý triatlon v Podersdorfu. Týden potom mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu v Almere v Holandsku. A pro mě ten dlouhý triatlon byl ideální příprava na tu Almere, na tu Evropu. Zatímco Beskydská s probdělou nocí. Nemluvě o tom, že v Podersdorfu byly velmi solidní prize money, na Beskydské nic, nebo nějaká věcná cena. Jo, musím, živil jsem rodinu, nebo dneska živím tím sportem, takže musel jsem prostě brát potaz z těchhle věcí a vždycky zvítězil ten triatlon.   Triatlon jako univerzální příprava   Z mé zkušenosti jako člověka, který si první vyzkoušel ty Beskydské sedmičky, pak zkusil triatlon, pak triatlon v kopcích, dlouhý, tak jsem byl nesmírně vlastně jako nadšený. Protože se mi líbilo, že se prostě prostřídají ty disciplíny. Tím pádem taková ta jako zátěž na ten aparát je tak jako rozložená. Vlastně při tom přesedlání z vody na kolo super, prostě z kola na běh super. Takže co myslíš, že lidem, kteří chodí buď třeba čistě dlouhý závody, myslím běžecký, nebo třeba chodí na hory, tak co vnímá, že takhle člověku může triatlon vlastně dát, pokud je v kopcích?   Nemluví se o tom moc, ale moje zkušenost i ze sebou, i se svými svěřenci, i čistě logicky, je ta, že pokud se člověk chce připravit na Beskydskou, nebo na nějakou stovku, stomílovku, tak vlastně úplně nejlepší příprava na tenhle typ závodu je jezdit Ironmana. Protože na Ironmanových, jdeš do toho závěrečného maratonu, máš před sebou 6, 7, 8hodinovou únavu z plavání a cyklistiky, ale běžíš už pak, mlátíš těma nohama o silnici už jenom těch 42, nebo v tom terénu, takže vlastně to tělo připravuješ na deseti plus hodinovou zátěž, ale z toho jenom čtyři hodiny běžíš třeba. Takže já jsem toto zjistil úplně náhodou, když jsem si vlastně dal se Zbyňkem ty Beskydské sedmičky, nebo na Antarktidě svoji první stovku, nikdy jsem netrénoval na nic jiného než na maraton při triatlonu. Vlastně nikdy jsem netrénoval na ultra, ale najednou jsem zjistil, že díky tomu, že jsem za sebou tehdy měl 100 plus Ironmanů, což jsou všechno zátěže 8 až 10 hodin, končené maratonem, takže vlastně, když jsem najednou z ničeho nic běžel stovku v horách nebo na tom sněhu ledu, že vlastně moje tělo jakýmsi způsobem to zvládlo z výkopu, ale ono to nebylo z výkopu, ono to bylo z té triatlonové přípravy. Takže když si to vezmeš, tak příprava na Ironmana není problém pro běžného člověka, pokud si udělá prostor v rodině, v zaměstnání na třeba 15 až 20 hodin tréninku týdně, tak ve zdraví lze dlouhodobě trénovat těch 15 až 20 hodin týdně, a to tě bez problému připraví na 20hodinový běh. Zatímco když budeš trénovat jako běžec 15 až 20 hodin týdně dlouhodobě, tak na 90 % skončíš s nějakým zraněním. Prostě ten pohybový aparát není stavěný na to, abys každý den dvě hodiny běžel. Takže ty máš na výběr běhat mnohem míň, tudíž nebude stíhat tvůj oběhový systém, tvoje srdce, tvoje svaly, nevyběhneš si takový tukový metabolismus. Takže když bych to vzal přípravu vrcholového běžce na 100kilometrový závod, nebo jakéhokoliv, i hobby běžce na 100kilometrový závod, tak úplně nejlepší příprava, když mi to vlastně vytanulo v hlavě, když vzpomínám na ty svoje začátky na těchto dlouhých bězích. Já jsem na ně vlastně nikdy v životě netrénoval, já jsem si je vždycky dal z triatlonu. A šlo to. Tak je vlastně pravidelně plavat, tam nabouchat nějaké intenzity, zapracovat na dechovém parametru, protože vydechuješ proti vodě, máš krátký nádech. Takže to plavání intenzity ve vodě. Na kole můžeš jet super dlouhé tréninky, aniž by sis zničil pohybový aparát. Můžeš tam natrénovat tukový metabolismus, sílu v kopcích, extrémní vytrvalost v naprostém zdraví. A na běhu potom si chodit, co potřebuješ doplnit. Specifický terén pro ten závod, nějaké kopce, chození do prudkých kopců, seběhy rychlé. A takhle vlastně jsem já trénoval na ty extrémní běhy, které jsem šel. A nádherně to fungovalo. Což prostě, když by za mnou někdo přišel, nebo měl se mi ten případ, že chce, abych ho natrénoval čistě na Beskydskou sedmičku jo, nebo na něco podobného..   Tak jsi ho zatáhl stejně do triatlonu.    ..a tak stejně na triatlonu. V podstatě všichni skončili u triatlonu, ale s tím, že tu Beskydskou sedmičku potom úspěšně absolvovali. Ale v podstatě, jak jsme to brali ze všech stran, tak skončili u té triatlonové přípravy, protože jsem mu tam zařadil intenzity v bazénu, při kterých fantasticky regenerují nohy z běhání, když člověk jenom kope v té vodě. Podrželi jsme nějaké hlavní tréninkové fáze běžecké, specifické pro ten závod, jak jsem to popisoval a ten člověk prostě udělal 2-3hodinový skok na Beskydské sedmičce a ve zdraví, zatímco dřív prostě měl 1-2 zranění za rok, které ho třeba na pár týdnů vždycky vyřadilo z pohybu takže triatlon je vlastně geniálně i to je důvod, proč jsem s veslováním na něj přešel, protože se mi líbila ta pestrost. Já jsem v 1989 objevil plakát s cyklistou běžcem a plavcem na sloupu v Otrokovicích, kde se dneska jezdí Moraviaman a tak jsem na to zíral, když jsem měl na kole na veslák jako na trénink co to je, zajel jsem se zeptat tam na ten kontakt a dozvěděl jsem se, že to teda je jeden závod, tyto tři disciplíny spojené to jsem poprvé v životě slyšel pojem triatlon a hned jsem se přihlásil, protože mě úplně fascinovalo to přestože jsem neběhal, nejezdil na kole a neplaval když nepočítám 6 kilometrů na tréninku a 6 zpátky tak mě to prostě nadchlo a do dneška to nadšení trvá.   Měl jsi během té kariéry někdy moment, kdy se ti ten triatlon zajed?   Ne. Pořád čekám, jestli se objeví. Nevidím důvod, proč by se měl objevit. Možná, kdybych nějakým způsobem lpěl na tom, že závody, které jsem kdysi vyhrál už musím vždycky jen vyhrát, tak by asi se něco takového dostavilo ale já jsem prostě realista Vím, že mi není 20 ani 30 ani 40. Takže nemůžu čekat, že budu vyhrávat závody, které jsem kdysi vyhrával. A já se na každý další závod pořád těším. Tím, že opravdu jsem celoživotně chronicky podtrénovaný, tak vím, že ten den závodu to absolvuji celé. Pokud teda se něco nestalo. No, absolvuji celé, vzdal jsem jeden asi za všechny ty roky. Takže strašně mě to baví, strašně se na to těším. A už na mě naleží ta tíha toho, když nestihnu trénink, no tak nestihnu.   Budoucí výzvy   Jaké výzvy tě teď v následujících letech čekají? To, že máš standardně kalendář rozplánovaný, to jsem viděl na webu mimochodem, na který se mrkněte, protože tam je dobrý přehled všeho, co Petr dělal, absolvoval, a taky je tam vždycky aktuální kalendář na ten rok, takže chápu, že tam je spousta pro tebe už tradičních, klasicích závodů, ale něco jakoby nového, jinýho, co jsi třeba do posud nešel?   No ono, já úplně nemám dlouhodobý plán, pro mě samozřejmě z hlediska nákladů, protože už jako nevozím prize money jako kdysi, je taky důležité, když na ten závod jsem pozvaný, protože přiznejme si, že ty náklady jako ještě třeba u těch extrémních triatlonů, kde musíš vlastně si sebou přivézt doprovod, ten doprovod pak s tebou jede celou tu trať, takže násobíš ty letenky, tak prostě nemůžu závodit každý týden závody, na které bych si sám platil startovné a všechno kolem. Pořád ještě mi chodí poměrně dost pozvání na poměrně zajímavé závody, nebo na ty nejzajímavější, takže primárně využívám tuto cestu, podívat se na ty závody, aniž bych musel nabourat rodině rozpočet. Kromě toho jsou závody, kde jezdím tradičně, zastupuji na značku neoprenu, kompresních podkolenek, takže třeba na těch velkých domácích závodech, startuju rád i z tohoto důvodu, protože mám kontakt se zákazníky dlouholetými, mám možnost jim tam s tím poradit přímo na místě, takže mě to určitě i kvůli atmosféře, v triatlonu mám prostě stovky známých dlouholetých, takže nerad vynechávám ty hlavní velké závody u nás. Poprvé k nám přišel Ironman letos, budeme v Hradci Králové v srpnu mít poloviční Ironman, toho Ironman Brandu, takže tam určitě nechci chybět, zase prostě celý můj okruh známých tam míří, takže to bude takový svátek triatlonu letos v Čechách. Nechci vynechat ani Moraviamana, Slovakmana, Czechmana, a v těch zbývajících víkendech čeká mě mistrovství světa na Ultraman distancích, když jsi se měl Ultraman mistrovství světa na Havaji, nicméně tam je možné se kvalifikovat pouze z těch oficiálních Ultramanů, a příští rok se v Kanadě chystá šampionát světový, pro nejlepší ze všech Ultramanů na světě, to znamená ze všech těch asi 50 závodů, nejen z těch 4-5 oficiálních, ale ze všech 50 včetně Ironmanských, takže to je takový asi největší vrchol příští sezóny, v polovině prázdnin zhruba v Kanadě, mistrovství světa na Ultramanských distancích, kde by se měli sjet ti nejlepší ze všech závodů, na těchto distancích mě to láká velice, potom samozřejmě další extrémní triatlony, příští rok bych chtěl jet Jánošíka na Slovensku, který právě patří taky do toho seriálu s Norsemanem, Himalájí, Řeckem, Černou horou takže pořád je něco   Co Petrovi hory a sport dávají a daly   Co ti hory, příroda, sport dávají a dali?   Strašně moc. Spokojenou životní vyrovnanost. Já jsem mohl jít do velkého byznysu, když jsem byl na výšce měl jsem spoluzakládat Atlantic finanční trhy firmu, která rozdělá tehdy kuponovou privatizaci, ale věděl jsem, že by to bylo 24/7 v byznysu a už jsem jednak chodil se svou nastávající ženou, což by značně utrpělo. Taky už jsem začínal s profesionálním triatlonem, což by kompletně utrpělo, takže jsem se rozhodl, že budu žít tak, jak chci budu svým pánem, což se mi zatím podařilo. Ještě jsem nikdy nebyl pod někým, jako pod šéfem a doufám, že už to nějak doklepu. Žiju si svůj sen, takže mám zdravou rodinu spokojenou doufám, převážně, takže sport mi jenom dal. Nevím, jestli bych dokázal podobnou životní vyrovnanost dosáhnout v byznysu ze zkušeností, kde vidím třeba spolužáky, kteří tou cestou šli, jako spolužáky z výšky, kteří dosáhli nějakého postavení. Neumím to úplně posoudit, některým z nich se to úplně nepodařilo, byť třeba můžou mít helikoptéru za domem. Takže já si žiju na takovém obláčku, který se snažím pečlivě udržovat, abych měl čas na své nejbližší a bez nějakých velkých, řekněme, finančních ambicí.   Tak Petře, díky moc, že jsi chtěl dál daří a díky za rozhovor.   Díky.   A vám, diváci, díky, že jste tenhle rozhovor sledovali a pokud se vám naHoru.tv líbí, tak nás nezapomeňte odebírat, případně kliknout na tlačítko Odběr na YouTube. Taky moc děkujeme našim partnerům hlavnímu partnerovi Salewě a mějte se hezky, uvidíme se u dalšího rozhovoru. Ahoj!

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Maruška Lollok Klementová je vášnivou horskou průvodkyní, horolezkyní a cestovatelkou. Jako horská průvodkyně nabízí akce třeba v Nepálu, Patagonii, Itálii nebo Rakousku a to včetně akcí uzpůsobených speciálně pro děti. Kromě horských akcí se věnuje i vzdělávání nových průvodců v rámci Alpenverein nebo pořádá odborné vzdělávací semináře či cestovatelské promítání pro veřejnost. Co vše v rozhovoru s Maruškou zaznělo? 0:28 Vůdce nebo průvodce? 8:23 Horské vzdělávací semináře 11:27 Alpenverein 15:12 Horskou průvodkyní po covidu 17:08 Oblíbená místa 22:28 Rodinný život a práce průvodkyně 28:02 Cestování a hory s dětma 36:07 Inspirace k učení dalších průvodců 39:25 Co Marušce hory dávají a daly Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv  je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Doporučujeme například jejich vysocekvalitní Zinc Complex . Více o jejich produktech se dočtete v článku . Rozhovor jsme natáčeli na Friesových boudách  v Krkonoších. O horských akcích, seminářích a promítání, které Maruška nabízí, se dočtete více zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem. Horská průvodkyně a outdoorová máma Maruška Lollok Klementová Našimi partnery jsou Ryzí Horská značka Salewa a výrobce doplňků stravy Brainmarket. Cestovatelka, horolezkyně, horská průvodkyně a outdoorová máma, Maruška Lollok Klementová alias Děvče z hor je naším hostem na Friesových boudách v Krkonoších. Maruško, ahoj.   Ahoj.   A děkujeme Salewě a Brainmarketu za podporu. Maruško, ty jsi vlastně neuvěřitelně činorodý člověk, pokud jde o horské působení, o působení prostě na horách, s širokým záběrem. Postupně se ty věci pokusíme probrat, ale čím tak nějak vlastně ty nejvíc, jako sama pro sebe jsi?   Krom té mámy?   Krom té mámy.   Krom té mámy, co dělám asi profesně, tak vodím lidi po horách, takže když se mi někdo zeptá, co dělám, tak jsem nejvíc horská průvodkyně.   Vůdce nebo průvodce? Jasně. A zároveň, já jsem tady měl původně napsáno horská vůdkyně, ty jsi mě opravila, a já bych tě chtěl poprosit, abys nám pomohla udělat si pořádek vlastně v tomhle tématu, protože jsou vůdci. UIMLA, UIAGM, jsou horští vůdci, horští průvodci a možná to říkám tak nějak jako takový guláš, tak prosím tě, jak to je?   Já tě budu edukovat. Je to tak, že existují dvě profese v horách, horští vůdci a horští průvodci. Horští vůdci nosí tu pěknou modrobílou placku UIAGM, je to statut mezinárodně uznávaného horského vůdce, ten člověk prošel nějakým vzděláním, udělal nějaké závěrečné zkoušky a má kompetence proto vést lidi v jakémkoliv horském terénu, v jakémkoliv prostředí. Horský vůdce, lezení, skály, ledopády, prostě cokoliv v horách. Horský průvodce má ty kompetence osekané, nemůžeme si primárně navázat někoho na lanu a s ním někam vyrazit, nemůžeme chodit s lidmi na skály v zahraničí a v rámci té profese horských průvodců, tak ještě se u nás třeba v České republice rozlišuje ten horský průvodce, který má tu mezinárodní licenci UIMLA, což je zase nějaký mezinárodní standard, takže máme na to tříletý kurz, zkoušky, které se dělají pod nějakou hlavičkou mezinárodní organizace, plus ještě tady existuje horský průvodce takzvaný MŠMT, nebo jak to nazvat, což v praxi znamená, že Česká legislativa říká, kdo může dělat horské průvodce, pokud ty podmínky splníš, tak si horský průvodce podle České legislativy a guláš je i v tom, že ta Česká legislativa neodpovídá zdaleka tomu mezinárodnímu standardu, protože když je někdo horský průvodce, že si udělal kurz podle České legislativy, ještě neznamená, že má ty zkušenosti a know-how jako ten horský průvodce UIMLA, protože je to vzdělání na UIMLA, na toho mezinárodního průvodce prostě náročnější, vyžaduje praxi v horském terénu, vyžaduje dlouhodobější vzdělání.   Jasně, takže pokud někdo, řekněme, by měl teoreticky zájem o to prostě nějakým způsobem lidi vést nebo průvodcovat, abychom teda si úplně přesně rozlišili, tak ten první a nejjednodušší krok by bylo to MŠMT?   Myslím, že asi nejjednodušší je vůbec si projít nějakým fakt základním kurzem, dělá je u nás více organizací. Já konkrétně učím v jednom kurzu, který organizuje Český spolek horských průvodců, to asi můžeme takhle říct. A když zjistíš, proč je v rámci toho kurzu, třeba pochopíš, že ta práce není zas taková jednoduchá, a asi všichni si myslí, jak je to strašně pěkné.   Pojedu s lidmi a tam prostě s nimi zapařím.   Úplně nezapařím, ale hory, hezké fotky, jezírka, večer to vínečko na chatě, krbíček, prostě parádní práce. Práce jak víno. Ale má to tady spoustu background stránek, ostatně jako spousta profesí, kdy si myslíme, jak to vypadá skvěle. Tak třeba na tom základním kurzu pro horské průvodce zjistí, že to úplně není pro ně. Práce s lidmi a náročná práce s lidmi. Naopak ti, kteří zjistí, že tohle by jako šlo, tohle by mě mohlo bavit, chci vědět víc, tak pokračují do té nadstavby na toho mezinárodního horského průvodce, dodělají si více bloků, připraví se na ty náročné zkoušky a nechávají si potom prostě tu mezinárodní placku.   Jasně. A pak někdo, kdo chce teda teoreticky jít jako ještě?   Nemusí to být úplně kompatibilní. Pokud třeba hodně lezeš, pohybuješ se na skialpech, říkáš si, hele, chci, aby mě tohle živilo, chci vodit lidi v horském terénu, nemusíš jít tou cestou toho horského průvodce, ale můžeš rovnou se hlásit do kurzu na horského vůdce. Ve světě to bývá různé, u nás třeba to vzdělání není navazující, kdyby jsi to chtěl dělat v Německu, v Rakousku, tak tam to navazuje jinak, tam ta posloupnost je jiná. V Německu projdeš od průvodce k vůdci, u nás nemusíš projít tím průvodcovským vzděláváním, uděláš přijímačky asociace horských vůdců, nastoupíš tam do vzdělání, vzděláváš se vlastně z druhé asociace, Česká asociace horských vůdců, a pak děláš zkoušky v Chamonix.   Jasně, jasně. A z toho, co jsem jenom pochopil  tak to UIAGM, tak je, protože my jsme měli hosta Radka Groha, který je horský vůdce. A z toho, co jsem pochopil, tak to je dost vlastně náročné. Ty musíš umět fakt dobře lézt, chodit na mačkách, na skialpech, prostě v terénu.   Já si myslím, že ono je vůbec náročné se dostat do toho vzdělání na horského vůdce, protože tam je řada podmínek, které musíš splnit, odevzdat, tzv. bericht, takový ten seznam túr, 50 skialpových tur, prostě já nevím, úplně to neznám z hlavy, ať neplácám nesmysly, 20 cest písků, které mají už určitou obtížnost, 30 cest na vápně, větší délky, vylezené ledopády, prostě čtyřkové, pětkové ledy. Takže se bavíme o tom, že vůbec, abys šel do vzdělání na horského vůdce, tak už obecně musíš být machr, prostě musíš mít dost velké porce zkušeností a není to lehké se do toho vzdělání dostat.   Ve které fázi tvého horolezecko-cestovatelského života jsi si ty řekla, že bych si chtěla být průvodkyní?   Já jsem začala v roce 2004, to je dost takové kruté datum, když se už teď promítám do své retrospektivy, brigádně u cestovní kanceláře jedné brněnské a měla jsem na starost takové ty velké zájezdy, ty karusely, těch 40-50 lidí, jezdila jsem na začátku do Skandinávie, pak Korsiku, Francii, Rakousko. A byla to brigáda, první dva roky, než jsem dostala nabídku dělat full-time v té cestovce, ale střídala jsem práci v kanceláři, dělala jsem té cestovce jako marketing, reklamu, propagaci, katalog a v létě jsem mohla jezdit, nebo v čem jsem mohla jezdit, že se to tak hezky kombinovalo, pak jsem přišla ještě do jiné cestovky, pak jsem měla dvě děti, ať to tak zkrátím, a když jsem se měla vrátit zpátky do cestovky - duben 2020 - všichni asi víme, jak dopadl outdoorový a cestovní trh na jaře 2020 a mě to vlastně dotlačilo nebo rozhoupalo k tomu, že mi končila rodičovská, je to, to období na té rodičovské/mateřské pro ženy, jestli tady můžu mít ten ženský úhel pohledu, hrozně dává příležitost k tomu fakt se zamyslet na tím, co chci dělat, protože je to na jednou život před tím a potom, před dětmi a po dětech, a k tomu, to období toho covidu, mě to celé dokopalo k tomu, říct si prostě pojď to zkusit na nějakém IČU, pracovat sama na sebe a od té doby funguji vlastně jako samostatná horská průvodkyně a myslím, že to bylo asi nejlepší rozhodnutí, co jsem v životě udělala, že prostě v té době jsem si řekla, zkusím to, risknu to, klaplo to a je to fakt super, je to prostě práce, která je mým koníčkem, která mě baví, na kterou jsem pyšná.   Horské vzdělávací semináře Ty máš taky ve svém výčtu na webu, na který dáme pod video odkaz nebo do popisku, tak máš jako fakt šílené množství destinací, jako to tady nemá smysl vůbec číst, to se mrkněte sami, ale takže chápu, že to bylo dobré rozhodnutí, minimálně ve vztahu k cestování. A to, co mě ještě zaujalo i vlastně v tom stejném výčtu, tak bylo, že ty jsi absolvovala spoustu odborných seminářů a já jsem upřímně řečeno vůbec nevěděl, že takové věci existují a chci si tě možná i zeptat, pro koho jsou dostupné, protože jsem tam viděl věci, samozřejmě jako orientace v horách, GPS, zimní hory na sněžnicích, turistika v netradičním prostředí, nehodovost v Alpách a tak dále. Prostě různá témata.   To jsou témata, která já lektoruju.   To jsou semináře, které dokonce ty lektoruješ.   To jsou semináře, které učím. Učím je proto, že jsem taky někým byla naučena. Hodně zkušeností, znalostí mi dal ten kurz horského průvodce, ale v době, kdy jsem neměla ty děti a měla jsem víc toho času na nějaký seberozvoj, tak začala jsem pracovat pro rakouský alpský svaz, pro Alpenverein. A Alpenverein nabízí spoustu těch doškolovacích kurzů, takže jsem si tam dělala kurz na průvodce po Sněžnicích, průvodce nebo instruktora chození po ferratách. A pak jsem se dostala do vzdělání na instruktora Hochtouren. Je to rakouské státní vzdělání na sportovní akademii v Innsbrucku. Takže jsem absolvovala ještě kurz na instruktora Hochtouren s rakouskou státní zkouškou.  v rámci tohoto statutu musíme mít nějaké doškolení, takže co pár let jezdím do Rakouska se ještě doškolovat a rozšiřovat si znalosti.   A to je v němčině?   A je to v němčině. Tím, že je to státní vzdělání, tak je to v němčině, protože přijde komise, dostaneš ten diplom, to vysvědčení v německém jazyce, probíhá zkouška.   Ale takových lidí to asi moc lidí nedělá, ne?   Asi to moc lidí nedělá. Myslím, že ani o tom vzdělání spousta lidí neví v Čechách.   My podcast děláme tři roky a já jsem se zatím nesetkala upřímně řečeno s vlastně s tím, že...   S žádnou rakouskou instruktorkou.   No, to ne, no. To určitě ne.   Myslím, že asi budu jediná holka. Že to není úplně svět, který by holky moc lákal. Mě na tom lákalo hlavně získání nových zkušeností. Obecně prostě Alpenverein všichni známe, že jo. Je to top organizace, která se fakt hodně věnuje tomu vzdělávání, metodice, přednáškám a ty kurzy tam jsou super, jo. Tam jasně, vlastně v Čechách jsem zatím nenašla adekvátní náhradu toho, co mi dávají ty kurzy v Rakousku, takže na ty kurzy jezdím do Rakouska a baví mě to. A následkem toho vznikala spousta těch kurzů, které dělám i tady v Čechách. A tím, že jsem přímo pracovala v kanceláři, že jsme dělali členství v Alpenvereinu, tak jsem se vlastně hodně zajímala o to, co je dostupné pro Čechy a je toho dostupné pro Čechy spousta. V angličtině je spousta vzdělávacích programů. Ne úplně s tou státní zkouškou, ale obecně na ferraty, na lezení a další. V rámci Alpenvereinu, takže když si otevřeš Alpenverein.at , najdeš si tam Alpenverein Academy, vyfiltruješ si kurzy třeba angličtině, tak se tam prostě přihlásíš a jedeš. Že to není nijak nedostupné a třeba i Češi ty kurzy absolvují. Nejsem jediná, akorát asi prostě to není úplně nějak, že by se o tom moc vědělo.   Alpenverein No a teda ještě možná bych se tě zeptal na ten Alpenverein, protože já myslím, že asi hodně lidí to bude znát jako prostě pojištění. Pak lidi asi vědí, že zkrátka můžeš získat nějaké výhody na chatách. A pak, že existuje nějaká síť, jako ty chaty. Co je vlastně Alpenverein?   Když se budeme bavit čistě o tom rakouském, Alpenverein je alpský svaz, založený v roce 1868, který sdružuje nadšence do pohybu v Alpách. Vznikl pro to, aby vůbec se ti lidé někde dali do nějakého klubu, spolku, vznikla nějaká základna, začali stavět chaty v Alpách. Když už stavíš chaty a máš tu členskou základnu, tak těm členům rádi dáš výhody. Postupně se ta síť rozrostla tak, že třeba jenom rakouský Alpenverein má 600 000 členů, německý má přes milion. A ty alpské svazy začaly vznikat i v dalších alpských zemích, takže v Německu, v Itálii, ve Švýcarsku, ve Francii. Vzájemně si uznávají to členství i ty výhody na chatách, protože pořád je to nějaký spolek sdružující nadšence do Alp. A teď, když si členem, tak pro 80 % Čechů je to výhodná pojistka a výhody na chatách, ale z těch členských příspěvků jednak funguje ta organizace. Takže vzdělávají školy, dělají i třeba online semináře, můžete si to najít na YouTube, prostě si to teďka přehrát. Vždycky v zimě dávají lavinovou třeba metodiku update, aby si člověk zjistil, co je nového v oblasti posuzování lavinového bezpečí. Plácnu, je toho hodně moc. A z těch členských příspěvků se i financují třeba opravy chat. Ať jsou tam soláry, ať je tam prostě více ekologický provoz na těch chatách. Pracují s mládeží, dělají značení turistických tras, takže je to spolek, který udržuje Alpy, abychom tam mohli chodit. A ty tvoje peníze nebo moje peníze, protože i já si platím plné členství, i když tam jsem funkcionář, i když pro ně pracuji a vodím pro ně kurzy, tak i přesto platím plné členství, protože tím podporuješ chod toho všeho. A vlastně díky tomu ta infrastruktura v Alpách funguje tak, jak funguje. Fungují chaty, fungují turistické trasy, funguje kartografický ústav, fungují online digitální mapy, funguje toho prostě spousta, co my nevidíme, protože si myslíme, hele, spím na těch chatách pouze pětkrát, no to se mi nevyplatí, tak na to kašlu a půjdu prostě někam jinam na Tokajskou.   Všechny ty věci, které bychom vlastně...   Chtěli využívat zadarmo.   No, chtěli využívat zadarmo, ale které bychom strašně rádi třeba i měli tady.   Jasně.   Byť nemáme ty velehory.   Máme tady Klub českých turistů, no to je obdobná funkcionalita. Když jsme byli v Rakousku a Uhersku, tak i na našem území byly sekce Alpenvereinu. A když jedeme do Rakouska, tak jde vidět, že i ty chaty mají ty původní české názvy.    Prager Hütte.   Přesně, Gablonzer Hütte, Jablonecká chata a tak. Takže je tam nějaký odkaz na minulost. Druhá světová válka, komunismus. Asi nemůžeme chtít, aby ten Alpenverein nadále tady fungoval, ale fungoval tady. Podobný princip se snaží držet Klub českých turistů, akorát třeba není tak vidět, protože prostě tam není ta výhodná pojistka jako pro členy Alpenvereinu.   Horskou průvodkyní po covidu Jakým způsobem se pro tebe jako horskou průvodkyni po covid změnila situace? Protože při covidu lidi vzali hory útokem do jisté míry. My jsme teda při covidu začínali jako podcast, takže taky si tu dobu pamatujeme velmi dobře.   My jsme dost trpěli v době covidu, hlavně v době těch omezení typu můžete se sdružovat maximálně v počtu dvou osob a maximálně ve svém okrese. A když se týkaly nějaké kompetence pro omezení činnosti, tak odpověď byla úplně jednoduchá. Ale vaše činnost není zakázána, ale můžete průvodcovat. Takže můžeš průvodcovat jednoho člověka v rámci svého okresu, což nebyla potom poptávka, abych tak řekla. Ale nějak jsme to ustáli. Tím, že ještě učím lektory, tak ty kurzy mohly probíhat, protože to byla edukativní činnost pro neziskovou organizaci. Takže tam se to dalo nějak ustát. Nějaké úspory na to padly samozřejmě na přežití covidu, ale mě ten covid naučil k tomu se fakt osamostatnit. A začínala jsem postupně po Čechách, kurzy, orientace, takovéhle věci. A postupně se to nabalovolo. A přece jenom ty hranice třeba v létě se uvolňovaly. To je taková moje hlavní pracovní sezóna to léto. Takže se do Rakouska dalo jet. Pak se uvolnili i hranice mimo Evropu. Takže už v listopadu 2021 jsem měla v Nepálu skupinku. A dalo se to postupně přežít. To nebylo tak dlouhé, jak to vypadalo, že to bude. Mluvíme o nějakém jaru 2020, kdy to začalo. A já jsem ještě v únoru 2020 se vrátila z Patagonie pracovně. A pak už po roce a půl, co to začalo, jsem byla v Nepálu. Takže to nebyla zase tak dlouhá doba, že by to bylo tak hrozné. Dalo se to s omezeními, rouškami, PCR testy. Všichni jsme to zažili. Ale dalo se fungovat.   Oblíbená místa Pokud se budeme bavit o tobě jako o cestovatelce a člověku, který vyhledává destinace nejen kvůli ostatním lidem, a kvůli sobě samému. Což teda si říkám, nakolik se to vůbec je.   No neděje.   Neděje, jo? Dobře, máš nějaké oblíbené místo, kam se prostě vracíš?   A z čeho můžu vybírat? Evropa, svět. Řekni světadíl a já ti řeknu oblíbené místo na daném světadílu.   Dobře, tak řekněme si top 3 a je jedno, který světadíl.   V Evropě mám ráda Rakousko, já se tam cítím dobře.   To je široký pojem Rakousko.   Vracím se třeba ráda do Solné komory, tam prostě už znám každý kámen. Mně to dělá dobře, že to tam znám. Pak mě dělá dobře, když se přesunu o údolí vedle, o nějaké jezírko vedle. Mám ráda Dolomity, to je úplně srdcovka. Mám ráda ten Nepal, to je taky velká srdcovka. Tam lítám taky dvakrát ročně už roky. Mám ráda i skandinávské země, když jsem tam dlouho nebyla, tak je to zase trošku jiné. Proto mám třeba ráda i tu Patagonii, protože je to hodně podobné ve Skandinávii.   Někde jsou místa, která by si zatím řekla, že ještě nejsou křížem objevena?   Mnou, anebo obecně?   Myslím teď obecně, to znamená...   Turismem.   No, jako turismem, kam vlastně stojí za to jet.   Nevím, protože já na taková místa nejezdím. Ty jsi to možná tady naznačil a já vlastně nejezdím nikam sama. Nejezdím nikam na dovolenou. Já vlastně pořád jsem někde v práci s nějakou skupinou a ráda bych si někde takhle zabalila ten batoh a jela někam sama, ale já na to nemám čas. A já vlastně ani nechci, dokud mám dvě děti. Zmínil jsi, že mám ty děti. Já je prostě mám. A když už jsem doma, tak ten čas chci trávit s nima. Když už jsem doma, tak fakt se snažím být s těma dětma. A tím pádem si radši ani nedělám seznam nějakých destinací, které bych chtěla objevit, ať mě to nemrzí. Ten čas na to ještě přijde určitě.   A nakolik, když jsi se skupinou lidí, tak si to všechno užíváš tak, jako by sis to teoreticky užila, kdyby jsi byla sama. Protože chápu, že jsi v krásném místě, v krásné destinaci, kde jsi asi ráda, příjemná kancelář, ale zároveň možná po vlastní ose by to bylo přece jenom trošku jiné.   Bylo by to úplně jiné. Já musím říct narovinu, a jsem za to fakt ráda, že se mnou jezdí hrozně příjemní lidi. Tím, že si ti lidi vybírají mě, že se mnou chtějí někam jet, že to není, že by mě, když jsem dělala pro cestovní kanceláře, a jezdila jsem ty zájezdy, tak kolikrát se stalo, že přišli k tomu autobusu, mikrobusu na letiště a teď na mě koukali a jako jdeme s tebou nebo s váma a kde je někdo jiný. A teď tam čekali prostě nějakou chlapa, Breda Pita nebo co já vím. Byli prostě zklamaní, že najednou tam stojím prostě já, což už se teďka nenastává. Takže odboural se tady ten typ lidí, kteří by byli třeba nějak nešťastní, nebo bych mu nesedla já lidsky nebo osobnostně. Díky tomu, že máme ty sociální sítě před námi a podobně, tak každý si řekne, hele, ta holka, ta je mi fakt nesympatická, s tou nechci strávit dovolenou. Anebo si řekne, hele, ta holka, to vypadá, že s ní ta dovolená bude fajn. a právě proto, když já někam jedu, tak mám fakt příjemné skupiny lidí, které, když se neznají navzájem, tak se potom setkávají, píšou si, a já jsem obklopena jako neuvěřitelně příjemnou aurou, takhle v rámci té práce, takže mě to ani nevadí, že se třeba nepodívám někam, kde jsem nebyla, nebo že se jim věnuji pracovně, protože to fakt s nimi užívám.   Jsi s nima prostě jako s přáteli, že jo?   A v podstatě si vždycky připadám, jako bych s nějakou partou kamarádů byla na výletě, a tím, že nejsem zase svázaná nějakým pevně daným programem, tak když je nám někde dobře, řekneme si, tak prostě pojďme to změnit, pojďme tady den zůstat, pojďme to dělat jinak. Já třeba tady nebyla, případně mi to zajímavé, pojďme to zkusit, tak kolikrát nastanou tady ty změny, protože si to jinak můžu dovolit, a hlavně se takhle domluvíme hromadně.   Ale z hlediska těch destinací, co teď tak nějak trenduje? Kde je teď boom z hlediska toho, kam se jezdí? Protože byla období, když si vzpomínám, že hodně lidí mluvilo o Srí Lance, pak Gruzii a tak, tak co teď je v kurzu?   Já nevím, protože já si jezdím pořád na ta stejná místa, tak buď trendují stále ta stejná místa, nebo tam jezdím, protože mi tam je dobře. Tím, že mám sociální sítě, tak si myslím, že trendujou takové ty různé dálkové trasy a přechody. Ale jinak vlastně nevím, že nejezdím úplně, že bych si udala nějakou statistiku, hele teďka všichni prostě frčí na Srí Lanku, tak teďka budu prostě jezdit na Srí Lanku a bude to boží, protože já tam vlastně nechci, tak nevím, nejezdím podle trendů. Jezdím tam, kam bych jela sama. A jsem prostě asi takový dinosaurus.   Rodinný život a práce průvodkyně Jak se ti daří skloubit, teď se dostáváme k té otázce, oblíbená otázka, která musí padnout, rodinný život s manželem, který, ale to je opět takové ne tolik obvyklé uspořádání, je prostě taky horský průvodce. Tak jak tady tohle funguje, nefunguje?   Tak jeden je s dětmi a druhý je někde na horách.   Jasně. Takže takhle kyvadlově.   Kyvadlově, jasně. Aspoň se nestíháme moc hádat, že jo?   Jo, jasně, má to své výhody.   Jde to tím, že jsem nikdy nedělala nic jiného, tak i ty děti jsou na to zvyklé, že jeden z těch rodičů je pryč a druhý je s nimi doma. A když jsem pryč, tak jsem prostě pryč a ani se mě nějak nestýská nebo nějak to neprožívám. Nejsem nějak úplně citově  hodně fixována na ty děti. A protože když přijedu, tak zase vím, že jsem úplně fulltime máma a nechodím nikam do práce od pondělka do pátku od 8 do 17. Takže děti chodí do školy druhá, třetí třída. Takže i když máme školu kousek, můžou tam chodit sami, tak prostě ráno se s nima projdu, pak se vrátím domů, obstarám si věci, které potřebuji si obstarat sama, takže je to běhání, plavání, práce na počítači, všechny tady ten management, té mojí práce, která taky pohltí nějaký čas u počítače. Rozhodně to není o tom, že se jenom sbalím a pak se fotím někde s batohem, ale pak se prostě děti vrátí ze školy a zase jsem s nima. A chtějí být v družině, jsou v družině, chtějí být se mnou, jsou se mnou, chtějí být se mnou, chceme prostě do bazénu, jdeme do bazénu, chtějí na hřiště, jdeme na hřiště. Takže nemám tam to, že máma do čtyři pracuje a chcete na kroužek, půjdu s váma pěšky na kroužek, chceme prostě, uděláme si hezké odpoledne. Takže potom, myslím si, že toho času s těma dětma trávím úplně stejně jako rodič, který chodí od pondělka do pátku do práce, akorát ho máme úplně jinak poskládaný a že to není moc vidět takhle. Prostě kdo mě sleduje na sítích, tak samozřejmě vidí, jak furt někde trávím čas a podobně, ale zase si neuvědomuje, že i ty sítě jsou taková prostě jako klamavá síť a že jsem se třeba z Nepálu vrátila už ve čtvrtek a na těch sítích se tvářím, že tam jsem do neděle, protože jsem prostě ráda doma v tom klidu a mám prostě takovou potřebu si ještě snažit chránit trošku toho soukromí a být s těma dětma ne úplně na očích.   Hele, před tím, než jsi se začala více se věnovat cestování, průvodcování, tak měla jsi nějaké ambice ve smyslu horolezeckého, které vlivem toho všeho musely ustoupit nebo prostě se ti daří v rámci teď jako průvodcování si naplňovat nějaké třeba sny?   Já si myslím, že radši nemám ty ambice, že já si užívám to, že se dostanu někam, kde jsem nebyla. Že si užívám to, že jsem se dostala třeba na místo, které už znám jako své boty a zase se cítím dobře, protože to tam tak dobře znám. Ale ne, já si to užívám tak, jak to je a moc se netrápím tím, že něco už úplně nestihnu, něco možná nestihnu, něco nastane, až děti vyrostou.   Co je to, co bys ráda stihla?   Co bych ráda stihla? Stihla bych ještě ráda nějaké vyšší kopce. Stihla bych se ráda podívat ještě do nějakých zemí, kde jsem nebyla. Stihla bych ráda si ještě projít třeba nějaké dálkové trasy, které mám na seznamu, které na to fakt ten čas není. To si jako seznamu na rovinu, ale když to nestihnu, tak se nic nestane. Nejsou ty ambice takové, že bych se tím nějak trápila, to už nedám. Ještě mám na to čas.   Jasně, no tak rozhodně. A ty kopce, které třeba?   Nemám nějaký konkrétní kopec, nějaký ještě někde výš, než jsem doteď byla. Což je 6,5?   6,5 mám teďka. Takže něco vyššího rozhodně bych chtěla zkusit. Chtěla bych se třeba podívat do nějakých zemí, do hor, které vůbec neznám, že vůbec si nedokážu představit. Byla jsem třeba v Andách, takže máš trošku podnětí o tom, že ty Andy budou podobné. Byla jsem třeba vloni v Dračích horách v Jižní Africe a to mě úplně překvapilo. Hory, které jsem s tím charakterem neznala, to bylo super. Takže třeba ráda se podívám zase do hor, které mají úplně jiný charakter než znám, ale nemám prost mapě, že bych řekla, tak tyhle hory chci někdy vidět.   K2 nebo Annapurnu?   K2 asi nemám úplně na wishlistu. Ráda bych třeba do Bhútánu někdy. Ráda bych klidně si procestovala ještě nějaké severské oblasti, kde to moc neznám. Části Islandu, kde jsem nebyla. Chtěla bych třeba ještě do Bolívie na nějaké kopce, to mě láká. Ale když to nenastane, tak se fakt nic nestane. Zatím nejdu. Nejsem nějak úplně nastavená, že do roka a do dne to musí nastat. To jsou spíš jenom takové, buď to bude, nebo to nebude. Tak to nebude.   Cestování a hory s dětma Pojďme se ještě dotknout tématu, které je, si myslím, strašně zajímavé, protože to řeší spousta lidí, rodičů, a to je vůbec téma cestování s dětmi, hory s dětmi. Ty máš na svém webu na tohle téma spoustu článků, spoustu blog postů na různé aspekty cestování s dětmi podle různého věku dětí.   Podle toho, jak děti rostou, tak tam přidávám.   Jde to?   Jasně, že jde. Já si myslím, že hlavní je se toho nebát. Neříkat si, počkám, až se děti budou větší, teď jsou malé. Nehledat ty důvody, proč to nejde, blbě se přebaluje, blbě se kojí. Ono to vždycky nějak jde. A to dítě přežije víc, než si myslíme. A snese víc, než si myslíme. Třeba, jak už jsou teďka větší, tak je dobré to nepřepálit. Že už s těma dětma chodím i přechody na těžko, spíme venku na divokou a tak. Tak tam i já pořád se učím jako matka. Jak jsou ty děti větší, jsou zkušenější, tak pořád hledáš tu hranici a než to přepálit. Takže jde to a půjde to čím dál tím líp. Naděje pro všechny matky, jak si myslím, jako narodilo se dítě a končí svět vůbec. Je to úplně jiné. Není to lehké. Fakt to dá zabrat, ale jde to. Ty děti prostě odrostou. Ono to chce čas. Já třeba i ze začátku, tím jak jsem žila hodně aktivně, tak pro mě to narození dítěte to byla hodně taková nekomfortní zóna. Jednak jsem měla pocit, že to okolí mě vnímá, jako kdybych měla nějaký svrab nebo něco, jako teď jsem matka, tak teďka ne. Tím, že jsem předtím i přednášela, domlouvala jsem nějakou přednášku a napsala jsem, jenom by se mi hodilo, kdyby ta přednáška byla na hodinku, abych to stihla mezi kojením a odpověď byla no tak počkáme, až to dítě bude větší. A já jsem si říkala, ale teď nic se nezmění na mojí přednášce, bude to furt stejné, jenom prostě mezi tím mám to dítě. Takže ta reakce okolí byla ze začátku taková, jako no teď máš dítě. Tak i třeba jedné z cestovních kanceláří, pro kterou jsem pracovala, tak no tak teď máš dítě, tak my nechceme, ať už tady jezdíš, protože máš ty děti. A zase byly jiné společnosti, pro které jsem pracovala dál a průvodcovala jsem dál, takže to se nějak vykoupilo. A nebylo to jednoduché si to tak trošku i vybojovat. A tím, že manžel hodně průvodcoval v té době, tak já jsem hodně s těma dětma byla sama a protože jsem potřebovala být v přírodě v těch horách, no tak fakt prostě jsem se naučila s těma dětma fungovat o samotě, nošení dětí, první kroky, co ti děti zvládnou, co si můžeme dovolit. A zjistila jsem, že i to okolí, že ho to zajímá, takže možná i z toho důvodu vznikla spousta tady těch článků, blogů, noviny, časopisy, kdy jenom jsem sepsala to, co jsem prožila já, ale hodně lidí to pomohlo v tom si říct, tak ono to asi nebude zase tak těžké, ono tak fakt na tom nic není.   Z pohledu těch dětí, tak dovedu si představit, že spousta vlastně lidí může jako namítnout, že je pro ty děti, že je ten argument vlastně tím dítětem, že pro ty děti je to nějakým způsobem útrpný nebo problematický, nebo prostě zima, nebo jako něco, jako nějaká forma tady tohoto, jako obrácení pozornosti na to dítě, že to je pro ně těžké. Jak to je? Jak ty děti svého pohledu to prožívají, zažívají a tak dále?   Ono to má vždycky nějaké řešení. Tak jdu s dítětem na zimní turu, je tomu dítě zima, no tak to asi nějak vyřeším. Tak ho líp obleču, vezmu ohřívátka, vezmu termosku s čajem. Pokud to dítě zase má problém s tím, že já ani nevím, co by mě mohlo být za problém to dítě. Já jsem to vlastně skoro nezažila, maximálně tady ty nekomforty zima a horko, ale to dítě si myslím, že je nastaveno jakože mu je v té přírodě hrozně dobře. Že my nejsme jako lidská rasa nastavena, že jsme se narodili v paneláku, ale jsme jako přírodní národ v podstatě a jenom je potřeba myslet na to dítě, že s těma dětma cílem té túry není ten cíl, ale ze začátku fakt často prostě jenom s tím dítětem být venku a naučit ho fungovat venku. Auto plné prostě klacíků, batoh plný těch šutrů a kamínků, máme to doma i teďka, ty děti jsou velké a furt se hádají o ten klacek. Jako z té túry. To nezmizí. Od touhy po klacku. U těch dětí, kdo to zná, tak to je neskutečné. A tak znáte to, ne? Máte děti.   Tady je v tom kruhu spousta lidí, co ty děti mají.   Tohle outdoorová hračka je klacík. Bez toho neexistuje dětský outdoorový svět.   Super.   A třeba my jsme dostali do fáze, že ty děti vlastně nic nepotřebují. Že ony venku, tím, že jsme nikdy nepoužívali žádné hračky, když jsme byli v horách hodně. Hodně jsem třeba začala dělat i akce pro rodiče s dětmi. Takže já, když jdu s dětmi do Dolomit, já je pustím na dvě, tři hodinky přede mě a já prostě vím, že ony jsou samy v těch horách. Vyznají se. Pokud vidí, že se blíží nějaká bouřka, tak se zastaví. Stáhnou se z nějakého třeba hřebenu, oblečou si pláštěnky, začnou se k nám vracet. Ony jsou jako neskutečně samostatné, protože se tohle všechno naučily a mají takovou svobodnou hru. Ony si umí hrát bez hraček. Ony si kdykoliv najdou něco, z čeho něco vyrobí, postaví, vymyslí si bojovku a fakt to jde s těma dětma. Jenom bych těm dětem dala ten prostor pro to, aby se tohle samy naučily. Já moc nejsem příznivcem toho, abych od malička i těm dětem na tom výletě vymýšlela ty bojovky, řešila, tady musíme dojít, ale fakt je prostě nechala fungovat a ony si ten vztah v té přírodě, ony ho tam mají v sobě, ony ho takhle víc budou budovat a neutlumí ho. To jsem byla teďka chytrá.   Ne, to je super. To vypadá, jako bys to nějak vystudovala. Vlastně praktickou zkušeností jsi to vystudovala. No, jinými slovy, vlastně jde o to, aby byly zážitky, byl spokojený rodič a to dítě bylo taky spokojené.   Já si myslím, že hlavně rodič nesmí mít ty ambice. Rodič musí utlumit ty ambice, když jsou ty děti malé. Často se mi stalo ty akce, třeba ty Dolomity s dětmi, kdy jela celá rodina. Ta maminka s těma dětma, jak je pořád, tak je zvyklá, že ty děti nic neujdou. Ten klacík a to všechno, kamínek a ten tatínek furt ty ambice má. Tak jsme v těch Dolomitech, tak prostě dáme tady jako tam ten kopec a tady dáme tyto a tady dáme tohle a sedí nám to do času, co třeba všechno uvidíme.  neska to je na dva kilometry, dojdeme k tomu křížku, tam se vyfotíme, zpátky se dáme horkou čokoládu a můžeme sjet dolů lanovkou. A to je jako všechno? A ta maminka, jo, to je všechno. Když jsou to skupiny více dětí, tak ty děti se motivují navzájem. A ten tatínek má ten dojem, ale když jsme těch Dolomitech, tak tady nemám dneska ty kilometry, to nejde, takže fakt důležité je utlumit ambice v sobě. Je to na pár let, když jsou ty děti větší, už se s nima dá zase to nějak prodloužit. A mi se třeba hrozně dobře osvědčilo fakt ten tahoun v podobě té dětské party. Chodit ve více skupinách, ve více rodinách, ty děti budou hodně samostatné, protože oni se hodně učí tou nápodobou. A když ty malé děti vidí, že ty větší mají ten malý batůžek, když tam mají tu svačinku pití, a teď tu svačinu si sní kdykoliv, a ne když jim dá ten rodič, takže samozřejmě ty sušenky zmizí hned po prvních pěti minutách, protože tam ta maminka nevidí. Tak za tři dny další děti si taky už chtějí vzít ten batůžek a začne se to tak kumulovat. A takové to učení nápodobou, no.   Inspirace k učení dalších průvodců Co tě inspirovalo k tomu, že jsi se začala věnovat vlastně i vzdělávání, jako nejenom, řekněme, těch jednotlivců nebo jejich průvodcování, ale vlastně i jejich výchově k tomu, jakoby taky horskými průvodci?   Já jsem dostala nabídku z Českého spolku horských průvodců učit v době, kdy byla poptávka po lektorech, takže jsem začala učit orientaci, navigaci a pak, když jsem si udělala to rakouské vzdělání ty kurzy, tak se mi rozšířily třeba pod portfolio věci, které učím, co se týka pohybu po ledovci, navigace a podobně, tak jsem dostala nabídku učit vlastně tohle, to stejné, co učím v Rakousku, tak učit i ve Spolku horské průvodce. Tím, že na tom mám ty kompetence, zase, když se bavíme o nějaké legislativě, jestli to můžu nebo nemůžu dělat, tak právě s těmi rakouskými papíry tohle já zase dělat můžu a je fajn, že my třeba jako ti rakouský instruktoři máme každoroční doškolení, aspoň, že zase vidíme, co je nového, co už se nepoužívá, co by mělo být jinak, podle nějakých kazuistik, co nastalo za úrazy, co se doporučuje vynechat a podobně, takže asi to vzniklo následkem toho, že jsem se tak různě snažila vzdělávat sama sebe, tak přišla ta poptávka, ať tím stejným vzdělávám i ostatní.   Co tak lidi nejvíce zajímá, baví, je něco, co je takový…   Na těch horách? Nebo když učím?   Tak jsem myslel, když učíš, ale klidně i obecně jako na horách.   Já myslím, že když učím, tak všichni nejvíc baví ty historiky z toho zákulisí. To, co oni nemají zažito, tak takové to know-how, ta práce s lidmi. Jak tady zaznělo, všichni si myslí, horská průvodkyně, skvělá práce, kafíčka, vlastně pohodička, ale to je nějakých 20 % mojí práce a 80 % taková ta psychologie a fakt práce s těma lidma, která se i hodně těžko učí a přináší a vůbec práce s tou skupinou, kterou i ti lidi, co jsou se mnou, tak často nevidí, že všichni si myslí, tak s náma jde pět dní na výlet, ale nesledují, co já všechno v rámci té skupiny řeším, kombinuju, přemýšlím, dávám ty lidi dohromady, ta dynamika, pak je separuju, snažím se pracovat s dynamikou té skupiny. Tak to nejde vidět a zamluvila jsem tu otázku.   Co je vůbec téma, které lidi zajímá a baví?   Takže zákulisní informace, jasně. Zajímají je zákulisní informace. Co se stalo, hodně řešení krizových situací, co všechno jsem zažila za krizové situace, jak jsem to zvládla.   Co jsi zažila za krizové situace?   Já jsem věděla, že si naběhnu, co by se mohlo stát. Hele, různě. Zase, když jsem jezdila autobusové zájezdy, tak byly krize v rámci autobusů, zájezdů, různé otravy, někde například nepustili autobus do Maroka, nebo nás vyplavil nějaký kemp, spousta zdravotních komplikací a podobně.   Jde vidět, že to máš úplně v malíku.   Jo, jo. Ztráty dokladů, ztráty peněz, ztráty lidských jedinců v rámci skupiny a tak dále. Takže je toho hodně. Tak potom prostě podle situace, kde se nacházíme, tak dávám historky. Teďka zase musíš vidět, co ty lidi vyděsí, co ještě pobaví a tak dále.   Co Marušce hory dávají a daly Jasně, jasně. Aby nic nešlo špatně a vrátili se domů. Co ti hory dávají a daly?   No, to je otázka teda. Daly mi práci, no. Ne, to je, ne. Daly mi práci. Já nevím. Pro mě je to úplně přirozené prostředí, přírodní prostředí, že nemám pocit, že by mně to mělo něco dávalo. Je to, to je stejné, jako kdybych se tě zeptala, co ti dává posezení u krbu. Je to úplně jako samozřejmá součást toho mého prostoru, kde já se pohybuju. Asi mi to dalo nějaký nadhled hodně nad životem, nad problémy, skromnost v tom, jak žiju, protože na těch horách fakt potřebuješ jenom něco základního. Takže si myslím, že moc věcí v životě nepotřebuji, ani netoužím po věcech. Dalo mi to, dalo mi to spoustu přátel, spoustu kamarádů, spoustu krásných chvílí, okamžiků, smíchu, vrásek, šedých vlasů.   První reakce byla podobná tomu, co vlastně, když jsem se ptal Dana Polmana, cyklisty, ultracyklisty, na to, na otázku podobného typu, tak říkal, že jako, že si myslí právě, že je fajn dělat věci, u kterých se člověk nemusí ptát, proč. Že jsou tak nějak zřejmé, samozřejmé, nebo prostě jsou. Tak toho mi to vlastně trošku připomnělo. Hele, díky moc za rozhovor, ať se ti nadále daří.   Tak díky za pozvání.   Díky, že jste tenhle rozhovor sledovali, pokud se vám naHoru.tv líbí, tak nás nezapomeňte sledovat na sociálních sítích, odebírat třeba na YouTube, kliknutím na tlačítko Odběr. A taky děkujeme partnerům dnešního natáčení, kterými byly Salewa a BrainMarket, díky za to, že jsme mohli natáčet na Friesových boudách tady v Krkonoších a Trávo díky za pivo a za přiložení do krbu. Mějte se, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Pavel Paloncý je dobrodruh, všestranný sportovec, závodník v Adventure Race a hlavně ultraběžec, který se účastnil desítek extrémních a dlouhých závodů, třeba 430km non-stop závodu The Spine Race, který také opakovaně vyhrál nebo závodů v Patagonii, Číně nebo Malajsii. Kromě závodění založil i službu Follow me, která umožňuje GPS sledování v rámci náročných outdoorových závodů a expedic. Co vše v rozhovoru s Pavlem zaznělo? 0:52 Jaké závody tě zajímají? 3:56 The Spine Race 9:56 Láká tě spíš zima nebo ta nepředvídatelnost? 12:05 Trasy a závodníci The Spine Race 12:42 Přesah závodů do běžného života 15:29 Propojení tréninku a pracovního života 16:54 Follow me 23:35 Korona Himaláje 32:56 Regenerace během Korony Himaláje 35:09 Proč? 37:25 Co Pavlovi hory dávají a daly? Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv  je ryzí horská značka Salewa, na jejímž vývoji se podílel i slavný horolezec Reinhold Messner. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Doporučujeme například jejich vysoce vstřebatelný lipozomální vitamín C . Více o jejich produktech se dočtete v článku . Rozhovor jsme natáčeli na Friesových boudách  v Krkonoších. O Pavlovo závodech a projektech se více dočtete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem. Dobrodruh a extrémní sportovec Pavel Paloncý Dobrodruh, všestranný sportovec, závodník v Adventure Race, ale možná nejvíce ultraběžec, který se účastnil desítek extrémních a dlouhých závodů, třeba 430 kilometrů dlouhého non-stop závodu The Spine Race, který opakovaně vyhrál. Založil také službu Follow me, která umožňuje GPS sledování v rámci náročných outdoorových závodů a expedic. Pavel Paloncý je naším hostem na Friesových boudách v Krkonoších.   Pavle, ahoj.   Ahoj. Jaké závody Pavla zajímají   Pavle, ty jsi se zúčastnil nejrůznějších závodů v destinacích jako třeba Patagonie, Čína, Skotsko, Malajsie a mnoho dalších. Podařilo se ti doposud objet jakoby většinu toho, co v té tvé oblasti se nabízí, nebo je tam ještě spousta závodů, na které čekáš? Řekl bych, že spíš čekám, až zase nějaký závod založí, protože pro mě ty nejzajímavější závody už bohužel nejsou.   Jakože už se nekonají?   Už se nekonají, no. Prostě mě nejvíc zaujalo závody, které se něčím liší, které se něčím prostě odlišují od těch ostatních, což pak často znamená, že třeba se jich účastní málo lidí nebo ten pořadatel prostě už to dál nepořádá.   A ta specifičnost toho typu závodu, můžeš to přiblížit?   Jako který třeba byl natolik specifický, že na něj už pak nikdo nechtěl přijet? Jeden z nich třeba domácí je Zimní výzva, která byla skutečně těžká, ale 250-250 kilometrů v zimě. A pro mě tam bylo nejzajímavější to, že tam byla možnost volby prostě nějaké strategie, jak ten závod absolvovat. Český měl čtyři checkpointy, kam si mohl poslat věci a mohl si zvolit strategii postupu, jestli tedy půjdeš na botech, na sněžnicích, na běžkách, na skyalpech, vlastně na mačkách, na čem chceš. Bylo to tři nebo čtyři ročníky a každý vlastně vzhledem ke sněhovým podmínkám byl úplně jiný. Jeden jsme šli skoro celý na botech, jeden jsme šli prakticky celý na běžkách. Další z těch závodů je třeba ELS 2900, což vlastně znamená dvou tisíc devět set, protože Andora nemá tři tisícovku, ale má sedm nejvyšších vrcholů přes 2900. Má to asi 70 kilometrů, asi skoro 7000 převýšení. Závod byl postavený tak, že máš těch sedm vrcholů a obejdi je úplně v jakém chceš pořadí, jakou chceš trasou. Takže tam byla určitá navigace a bylo to brutálně technicky těžké. Byl ještě třeba závod zase v Andoře, který měl asi taky 250 kilometrů, taky strašně technicky těžký na to, jak byl dlouhý. A ty závody už nejsou. Jeden třeba se přestal dělat, protože organizátor už na to neměl. Tam bylo jenom 50 lidí, to bylo jenom na pozvání. Další skončil o covidu, takže takhle. Takže ty závody bohužel už se nedělají.   Je některý ale z těch, který teda ještě existují, na který se rád vracíš? Nebo většinou máš odškrtnuto a už nemáš potřebu se vracet?   Vracel jsem se třeba na The Spine Race, tam jsem byl pětkrát. A to bychom se mohli bavit, proč se tam člověk vrací, protože ten závod je brutální, je v těžkých podmínkách, v zimě, v bahně. Je to v Anglii v lednu, takže většinu času je tam vlastně tma. Tam jsem byl pětkrát a mám rád Adventure Race a tam zase ten závod, i když je to vlastně stejný název, stejný závod, stejný pořadatel ve stejné oblasti, tak je každý úplně jiný, protože trasa je každý rok nová.   The Spine Race No ale k tomu The Spine Race se určitě chci dostat, protože to je, jak říkáš, opakovaně se tam vracel, zároveň si tam vyhrál třikrát. V čem je ten závod vlastně jedinečný?   Zase tím nastavením. Tím, že je v zimě. Vůbec málo závodů se koná v zimě. Je to takový dost nevděčné, protože závody v zimě jsou výrazně těžší než v létě, což znamená, že tam jede trochu jiná skupina lidí. Výrazně to má vlastně menší potenciál těch lidí, aby se tam účastnili. Takže spousta těch závodů zimních taky už ten pořadatel přestane dělat. To je prostě specifické tím, jaké tam panují podmínky. Protože tam je vždycká zima.   To je v lednu?   To je v lednu, no. V půlce ledna. Má to nějakých 430 kilometrů. Já jsem vždycky na to koukal. Na ty míle, protože to má... To má 68 mil. Těch mílí je prostě míň. Takhle jsem na to hleděl. Je to vlastně jako navigační závod, a tam třeba se už dost projevuje to, jak se za tu dobu změnily technologie. Když jsme byli v roce 2014, tak to, že člověk uměl mapovat, uměl prostě navigovat podle mapy, byla obrovská výhoda. Protože to je vlastně značené jako šipkama. Je to počítané tak, že to prostě půjdeš v létě turisticky. Ne, že to poběžíš v zimě v noci. A jinak se tam musíš navigovat sám. Dneska dostaneš GPS trasu a ty hodinky, jak prostě co týká baterky, tak co se týká prostě to, že na tebe řvou, že jsi sešel z trasy, můžeš v podstatě jít úplně takhle, jako tupě, koukat do hodinek a nic neřešit, jenom běžet. Teda to byla jako víc vlastně výprava, kde ta navigace hrála roli.   To pro tebe bylo jakoby, nebo je to pro tebe pozitivní, že nemusíš jako vytahovat mapu, přemýšlet nad tím, nebo ti to naopak vyhovovalo?   Já jsem orienťák původně, takže mě prostě jednak mapování baví. Pro mě vlastně závod třeba Adventure Race začíná okamžiku, kdy dostaneme mapu. V tu ránu vlastně řeknu, že závod začal a už jedeme. A byla to taková moje výhoda, že jsem byl schopný mapovat do určité míry se soustředit i v rámci nějakého velkého nedostatku spánku. Dneska je to víc o tom výkonu. O té fyzičce.   Jenom pro připomenutí pro diváky Adventure Race většinou je tam prostě 7 až 10 různých sportů, disciplín, které se střídají. Jsou to často vícedenní závody, nejenom, ale často. A vlastně pokud se napletu, tak tam tu GPS-ku mít nemůžeš, nebo jo?   Ne, ne, ne. Adventure Racing je to vlastně čtyřčlenný tým. Máte tam tři základní disciplíny. Běh, kolo, pádlování, střídají se etapy a trvá to přesně, jak jsi říkal, jako několik dní závodíte non-stop a navigace vlastně.   Navigujete se všude, jo?   Až možná na pár nějakých výjimek, tak hlavně tam GPS-ku mít nemůžete, můžete tam mít jenom trackery a to znamená, všichni ví, kde jste, všichni ví, jak bloudíte, už třetí den nespíte, ale vy to prostě, vy máte normálně mapu a ta mapa je někdy dost hrubá.   Jasný. A ještě k tomu Spine Race, jde se to jako po nohách, nebo na lyžích, nebo na sněžnicích, nebo to můžeš volit?   Jdeš po nohách a občas se stane, že tam jako napadne tolik sněhu, hlavně v té závěrečné části, že by se ti sněžnice hodily. Ale jinak je to prostě jako pěší závod, běžecký, ale moc se tam zase neběží, ale prostě to je pěší závod.   A byly teda ročníky, kdy jsi se jako brodil do půlky prostě stehen? A ta rychlost potom spadne na půl kilometru za hodinu?   No a hlavně se toto stalo během závodu. Je to Anglie, to znamená, tam se během dvou hodin změní všechny podmínky, to je jedna věc. Druhá věc je, že v Anglii se strašně mění počasí s nadmořskou výškou, takže prostě jdeš někde ve 200-300 metrech nad mořem, tam je vlastně jaro, tam je zeleno a ty vyjdeš do, já nevím, 6-700 a tam je prostě totální vánice a zase se běháš dolů a zase všechno jinak a kromě toho se tam vlastně podmínky strašně rychle mění, takže jsme prostě vyběhli, o 2-3 dny později najednou začalo sněžit a napadlo tam půl metru, říkají to dvě stopy prostě toho sněhu a najednou tu poslední část jsem šel skoro po pás ve sněhu. Jsou z toho super záběry, protože zase ten Spine Race točí vlastně tam jedna dvojice prostě dělá jako denní zpravodajství, že každý den prostě bylo nějaké shrnutí toho dne, co se stalo a najednou prostě vánice a byly záběry zblízka, takhle po pás ve sněhu.   Stalo se ti, že jsi v těchto situacích nějak ztratil hlavu nebo většinou dokážeš zůstat klidný, přemýšlet racionálně i v momentě, kdy víš, že se dost zásadně mění ty podmínky?   Zatím jsem byl vždycky schopný uvažovat, věděl jsem, co se děje, ale bohužel jsem se v těchto situacích občas prostě nevyhnul chybám ve smyslu navigace, přestože jsem byl na místě, které jsem už třeba znal, ale v tu noc, třetí noc jsem prostě udělal nějaké navigační chyby, které mi pak prostě stály nějaký čas. A vlastně o tom ty závody často jsou, jako o chybách, o rozhodnutích a nedá se říct, že bych řekl, dobrý, kdybych neudělal chyby, tak bych vyhrál. No to tak je, ale prostě je to o těch chybách se vyvarovat.   Láká Pavla spíš zima nebo nepředvídatelnost závodu? A to, že jsi tam vracel, vracíš, je to o tom, že teda máš tak rád zimu, nebo tě čistě láká vlastně ten aspekt toho extrému a té nepředvídatelnosti?   Mám rád zimu, to jako jednak závody v zimě mi prostě sedí. A strašně trpím v létě nebo prostě v horku. V zimě mi to sedí. Ale u toho Spine Race, tam je strašně důležitá, prvně ten prvek, ta komunita kolem toho. A to vůbec jsem zjistil, když jsem jezdil na závody do zahraničí, hlavně třeba v Anglii, tam je to prostě komunitní záležitost. Takže tam, říkají to jako Spine Family a fakt mě tam strašně dobře přijali a je tam spousta těch dobrovolníků a oni prostě jeden rok závodí, druhý rok běží. To jde vidět, že je to jako klubová záležitost, všechno tady, tohleto běhání. Zatímco vlastně u nás asi pořád jde poznat, že tyhle věci byly cíleně zničené za komunismu, tak tam to furt je. Že tam mají tu tradici vlastně. Takže je to komunitní záležitost, kluby tam fungují, lidi jsou zvyklí prostě něco té komunitě dávat, prostě mít ty klubový výběhy, dobrovolníci a takhle. Prostě výrazně víc než tady. A to pak úplně změní ten pocit z toho závodu, protože já jsem třeba přišel ještě z Adventure Racingu, kde nemáš prostě žádnou podporu. Kde si všechno řešíš sám, chystáš si věci do depa, máš tam, co si předtím nachystal a takhle. Tady jsem přiběhl na checkpoint, tam je vlastně nějakých pět takových dep. A všichni se o tebe starají, všichni se ti snaží pomoct, nabízejí ti, dávají ti tam jídlo, všechno možné. Plus tam ještě sehrálo roli GPS tracking, který tam měli, že do toho se zapojilo strašně moc lidí po trase. Najednou tě prostě sledují, běžíš úplně nesmyslem, nějakou bažinou a někdo se tam prostě na tebe počká v pět ráno, aby tě podpořil nebo aby ti dal čaj nebo takhle.   Trasy a závodníci The Spine Race Kolik závodníků tam startuje a jak dlouho se ten závod koná?   Takhle, teď se tam běží víc trase. Je tam nějaký Challenger, který, což je docela vtipný, protože mu říkají jako malej závod, jenom ten krátkej. Ale je to prostě 100mílovka v zimě, takže je to tvrdý. A ten hlavní závod těch 430, běží nějakých 150 lidí, limit je týden.   A jak dlouho se koná ten závod?   Myslím, že první ročník byl 2011, něco takového. Takhle zhruba 2010-2011.   Přesah závodů do běžného života No, můžeme se bavit i o tom Adventuru, ale co ty sis z toho odnesl do běžného života?   Vlastně v tom Adventuru asi za prvé to, jak jednáš pod tím tlakem. Když seš spánky deprimovanej, když se ti chce spát, máš hlad, je ti zima, a tady tohle všechno a pořád. Ale to, co mě strašně překvapuje, protože jdeš na místo, které jsi nikdy neviděl, nikdy jsi tam nebyl. Máš nějakou mapu z roku raz, dva, tři. Je ti zima, chce se ti spát, máš hlad, máš žízeň a teď ty stejně ve finále na tu kontrolu dojdeš. Stejně ve finále ji prostě nějak najdeš, dostaneš se a dostaneš se potom zase do depa, nějak do civilizace. A jako do běžného života jsem si z toho hlavně odnesl, že vlastně musíš rozlišovat, co tě zpomaluje a co tě zrychluje. Mít přiměřeně tunelové vidění, když bych to řekl takhle, že dlouhodobě se snažíš prostě dostat do cíle jako první. Ne nutně být tady v tomhle depu první nebo být celou dobu, ale prostě být co nejrychleji v cíli té poslední etapy. A teď řešíš to, jestli je to jenom komfort, nebo jestli naopak nějaká činnost tě dlouhodobě takhle zrychluje, nebo jestli ji prostě osekáš. To znamená, já si doma vždycky řeknu, co teď a co potom. A vlastně na některé věci se vykašlu. Některé vím, že jsou prostě důležité, že prostě mi pomáhají, posunují mě tam, kam chci. A některé zase tě jenom rozptylují. Takže vyleženě občas řeknu, co mě teď nejvíc posune v tom, co chci dělat. Nebo naopak, co mě brzdí. To má nějakou prioritizaci hodně důslednou, protože tím, že vlastně jsem freelancer, tak si věci úplně určuji sám. A občas si řeknu, že tohle prostě nepotřebuji dělat. Nemusím, tak pryč s tím.   Propojení tréninku a pracovního života   Ty jsi to naťuknul vlastně. Pracuješ jako překladatel nebo dříve si víc asi pracoval jako překladatel. K Follow me se ještě dostaneme, ale jakým způsobem se daří propojovat ten svět tréninku s tím pracovním?   No, tento rok to bylo slabší, protože ten svět, vlastně ty firmy, ta firma se strašně rozdělala, ten měl víc práce a přesto, že jsem se snažil neustále investovat čas do nějaké optimalizace, do automatizace, abych se prostě zbavil nějakých činností, které stojí jenom hodně času a nejsou nějak kreativní, tak prostě to bylo tak, tak. Takže musím říct, že jsem byl strašně rád, že vlastně od začátku ten systém byl navržený jako jednoduchý, od začátku byl navržený tak, že si spoustu věcí bude prostě zákazník dělat sám, což teď ještě není, ale poslední dva roky byly prostě jako strašná jízda, když to řeknu takhle. A věřím, že zase příští rok nebo jako ta nadcházející sezona, že to bude zase víc o tom sportu. A že to prostě teďka víc stáhne, nejenom jako na závody, ale prostě dohromady.   Follow me Pojďme vlastně teda k tvojí firmě, k Follow me, protože vlastně ty možnosti, které přináší asi to GPS měření pro expedice, pro závody a tak jsou docela velké, tak představ možná trošku, jak jsi se vůbec dostal k tomuhle, jak tě to napadlo a jak to dnes funguje.   Já vlastně se zase vrátím k tomu Spine Race, protože já jsem do té doby, já jsem hlavně pohyboval od 2014, a do té doby jsem měl takové dvě skupiny závodů, které se moc nepřekrývaly nebo nepřekrývaly. Buď jsem dělal Adventure Racing, který byl jako týmový a ten měl prostě 3, 4, 5 dní dlouhý, kde se věděly disciplíny, ale šel jsem to v týmu. A nebo jsem šel nějaký ultra, který ale byl, řekněme, nejvíc na víkend nebo 24 hodin. Prostě nikdy jsem tam nebyl takhle dlouho někde sám. A pak jsem dělal Spine Race a ten má vlastně přes 400 kilometrů. V tu dobu tam byl nejrychlejší čas 120 hodin. A teď jsem se díval na ty parametry toho závodu a říkal jsem si za prvé, mě to přišlo pomalý, ale říkal jsem si tak, v čem je ten háček, ale hlavně mám rád, prostě hledám nové věci, zkouším nové věci, tak jsem si říkal, že zkusím tohle a jak tam jako se sebou vydržím, jak to zvládnu prostě jít 4-5 dní sám, prostě uprostřed ničeho navigovat, protože v tom Adventure Racingu, když jdeme na hranu, tak je tam ten tým, který ti prostě pomůže. Když prostě začneš usínat nebo mít nějaký problém, tak tam jsou ti ostatní, kteří ti pomůžou. Tady jsem věděl, že budu sám a tím pádem na tu hranu nemůžu jít tak úplně, ale pořád jsem nevěděl, co to se mnou udělá. Tak jsem si myslel, že tam budu sám a nebyl jsem tam sám. Tam jsme v podstatě měli nějaký primitivní GPS tracking, který ale jako nějak fungoval a pro mě to úplně změnilo vlastně pocit z toho závodu, protože jo, jako sehrálo asi roli to, že jsem vlastně vedl od začátku a mě psalo strašně moc lidí, prostě zprávy na mobil a já si říkám, tyjo, vlastně tohle úplně mění ten svět těch závodů, úplně to mění ten prožitek, protože do tý doby někdo prostě v depu zmizel, 15 hodin o něm nikdo nevěděl a pak se vrátil a teďka najednou ho můžeš jednak sledovat a jednak můžeš tomu člověku často třeba napsat. Takže prostě po všech stránkách to jako mění tady ten sport jako takovej. A tak jsem si říkal, že by bylo zajímavé to vlastně přinést, zprostředkovat těm jako našim závodníkům prostě jako do Čech a takhle. A pak jsem si uvědomil, že vlastně by to šlo, že vlastně buď vím jak to udělat nebo znám lidi, kteří ví jak to udělat, že vlastně mám všechny ty jako potřebné kousky a tam jako vlastně vznikla ta myšlenka a nenechal jsem jako to jenom u myšlenky a začal jsem prostě po tom jít, začal jsem skutečně jako vyvíjet tady tu službu  Já jsem celý neprogramoval, většinu lidí pak už prostě projednal někdo jiný, ale tam to vzniklo.   A tu krabičku nafasuje závodník a ta vysílá prostě GPS signál a přes něj lidi můžou na mape vědět, kde je. A ty si ještě říkal, když se něco stane, tak ty si přesto můžeš zavolat nebo vyslat nějaký signál SOS?   Takhle, tam původně prostě byly jenom GSM krabičky, prostě GSM trackery to jsme měli ty, které vyžadují mobilní signál. A za tu dobu prostě tam myšlenka se výrazně rozrostla, to máme teď jak GSM trackery, tak i satelitní trackery, takže vlastně můžeš udělat ten přenos a i je tam tlačítko SOS, přes které můžeš vyslat signál o pomoc, vlastně odkudkoliv. Ty krabičky nejsou to gro, to si normálně člověk koupí, to se to normálně dostane, jsou prostě Garminy tady tyhle. Tam jde pak vlastně o tu platformu, jak to zobrazit. Vlastně jsem se setkal s tím na začátku, když jsem to nějak nabízel závodu, tak mě někteří řekli, jako jo, my to chceme, ale nechceme to od tebe, my si uděláme vlastní, což samozřejmě nefungovalo, protože si mysleli, že si prostě koupí ty krabičky a tím to je hotové, ale není, pak prostě musíš tu informaci nějak zpracovat, musíš to nějak zobrazit a teď jde o to jak, na které mapě, jaké další informace, protože dneska už lidi nechtějí jenom vidět tečky, ale chtějí tam prostě mít facebookové profily, obrázky, zprávy a tady tyhle ty věci. V podstatě se to stává tím hlavním místem, kde lidi sledují závod, protože proč by sledovali průběžné výsledky, kde máš informaci jenom, že teď byl tady na kopci hodinu, o něm nevíš a za hodinu pravděpodobně bude na dalším kopci, nevíš přesně jak.   Plus je tam ta informace nebo to použití i, když jsou lidi na treku, ne?   No jasně. Umožňuje ti to sledovat polohu té krabičky nebo řekněme nějakého člověka, vozidla, čehokoliv a k čemu ji použiješ nebo to už je na tobě. Takže přesně tak vlastně jsme takhle trekovali některé expedice a často takhle to půjčuju lidem, kteří mají nějaké svoje projekty. Často to vlastně dělám zadarmo, protože pořád jsem vyšší sportovec a chci úplně tady tyhle projekty podpořit. Takže trekovali jsme třeba expedici, co měl Lukáš Jasenský na Makalu a ušel tam sám. Byl tam já nevím měsíc a půl a měl tady tuhletu krabičku, ze které si vlastně mohl psát já nevím s rodinou, s přítelkyní a takhle. Takže tam vlastně sice byl sám, ale bylo to jeho jediné spojení vlastně s okolním světem.   Tyhle možnosti byly jen přes ten satelitní telefon, ne?   Teď to jsou satelitní komunikátory, které neumožňují ti úplně přes hlas, ale umožňují ti posílat psané zprávy.   Na klávesnici nějaké malé?   Je tam nějaká malinkatá klávesnice, přes kterou jde psát, ale můžeš to spojit s telefonem a tím pádem pak normálně jak kdybys psal SMS.   Korona Himaláje   Pojďme se ještě dostat k dalšímu projektu, který ty si během covidu měl a to byla Korona Himaláje. To znamená, na kole jste Everest vystoupali 14krát, při čemž jste nastoupali přes 13 tisíc výškových metrů.   130 tisíc.   Kolik jsem řekl?   13 tisíc.   Takže 130 tisíc. To by byla urážka. 36 hodin, vybrali jste v rámci toho přes čtvrt milionů korun. A pověz nám o tom víc, jak to vlastně probíhalo, jaký byl ten cyklus, ve kterém jste se pokoušeli vystoupit.   Vzniklo to tak, že jsme jezdili Everesting na Dlouhé stráně. V podstatě jsme to jeli na dvakrát, protože poprvé, první pokus byl, že jsem to šel pěšky a pak to pojedu hned na kole. Tam se ke mně připojila Peggy na tu cyklistickou část. To neskončilo dobře, protože pak měla pád, takže skončila v nemocnici. Nic vážnýho, ale prostě jsme to ukončili. A dva týdny později jsme to jeli znovu. Už jenom tu cyklistickou část, což byl vlastně začátek jara. Na Dlouhé stráně tam jsme měli, tak tomu říkám, sudetské počasí, prostě strašně hnusně. A najednou říkala myšlenku, no co kdybychom takhle udělali jako celou korunu Himaláje. Říkám, to je strašná blbost, tohle, protože já už na žádný Everesting nejedu. No ale za nějaký měsíc, dva se nějak rozleželo a prostě jsme si volali, a během půl hodiny jsme vlastně vymysleli celý koncept toho projektu. Říkáme, dobrý, jasně, uděláme to prostě projekt, který má začátek a konec. První myšlenka byla, že vyjedeme čtrnáctkrát tu výzvu Everesting, nevím jestli vlastně lidi znají, co je Everesting, ale asi... Prostě Everesting je, že si člověk vybere nějaký kopec a jezdí ho nebo chodí ho nahoru tak dlouho, až nastoupá vlastně výšku Everestu. 8 848 metrů. A toto jsme vlastně dělali na Dlouhé stráně a pak vlastně tady padla myšlenka, že bychom mohli udělat takhle vlastně nastoupat celou korunu Himaláje. Tedy všech čtrnáct osmitisícovek, tedy čtrnáctkrát Everesting. No, taky jsme řekli, že to uděláme jako projekt, který bude mít začátek a konec. A i do toho prostě zapojíme nějaké fanoušky, takže jsme prostě to dali na web, nechali jsme prostě hlasovat, říkali jsme, že to uděláme teda na silničním kole, někde v Alpách, takže tím se nám vlastně jako to specifikovalo, kde to budeme jezdit. Měli jsme tam na výběr asi 30 nebo 40 nějakých vstoupání, prostě samé fajnovky. No, vlastně další část byla, že to spojíme s nějakou charitou, a já si ještě říkal, protože já jsem studoval fyziku, mám takový ten vědecký přístup, tak říkám, ještě prostě zkusíme zjistit, jak vlastně za těchto podmínek lidské tělo funguje. Tak jsme vlastně měřili glukózu nebo prostě koncentraci glukózy v krvi a tak vlastně budeme reagovat na to, jak tělo vlastně přijímá stravu a jestli to prostě zvládne a takhle. No, myšlenka dobrá. Ještě jsme si říkali, protože najednou vlastně přišla corona, tak jsme si říkali, dobrý, ale už to vypadalo, vlastně už to byl druhý rok tady těch omezení, už to vypadalo, že konečně prostě to bude otevřeno, tak si říkáme, fajn, budou zase závody, takže prostě tady takhle natrénujeme, pak to je hotové a vyrazíme na závody. Takže jsme vlastně to zahájili někdy v půlce dubna a ten rok vlastně v Alpách bylo spousta sněhu, takže tohle to ten projekt jako poslalo úplně někam, protože prostě jsme tam jezdili všude kolem závěje a fakt jsme jako bojovali vlastně často s tím počasím a vlastně se to jako víc blížilo jako vlastně expedici, než jsme si za začátku sami připouštěli. Proto jsme si říkali, bude to vlastně jako uděláme korunu Himaláje, jako ty expedice a měli jsme vlastně myšlenku, říkám, dobrý, když vlastně lezeš na kopec, jdeš nahoru, takže my jsme si řekli vždycky, prostě když budeme stoupat na nějakém tom alpském stoupání, tak se bude snažit vyjet prostě až nahoru, až na to sedlo. A opravdu pravidla everestingu ti vlastně nic takového nenakazuje. To ti řeknou, vybereš si úsek kopce a tam jezdíš a lidi, co jezdí rekord, se snaží everesting zvládnout co nejrychleji, tak to jezdí na, já nevím, kilometrovém úseku cesty, která má 15-17% a jezdí to furt dokola. Jezdí prostě takhle 70x, 80x tady to krátké stoupání. My jsme prostě měli dlouhé stoupání 800m výškových, 1000m, takže to jsme pak jeli prostě 8x, 9x, což znamená, že vlastně, když jedeš dolů, tak potom jako zmrzneš.   A ten jeden everesting nebo ten jeden kopec vlastně trval zhruba jak dlouho?   No bohužel jsme se často dostali skoro k 24 hodinám. Protože, a zase to byl původní plán, že to budeme jezdit 16-18 hodin, tak jako jsme jezdili ty Ddlouhé stráně. To znamená, začne brzo ráno, skončíme kolem půlnoci a normálně vyspíme. Navíc, kámoši nám říkali, jo, my tam prostě za váma přijedeme, uděláme vám support, uvaříme vám čaj, že to bude v podstatě tak, jak jsme jezdili ten everesting na Dlouhé stráně. Jenomže byly prostě covidová opatření, takže vlastně, když by tam někdo přijel za náma třeba na týden, což jsme si tak říkali, tak pak musel na další týden do karantény. Výsledek byl, že jsme tam byli úplně sami. Tohle všechno jsme si museli připravit sami, což si něco připravíš před závodem nebo před tím výjezdem, ale pak stejně ti prostě dojde čaj, dojde jídlo, musíš si to připravit zase dál, jo. Takže výsledek byl takový, že jsme to jezdili výrazně déle, jsme to jezdili v podstatě skoro 24 hodin, takže jsme se vlastně nevyspali, měli jsme rozhozený ten další den, protože vlastně ten původní plán, že budeme jezdit vždycky jeden den tu výzvu Everesting, a pak budeme mít dva dny na všechno ostatní, to znamená na regeneraci, na to, abychom přejeli někam jinam, abychom vlastně i třeba vytvořili nějaké výstupy, dali věci na sítě, protože v okamžiku, kdy jsme to měli i jako charitativní, tak vlastně je nutný, musíš prostě o tom nějak informovat a vlastně udělat kolem toho humbuk a snažit se to dostat mezi lidi a musíš to dostat vlastně hned, jo. Takže to nebylo, že bychom si řekli, ale prostě to dělat nebudeme. Věděli jsme, že prostě tohle je potřeba, jo. A vlastně to byla druhá část toho, že jsme sice jezdili ty Everestingy a věděli jsme zhruba, jak pokračujeme v tom projektu jako v té sportovní části, ale taky, jak se nám daří vybírat peníze a viděli jsme, že to úplně nefunguje. Vlastně jsme měli cíl, že vybereme zhruba čtvrt milionu, což vlastně my jsme měli každý 130 tisíc metrů převýšení, které dohromady dělá 260. To jsme věděli, že mělo být zhruba vybráno tolik peněz, kolik máme nastoupáno. A byli jsme na půlce. Já jsem říkal, že to nejde, co budeme dělat, jo. A vlastně to bylo ještě udělané tak, že jsme vybírali na vlastně neurorehabilitační léčbu pro děti. A věděli jsme, že vlastně ta léčba, aby byla nejefektivnější, musí být zahájena co nejdříve. A já nevím, jak se to prostě stalo, ale prostě na té klinice nám věřili, že to prostě vybereme. Takže ty děti vlastně už zahájily tu léčbu, když my jsme ty peníze ještě neměli, jo. My jsme v podstatě jezdili. Na jednu stranu bylo strašné povzbuzení, protože jsme viděli jako pokrok, který udělali, že se najednou poprvé někdo chodil, poprvé se někdo postavil. A takhle. Říkáme, no to je super, ale to je jako skvělé. Ale my prostě jako to vybrané nemáme. Byli jsme v půlce. Říkáme, no my to možná jako nevybereme, jo, nebo co se stane. Známe se, že jsme se vůbec nepřipouštěli neúspěch, ale pak to k tomu spělo. Naštěstí se to pak zlomilo někdy po dvanáctém, nebo po jedenáctým, dvanáctým everestingu. Vlastně jsme dojeli a pak jsme měli přímo výstup u Lucky Výborné, tak to možná asi byl ten zlom, nebo takhle. Takže to byl vlastně další ten tlak, další ten prvek, že jsme věděli, že ta sportovní část je jen jedna část toho projektu a pak jsme stáli před rozhodnutím, co uděláme, protože jsme věděli, že v té původní myšlence, že pojedeme jeden den a dva dny za tím zvládneme všechno ostatní, je to neproveditelné, tak jsme si řekli, jak s tím naložíme. Nakonec jsme se rozhodli, že se budeme snažit splnit všechno, co jsme si předsevzali. Jenom nám to trvalo výrazně dlouho, takže jsme takhle strávili 60 dní v dodávce. Regenerace během Korony Himaláje A toho času na tu regeneraci teda asi moc nebylo…   Nebylo, hlavně my jsme se neregenerovali, to nebylo, že jsme leželi jenom a řekli, hele jo, teďka budeme dva dny odpočívat. Znamenalo to, že musíš dojet na jiné alpské sedlo, což není úplně blízko. Teď se snažíš vytvořit nějaké ty výstupy, takže to často znamenalo, že jeden vzal kolo, druhý vzal dron a jeden jezdil výstup dál v tomhle volném čase. A ten druhý to točil, zkoušel. Pak jsme se prohodili, když už někdo nemohl. Nebo jsme se pak snažili natočit nějaký rozhovor, nějaké shrnutí poločasu. Plus jsme zase dál řešili to, že si musíš koupit věci. Všechno bylo zavřené v té době, takže tam jsi nedal ani cyklisti, jasně, přes to, nic vůbec. Prostě jsi nekoupil. Do toho jsme museli řešit, že něco bylo ve Francii, něco bylo v Itálii. My jsme třeba jezdili, jeli jsme prostě přejezd. Navíc ještě to byl konec dubna, začátek května, takže některé alpské sedla byly zavřené. Takže jsme řešili, jak se dostaneme na to místo toho dalšího Everestingu. A takže jsme vyjeli z Francie. Vlastně nás to poslalo, že by bylo nejlepší vyjet z Francie, dojet do Itálie a jet zase do Francie za tři hodiny. Nás nechtěli pustit, že nemůžeš do Francie bez testu. V sedm večer. Přitom my jsme v tu dobu už byli vlastně tři týdny ve Francii. Jsme prostě na dvě hodiny vyjeli do Itálie a takhle. Takže to byla spousta tady takových komplikací, které člověk musel řešit. Na druhou stranu, super zážitek. Prostě ty Alpy byly úplně prázdné. Tam byla jako divočina, ta zvířata to pochopila velice rychle, že vlastně lidi tam nechodí. Takže tam prostě jsme jeli na Falzarego, kde je normálně strašný provoz a tam prostě stálo stádo jelenů.   Proč? Když se bavíme o těchto výzvách, jsi taky v kontaktu s různými osobnostmi, prostě horal jsi a podobně. Jakým způsobem se vyvíjelo to tvoje klasické proč tohle člověk dělá, proč to podstupuje?   Mě vždycky bavilo zkoušet nové věci, jako objevovat. To objevování tam bylo, to tam je pořád. Plus třeba ten Adventure Racing je zajímavý v tom, že to je ten sdílený zážitek s tím týmem, s těmi kolegy, partnery, strašně silný. A pro mě prostě obrovská hodnota je to, že se dostanu do míst, kam bych se normálně nedostal. To, že já vždycky ze srandy nebo s trochou nadsázky říkám, ale představ si závod Adventure Racingu, jako 20, 30 celodenních výletů, jenom je to zhuštěné do tří nebo pěti dnů. A ty všechno tohle vidíš během toho krátkého času. Mně to připadá, že to je čas využitý do mrtě. Jsi 24 hodin toho dne někde venku. A přesto, že pak musíš zase se vrátit do toho reálného života, některé věci dodělat nebo předtím to nahrotit, abys to stihl, abys práci zvládl. A když pak někdy přemýšlím a říkám, pojedeme, nepojedeme, tak jsem spíš na té straně, jo, jedeme. Protože si říkám, tohle to je to, co si budu pamatovat. To, jak jsme někde šli, ne, to, jak jsem za ten den udělal spoustu práce a seděl někde v kanclu a takhle. Takže je tam pořád to objevování, to hledání toho nového. A mě to vždycky táhlo nahoru. A vlastně to se trochu změnilo za koronaviru, protože jsem prostě dával tréninku hodně a ty hory šly samotné trochu stranou. Ale pak nebyly závody. A jsem si navíc říkal, nejen běháním je člověk živ, tak jsem začal víc lézt. Řekl jsem si, že chci víc lézt a třeba i na úkor závodů nebo takhle. Takže teď se to posouvá víc nahoru. I klidně jako nezávodně.    Co Pavlovi hory dávají a daly?   Tím pádem už předtím jsi trávil hodně času na horách, takže co ti hory dávají, co ti dali?   Svobodu. Můj koncept nebo moje představa hor je taková, že si vyberu, já nevím, kopec cestu a  jdu tam. A vlastně jediné, co mě omezuje, jsou dobré podmínky. Může to být trochu vybavení, ale především moje schopnosti. Vlastně, že předpokládám, že já budu tím nejslabším článkem nebo tím limitujícím faktorem. Proto mě strašně prudí ten průmysl Nepálu a ty permity, nebo nejenom tam, nebo tady omezení Krkonoš a tak. Prostě, že nějaký úředník ti v podstatě říká, co můžeš a co nemůžeš. Že to není na tobě. Takže pro mě pojetí hor je hlavně ta svoboda a to, že jdeš si, kam chceš. Nebo to, co zvládneš, takhle.   Pavle, díky za rozhovor a ať se nadále daří.   Děkuji.   Mějte se hezky, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Filip Malý je kondiční trenér, horolezec a otužilec, který byl součástí české expedice na Kilimandžáro. V roce 2023 tato expedice vystoupila na tento nejvyšší vrchol Afriky, který měří 5085 metrů. S časem 23 hodin a 12 minut stanovili členové expedice nový světový rekord. Co vše v rozhovoru s Filipem zaznělo? 2:05 Jak vznikl nápad na expedici? 5:09 Průběh expedice I. 8:10 (Ne)aklimatizace 9:26 Příprava na expedici 11:50 Průběh expedice II. 15:21 Vrchol a závěr expedice 21:35 Otužování na horách 26:55 Budoucí plány 30:42 Další rekordy na Kilimandžáru 32:12 Vnitřní ticho a klid na horách 35:49 Co Filipovi hory dávají a daly Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Naším hlavním partnerem je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Doporučujeme například jejich lipozomální vitamín C . Více o jejich produktech se dočtete v článku . Technickým partnerem je italská značka Manfrotto , která je zajímavá tím, že dokáže vyměnit drtivou většinu velice drobných součástek techniky, čímž výrazně prodlužuje životnost jejich produktů. Rozhovor jsme natáčeli v Prášilském ráji  na Šumavě. Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem. Trenér otužilec a horský rekordman Filip Malý Byl součástí české pětičlenné expedice, která v roce 2023 vystoupila na nejvyšší vrchol Afriky, Kilimandžáro, nacházející se v Tanzanii, který měří 5895 metrů, a stanovila tak nový světový rekord expedic, 23 hodin 12 minut. Kondiční trenér, horolezec a otužilec Filip Malý je naším hostem v Prášilském ráji na Šumavě. Filipe, ahoj.   Ahoj, zdravím všechny. Ahoj.   My jsme se v našich rozhovorech do poslední doby většinou věnovali jiným kontinentům, než je Afrika. To je samý Himaláj, Alpy a podobně. Afrika tam zatím nebyla. Je o co stát na Kilimandžáru?   Rozhodně. Vlastně člověk nemá nic podobného v okolí. Tam je Kilimandžáro, pak je tam teda ještě vrchol Meru, to je 4500, ale vlastně jinak člověk kouká na planinu a nic vlastně vyššího v okolí není. Ani nic jako podobného tomu. Plus zase ten kontrast mezi nějakou savanou a vlastně za 30 kilometrů je člověk v 6000.   A ta vlastně okolní krajina, ta planina, řekněme, to má jakou nadmořskou výšku zhruba?   My jsme vlastně byli v Moshi, to bylo město hodinku a půl od toho Marangu, kde jsme vycházeli a to bylo 800 metrů nad mořem. Tam jsme se vlastně pohybovali asi do 12 000, šli jsme jeden den vlastně na nějaké kávové plantáže a jinak vlastně to Marangu, to je to město, kde vlastně je ta Marangu Road, že ono na Kilimandžáro vede 6 cest a zhruba ta naše výchozí brána, tak to bylo v 1800 metrech.   Jak vznikl nápad na expedici? U těch expedic, jako jsem předeslal, tak to není časté vlastně spojení do té Afriky, tak jak ten nápad vlastně vznikl?   Ten nápad vyvstal asi Domčovi, to je vlastně náš hlavní Dominic Lux a zase já nejrad mluvím za někoho druhého, nevím, co ho přímo k tomu vedlo, ale mě to vlastně nabídli začátkem května a já jsem tak jako pro všechno, takže já jsem moc dlouho nepřemýšlel, řekl jsem, že prostě do toho půjdu. Taková výzva, která už se asi víckrát za život nemusí poštěstit. Už jenom proto, že už vlastně slovenská expedice, ta to nedala dva roky před námi, tak tam už byly nějaké náznaky, že se to bude opakovat, když byl pokus o rekord, ale ty nedošly až na Uhuru.   Je potřeba říct, že ten předchozí vlastně stanovil teda Wim Hof a skupina lidí kolem něj, je to tak?   Jo, Uhuru Peak vlastně, tam Wim Hof byl za 31 hodin a 25 minut, 26, něco takového a vlastně Slováci, co to šli, tak ti došli na Gilman's Point, což je, myslím si, na tom Marangu je to druhý nejvyšší vrchol, pak se dáš vlastně na Uhuru, je to ještě asi 200 výškových metrů a tam byli za 23, 30. A náš vlastně původní limit, nebo jsme si řekli, že kdybychom do 24 hodin chtěli být na tom Gilman's Point, což bychom vlastně už takhle stanovili ten rekord a na Uhuru jsme si řekli, že prostě uvidíme, jestli půjdeme nebo nepůjdeme podle sil, ale na Gilmanu jsme byli za 21h, takže furt nám ještě zbývaly vlastně 3 hodiny na to dojít na Uhuru.   A byl ten pokus nebo ta ambice s tím rekordem, řekněme jako ta hlavní věc, nebo to bylo spíš jako přidružené? Že zkusíte ten vrchol dosáhnout v tom jako expedičním složení a když se poštěstí rekord, tak bude rekord.   Už od začátku bylo asi jasné, že jedeme fakt jako na čas. Nechci mluvit za ostatní zase, ale v mé hlavě, jako když se řeklo, že dojdeme za 24 hodin na Uhuru Peak, tak tam nebyla jiná možnost.   Ty sis vlastně před rozhovorem říkal, že ty se nějak teda strašně rychle rozhodl, že jsi během půl dne řekl, že do toho jdeš.   Jo, jo. Nabídl mi to vlastně Domča někdy dopoledne na crossfitovým závodem v Budějovicích a večer už jsem si řekl, že do toho jdu.   V ten moment v té nabídce jsi byl relativně pevný v kramflecích v tom smyslu, že ten rekord je dosažitelný?   Hm. Já si myslím, že jo. Samozřejmě běhaly tam myšlenky, proč do toho nejít, proč do toho jít. Teď jsem si dával to pro a proti. Ale vlastně jsem si řekl, tím jak já žiju a co vlastně ten rekord obnáší, tak jako v čem jiném bych měl, nevím, vytvořit něco třeba, co tady ještě nebylo, než prostě v horách, kde jsem každý víkend i díky otužování. Vlastně to je moje každodenní zase náplň v zimě. Tak se tak jako zkombinovalo.   Průběh expedice I. Co samotná expedice, jak to vlastně jakoby probíhalo, kolik jste na tom měli, teda ten čas je jasný, ještě jste viděli, že to chcete pod těch x hodin, které tam vypadly. Jak to probíhalo, bylo to bez problémů nebo naopak jich tam byla spousta?   Asi spousta problémů a nějaké věci samozřejmě, co my jsme třeba nemohli ovlivnit. Třeba do jednoho kempu nám utekli se zimními věcmi, takže jsme neměli oblečení ani.   Utekli?   Jojo, utekli vlastně. My jsme došli po té Marangu Road, to je vlastně nejstarší cesta a jsou tam záchytné body v 2700m, je myslím Mandarahut. Další chatky jsou v 3700m. V 4700m je vlastně Kibo Hut, což je base camp považován a odtud se jde pak vlastně na Uhuru Peak, nebo tam je ten summit day. Vycházeli jsme někdy odpoledne a došli jsme do 3700 se západem slunce. Ta krajina je tam alpinská poušť, takže tam za 20 minut o 20 stupňů Celsia bylo méně. Ateď jsme měli ty nosiče, kterým ale my jsme prakticky nic nedali. Tady jsme jim zabalili, kdyby náhodou, prostě jsme někde potřebovali se v pohodě ohřát, tak jednu zimní bundu. My jsme jim dávali asi 7 kg a každý jsme měli ještě 16 kg na sobě. Přišlo mi to i fér vůči těm nosičům, protože radši si ty věci nosím sám, tak jsme jim dali to, co fakt není potřeba. No a došli jsme vlastně do těch 3700 a věci nebyly. Kluci to špatně pochopili a ti nosiči chodí jinými cestičkami a vlastně pochopili, že se sejdeme až v těch 4700, když je 5 hodin navíc v minusových teplotách už. Takže tam už začaly být takové první problémy. Třeba někdo, kdo se třeba neotužoval, tak tam už ho to docela začalo lámat a vlastně byla ještě před námi celá noc, což už je pak nejhorší. Zase deficit spánku, všechno se to hromadí a je větší a větší zima. Takže nás tam oblíkli do nějakých šusťáků a nějakých prostě expedičních bund třeba z roku 1950. A nějaké vlněné rukavice, vlněná čepice a že prostě do toho musíme jít. Že zase jsme neměli hodinu čekat, než se třeba vrátí. Tím, že jsme ten limit splnili vlastně o 45 minut, tak tam se jako nedá moc šachovat na 24hodinovém pochodu. A v tenhle moment, kdy jsme měli vycházet už a rozhodli jsme se, že pojďme do těch věcí, co nám půjčí, tak najednou přiběhli, že hele, tady máme vaše věci, takže všichni jako happy, tak jsme si dali nějaké gely a tyčinky, co jsme měli a vyrazili jsme už s těmi našimi věcmi.   Takže to nebylo, že by vám to ukradli?   Ne, ne, ne .To byla ta chyba jako nějaké prosté nedorozumění. Logistická chyba.   (Ne)aklimatizace  Jo, jo, jo. A vy jste šli bez aklimatizace?   Ano, bez aklimatizace.   S vědomím možného rizika, že se to může vymstít, protože se to může stát?   My jsme ani nikdo nebyl nad pět tisíc předtím. Já vlastně byl nejvýše tři a půl na Kostarice. To byl únor letošního roku, loňského roku. A tam vlastně jsem nic nepocítil, takže jsme si byli vědomi těch rizik nějak teoretických, co člověk načte odposluchá a tak dále, ale nikdo prostě nezažil výškovou nemoc jako takovou. Takže, ale zase to byla jedna z těch podmínek, co jsme si dali bez té aklimatizace, že bychom tam chtěli jít. Protože i ty předchozí expedice šly  pravděpodobně bez aklimatizace. Tak se porovnávají dva stejní, dva stejné subjekty.   Jasně, jo, jo, jo. Museli jste splnit minimální počet lidí, aby byl rekord klasifikován jako expedice. Bylo vás pět a minimum bylo...?   Bylo nás šest.A pět dosahlo Uhuru Peak.   Jo, jasně.   Jeden dosáhl jenom Gilmana, ale stejně v nejrychlejším čase.   A minimum bylo dva lidi?   Jo, na expedici byli dva lidi. Plus nějaký průvodce od nich. Tam vlastně nosiči nemůžou od Kibo Hut. A tam jsme strávili většinu výletu.   Příprava na expedici Co jste dělali v rámci tréninku, jako přípravy, víme, že aklimatizace to nebyla úplně.   Já jsem měl vlastně, já jsem si dělal 19 týdnů úplně tréninky podle sebe. A spočívalo to v tom, že každý víkend jsem byl v Rakousku v horách, když tam nebyl třeba nějaký crossfitová závod nebo tak. Hodně běhání, hodně dlouhých plavání. V Albánii jsem si třeba taky zaplaval asi 6 kilometrů v moři nebo v oceánu. Tak jsem si dělal nějaké takové trošku extrémnější výkony pro mě. A samozřejmě nějaký silový trénink z hlediska, nějaký rehab, rehab. Ale co se týče přípravy na nadmořskou výšku, tak to jsme vlastně neuměli nasimulovat. Samozřejmě existují nějaké masky, které vám sníží přísun vzduchu, ale to neznamená, že ten vzduch bude řídký. Takže ty masky moc nefungují. A nějaké hyperbarické komory.   Nebo stany.   Stany se používají, jo. To nějak nasimuluje tři tisíce. Což na šest tisíc je... je pořád málo.   A ten crossfit to je spíš… nebo aspoň já zase tak moc dobře crossfit neznám, jo. Ale to je spíš silová záležitost, ne? Takže ty si potřebuješ rozvíjet víc tu aerobní pomalou zónu?   Jo, to bylo jako cílem toho. Což jsem do té doby moc nedělal.   Jasně, jasně.   Vždycky nějaký prostě dlouhý běhy. Ale zase, říkám, když jsem prostě každý víkend v horách. Tak vlastně člověk chodí s krosnou, že jo. Deset hodin denně, pak se vyspí někde pod širákem a zase jde dál. Takže tu už beru jako nějakou tu nízkou zónu. Ale crossfit je i právě o té vytrvalosti. My jsme třeba měli teď ty letní vlastně závody a tam byla jedna disciplína plavání, jedna disciplína tam byla běh, pak nějaký silový složky. Takže taková kombinace všeho.   Průběh expedice II. Jsem teď k tomu tréninku trochu odběhl. Když se vrátím ještě k tomu výstupu. Takže to byla první taková komplikace. Co si popsal vlastně tu logistickou chybu.   Jo, ale nic, nic velkého.   Něco dalšího, jak to vlastně probíhalo potom? Než se podařilo toho vrcholu dosáhnout.   Tam už pak bylo takové… každý měl prostě svoji krizičku někde jinde. Jo, někomu to začalo ve třech tisících. A tam bylo vlastně vtipné to, že kdo co podcenil v přípravě aspoň trošičku, tak se mu to vymstilo tam. Čili zase, že jo. Je něco jiného jít prostě jeden den. Něco jiného je být v té výšce. Něco jiného je, že se vám za den vystřídá vlastně 50°. Když jsme začínali v třiceti a najednou bylo minus dvacet nahoře. A pak jsme ani neměli vodu. A deset hodin jsem šel bez vody tu vrcholovou část. Což nám neřekli, že tam voda nebude teda. Jídlo to už jsme taky do sebe nemohli dostávat. A teď vlastně se to všechno spojí dohromady. Takže kdo co podcenil, tak se mu to nějak vymstilo. Ale nic nebylo taková krize, že bych řekl, tady už to prostě nedám, končím. Ale bylo to takový. Hlavu už jsem cítil, že ta bolest z hlavy už prostě přicházela. Měli jsme oximetry, abychom si měřili tu saturaci kyslíkem a my jsme si řekli, že to nesmí jít pod 80. A vlastně nějakých, to bylo ve 4300 nebo 4500, tak jsem koukal, že jsem měl 43. Takže vás praští do hlavy kladivem a v tom jdete. A ještě do vás nalijou 10 piv. Takže to byl takový stav jako.Já to přirovnávám, jo. Ten stav. Tohle jsme si nedávali.   Já jsem si na chvilku říkal, jestli tam podávali nějaké občerstvovačky speciální.   Ne, ne, ne, ale. Když jsem vysvětlil ten stav, co jsme měli. Jak to aspoň přirovnat člověku který to nikdy prostě nezažil, jo. Všechno se vám míhá. Teď nevíte, jestli ta realita probíhá, nebo neprobíhá. Nějaké  problémy s rovnováhou. Teď půlka z nás tam už usínala, za chůze. protože zase jsme nespali. Na horu a dolu jsme vlastně nespali 42 hodin. Tak to už se taky na tom těle promítne. A největší krizi jsme měli asi mezi čtvrtou a pátou ráno, když je ten nejhlubší spánek. Což prostě tělo v tu dobu má. Tak tam to prostě bylo nejhorší. Tam se právě ztratil třeba Standa, že se na chvilku od nás odpojil. A pak až chvilku po nás pokračoval. A došel nás až vlastně na Gilman. Takže Uhuru už nestihl.   Ono taky jak jsem si dělal tu přípravu a tak jsem si to jako načítal, tak ten první moment byl jako wow, jako 6 tisíc, to je vysoký. Pak byl moment, že jsem si řekl, že to je vlastně choďák.  To nejsou jako takové ty, že když se řekne nějaká 6tisícovka někde právě třeba ve změněném Himálaji, tak člověk vnímá, že tam je to…Pak jsem se zase dostal k tomu, že je to pořád seriózní kopec a hlavně dlouhý výstup. To znamená, že se standardně ty expedice chodí jak dlouho?   Minimum je pět dní, ale moc z těch vlastně cestovních kanceláří to na pět dní nedoporučuje. Těch pět dní je fakt minimum.  Samozřejmě lidi to volí, protože menší finance a tak dále. Ale bez předchozí aklimatizace se to nedoporučuje. Tam je 27% úspěšnost na pět dní na dosažení vrcholu. A minimum je tam 6 až 9 dní. Při těch 6 dnech je 65 % a samozřejmě čím déle se to jde, tím ta úspěšnost stoupá.   Vrchol a závěr expedice Jaký byl ten summit, jaký byl vrchol? Zbyla ještě energie se radovat?   Jo, tam zase to nás prostě nakoplo takovým způsobem. Já jsem se možná poprvé asi rozbrečel z něčeho, že by mě to dojalo, tak já jsem tam prostě přicházel a teď jsem měl takové ty staré expediční brýle, co jsem si koupil, ty retro, a úplně se mi prostě zalily slzami a věděli jsme prostě, že jsme dokázali aspoň něco, ne ani nějaké porovnání s ostatními, ale já jsem si prostě dokázal něco pro sebe, že jsem si řekl, že to prostě dojdeme, tak to dojdeme a vlastně nikomu se nic hrozného nestalo bez nějakých zdravotních potíží, takže to bylo takové, jako byl to úžasný pocit, ale asi nám to došlo až třeba dva dny potom. V tu chvíli vlastně my jsme se tam nafotili, něco pro sponzory, udělali nějaké rozhovory a za 20 minut jsme pelášili dolů, protože nás ještě čekalo furt nějakých 25 km dolů, no, abychom se mohli vyspat.   Jo, takže v součtu teda jsi zmínil těch 42 hodin?   No, 42 a pak zase byl ještě problém s tou další nocí, takže nějakých, já jsem třeba nespal přes 70 hodin.   Fakt? Takže vy jste, když jste vycházeli nahoru to trvalo 23 hodin, teda 12 minut, ale ještě už předtím jste byli teda na nohách nějakou dobu.   Jo, my jsme vycházeli v poledne a vstávali jsme v 6.   Jasně, jasně.   Dali jsme si nějakou společnou meditaci, tak nějak trošku nastavit celý ten mindset pro tu skupinu. A vlastně za 6 hodin, že jo, jsme teprve vycházeli, teď za 23 hodin a šli jsme spát asi v 10 večer vlastně ten další den, takže to, jak jsem to počítal, bylo to 42 hodin. Tam pak byl problém v tom, že my jsme měli soukromou chatku, kde se vyspíme potom, ale zase, spí se ve 3700 a bez aklimatizace se tam prostě nespí jako tady, že jo, tam člověk pořádně nezabere a nám řekli, že nám ty místa někdo prostě vybral, takže nás posadí do té hlavní nějaké velké budovy, kde je dalších x turistů, a jak už to na horách chodí, někdo přijde ve 2, někdo přijde ve 4, někdo vstává ve 3 už na další výstup, pod námi ještě byla restaurace, mně zrovna ještě svítilo také ledkové světlo přímo proti posteli, takže hodinky ty mi nezaznamenaly vůbec spánek a pocitově si myslím, že jsem jenom ležel, ale jako spánek to určitě se asi počítat nedalo, nebylo to tak, že bychom po 42 hodinách přišli, 15 hodin prospali, ale už zase jsme vstávali další den v půl šesté, protože nás zase probrali ti prostě lidi a každou hodinu fakt člověk vstával, takže to je jako pořádný spánek, když to řeknu fakt upřímně, tak byl po nějakých 73, 74 hodinách.   No jedna z věcí, kterou hosté, které máme, zmínil to třeba Mára Holeček, který to říká často, je, že a co tam je? No, nic. Jaký byl váš dojem z toho vrcholu v tom smyslu? Byly tam výhledy, bylo tam něco, co tě nasycuje vlastně?   Já si myslím, že takhle venkovní prožitek tam nebyl, spíš jenom to vnitřní. Asi tam nebylo, jakože bychom tam viděli nějaký úžasný panorama a v podstatě je to vlastně rozsáhlá plošina, v dálce byl nějaký prostě ledovec vidět, ale nebylo to jako když třeba vystoupím na nějaký vrcholek v Alpách a teď vidím tu nádhernou krajinu kolem, zase ty majestátní hory někde ještě něco vyššího, tak na tom Kilimandžáru zase ten vrcholový pohled vlastně není takový. Samozřejmě vidíte do dálky pět tisíc pod sebe, což se zase v jiných pohořích vlastně nestane, ale jako nebylo to úplně nějaká euforie z toho.   Ono to není vlastně zas tak dlouho, co jsem jsi začal více cestovat a do hor chodit, pokud jsem to správně pochopil. Jak se změnil vzhledem ke zkušenostem s tou nadmořskou výškou vlastně ten tvůj pohled na horolezce, co lezou na ty osmičky? Jako ovlivnilo ho to trošku?   Určitě ovlivnilo a dalo mi to zase další moje osobní plány na expedice a tak dále do budoucích let. Už mám naplánováno na další rok, na 2025, máme nějakou společnou expedici a tenhle rok nemám v plánu nic vyššího, ale příští rok už bych se chtěl zase do toho pustit víc. Ale zase jsem horolezec prostě v plenkách, nemám úplně technické dovednosti, nemám vybraný žádný velký vrchol. Vlastně Grossglockner byl pro mě nejtechničtější výstup, když to tak vezmu. Ale zase se tam cítím tak živý a tak docela jistý, že si myslím, že touhle cestou se asi budu ubírat dál.   Takže to je jako směr, který tě přímo sám přitahuje?   Jo, fakt mě to vyloženě naplňuje, že to není, že bych chtěl dosahovat vyšších vrcholů, protože to je prostě vyšší, ale když jsem v těch horách, tak tam mi přijde, že fakt žiju a nezáleží na tom, co je kde jinde.   Ještě přece jenom se jednou vrátím ke Kilimandžáru. Mě vlastně připadá zajímavé, že si tady člověk může vyzkoušet v poměrně bezpečném terénu vlastně tu vyšší nadmořskou výšku. Je to z tohoto úhlu pohledu pro někoho, kdo by se tam chtěl vydat, ale neriskovat?   Já si myslím, že jo. Zase tam prostě nejsou objektivní nebezpečí, laviny nebo technická náročnost. Ale zase bych to úplně nebral na lehkou váhu. Takže každý si řekne, že v teniskách jít na Kilimandžáro, protože pak tam ty lidi proti nám sváželi prostě lidi už na nosítkách a nevím, jestli ten člověk ještě byl při vědomí nebo nebyl, ale zase spoustu lidí to přesvědčí, že je to OK, že je to turistické, dá se tam jít, nepotřebujeme cepíny, mačky, jištění, nejde se přes ledovec, ledovec už tam skoro vlastně vůbec není jako dřív bývalo, ale furt je to šest tisíc, takže...   Takže s respektem.   S respektem, jo, což se chodí na každou horu.   Otužování na horách Jo, jo, jo. Téma otužování vlastně tady padlo už. To je něco, vlastně co se chci na to zeptat. Já jsem samozřejmě na tvém Instagramu narazil na fotku ze Sněžky z bílé tmy ze zimy, kdy tam bylo asi minus 20 a foukal tam dost silný vítr. Měl jsi tam 120 km za hodinu, kdy jsi byl v podstatě vysvlečený, ne úplně teda nahý.   Přesně.   To je samozřejmě extrém a vlastně mě zajímá, jakým způsobem v těch horách ti to otužování jako vlastně pomáhá, protože já chápu asi trochu víc to otužování skrz zdravotní benefity, které to má. Vím, že někteří horolezci se třeba připravovali na nějaké expedice v Poláriu, v kryokomoře. Ale vlastně jsem neslyšel příliš často tuhle variantu, tak máš pocit, že ti to nějakým způsobem v tomhle pomáhá?   Hlavně mi to pomáhá určitě v hlavě, že když vezmu přímo tu Sněžku, tak tam vlastně byl orkán, my jsme vyjížděli z Prahy. To byl takový můj rituál, Sněžka, já chodím každý narozeniny takhle vysvlečený Sněžku nebo každý, teď to bude čtvrtý rok, ale to bylo vlastně 25 mi bylo v tu chvíli, když jsem šel zrovna sem a řekl jsem si, že si chci prostě k 25 oslavit to nějak jinak zase a dát si nějaký takový zlomový okamžik. Tím, že byl fakt orkán a nedoporučovalo se tam chodit, protože hrozili obřákem laviny, takže jsme šli přes Růžohorky. A ta cesta byla dobrá, teplota s tou se člověk popere, ale vlastně pak, jak jsme vyšli z lesa, tak tam začal ten orkán už nabírat. A teď vlastně člověk tam musí jít jenom na to, že další hodinu jde a jenom dýchá a musí se jenom soustředit na sebe. Jo, když, nevím, když půjdu do řeky, jsem tam dvě minuty, když mi prostě bude zima, můžu vylézt, vzít si oblečení a nic. Ale tady vlastně, když je člověk v těch horách a nic jiného nezbývá, než prostě to dojít, protože vrátit se je stejně, vlastně stejné, jako kdyby tam nedošel. Asi v tu chvíli samozřejmě, čím dřív se vrátí, tak tím dřív může být v teple, ale furt musí v  tom okamžiku nějakým způsobem odolat, tak mě to asi posouvá hlavně tu hlavu, no. Plus tady to byl fakt takový okamžik, kdy jsem si řekl, tyjo, už bych tam nejradši skočil, jak jsem tam viděl takovou dolinu a mít od toho klid. Ale tam bylo nejhorší, že jak byla bílá tma a my jsme šli Růžohorkama vlastně poprvé, vždycky jsme chodili přes obřák, tak jo, teď fakt ten orkán, kdy vás to prostě sváží dolů, držíte se těch řetězů a my jsme neviděli, jak daleko to je, protože nikdo z nás neviděl ty Růžohorky , kde až je ten vrchol té Sněžky. Jestli to je za 15 minut nebo jestli v tom ještě půl hodiny, tak to vlastně umřeme tady. Ale vlastně tak jsme si řekli, ale tak jdeme prostě no. Nějak jsme na sebe mávali, že jsme šli každý trošičku jinak, třeba 50 metrů od sebe. A najednou za 5 minut už tam byla chajda nahoře, tak jsme si zalezli do závětří a už to bylo lepší.   Je potřeba si říct, že vy jste sebou měli klasické věci v batohu, ne?   Něco jsme měli. Jako rozhodně to nebylo na minus 20. Já měl nějakou takovou větrovku svojí, co mám proti větru a tričko. Na nohy jsem nic neměl.   Takže víš, kam tím mířím. Možná nás teď poslouchá někdo a říká si, že to bylo trošku nebezpečné. Tak bylo nebo ne vlastně? Zpětně vzato.   Takhle. Rozhodně jinak bych to neudělal, protože za 14 dní tam zase mířím. Zase teď bude začátek února. Ale nebezpečné, no. Jak se to vezme? Já si myslím, že tohle už dělám prostě pár let. A letos jsem teď vlastně na Silvestra oslavil 50. otužilecký výstup, tak vím, kdy to tělo prostě zvládne.   Jo, jasně, ty tam máš vlastně zatím tu zkušenost.   Předtím samozřejmě nebyla taková. To bylo vlastně dva roky zpátky, že jo. Ale už vím, že dokud je tělo v pohybu a dokud se mi potí bágl na zádech, záda pod báglem, tak tělo se automaticky musí ochlazovat, protože pocení je ochlazovací mechanismus, takže dokud se potím, já vlastně nemůžu podchladnout. A vím, že dokud jsem v pohybu v jakýchkoliv podmínkách, tak to vydržím. Samozřejmě, lidi říkají, hele, může se to tady pokazit, můžeš tam zůstat teď tři hodiny, trčet někde, ale zase se tam prostě dá furt nějak vydržet. Furt jsme jako v Česku ještě.   Jasně, jasně, jasně, respektive po nějaké zkušenosti. Tak, jestli někdo se chce otužovat, tak může začínat nějak... třeba trošku pozvolněji, jo.   Třeba trošku pozvolněji, jo.   Hele, a to dejchání, ty jsi zmínil, že jsi šel hodinu a dýchal, ale ty tím nemyslíš klasické dýchání. Ty myslíš to...   Vědomé.   To vědomé, ale to cyklické, jako Wim Hofovo nebo ne?   Ne, já jako úplně nejdu třeba dýcháním podle nějakých metod nebo takhle. Zase pro někoho to může být. Samozřejmě, je to docela dobrý nástroj, ale já nemám úplně rád takové ty věci, které se z ničeho nic stanou nějakou módou. Takže prostě dýchání, jako vědomé dýchání, že si uvědomuji, jak dlouho se nadechuju, jak dlouho vydechuju.A prostě se na to soustředím.   Jo, to znamená spíš jako ukotvit nějaké myšlenky, že to tady zvládnu.   Ano, přesně tak. A soustředit se prostě na jednu věc. Je to vlastně uklidnit se v nepříjemné situaci, což v životě asi každý potřebuje.   Budoucí plány Jo, jo. No a ty jsi před rozhovorem prozradil nějaký další projekt, co v podobné sestavě chystáte. Já doufám, že teď nic neprozrazuju.   Asi si myslím, že už to říct můžu, ale...   On ten rozhovor půjde za nějakou další dobu.   Další plán je Fuji, Japonsko. Tam ještě si jenom musíme dohodnout podle těch rekordů, co tam dosáhli dosavadní. Zase, expediční rekord, takže nejde to prostě s jednotlivcem, když někdo ultratrailový běžec a prostě běžec  jako třeba Kilian. Jsou to prostě dvě odlišné disciplíny. Jo, zase nevím, jestli by třeba tady ti běžci dokázali 42 hodin jít v kuse a nespat. A jít na těžko vlastně. No, je to prostě něco jiného. Je to jiná disciplína. Nesrovnávám. Takže ani nehodnotím ostatní výkony, to jsou prostě pro mě taky úplně jiný svět. Ale Fuji už by mělo být aspoň z části běžecký, možná že celý běžecký, no. A ta otužilecká část tam bude taky no. Tam bude ta výjimka, že to nebude jako Kilimanjaro, ale půjde se otužilecky a tam je na vrcholu minus třicet, minus čtyřicet a kilo vítr, no. Sto kilometrů v hodině větru. Takže to bude taková zase trošičku nepříjemná hodnota. Trošičku.   Hele, a jak dlouho to vlastně jde, ta Sněžka to byla záležitost na, jakoby kolik, dvě, tři hodiny, nebo něco takového? Jak dlouho v tomhle vlastně se jako dá jít z pohledu toho těla? Já vím, že z toho vymrzání se skutečně stal nějaký trend. Vím, že některý z těch rekordů třeba v tom ledu, že vlastně to byla skutečně poměrně dlouhá doba. A tak vlastně kolik to tělo je schopno takhle vydržet v tom brutálním mrazu, ještě k tomu ve větru, který měl třeba sto kilometrů?   Můj nejdelší, když to vezmu časově, tak já jsem šel přes šest hodin na Šumavě v minus deseti. Šel jsem vlastně z Nové Pece přes Hochficht, tam jsem potkával lidi, který si ťukali na čelo a šel jsem na Plechý a zpátky. To bylo nějakých přes třicet kilometrů a přes šest hodin v minus deseti. A nepřipadalo mi to jako nic, že by se stalo něco špatného. Samozřejmě ta energie brutálně ubývá, protože už takhle třiadvacet hodin v horách, tak sebere strašně moc energie a jak to tělo ještě furt musí makat, ohřívat vlastně, tak ta energie ubyde strašně.   Takže pocitově vlastně větší únava tím pádem. Dává to smysl, že tělo se musí víc ohřívat samo sebe, takže cítíš víc únavu?   Já si myslím, že do té doby, dokud jdu, což nemůžu říct, já zatím nenašel nikdy v ničem ještě hranu, kam by to mohlo být a řeknu si, a ty jo, tady už radši ne. Ale vím, že prostě šest hodin se dá jít a dokud vlastně nedojdu do tepla, tak na mě ta únava nepadne. Vždycky když jdu, směju se, nastávají takový ty flow. Když trošičku mi začíná být chladno, tak si popoběhnu a zase už je dobře. Nejhorší jsou samozřejmě ty, když se schází z kopců, že jo. A tak si malinko popoběhnu a tím se zase tělo zahřeje. Ono pak, jak člověk jde, klouže to, všechno vyrovnává, tak tam tak jako tělo maká.   Další rekordy na Kilimandžáru Jak jsi zmínil, jsou to, nebo jak jsi naťukl to Fuji, tak jsou to jiné disciplíny. Hele, vlastně, jak jsem si hledal ty časy těch jednotlivců, tak teda v roce 2010, Kilian Jornet, 7 hodin 14 minut, vlastně Kilimandžáro nahoru a dolů, a pak ho teda překonal v roce 2014 Karl Eglov, to bylo 6 hodin 42 minut.   Jenom bych doplnil, že nahoru a dolů.   Nahoru a dolů. To je docela, to je docela hustý, ne?   To je docela mazec, no. Ani jsem nějak nepočítal třeba průměrnou rychlost, kolik měli, ale tak vezmu, že vrchol dosáhli třeba za 4 hodiny, dvě a tři čtvrtě mohli běžet dolů.   Jo, jo.   Něco tak čtyři a půl třeba, no.   A vlastně od té brány nahoru je to kolik kilometrů?   Oni šli teda, kluci, no kluci, tak Karl s Kilianem, tak šli jiný trasy než my. My jsme šli vlastně tu nejdelší, ale ona je teda nejlehčí do toho base campu a pak má nejtěžší vrcholový úsek, co ještě ostatní nemají. Ale zase teď přesně nevím ty, tak myslím, že jeden šel Machamer Road, jeden šel Umber Road, to byly určitě kratší trasy, ale zase od toho je větší sklon.   A převýšení je víceméně stejné?   Převýšení je stejné, my jsme nastoupali 4300 v kuse nahoru a takže vlastně já nevím, jestli třeba ta jiná brána, nevím, jestli začínáme ve 2000 nad mořem, ale furt si hrajeme s pár stovkama na 4,5 kilometrech, což už není zas takový rozdíl, takže převýšení furt stejné, no.   Vnitřní ticho a klid na horách   Ty na svém Instagramu píšeš, hezkou věc, já jsem si ji našel. „Aby člověk odhalil pravdu o sobě a skutečně poznal sám sebe, musí porazit strach a nejistotu z naslouchání vlastnímu nitru.  Ticho je přitom nezbytné. Není možné naslouchat vnitřnímu hlasu, když člověk na chvíli nezavře pusu, nebo je furt někde, kde jsou externí podněty.“ Co vlastně v tom hledání toho skutečného vnitřního klidu nebo toho ticha, nebo jakou roli v tom sehraje pro tebe příroda, hory?   Já si myslím, že to je jediné místo, kde to dokážu najít. Mám za sebou nějaké dálkové pochody, třeba Tour de Mont Blanc a takové, když se jde prostě 100 kilometrů. Nebo si chodím prostě přechod Šumavy každý rok, což je nějakých 100. Když chodím přechod Šumavy, tak vypínám mobil úplně, nechám si třeba mapy v offline, nebo tohle chci zajít úplně bez mobilu a jenom prostě poslouchat přírodu. A myslím, že ta příroda prostě sama o sobě stáhne do něčeho, kam se člověk jako ve městě nebo v nějakém jiném prostředí nedostane, protože tady můžu furt dělat něco, ale teď mě rozrušuje lednička, tam něco vrčí a tak dále. A tady fakt člověk musí jít a vlastně teď mu tam ty myšlenky běhají, neví, co si má o sobě myslet, teď říká si, ale jestli to, co dělám, má smysl, a takhle člověk vlastně tři dny promlouvá sám se sebou.   Takže to vypořádávání se jako by sám se sebou, byla to jedna z těch věcí, kterou jsi myslel, když jsi psal skutečně poznat sám sebe.   Určitě. Když to vezmu, tak lidi se prostě bojí být sami se sebou, proto prostě furt nějaké rádio, televize, každý musí mít muziku. Když jde někdo běhat, hned musí mít sluchátka puštěné a nějaký prostě vnější podmět, aby ho to vlastně nakoplo k tomu běhu nebo k nějakému výkonu. Ale furt, a i když běží sám, tak furt potřebuje něco k tomu, aby vlastně běžel. Když prostě jde někde v přírodě bez sluchátek a jediné, co poslouchá, je tamhle, jak šumí vítr, tamhle slyší potůček, zpěv ptáka. A vlastně to jsou takové ty přírodní písně, které nám ten mozek nějakou frekvencí uklidňují. I na ty hlubší úrovně, když bych to vzal nějak trošku do hloubky, jako vědecky, než jenom takový ten pocit. Ale samozřejmě to jsou různé výzkumy a tak dále.   Ty jsi v podstatě do těch hor začal víc až s příchodem korony dostávat.   Jo. Za mě teda, ať zase, nebudu řešit, nemám rád politický věci, ať každý se k tomu nějak stavil, ale pro mě to bylo vlastně jedno z těch nejlepších období, protože se úplně zastavil čas. A samozřejmě zavřeli gymy, teď škola, tady člověk nemohl trénovat, ale já byl vlastně každý den skoro na horách. U Budějc máme Kleť, každý vlastně týden jsem byl na Plechým a jenom jsem chodil do řeky, furt jsem jenom vařil, četl, meditoval a pro mě to prostě bylo asi to nejlepší období, co bylo.   A ty jsi do té doby žil nějak jako víc jinak?   Úplně jinak.   Jo?   Úplně jinak.   Jako třeba?   Jako třeba každý víkend v hospodě, každý pátek, sobota, prostě akce a tak dále.   Takže vlastně pro tebe korona byla v tomhle velice pozitivní zásadní změna.   Jo, zásadní změna. Samozřejmě ta situace byla jaká byla, každý na ni nahlíží jinak, to, že se děly špatné věci, to je asi pravda, dějou se pořád, dějou se furt, ale když je to období, že se celý vlastně svět zastavil a každý si mohl v tom najít, někdo v tom prostě našel, že se mu prohloubily ty problémy a někdo v tom naopak našel ta řešení, třeba jako já.   Co Filipovi hory dávají a daly?   Od té doby, co jsi začal víc do těch hor vydávat, tak když se ohlédneš zpět, tak co ti hory dávají a daly?   Asi mi dávají teď, co mám, tak celý můj dosavadní život. Já tam asi našel úplně všechno, co ani nevím, kde jinde bych našel. Samozřejmě obrovskou pokoru, skromnost, radost prostě z malých věcí, když tam člověk natrefí na nějakou hospůdku nebo na nějakou chatku nebo začne si vážit tepla, když je vymrzlý večer, může vlézt do toho spacáku. I když je pod širákem, tak někdo už bere širák jako nějaký nekomfort a v tu chvíli je to obrovský komfort, takže si začínám vážit úplně maličkostí, kterých jsem si asi nikdy předtím nevážil. Jídla, pití, prostě cokoliv. Několikrát jsem šel třeba x hodin bez pití a pak, když najdete ten potůček, když jste tak vděční za tu vodu, že v tu chvíli nic nepotřebujete, ani nic jiného, než jen se napít. Jak se říká, že zdravý člověk potřebuje tisíc věcí a nemocný jen jednu, tak v tu chvíli zjistíte, po čem člověk touží.   Filipe, díky za rozhovor.   Díky vám.   Přátelé, díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Pokud se vám naHoru.tv líbí, tak nás nezapomeňte odebírat kliknutím na tlačítko Odběr na YouTube. Taky děkujeme Prášilskému ráji, že jsme tady mohli natáčet a taky našim partnerům, kterým jsou Salewa, Brain Market a Manfrotto. Mějte se hezky, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Pavel Hubený působí na Šumavě již 30 let, nejdříve v CHKO a od roku 2014 je ředitelem NP Šumava, který je největším ze čtyř národních parků u nás v České republice. Kromě působení ve Správě Národního parku také o Šumavě napsal několik knih. Co vše v rozhovoru s Pavlem zaznělo? 0:45 Původní divočina na Šumavě dnes 3:50 Vývoj NP Šumava za posledních 30 let 7:15 Definice divočiny 8:50 CHKO vs. NP 10:50 Aktuální témata NP Šumava 15:36 Kůrovec na Šumavě 25:06 Fascinující objevy 29:45 Respekt turistů k omezením 37:00 Aktuální projekty 38:47 Ideální budoucnost Šumavy 39:17 Co Pavlovi Šumava dala Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv  je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Doporučujeme například jejich vysoce kvalitní Omega 3 . Více o jejich produktech se dočtete v článku . Technickým partnerem je značka Lowepro , která vyrábí brašny i batohy pro kameramany a fotografy. Všechny jejich produkty jsou vyráběny maximálně ekologicky z 84 % z recyklovaných materiálů. Rozhovor jsme natáčeli v Prášilském ráji  na Šumavě. Všechny zajímavé informace o Šumavě najdete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem. Ředitel NP Šumava Pavel Hubený Přes 30 let působí na Šumavě, nejprve na správě CHKO a od roku 2014 je ředitelem správy Národního parku Šumava, o které napsal také tři knihy. Pavel Hubený je naším hostem v Prášilském ráji na Šumavě. Pavle, ahoj! Ahoj! A díky našim partnerům, kterými jsou Salewa, BrainMarket a Lowepro. Původní divočina na Šumavě dnes Loni CHKO oslavila 60 let. Kolik z původní divočiny na Šumavě vlastně dnes máme? Původní divočina, to je… To je na definici pojmu. To je zvláštní definice. Původní divočina je něco, co člověk téměř neovlivnil. Při těch kolonizacích, které tady probíhaly, tak to jsou nějaká tři procenta. Málo, čtyři. Ale dá se říct, že Šumava je na tom z hlediska divočiny v rámci Národních parků nejvíce zachovalá, nebo ne? To bych asi takhle nechtěl říkat, protože my to máme prozkoumané poměrně dobře. Nevím, jak jiné Národní parky, ale u nás je to zajímavé v tom, že my jsme tu divočinu měli asi nejdéle ze všech Národních parků, protože většina Krkonoš byla vytěžená někdy v 16. století kvůli Kutnohorským dolům. Podyjí pochopitelně byla kulturní krajina, na kraji Panonie, že. U nás vlastně znovu začíná naše národní historie. A co se týče Českého Švýcarska, tam to asi nedokážu úplně komentovat, ale u nás to je tak, že ještě, řekněme, v první polovině 19. století většina lesů v dnešní rozloha Národního parku byly pralesy. A ti naši předchůdci to během toho 19. století většinově vytěžili, ale my teď zjišťujeme, že z těch původních pralesů v těch lesích někde zůstalo víc, někde míň. Zůstal tam podrost, nechali tam nějaké stromy, dokonce mrtvé. Takže ta struktura je blízká té divočině. Pokud je řeč o rašeliništích, které máme také velké, a které jsou vlastně skoro nedotčené. Jsou dotčené většinou jen tím, že jsou obkopané, aby se nerozšiřovaly. Tak ty teď zavlažujeme, aby se začaly rozšiřovat. Samozřejmě každý národní park je jedinečný a výjimečný nějakým způsobem. V čem je Šumava jedinečná, výjimečná? V rozloze. Je to velké území, a vlastně dneska dá se říct, velké území s divokou přírodou. My úplně neděláme hranici mezi námi a Bavorským parkem, protože sousedíme zhruba mezi Luzným a Železnou rudou, nebo mezi Bučinou a Železnou rudou. A dohromady už dneska máme 25 tisíc hektarů území, kde se vlastně lesnicky nic nedělá. Na většině území se ani neloví. To nikde jinde nemají tady. To ve střední Evropě prostě není a ještě navíc máme cíl to rozšiřovat. Jedinečnost je v tom, že jsme velké území divoké přírody a málo ovlivněné přírody. Vývoj NP Šumava za posledních 30 let Ty jsi první knihu Skloněné srdce napsal v roce (1992), Šumava padesátiletá (2013), Jak jsme měřili Šumavské lesy (2021), to jsou názvy těch knih. Když se zpětně podíváš na to podle těch období, podle těch let, jak se to vyvíjelo? Řekněme stav Národního parku, stav přírody, toho prostředí tady. Jak ty vnímáš ten vývoj za posledních 30 let? Je to dané jednak mou náturou a jednak tím, co dělám. Moje nátura je, jde to vidět na mých vlasech, mám rád, když si to roste, jak chce. Národní park je svým smyslem, svou podstatou o tom, že si to dělá, co chce ta příroda, že do ní nezasahuji, že ji respektuji.Tak z toho dneska je ten vývoj pozitivní, úplně úžasný. Opravdu na začátku 90. let, když mi bylo 25, 27, tak jsme si říkali, že to má potenciál být opravdu obrovská divočina, ale divočina to nebyla. Tehdy tehdejší lidé, kteří se o to starali, to chápali jako hospodářský prostor, kde se musí točit prachy, ale my romantici jsme říkali, že to má ten potenciál a mysleli jsme si, že se to nikdy nemůže naplnit. Pak vznikl Národní park. To byl první krok k tomu, aby se to naplnilo, ale přesto většina společnosti a většina těch lidí, kteří o tom rozhodovali, byli pořád nastaveni spíš jako hospodářští. Musíme se o to starat, je to taková zahrádka. Nebyli úplně divocí a postupem času jsme dospěli k závěru, že to nechrání k tomu zdivočení, a myslím, že je to vidět i v celé společnosti, co na Šumavě se skoro většinově chce. Že nikdo tady nechce uskakovat před odvozní soupravou, nikdo nechce vidět pláně plné pařezů, co se dá vidět jinde. A že k tomu, co asi podvědomě cítíme, takový ty Klostermannovy temena, tajuplné, dá se tam zabloudit, ale zároveň něco jako kolébka nebo něco jako mateřská náruč, to jako všichni cítíme a to se takhle jako naplňuje pomalu. A já myslím, že z toho hlediska je to dobré. Určitě spousta lidí tehdy v těch 90. letech, to byly různé představy, jak ten park má vypadat. Třeba byla představa, že by se měl dosídlit, jako byl před válkou, že by se měly obnovit nějaké vesnice, ale už tehdy bylo jasné, že ty vesnice už se neobnoví tak, jak byly, když by se obnovovaly, tak by to byly ty nové vesnice, rekreační v podstatě prostory, s čističkami a bez krav. Takže spousta lidí pochopitelně měla představu, že by to bylo hezké, kdyby to byla ta zahrádka. No ale ta představa už mi minula. Definice divočiny Já jsem použil to slovo divočina, jak to vlastně dobře definovat? Když se řekne nějaká bezzásahová zóna, tak znamená tohle divočina, z tvého pohledu? Vlastně jo. Je to území, kam nevstupuji proto, abych korigoval jeho vývoj. My lidé pochopitelně přírodu ovlivňujeme i nepřímo. Padá dusík, prší dusík, otepluje se, mění se klima, což pravděpodobně taky způsobujeme, ale nejdu tam přímo pro dřevo, neexpanduji ten prostor, takže si myslím, že je to divoká příroda. Rádi bychom vám blíže představili desítky let prověřenou značku Salewa, která je doma všude v horách a se kterou jsme velice rádi navázali spolupráci, protože je to značka, se kterou v týmu máme dlouhodobou super zkušenost. Úvodem je Salewa z jihotyrolských Dolomit a zaměřuje se na horské sporty, turistiku, trekking, alpinismus, skitouring. Především je to ale značka, kterou tvoří lidé, kteří milují hory a pohyb v nich, pro lidi, kteří to mají podobně. Produkty jsou vyráběny podle striktních a nezávisle auditovaných environmentálních standardů a s ohledem na společenskou odpovědnost a udržitelnost. Podívejte se na více informací, které najdete v popisu tohoto dílu. CHKO vs. NP Taky bych se chtěl dotknout ještě vlastně toho rozdílu, jako správa, nebo jako CHKO a Národní park. Můžete nám to vlastně vymezit trošku? Jo, jo, tak jsme jedna organizace, což je docela výjimečné také v rámci republiky, to je už jenom v Českém Švýcarsku, kde Národní park Český a Švýcarský má pod sebou CHKO Labské pískovce. Jinak všechny ostatní CHKO jsou pod agenturami ochrany přírody a krajiny, které jsou řízeny jinak, ale smysl je odlišný. Zatímco Národní park, jeho smyslem je mít na většině území, buď hned, nebo v nějaké dohledné době opravdu divokou přírodu, neovlivňovanou člověkem, tak chráněná krajinná oblast je od toho, aby tu krajinu spíše konzervovala. Aby všechny ty přírodní hodnoty se zachovaly, ale zároveň, aby se zachovaly i ty hodnoty kulturní krajiny. Abychom zachovali strukturu sídel, možná i ty hezké chalupy. To je takové divadlo krajiny. Zachováváme pochopitelně, protože chceme vylepšit třeba druhovou skladbu, jak lesů, tak třeba luhů, aby byly pěkné. Je to víc zahradničení opravdu a zároveň je to víc o udržování krajinní kompozice co nejvíce stejné.Zatímco třeba v tom národním parku, kde moc nepovolujeme rozvoj obcí, tam je to dost jasně definované. To je dané zónou kulturní krajiny, kde je nějaký rozvojový potenciál, ale jinak v tom ostatním území už jsou místa, kde si ta příroda zabírá sama. Jak bývaly louky třeba některý, které jsme ponechali jako přirozený vývoj, tak tam si tenhle druh pomalu obsazuje sám a tam jí dáváme volnost. Takže rozdíl v tom parku je tedy hlavně divočina, v CHKO hlavně krajina a její udržení. A její udržení, jasně. Aktuální témata NP Šumava Co jsou teď nějaká aktuální témata, kterými se nejvíce zabýváte? A jsou to stále ty stejné věci nebo se v posledních letech objevují nějaké aktuálnější? Vlastně pořád trochu stejné, ale získávají novou kvalitu. Velký téma byl kůrovec a to, jestli se má kácet nebo nemá kácet. Na tom jsme vyčerpali 25 let existence Národního parku, ale myslím, že ta věc už je vlastně vyřešena a taky nikoho to tady už moc nevzrušuje, skoro nikoho, a takže je to jako by to pominulo. To, co nepominulo, je ochrana některých specifických nebo jedinečných druhů. Nejtypičtější příklad je tetřev hlušec, ale je to třeba i tetřívek, kdy my ještě nemáme z těch povinností, které nám zákon ukládá, jako dořešeno vymezení klidových území na ochranu těchto druhů. My jsme, doufám, už na konci toho maratonu, který trvá od roku 2019 a někdy v únoru bude zasedat rada parku, kterou budu prosit, aby mi dala dohodu nad tím konceptem. Já vím, že se všemi členy rady jsem dohodnutý, takže snad to nebude problém. A to znamená, že dneska jsou nějaká území zavřená. Pro vstup je trošku předisponujeme, nějaké pustíme, nějaké zavřeme víc. A to je takové klasické téma. S tím tetřevem taky souvisí i to, že ta populace tetřeví je téma samo o sobě, protože v těch 90. letech se už pomalu považovala za vymírající, početně to bylo slabé. Mezitím vymřela populace v Krnapu, že jo, která byla i jinde, v Českém lese, ve Slavkovském lese, vlastně v Beskydech. Vlastně u nás nějak přežila. Ty důvody, proč přežila, můžou být různý, ale přežila.A dokonce to vypadá, že se odrazila ode dna. Takže my každých pět let teď sbíráme trus jednu zimu, posíláme to na genetiku, vyhodnocujeme, kolik máme v to ptáků zároveň z toho modelujeme velikost populace. Takže teď čekáme na aktuální čísla z loňské zimy, kdy bychom měli vědět, jestli nám to roste nebo neroste, ale zatím se zdá, že ta populace prostorově roste. Takže to jsou témata, která jsou vlastně stále stará, ale furt se jimi zabýváme. A teď se hodně zabýváme tím, a to je vlastně trošku nové téma, ale ne úplně, jak usměrňovat návštěvníky a jak vlastně využít celý potenciál Šumavy. Protože za poslední léta, hlavně od covidu, se ukazuje, že ty výspy Kvilda, Modrava, Prášily, Srní, začínají být přetížené, ta infrastruktura, která tam je dopravní, obslužná, není nastavená na ten nápor, který ve špičkách přijede, ale zase na druhou stranu máme polovinu Šumavy, kam nepřijede téměř nikdo. Takže tady v těch, je to ekonomická věc, že jo, v té centrální části najednou je moc lidí, je tam draho, návštěvník není úplně spokojený, a pak je polovina Šumavy, kde je levno, nejsou tam žádní lidé, zavírají se hospody, nebo končí hospody, že jo, je to úplně protitrend. A my bychom byli rádi, a nejen my jako správa parku, ale i kraje, aby se ten trend, že se to hrne do toho prostředka nějak zastavil, a že bychom potřebovali prodávat i ten zbytek tý Šumavy. Takže přeskupit. Jo, jo, to je teďka téma, kterým se hodně zabýváme poslední dva roky, jak správa, tak kraje. Myslím, že je jednoznačné už dneska, že všichni chápeme, že by se marketing Šumavy měl dělat jako jeden, jako jednoho území. Netříštit cíle a zároveň umožnit, a tu polaritu prostě trochu srazit, jedna část bohatne, druhá chudne, tak by měly bohatnout obě části. Kůrovec na Šumavě Ty jsi zmínil toho kůrovce, že nějakým způsobem to téma snad se zdá, že nabírá nějaký finál nebo jak to říct. Můžeš popsat vlastně, k čemu se tak nějak došlo, k čemu ten konsenzus ohledně Kůrovce vlastně dospěl, pokud teda nastal? Tak základní věc je, že když vzniká Národní park, tak platí lesní zákon všude. Lesní zákon říká, že každý vlastník lesa, u kterého se objeví škodlivý činitel, což kůrovec je, velmi škodlivý činitel z hlediska hospodářského lesa, tak musí podniknout kroky k tomu, aby se ho zbavil. U kůrovce a smrku je to jednoduché. To, čemu lesníci říkají boj s kůrovcem, je v zásadě princip zabij strom dřív než kůrovec.Protože když ho zabiješ dřív, tak ten kůrovec se na něm nemůže rozmnožit a nemůže se šířit. Takže vlastně celý tenhle princip, jakmile se těm objeví v populaci smrku víc kůrovce, tak musíš těžit. Nic jiného to není. Nejde to opráškovat, nejde s tím nic dělat. Prostě musíš to vytěžit. A to není hezké. Na druhou stranu, u přírodních smrkových nebo dominantně smrkových lesů, ty gradace toho podkorního hmyzu se opakují v nějakých časových periodách. Protože i ten smrk sám je na něm trochu závislý. Ty smrkové lesy prostě vytvářejí kompaktní koruny, vrhají stín pod sebe a jejich semenáčky nemohou odrůst. Nebo odrostou, chcípnou, odrostou, chcípnou, protože je tam stín a oni je drží u huby. Teprve v okamžiku, kdy ty smrky se stanou tak velkými a tak starými, že i ten konkurenční boj mezi těmi velkými je tak silný, že začnou odpadávat ty velké, tak se tohle začíná prosvětlovat a v těch dírách začínají odrůstat ty nové generace smrků. Jejich děti. A většinou, jakmile začnou odpadávat jednotlivé smrky, tak je to už signál pro to, že a pozor, celý to asi odejde, protože už jsou tak vyčerpaní tím bojem a už jsou tak staří, že vlastně stačí, aby přišla nějaká vichřice nebo nějaký silnější vítr pádil vyvrátil, na něm se množí kůrovec, napadne stojící živé stromy a pak už to jde téměř lavinovitě a ten kůrovec to zabíjí, jako jak to jde. Takže pak třeba uhyne prostě smrkový les na stovkách hektarů. Během krátké doby. A ono je to vlastně přirozené. Ti lesníci v tom hospodářském lese to nechtějí, chtějí to mít pod kontrolou logicky, ale v přirozeném lese je to normální. No a za tu dobu, co existuje Národní park, se pořád tlačilo na to, musíme zastavit kůrovce. Stůj, co stůj, hlava nehlava, prostě boj, boj, boj. A jaký byl výsledek? Nakonec jsme káceli i v těch nejcennějších místech, protože už jsme nevěděli co s tím. Vyráběli jsme holiny, 800 hektarů holajzna, nebyl problém a vlastně klíčový okamžik nastal v roce 2007, když přišel orkán Kyrill, kdy najednou spadlo přes milion kubíků. A teď co s tím? Když to všechno zpracujeme tak, aby se nám nenamnožil kůrovec, tak prostě vytěžíme třetinu Šumavy a bude tady jedna velká holina. Ale park nebude park. Zároveň jsme se báli, že zničíme, můžeme poškodit tu populaci tetřeva. Takže se tehdy řeklo, že třetinu zhruba necháme, čtvrtinu necháme být a zbytek teda odvezeme. Vlastně v té chvíli se, nebo následně potom se ukázalo, že ano, kůrovec to vygradoval,vypadalo to, že poroste nekonečně dlouho, v tom roce 2010. No ale najednou v roce 2011 kůrovec jako by nebyl. A zajímavé je, že k tomu pádu došlo tam, kde jsme těžili a bojovali s kůrovcem, ale ještě výraznějším pádu do populace došlo tam, kde jsme ho nechali být, na těch velkých plochách. Takže se ukázalo, že existuje nějaký samoregulující mechanismus, který nenechá tu populaci toho kůrovce nekonečně růst. Pravděpodobně to bylo vlhké léto, plísně, houby, oni jsou takoví promiskuitní. Oni, když prostě mají šanci, kůrovci myslím, tak se množí, množí, množí a tím se množí i nemoci, které je pravděpodobně potom zase zregulují. Takže jste se tímto naučili, že tedy existuje nějaký ten přirozený samoregulační mechanismus teda je, a to se vůbec do té doby nevědělo? Vědělo, ale nepřikládalo se tomu význam. A zároveň se ukázalo, že když kácíme ten les, tak nevyrábíme ten produkt, který by byl asi optimální pro ten Národní park. Zatímco když ten kůrovec ho zabije, ten les, tak vlastně ten les kontinuálně trvá. On nezabije všechny smrky. Teprve na velkých plochách zjistíte, že přežijí jednotlivě nebo skupiny, nikdo neví proč. Přežije spousta mladých smrků, které začínají odrůstat a ne nějak schematicky, ale mozaikovitě odrůstají. Prostě začíná se vyrábět krásný, přirozený les. Někdo říká, že je zdravější a stabilnější proti kůrovci. Já si to nemyslím. Já si myslím, a všechno potvrzují ty analýzy těch pilových sedimentů Rašelinišť a jezer. Dělají se pylové analýzy. A i tam prostě zhruba jednou za 180 let najdou víc pilu, smrku, pak zase méně. Dá se to interpretovat asi i tak, že tyhle situace, období, kdy odumře na Šumavě víc než polovina stromů, se opakují zhruba po těch 170 letech. A tohle se dá zjistit z těch sedimentů? Jo, jo, jo. To je strašně zajímavé, jako že máš rašeliniště a udělá se nějaká sonda a zjistí se vrstva po vrstvě? Jo, ale to jsou takové neúplně prokazatelně důkazní data. Tam vyhodnocuješ pyl. Pak máš ještě další informaci, někdy se v těch rašeliništích nebo sedimentech najdou i zbytky těch kůrovců, těch brouků, ty chytrnové schránky, zbytky jejich těl. Takže víme, že tady ty kůrovci byly i předtím. A to, že to dělá často kůrovec, zase se ukazuje třeba ne v těch rašelinách a ne v těch jezerech, ale při vyhodnocování dendrochronologie. To znamená, jak stromy přirůstají. Protože tady pořád ještě máme 500, 600 let staré stromy. A když se udělají analýzy těch letokruhových řad z celé Šumavy, tak kolegové z ČZU přišli na to, že jim vyšlo asi jednou za 184 let, že odumře více než 50 % stromů na celé Šumavě. Protože zjistili, že jsou nějaká shodná zahuštění a uvolnění toho letokruhového systému spojená s nějakým výrazným prosvětlením. A to prosvětlení nemusí způsobit kůrovec. Může to způsobit sucho nebo vichřice, ale ten kůrovec to vždycky nakonec udělá. Takže vlastně máme tady nějaké ty skoky a ty skoky jsou asi dané i tou generací. V těch 180 letech ty smrky už jsou hodně staré. Oni sice jsou schopni se dožít 600 let, ale když převažují v tom lese smrky kolem těch 180 let, tak ten jejich konkurenční tlak je obrovský. Oni si berou živiny, vodu, světlo a vlastně nemůžou růst jako v té partě do nekonečna a musí začít nějaký z nich umírat. A tím, jak začnou umírat, tak tím otevřou prostor celého toho porostu, protože jak mají ty mělké kořeny, tak jsou potom labilní na vítr. Smrky se brání větru tím, že dělají kožich a rostou spolu, ale jakmile si začnou ten kožich sami trhat, tak pak už se nemůžou ochránit a celý ten balík těch stromů postupně umře. Partnerem NaHoru.tv je také Brainmarket.cz , kde nakoupíte nejrůznější doplňky stravy a jinou výživu, nejen pro aktivní horaly a sportovce. Můžete tam koupit třeba tyhle Omega 3 s optimálním poměrem EPA a DHA. Cože to je a proč je to důležité, to se dočtete v článku, kde shrnujeme ty nejdůležitější informace. Odkaz na něj najdete pod videem.A s promo kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na všechny produkty. Díky BrainMarketu za podporu. Fascinující objevy Pro mě je fascinující, že něco takového se děje, nějaký cyklus zhruba těch 170 let, protože ta debata asi o tom kůrovci, aspoň tak, jak já jsem ji vnímal, byla, že to je něco, co si člověk nějak přivodil, ale ukazuje se, že to je trošku jinak. Jaké jsou pro tebe nějaké fascinující věci z posledních let, na kterých ti zůstává rozum stát v tom smyslu, co ta příroda je schopna vymyslet, co vlastně fascinujícího si třeba v poslední době objevil? Lukáši, to je stále něco. Já myslím, že to mě drží při životě, protože pořád nacházím něco, co je překvapivé. Já jsem tuhle jednu věc neobjevil, ale je pro mě fascinující a překvapivá. Objevil ji Pavel Šamonil s Jonathanem Phillipsem, což je profesor geomorfologie z Kentucky a Pavel Šamonil se hodně zabýval měřením pralesů a dělá půdy v pralesích a vývraty. Taková hrozná věc. Vyvrátí se strom, překlopí se ten koláč. Hromada kamení, hlíny, dřeva a potom obrovská díra. Vlastně člověk by řekl, vždyť to ničí ten ekosystém. No jo, ale oni v těch pralesích zjistili, že ty pralesy to takhle mají, že v Žofínském pralese se tím způsobem převoře půda na celém tom pralese za 1400 let, v Boubínském za 1000 let. Že to pořád se takhle dělá a že pořád se ta půda vyvíjí nově a nově. A protože takhle se hodně vyvracejí, hlavně smrky, tak ten Jonathan Phillips zase přišel s nápadem, že zajímavé je, že na Šumavě je málo důležitých hlubokých, zaříznutých údolí, že ta Šumava je taková jako oblá. A vysvětlil to tím, že to dělají ty smrky. Tím, že smrky se čas od času, ale pořád pravidelně vyvracejí na velkých plochách, tak vyrábějí ty zábrany a ty bazénky těch vývratů. Ty bazénky těch vývratů fungují jako infiltrační prostor, takže vlastně neumožňují soustředěný odtok vody a vlastně ta voda neodtéká po povrchu, ale vsakuje se. A když se vsakuje, tak vlastně ta hluboká údolíčka vzniknou až pod těmi prameny, kde ta voda jako vyleze ven z toho svahu, ale ty hřbety jsou čisté, protože tam vlastně žádná eroze není. A dělají to ty smrky. A zároveň on říká, ale ty smrky si tím pádem připravují jako vlastní životní prostředí, protože potřebují, aby ta půda byla pořád mírně zamokřená. Obsazují v jejich semenáče ty hromádky, ale kořeny sají z těch bazénů. Takže vlastně, co bylo fascinující, bylo, že vichřice a vývraty k Šumavě patří, že jí vlastně dlouhodobě modelují a že vlastně ten smrk nevědomě si sám udržuje takhle svoje životní prostředí. A když tady byl Kyrill, tak v této perspektivě to vlastně zní, že není potřeba na to smutně koukat. Jak jsi na to koukal ty tehdy? Vesele. Fakt? No jistě. Takhle, já jsem tohle nevěděl, pochopitelně, ale to je taky fascinující věc, když člověk vidí 100 hektarů ležícího lesa. Je to děsivé, ale fascinující. A taky si člověk říká, že je to nepřirozené, ale to musí být přirozené. Takhle to už muselo být leta a když jsou takhle tlustý kmeny do sebe zapletené, jak na Velikonoce pomlázka, to je neuvěřitelné. Takže já jsem byl vždycky fascinován. Veselý, to se asi nedá úplně říct. Většinou jsme řešili, co s tím, že jo, takže je to takový stresující. Ale dneska už jsem dál, dneska už prostě na základě tady těch poznatků víme, že to není žádná tragédie. Pro ten národní park, pro ten smysl, že tady má být divočina, přirozený ekosystém, je to to nejlepší. Respekt turistů k omezením Mezi lidmi jsou problematická témata, třeba zákazy, které jsou z různých důvodů. Vyvíjí se určitým způsobem vnímání turistů, třeba respekt k těm zákazům, nebo naopak je to opačným směrem, že té nevole je víc? Jak to vlastně vnímáš? No my máme nějaká data, data jsou sebraná z anket a ty mluví ve prospěch toho, že můžou existovat nějaká území, kam je zakázaný vstup, že je to akceptované a dokonce, že je to akceptované většinou těch návštěvníků nebo těch lidí, a dokonce to vypadá, že ten podíl těch lidí, kteří to akceptují, roste. Popíšu, my jsme dělali socioekonomický průzkum podle nějaké metodiky, kterou udělali v Bavorsku v roce 2018 a tehdy vyšlo, že myslím mezi 50-60 %, bylo to nadpoloviční podíl těch návštěvníků říkali, že to akceptují a že je to v pořádku a zhruba 11 % bylo zásadně proti nebo bylo proti a z toho 8 % úplně zásadně a nikdy to nebudou respektovat. Teď loni dělala regionální rozvojová agentura ve Staších podobný anketní průzkum, ale dělala ho tak jako škálovitě, takže z toho vyšlo, že teď aktuálně je to tak, že návštěvníci z 80 % akceptují a nemají problém s tím, že jsou v nějakém území zavření, takže je tam posun o 20, skoro o 30 %. Zajímavé je, že ti místní, ptali se i místních komunit, tak ty nejsou takhle velkorysé a já vím proč, ale přesto i ti místní obyvatelé vychází z toho, že jsou mezi 62 až asi 65 % pro, že má být nějaké území zavřené. A zajímavé je, že zase ti, kteří to zcela odmítali, jsou mezi 11 a 13 %. Takže ta proporce těch odmítačů jsou zhruba stejné, zhruba desetina populace a nám to taky i tak vychází, když vidíme na Černém jezeře nebo na Plešném jezeře, kolik lidí tam přijde a kolik lidí z toho něco poruší, tak je to pod 10 % většinou. Takže na tvou otázku, akceptace pro zavřenou přírodu roste. My jsme rádi a my nemyslíme, že máme přehnaně zavřenou tu přírodu. Pravda je, že máme hodně omezený vstup na ty zdánlivě nejatraktivnější části Šumavy, to znamená ty nejvýše položené. A to není proto, že bychom těm lidem nechtěli umožnit se tam podívat, ale proto, že tam je ten tetřev. To je prostě jádro tetřeva. A my zatím teda máme takový projekt, že tam je možné jít s průvodcem. Ty vycházky jsou výjimkované, je to vyhodnocené biologicky, že to ještě jde. Takže když se člověk zabukuje, rezervuje si, tak se tam taky může dostat. Ale snažíme se to udržet odkloněné od toho běžného tlaku veřejnosti. Zmínil jsi, že ti místní nejsou tak naklonění. Víš, proč je to tak? Jo, protože místní lidé jsou místní. To je jejich území. Často to vidím, když se jim řekne Národní park, tak na nás nadávají. Národní park a hlavně správa Národního parku, to není dobrý. Ale jsou strašně hrdí na to, že jsou na Šumavě. A když místní odjedou do Strakonic nebo do Prahy, tak jsou vlastně hrdí, že jsou na Šumavě a že jsou vlastně i v tom parku, ale hlavně místní, pro ně to vždycky bylo to, že to tady znají, že ví, kam se jde na borůvky, kam jít na houby, kam jít na pěkné místo, kam jít na říji jelena. V tom oni chtějí mít svobodu. A já tomu rozumím, také to tak mám. Ale je tam to ale? Ale respektuji zákon. A turista před třiceti lety a dnes je teda, dá se říct, víc jako spolupracující? Nedá se to jednoznačně říct. Pravda je, že teď jsme měli víc takových konfliktů, ale takové byly konflikty i předtím. My taky jsme trošku přitvrdili, takže některá území hlídáme víc, dáváme vyšší pokuty, a když jsme tomu turistovi, který porušoval před 30 lety, řekli, neměl byste tady být, tady je nejkratší cesta rezervací tudy, bez pokuty, tak on si něco pomyslel a šel. A dneska, když rovnou chceme občanku a už to vytahujeme, tak jasně, že u někoho to vyvolá jako negativní reakci, ale já bych řekl, že turisté jsou pořád stejní. Určitě jejich počet roste, to je prostě markantní. Já pamatuju drsný rok, nedokážu dneska říct, kolik tehdy byla návštěvnost na Šumavě. Hned po smotání drátů, rok 1990, byla Šumava naprosto plná lidí. Ti byli úplně všude, ale pak to nějak upadlo do toho roku 1993-1994 a od té doby to pořád už jenom roste. Takže někdy jsou tam ti lidé nespokojení právě proto, že buď to viděli mrtvé stromy, tak se jim nelíbili mrtvé stromy, nebo viděli pařezy, nebo prostě bahnem je ohodilo auto, které tam projelo. Byly takové obtěžující věci, byly různé, ale my tím, že se teď snažíme většinu té Šumavy mít fakt v klidu, bez těchto přidaných hodnot, prostě je to příroda, můžete se tam podívat, je to divoké, tak si myslím, že už ti lidé nejsou nespokojení kvůli správě, ale, pravda, někdo chce jít někam, kam my nechceme, aby chodil, tak potom je nespokojený. Technickým partnerem NaHoru.tv je značka Lowepro, která vyrábí brašny a batohy pro profesionální i amatérské fotografy a kameramany. A všechny jejich produkty jsou vyráběny maximálně ekologicky, z 84 % z recyklovaných materiálů. Aktuální projekty Jaké jsou nějaké současné iniciativy, projekty, které běží, na kterých třeba pracujete, nebo máte v hledáčku do budoucna? No, my už 30 let pracujeme na tom, že bychom rádi otevřeli propojení mezi Březníkem a Bavorskou stranou pod Luzným, tzv. Luzenské údolí. Tam bylo vždy jádro jedné stěžejní, ohrožené populace, jako třeba Hlušce. Už v roce 1993 jsem tehdy jako úředník psal, že to není možné, protože tam by ta lokální populace úplně odešla, kdyby se to pustilo. Dneska jsem ten, kdo to prosazuje, nebo se snaží otevřít, ale pochopitelně můžu to udělat jenom v limitech zákona, takže musím na to mít všechna ta posouzení a musí to všechno sedět. Jako rozhodně jsem ten poslední, kdo by chtěl něco udělat, co by škodilo. Takže to nechci, ale chtěl bych toho dosáhnout alespoň v nějakém režimu. To je asi nejhlavnější cíl teď, vedle toho, že pochopitelně máme nějaké společné projekty s Bavorským parkem, které se většinou týkají nějaké osvěty, nějakého společného prezentování toho území. No, teď budou opravovat objekt, a chceme k tomu přidat nějakou novou hodnotu, nějakou elektronickou, naučnou stezku, kde nebudou cedule, ale bude tam puk na stromě, přes QR kód půjde načíst cesta, prostě něco přečíst nebo poslechnout. Tak nějakou novou takovou věc tam přidat. Ale jinak vlastně nic většího nevymýšlím. Ideální budoucnost Šumavy Když si představíme ideální budoucnost Šumavy, co v ní vidíš? No, velký prales. Velký prales, kde bude prostě, kam se lidi budou jezdit dívat na tu atrakci. Budou si to jednoduše užívat. A místní budou hrdí na to, že mají velký prales, že to nikde jinde nemají. Co Pavlovi Šumava dala? Žiješ vlastně tady v horách, co ti hory dávají a daly? Já to vlastně nedokážu říct. Na Šumavě jsem fakt jako závislý už od mala, takže mi dávají nadhled a dávají mi neustále vzrušení z poznání. Že vlastně pořád je, co objevovat, pořád mě to nově oslovuje, nabízí. Říkám si, to je věc. Hele a proč… jako chápu, proč ne v horách, ale co v tom je, že i já se tady cítím jako v horách? Díky! Haha. Takže pro tebe to nejsou 100% hory proto, že tu nejsou velká údolí? Dá se tu zabloudit, to je pravda. Tak Pavle, díky moc za rozhovor, ať se daří. I já děkuji moc, ať se daří i vám. Přátelé, díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Pokud se vám na NaHoru.tv líbí, můžete dát tlačítko odběr na YouTube. Taky děkujeme Prášilskému ráji, že jsme tady mohli natáčet a našim partnerům Salewě, BrainMarketu a značce Lowepro. Mějte se hezky, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Horskou průvodkyni Marušku Lollok Klementovou (aka Děvče z hor) jsme na Peakfestu vyzpovídali na téma plánování Patagonie. Maruška nám v tomto rozhovoru EXTRA přiblížila, jak naplánovat dvou až třítýdenní dovolenou v Patagonii - od nejzajímavějších míst a horských vrcholků, až po nezbytné části výbavy do větrných patagonských hor. Co vše v rozhovoru s Maruškou zaznělo? 2:40 Nejzajímavější místa Patagonie 4:49 Treky v NP Torres del Paine 7:04 Ledovec Perito Moreno 8:05 El Chaltén a Fitz Roy 9:43 Doprava v Patagonii 11:00 Los Gliaciaros 13:45 Nejvýhodnější lety do Patagonie 15:11 Rozpočet 18:45 Na co nezapomenout Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Hlavním partnerem naHoru.tv  je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. A pokud si nevíte rady s výběrem, sepsali jsme pro vás článek , kde vám poradíme, jaké doplňky stravy pravidelně doplňovat. O výletech s Maruškou se dočtete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem. Vše o Patagonii s Děvčetem z hor Ahoj, právě teď jsme na Jizerce, v Jizerských horách. Jizerka je nejvýše položená osada v České republice. Je to tady nádherné, hory prostě. A za mnou, na levé straně, vidíte takový dav lidí. A tam se pořádá Peakfest. Peakfest je horský festival, který pořádá Honza “Tráva” Trávníček, se kterým jste, aspoň doufám, slyšeli náš rozhovor, který běžel někdy v lednu tohoto roku. A my jsme si říkali, že využijeme tuhle příležitost k tomu, že tady natočíme nějaké mini rozhovory nebo nějaké speciální rozhovory. Ať už s osobnostmi, se kterými jsme dělali ty naše hlavní velké rozhovory, a nebo třeba s někým dalším. Důležité je samozřejmě, aby ta osobnost byla zajímavá a měla ráda hory. Taky jednu věc bych vám rád vysvětlil, proč vlastně tady vidíte mě, proč tady nevidíte našeho standardního moderátora Lukáše. Lukáš tenhle ten víkend bohužel nemohl. A my jsme vlastně s Lukášem a společně s režisérem Alešem zakládali naHoru.tv někdy pět let dozadu. Já jsem primárně měl na starosti marketing, který mám na starosti dodnes. Ale k tomu jsme si říkali, že bychom to mohli trošku obměnit tu tvář, kterou pravidelně vidáte, a že některé rozhovory natočíme trošku v jiném složení. A proto tady vidíte dneska výjimečně mě. A prvním hostem, kterého jsme si tady nějak tak pro vás připravili, je tady slečna paní Maruška, alias Děvče z hor. Ahoj Maruško. My se známe, že. Ano, my se známe, my se známe už z rozhovoru. Ahoj. A co tady? Spokojená, líbí? Je příjemně, krásné počasí.     Já jsem nadšená, v zenu. Je to tady úžasné. Byla jsem tady naposledy v tom období před dětmi, takže se sem vracím po letech a počasí nám vyšlo, skvělí lidé, skvělá atmosféra, skvělý program, dávám deset bodů z deseti.    Pecka, pecka. Ten náš rozhovor jsme dělali v prosinci loňského roku a co se vlastně stalo od té doby? Letos, prázdniny, jak sis je užila, bylo to spíš pracovnější, nebo po světě?     Zimní, nebo letní prázdniny? Ten rozhovor jsme dělali v prosinci. V lednu jsem byla v Patagonii s výpravou, jaro klasické v Nepálu a celé léto potom jezdím z Itálie, z Dolomit do rakouských Alp. Přijela jsem v sobotu, teď mám týden v České republice a pak letím na Ararat zase do Nepálu, takže mě ještě čeká několik cest. To je provokace, co!    Pecka, taková jemňoučká závist, to přiznávám, ale dobře, dobře. Nejzajímavější místa Patagonie Jsem rád, že jsi zmínila právě Patagonii, protože tenhle minirozhovor bych rád právě směřoval konkrétně k té Patagonii. Já vlastně jsem tam byl někdy v roce 2018 a je to totální pecka. A věřím tomu, že naši komunitu, naše sledující a obecně diváky právě tohle téma docela hodně zajímá. A rád bych se dostal trošičku více do detailu. Začněme možná tím nejzajímavějším, co v Patagonii vidět. Máme tam Argentinu, máme tam Chile, máme tam x parků, tak možná kdybys měla zmínit ty highlighty a představme si, že to říká někomu, kdo si musí vzít dovolenou, kdo nemá prostě měsíce na to, aby to všechno procestoval, kdo má nějaké ty dva, tři týdny, tak vlastně jak bys to podala?     No tak přesně takhle to já vždycky pojmu, protože nevýhoda Patagonie, nebo výhoda?... Výhoda je v tom, že ty roční období tam jsou obráceně, takže si nemusíš v létě brát dovolenou letní, abys letěl do Patagonie. Naopak ideální je si vzít dovolenou v zimě, což je nevýhoda v tom, že když tam letíš v tom lednu, kde je tam vrcholné léto, tak ti tam zrají třešně, čerstvé jahody si kupuješ, rozkvétá levandule, jenže najednou si na začátku roku vyplýtváš dva týdny dovolené, které už ti zbytek roku chybí. Tak to je, kdo s tím bojuje, ne úplně ideální stav. Já ještě trošku odbočím, ale zrovna tady mám ten pocit, jak kdybych trošku tu Patagonii měla tak navnímanou.   Tamhle krávy, ne? Tipuju.     Jo, krávy, ale je to prostě takový otevřený prostor, ta Patagonie je taková nekonečná, strašně rozlehlá, dlouhé vzdálenosti. Pokud bych měla někoho do Patagonie poslat, že se tam dostane jen jednou za život a má na to optimálně ty dva, dva a půl týdny, protože i ten let je tam dlouhý, tak bych vypíchla fakt tu totální jižní Patagonii. Jak jsi říkal, budeš se pohybovat mezi Argentinou a Chile a národní parky Ohňová země, úplně ten nejjižnější národní park, prostě Ushuaia, nejjižnější město světa, jako úžasná pecka, buď se tam dá udělat vícedenní trek, nebo kdo je takový víc na pohodu, tak prostě bydlíš v Ushuaia a vyjíždíš na jednotlivé treky. Můžeš se koupat vlastně skoro jako na březích Antarktidy, dalo by se říct, jako v chladné vodě. Národní park, Torres del Paine, tak je jako úplná pecka, v Chile, tak tomu se říká, že to je jeden z těch top deseti treků světa.    Treky v NP Torres del Paine Trošku bych tě přerušil, když jsem tam byl, tak tam jsou vlastně ty dva okruhy, ten dvojité V, já jsem šel ten, ten pětidenní právě, a pak se chodí vlastně to óčko, to celý dokola, který je tak osmi až deseti denní, a už musíš mít nějaký zázemí, stany, jestli se nepletu, protože tam už nejsou chaty.     Je to tak. Já mám na tomhle treků strašně ráda to, protože musíš mít permity a musíš tady mít všechno zarezervované dopředu. Takový ten stres, co v době overtourismu teďka lidi mají, že všude bude těsno, tak to se ti tady nemůže stát, protože každé to tábořiště má nějakou kapacitu, řekněme, těch 100 lidí. A kdo nemá tábořiště, tak vlastně nemůže na tom treků pokračovat, protože nemá kde spát. Žádné táboření na divoko, rozdělávání ohně, tam vlastně není povoleno, takže ten počet osob tam takhle je limitován. Já chodím taky ten W-trek, protože prostě v rámci těch dvou týdnů investovat deset dní do O-treku už je dost. A přiznám se, já mám ráda na tom pohodlíčko, že si tam domluvím erární stany, nemusím si ten stan sebou tahat, beru si jenom spacák, stravuji se už na místě, takže ten W-trek chodím s batohem, který má, řekněme, prostě sedm osm kilo, víc si to užiju. A to si myslím, že je jako hodně pěkné. A výhoda třeba toho treků je v tom, že není ani příliš vysoko. Že se člověk pohybuje v těch výškách do 2000 metrů nad mořem, nebo třeba 1500, takže žádná aklimatizace není potřeba, není potřeba se na nějak speciálně chystat, co se týče výšky, a teplotně je to, jak asi dneska tedy na Jizerce.    A i výstroje vlastně není třeba žádná.     Výstroje, jasně, jo, přesně, žádné mačky, jo, žádné cepíny.    A ten O-trek jsi šla taky, nebo ne?     O-trek jsem nešla, protože prostě ono to vypadá jako práce snů, a já vlastně furt někam jezdím, jako s nějakou skupinkou, s nějakýma lidmi, a nemám úplně časovou kapacitu na to, tam třeba zůstat, a ještě se vrátit na nějaký trek, který bych si chtěla projít. Takže všechny ty moje výpravy začínají většinou někde v El Calafate, tam je ten obrovský pás, ten Perito Moreno, ten jihoamerický ledovec, to je jako taky pecka, jo. Když začneš tím, že přiletíš do Calafate a jedeš na ledovec Perito Moreno, tak tam sbíráš ty popadané brady po zemi, jak se všem to strašně líbí, a pak si každý řekne, no tak teď už asi může domů, a pak vlastně se ti to graduje, jak se posouváš na jih, takže já se pohybuju právě tady v té úrovni od Calafate směrem na jih. Ale já jsem zamluvila tu otázku, ty jsi se na něco ptal, a já jsem se zacyklila. Ledovec Perito Moreno Já už ani nevím, na co jsem si chtěl zeptat, ale k tomu Perito Moreno jsem se chtěl zeptat, jestli to má smysl opravdu jenom vidět na těch pár hodin, nebo třeba si tam dát i trek po tom ledovci. Nevím, jestli jsi to absolvovala někdy?     Neabsolvovala, dělají se třeba treky i z El Chalténu, ten El Chaltén je takový prostě něco, jak se říká Chamonix nebo Špindl, ale má to taky jako strašné kouzlo, jo, ten El Chaltén, je to takový pěkný, že tam prostě chceš.    Hlavně, když jsme si dávali vínko v půl dvanáctý, i po půlnoci, a bylo světlo prostě úplně.     Ano, ještě tím, jak jsi hodně na jihu, tak ten leden, únor, kdy ty dny tam jsou fakt dlouhé, prostě si sedíš, popíjíš si Pisco Sour třeba, nebo jasně argentinská červená vína. Dáš si argentinské červené víno a pak se vrátíš do Čech a teda nic proti českým vínům, ale pak tady to víno vlastně čekáš…    Od té doby nepiju žádná jiná červená vína, než argentinská nebo česká.     No, tak má to něco do sebe. Takže to je další taková přidaná hodnota té Patagonie, nejenom teda příroda, treky, ale i ta kulinářská stránka té věci, tak vína, jo, argentinské steaky, prostě, jo, super v tomhle tom. El Chaltén a Fitz Roy Okay, takže jsme byli v El Chaltén, respektive El Calafate, Perito Moreno a pak se teda blížím asi k El Chalténu a tam vlastně kolik dní tam strávit, aby to dávalo nějaký smysl, tak jsme se tam opravdu viděli ty highlighty?     No my jsme se zacyklili u toho treku přes tenhle ledovec. Takže můj někdy nějaký sen do budoucna je vyrazit z El Chalténu a projít až za Fitz Roy, Fitz Roy asi jsi viděl, že jo, nebo pro ty, co to neznají, ať jsme takový trošku edukativní, klasické, pásmové, masivní věže, které vidíte na těch pohlednicích, tak klasický turistický okruh, tak jednodenní ze Chalténu k Fitz Roy, podíváš se na ty štíty, vracíš se zpátky, ale dá se, já to mám jakože na mapě, právě jít pěšky za ten Fitz Roy, potom projít na jih, už po té Chilske straně, po ledovci a vrátit se do Chalténu, jo. Je to okruh asi taky na 8-10 dní, ale jdeš po ledovci, musíš mít fakt zkušenosti, vybavení, lano, cepíny, mačky, musíš tam stanovat, vařit si na tom ledovci, takže je to už taková hodně vyšší dívčí, ale myslím, že to ještě někdy si takový sen splním.    Jo, ale já se k tomu přece jenom zeptám, protože přece jenom v naší komunitě jsou ti zkušenější lidé, ale i ti míň zkušení a tenhle ten ledovec přece jenom chůze po, řekněme, kvalitním ledovci, pouze na laně, na mačkách, nemusí být tolik technicky obtížná. Je to spíše opravdu o tom to lano mít, kdyby náhodou. Ale mluvila si o cepínu, opravdu tenhle trek vyžaduje i ten cepín, kdyby opravdu náhodou, že to tam je třeba někdy exponovanější, nebo?     Já jsem to nešla, já bych ráda řekla jo, nebo ne, ale nešla jsem to a tím, že jsem to nešla, tak já bych si určitě alespoň nějaký jako skialpový ultra light cepín nabalila. Jo, byla by to pro mě jako zkušenost spíš taková. Doprava v Patagonii    Kdyžtak lokální průvodci, ty tam s nimi nějak spolupracuješ vždycky? Ne, ne.      Všechno jedeš tady sama při sobě.     Vždycky si osvěžím španělštinu, protože se tam jinak než španělsky nedomluvíte.   Taky důležitá věc.     Důležitý point ještě, co je jako strašně efektivní, tak ono je to fakt civilizovaná země, takže celou tu Patagonii projedete místní dopravou. Místní autobusy, které si objednáte i z Čech, nakoupíte přes internet, zarezervuješ si místa, jsou to komfortní autobusy, takové s lehátkovou úpravou, toaleta je uvnitř, takže prostě sedíš, poslechneš si mraky audioknih, přečteš si mraky knížek, protože ty přejezdy ono ta  Patagonie je fakt velká, jo. To se bavíme třeba o území, kdybyste to položili do Evropy,  jak kdybyste jeli z Prahy do Madridu, po zemi. Takže přijíždíš tady tou pampou, takže to, co vidíme tady, tak si představte, že je to stonásobně delší, a ty vlastně jedete tím autobusem a ta krajina. To je strašně vtipné, že ta výhoda těch přejezdů je v tom, že když usneš, na dvě hodiny, tak se probudíš a krajina je stále stejná. Takže o nic nepřijdeš, než jako viděli jste, neviděli jste, tak vidíš jako furt stále ty stejné věci. Ale je to super, že tady se dá krásně pohybovat, bez nutnosti si půjčovat vlastní auto, řešit nějaké taxíky, tak si strašně jako samostatně v tom, aby ses po té Patagonii pohyboval úplně nezávisle na jiných zdrojích, které tam turistický ruch nabízí. Los Glaciares    Super. Zůstaneme ještě v tom parku Los Glaciares, což je ten národní park kolem El Chalténu. Tak jsme zmínili jsme Fitz Roy, což je asi ta nejikoničtější hora nebo skupinka vrcholků a je to velká pecka, hlavně když jsou kolem ty jezera vždycky před ním, takže to mi přijde jako jezera, to mi přijde úplně úžasné, ale je tam ještě jeden takový...     A nechci ti skákat do řeči, ale je tam ještě krásné, jak se ten ledovec láme do těch jezer a teď prostě sedíš u toho jezera, jíš si nějakou svačinu a tam ti prostě plavou ty ledové kry a to je takových padesát odstínů do toho tyrkysu, ta modř, jak to má ty barvy. Jo, to je zase něco, co se těžko popíše nebo třeba na fotkách, ty jako krásné barvy, tak barevný led vlastně v Evropě člověk nemá šanci moc vidět, ale tady to je jako takový diamant, ty krásné, jako tyrkysy, které si plavou v těch jezerech, je to...    Když tě slyším, tak bych se tam hned teleportoval, ale nejraději bych tam byl hned, no dobře…     Prosím vás, to je skupinka z jarní výpravy, jenom projdou kolem…       Projdou kolem nenápadně.       A kdo neskáče, není Čech! Hop, hop, hop, hop!   Děkujeme, děkujeme. ...   Tak, budeme pokračovat.    V téhle oblasti Fitz Roy, je to, jasně jedna ikonická oblast, nebo jedna ikonická věc, kterou vidět, ale je tam ještě jedna, která je velmi vyhlášená, hlavně pro horolezce, kteří mají rádi velké výzvy a tu si myslím, že bychom také měli zmínit.     Myslíš Cerro Torre? Samozřejmě . Myslíš Cerro Torre, jo. Tam jsem taky ještě nelezla.   Ty bys měla, myslím, trošičku jinou licenci, ne?     To bych asi... ne, tak soukromě bych si, že jo, mohla bych si tam zajít na výlet. Hele, nevýhoda té Patagonie je, že je to fakt z ruky, že ten přelet je tam strašně dlouhý a tím pádem to prostě dlouho trvá, že zatím jsem ještě neměla tu kapacitu se tam prostě doletět, zůstat si tam ještě třeba tři, čtyři týdny navíc a ještě se tam vyzobat všechny ty věci, které by tam člověk chtěl. No to je zase taková oblast, kde ta jedna návštěva nestačí a pokud tam jedeš jednou za život, tak ten scénář je poměrně jasně daný. El Chaltén, Ledovec Perito Moreno, Národní park Torres del Paine, Ohňová země a letíš domů a máš prostě sedmnáct dní intenzivního, fakt intenzivního pobytu a právě takové ty radůstky, jako obejít celý ten Fitz Roy a vylézt na Cerro Torre, tak ráda bych, ale zatím prostě nebyl prostor. Vzhledem k tomu, že ještě mám ty děti, které tady tak pobíhají kolem, tak až prostě odrostou, tak si myslím, že si tam jako vyzobu i ty radůstky navíc, které už nebudou součástí nějaké organizované výpravy, ale si tak udělám radost sama.    Jsem přesvědčen, že se to stane a možná tam třeba bude naHoru.tv s tebou, protože zrovna tam točit nějaký rozhovor, to by se nám moc líbilo. Tak hele, nikdy nevíte! Nejvýhodnější lety do Patagonie Super, takže jsme zmínili vlastně to, co vidět, to jsou ty hlavní asi highlighty. A teď mi ještě řekni, jak na ty lety nejvhodnější, přes co je nejlepší létat, ať už řekněme cena výkon, aby to nebylo extrémně natáhnuté na čtyři dny, ale zároveň, aby to bylo cenově rozumné?     Já si myslím, že tady moc není prostor pro nějakou improvizaci, dostat se do Buenos Aires je jako poměrně jednoznačné. Dá se letět z Frankfurtu, dá se letět z Říma, takže nějakým způsobem se dostat vlastně do těchto výletových destinací. Buenos Aires už ty lety zase tak nenavazují, navíc to odlétá z jiného letiště na ty jihovýchodní části Patagonie, takže někdy třeba je fajn i zůstat den v Buenos Aires, je to úplně něco jiného. A i ten let z Buenos Aires, z hlavního města Argentiny, na jih Patagonie, na jih Argentiny, je tři a půl hodiny. Je to obrovské, takže přeletíš ještě do toho jihu Argentiny. A pak je zase fajn, že těch letišť na jihu Argentiny je více, takže tam můžeš přiletět třeba do Calafate a odletět z Ushuaii. Nemusíš se vrátit do výchozího bodu, ale bavíme se o tom, že to třeba 30 hodin strávených prostě takhle na cestě, než opustíš byt a než vystoupíš v Calafate, takže prostě den a něco je jako dost. A cenově, ať se ještě dostaneme k těm letenkám, tak se mi většinou podaří létat za nějakých 25 tisíc korun, všechny lety dohromady až na jih do Patagonie. To je jako krásná cena. Teďka letenky do Nepálu jsem kupovala včera taky za 25 tisíc, takže je to vlastně stejné. Rozpočet    Jedna věc je cena letenek, ale celkově ten rozpočet. Řekněme, nějaké ty tři týdny, vidět všechno, o čem jsme se bavili, a spát, řekněme, ne v luxusu, ale zase ne ve svém stanu, nějaká taková ta zlatá střední cesta.     Tak prosím, jako stan zas, můžeš spát i někde v apartmánu v Ushuaii, nemusíme někde stanovat na pláži. Argentina nemá úplně stabilní politickou situaci a je tam extrémní inflace. Ta inflace už je dokonce taková, že když přistanete plácnu 15. hodina na letišti a měníte si za ty argentinské pesa, tak dostáváte třeba za 1 dolar 800 těch argentinských pesos, ale o dva týdny později už za 1 dolar dostanete třeba 1500 argentinských pesos. Neustále to strašně stoupá a Argentinci vlastně už si dělají legraci, že když jdou kupovat auto, že chodí s igelitkama, protože těch peněz je tolik, že už to nejsou schopni ani zaplatit. Ale pořád, ať se dostaneme k nějakému finančnímu odhadu, ty ceny jsou zhruba stejné jako třeba u nás nebo někde v Itálii. Takže není to nějaký extrém, typu Švýcarsko, Island, ale není to nějaká zase low-cost cena. Co je třeba strašně levné, tak je víno.      Půl litru vína stojí stejně jako sedmička piva. Ale jakého vína, že jo!     Promiň, počkej, půl litru piva stojí stejně jako sedmička červeného vína, ale jakého vína? Skvělého vína. Skvělého vína.     Já jsem začala abstinovat, už půl roku abstinuju, takže už nejsem úplně takový ten vinař, ale víno je tam prostě strašně levné, pečivo stojí stejně, čerstvé ovoce stojí stejně, takže kafe je tam taky plus mínus těch 50 Kč v kavárně, takže není to nějaký extrém, že v podstatě pokud bys jel na dva týdny do Itálie, tak si ten stejný obnos peněz vezmeš i na dva týdny do Argentiny. I co se týče toho ubytování, že i ty ceny, 500-600 Kč za nějaký nocleh, někde v nějakém penzionku, bez snídaně, je takové jako optimum, pěkné. Já třeba tím, že jezdím se s kamarády, tak si rovnou domluvím třeba apartmán, celý apartmánový dům, že tam máme tři, čtyři pokoje, kuchyňku, buď si zajdeme na večeři, nebo si uvaříme, takže když třeba cestujete i rodinka, nebo parta kamarádů, tak se dá celkem bydlet efektivně a ne moc draze. Co je teda finanční darda, tak je ten Národní park Torres del Paine. Jedna noc… tak ty to vidíš.    Takhle, vstup je jenom 100 dolarů, jestli si vzpomínám.     Vstup je 100 dolarů, přesně, a teď jedna noc na tom tábořišti, když si nechceš tahat vlastní stan, tak se bavíme třeba o ceně jako 150 dolarů za osobu a noc v místním stanu.     No.     To je jako slušná pálka.    A jestli si dobře pamatuju, tak ta refuge nejblíž vlastně těm třem vrcholům, tak tam to bylo úplně, já jsem čuměl, 200 dolarů na noc, nebo něco takového. Opravdu úplně brutálně moc, muselo se to bookovat fakt půl roku dopředu, takže to je důležité také zmínit.     Já když letím v lednu, a to je jako dobrý point ještě, já když odlétám vždycky v lednu, tak bookuju už třeba někdy v květnu, čili těch 8-9 měsíců předem. A když se otevřou ty rezervace, tak jako sedím, já si připadám jak matka, když hlásí dítě do Sokola na kroužek, že prostě sedíš a děláš jako upload, upload, upload té stránky, kdy tam naskočí ty rezervace. Teď to tam prostě naskočí, hned to musíš zaplatit ještě navíc, takže to není rezervace, kterou bys zaplatil za 10 měsíců. Musíš mít předem jasno, kdy přesně v tom parku budeš, zaplatíš ty rezervace a máš tu jistotu, že bydlíš. A teďka ty kempy, to je jako taky ještě organizačně zajímavé, spravuje více společností, takže není jedna platforma, kde by se ty kempy všichni zarezervovali najednou, ale některé kempy spravuje jedna společnost a některé druhá společnost, takže je to taková loterie. Zamluvíš ten kemp, pak zjistíš, že druhý kemp už má obsazeno, takže tam ten zrušíš, o den to posuneš, zamluvíš ten, ten ti to zase zruší a tak je to takový...    Adrenalinový .     Velmi adrenalinový, ano.    Dobře, super.  Na co nezapomenout Úplně poslední otázka, co si vzít vlastně s sebou? A teď nemyslím výstroj, o té jsme se bavili, ale spíše z těch standartnějších věcí. Mě napadne jednoznačně větrovka nějaká goráčovka, nebo něco takového, protože ten fičák, co jsem tam někdy zažil, tak je docela brutální a opravdu to mě napadá jako jedna taková důležitá věc. Co dál? Někdo, kde se mnou tam právě letěl v lednu, tak mi poslal nějaké video a ptal se: “hele, ale takhle tam nefouká, že?”, a já na to, že tohle je ještě jen takový váneček, tam fouká mnohem víc. A jasně, strašně rychle se tam mění počasí, takže goráč, nohy, tělo, totálně goráč. Já třeba vozím nepromokavý batoh, to se mi hrozně osvědčilo, že fakt nemusím furt řešit tu pláštěnku, někde ti to zateče, věci ti promoknou, takže radši volím těžší batoh, který je fakt kompletně nepromokavý. Jinak z jídla, nemá smysl tahat si jídlo, ani vlastně do Chile nemůžeš si dovézt jídlo, tím, že je tam podzemní přesun, Chile, Argentina, tak to na celnici všechno vybalíš a oni ti jídlo zabaví. Takže jídlo naopak vůbec a není třeba nutné tahat ani powerbanku, všude tam dobiješ. Spacák, taky ti stačí do nějakých plus pětínek. Asi je to standard, hlavně bych zdůraznila ty nepromokavé věci a na brýle třeba šňůrku. Už jsem zažila pár lidí, kterým v tom větru odletěly brýle, taková blbost. Já mám šňůrku, kterou to přikotvíš, ať ti ty brýle neodletí. Super, parádní tipy. Já se tam vlastně strašně těším človeče už zase. Za dva roky, ale už teďka se na to těším. Super, moc díky za všechno!      To byla příjemná procházka a děkuji za rozhovor, že jste si mě takhle odchytli.   Určitě se ještě uvidíme tamhle na Peakfestu. Díky moc.    Tak jo, my děkujeme ještě jednou Marušce a díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Doufáme, že vás to bavilo. Určitě budeme rádi, když nás budete sledovat, ať už na sociálních sítích Facebook, Instagram, budete nás odebírat na YouTube. Můžete nás sledovat, respektive odebírat i na Spotify, ať vám nic neunikne z našeho obsahu. Díky partnerům, hlavnímu partnerovi Salewě, partnerovi BrainMarket a někdy příště na viděnou! Mějte se, ahoj!

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Martin Kalný, šumavský rodák, je fotograf, který společně s manželkou Aničkou založil oblíbený projekt Fotíme Šumavu. Tento projekt sdružuje nejen jejich vlastní fotografie Šumavy, ale také snímky od dalších fotografů, kteří zachycují krásu tohoto jedinečného regionu. Co vše v rozhovoru s Martinem zaznělo? 3:07 Inspirace k založení projektu 5:03 Zajímavá místa na Šumavě 6:45 Život na Šumavě 10:26 Východy slunce v létě vs. v zimě 12:21 V čem tě Šumava oslovuje nejvíc? 14:05 Kam na Šumavě? 14:58 Osobnosti Šumavy 16:25 Zajímavé projekty 20:01 Děti a venkov 21:14 Co Martinovi hory dávají a daly Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Naším hlavním partnerem je ryzí horská značka Salewa‬, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Partnerem naHoru.tv   je také BrainMarket ‬ . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Nakoupíte tam například kvalitní zinek  v kombinaci s kurkumou, která zlepšuje jeho vstřebávání. Více o jejich produktech se dočtete v článku . Technickým partnerem naHoru.tv   je značka Lowepro , která vyrábí brašny a batohy pro profesionální i amatérské fotografy a kameramany. Rozhovor jsme natáčeli na Šumavě v Prášilském ráji . Seriál Zmizelá Šumava najdete zde . Jedlý park a mini ZOO Pastvina Šumava najdete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem. Šumavský fotograf Martin Kalný Společně s manželkou Aničkou stojí za populárním projektem Fotíme Šumavu, který najdete jak na webu, tak na Instagramu nebo Facebooku. Sami fotí, ale zveřejňují také snímky Šumavy od jiných fotografů. Naším hostem v Prášilském ráji je fotograf Martin Kalný. Martine, ahoj.   Ahoj, Lukáši. Děkuji za pozvání. Martine, z tvého blogu je patrné, že často vstáváš na východ slunce. Tak mě zajímá, jak často se stane, že to zaklapneš a spíš dál?   Myslím si, že poslední dva a půl roku se to nestalo a dalších dva a půl roku se to už vůbec nestane, protože máme děcko a naše děcko je pro mě motivátorem toho, abych takhle brzy vstával. Zkrátka nespí jednoduše. A co se týče toho života před tím, než to děcko bylo, tak pro mě ty východy a vstávání nikdy nebyly problém. A jsem ten typ, který radši večer, když je západ slunce v létě, tak sedí někde s kamarády u ohně a popíjíme pivo a tak. Takže východy snazší.    Já bych s tebou Martine rád probral celou řadu oblastí, ve kterých mi připadá, že máš unikátní pohled, protože neřešíš pouze, řekněme, aspekt jako fotky, ale prostě celý řady projektů, míst, lokací a tak dále. Ale než k tomu půjdeme, tak ty seš původně ze Šumavy, pak jsi byl dlouho v Praze a pak ses zase vrátil zpět. Proč jsi nezůstal ve Velkém městě? Čím tě Šumava přitáhla?   Myslím si, že to všechno asi přinesl COVID, protože tehdy jsme se v rámci COVIDu vrátili z Prahy zpátky sem. Přičemž v COVIDu se ukázalo, že co se týče práce, jsme schopni pracovat odkudkoli. Moje práce je taková, že mi to jak zaměstnavatel, tak i obsah té práce umožňuje. Já dneska do Prahy dojíždím třikrát týdně v průměru, což si myslím, že se dá zvládnout. Přijde mi to jako fér kompromis vůči tomu žít stále na Šumavě.    Je zajímavé, že tvoje první tetování, jak jsme se bavili před rozhovorem, mělo motiv Šumavy. Takže to poukazuje na to, že jsi opravdový srdcař?      Je to tak.   Co tam bylo? Je tam Luzenský potok, hora Luzný, což je náš nejoblíbenější vrchol. Je tam osoba, nechci říkat, že jsem to já, možná jsem to já, která fotí a měla by to být celoživotní vzpomínka na to, co jsem jako mladý dělal. Takže motiv byl jasný.    Takže to je jedno z těch tetování, které se dobře vysvětluje i na konci života.      Tak.   Vysvětloval jsem to doma, na začátku se to moc nesetkalo s pochopením, ale jsme za tím dávno. Inspirace k založení projektu    V rámci blogu FotímeŠumavu.cz máte popis, teda mnoha osobností, lidí, projektů, již jsem to zmiňoval, které jsou na Šumavě a stojí za to prozkoumat. Co tě na začátku inspirovalo k této formě objevování prostředí, nebo těch hor?   Já si myslím, že to všechno začalo ve chvíli, kdy jsem si při fotbale přivodil úraz kolene. Byla přede mnou velká operace, plastika, a měla následovat zhruba osm měsíců nějaké rekonvalescence, kdy jsem tušil, že budu pravděpodobně ležet doma a nebudu mít do čeho píchnout. Myslím si, že mým problémem je to, že jsem trošku hyperaktivní, takže jsem začal přemýšlet, vymýšlet. V daném momentě jsem asi sledoval na Facebooku stránku, nebo skupinu Toulky Šumavou, kde, řekněme, jsou desítky tisíců lidí dneska. Bylo tam spousta lidí, kteří chodili na zajímavá místa, fotili je a podobně. A já jsem si říkal, že by bylo fajn vytvořit na Instagramu prostor, kam bych tyhle lidi sdílel a tu jejich práci nějakým způsobem dával v jeden objekt a to krásno spojil. A to se i stalo. No a to ostatní prostě během těch sedmi, osmi let, co to je, je jako vývoj. Takže pak jsem říkal, v určitý moment člověk dojde na konec toho původního plánu a je třeba to něčím oživit. A vlastně v loni od ledna jsem dělal takový jako měsíčník, kdy jsem si fakt každý měsíc vytipoval někoho z předhůří Šumavy řekněme, protože tam je mi to bližší a s ním jsem vždycky natočil nějaký jako spot, blog a něco málo jsme sepsali a ukazovali jsme šikovný lidi, šikovný řemesla a ukazovali podobné projekty prostě, které za to stojí.    Zajímavá místa na Šumavě Zaregistroval jsem, že tam byla vlastně Lucka Kutrová, se kterou jsme natáčeli rozhovor . To byl hezký případ, hezký trek. Co tak, jako kdybys měl vlastně člověku, který Šumavu moc nezná, což teda jsem já a vlastně velká část našeho štábu, my jsme spíš orientovaný vlastně směr Beskydy, jako úplně původně, tam odtud pocházíme. Tak kdybys měl člověku, který tu Šumavu moc nezná, jako nějakým způsobem přiblížit fajn místa, fajn lidi, co tě tak jako napadá?   A mně vlastně přijde super, kamkoliv člověk jede, aby nejel úplně na ta mega turistická místa, typu pojedu do Prahy, tak chci na Karlův most, tak chci na Orloj. Já tohle přirovnám u nás k jedu na Šumavu, tak pojedu na Modravu a nevím, na Železnou Rudu, na Špičák. Mně přijde super jít trošku tou druhou stranou a zeptat se třeba někoho lokálního a vyrazit na ta místa, kde člověk se úplně nestřetne s tím turismem a nebude prostě mít problém, kde zaparkovat a nebude stát ve frontách na jídlo a tak, ale fakt zažije tu Šumavu, kde bude sám, kde mu vypadne signál a myslím si, že to je nepřenesitelný zážitek. Život na Šumavě Když jsme si psali před rozhovorem, tak ty jsi v tom textu zmínil, že Šumava je unikátní a dokud to člověk nežije, nikdy to asi nepochopí. Můžeš to zkusit nějak rozvést, co pro tebe v tomhle ohledu Šumava znamená, v čem je to tady specificky jiné?   Těžká otázka. Já si myslím, že jakmile to člověk žije a je tady, tak pozná ty podmínky. Můžeš mít jakoukoliv předpověď počasí, ale jakmile se vydáš někam na hřeben na tisíc metrů, tak to s tou předpovědí nemá nic společného. Vždycky se tam odehraje něco jiného, co jsi nečekal, vždycky tě to překvapí. Stejně tak poslední týden, kdy tady byly mrazy mínus deset, mínus třináct, tak já jsem byl fotit východ slunce na Filipově Huti a chytrý telefon mi hlásil, že pocitová teplota je mínus dvacet tři a já měl pocit, že pocitová teplota je mínus třicet. Já jsem nebyl schopen vytáhnout ruce z kapsy. Když se pak člověk zamyslí nad tím, jak to tady bylo historicky, po válce a podobně, tak představa toho žití tady a toho bytí a toho, jak to lidi před náma zvládli, je fakt neskutečná. Takže si myslím, že i část toho si odnášíme do dnešní doby. Samozřejmě je to lehčí, ale ten zážitek z toho musí být fakt brutální, být fakt jako člověk žijící tady v centrální Šumavě.    Mě vlastně strašně zajímá obecně ta historie těch míst, třeba i obecně hor, protože ten život musel být fakt jako nesmírně jiný, jako nesmírně složitý. Máš v tomhle nějaké třeba zdroje nebo nějaké spisovatele, lidi, kteří tě v tomhle inspirují, kteří ti třeba víc poukázali na to, jak ten život tady mohl dřív vypadat?   Já si myslím, že nejlepší zdroj, asi aktuálně i v digitální podobě, je seriál Zaniklá Šumava s panem Emilem Kintzlem. A ten je dneska dostupný i v Mapy.cz , takže pokud se sem vydá laik, člověk, který na Šumavě ještě nikdy nebyl a bude si plánovat trasu přes Mapy.cz , tak je schopen si pustit i na některých lokacích jako přímo video a vlastně z toho seriálu Zaniklá Šumava nasát atmosféru a vyrazit.     Tak to dáme odkaz pod video.    A to je jako projekt nějakého jednotlivce nebo?   Já si myslím, že Emil Kintzl je takový největší šumavský ambassador. On teda vloni na konci roku měl nehodu na lyžích a už mezi námi není. Nicméně ten seriál fakt je dobrý, stojí to za to a právě popisuje tam řadu těch zaniklých obcí, typu když se tady podívám směrem před nás, tak si vybavím zaniklou obec Keply, což pro mě do dneška je fakt jako místo, kam se rád vracím. Jezdím tam a neumím si představit, že tam vlastně, pokud to dobře říkám, bylo okolo sto baráků.     A potom všem už je..   Všechno je pryč.    Jak jsi teď zmínil ještě těch, se k tomu na chvilku vrátím, těch mínus 23 stupňů, východ slunce, tak ty jsi snad každý víkend na východu slunce, ne?   Tak vypadá to, co je na sítích, není jako realita. Sítě mají být hezké, ale jo, teďka se mi podařilo fakt od podzimu po dnešní den, já nevím, deset jich asi nastřádat. Samozřejmě tím, že dneska bydlíme v podhůří, bydlíme na Horažďovicku, tak já vyrážím i tam poznávat nová místa a snažím se to kombinovat třeba s tím, že vylítnu někde dronem, zjistím, hele tady to je hezké, tam bych mohl jít další den a většinou to stihnu, než se mi zbytek rodiny vyleze z postele, takže já se zase potom jako včas vrátím.     Takže se to dá. Východy slunce v létě vs. v zimě    Jaký je vlastně rozdíl zima versus léto, východy? Je tam rozdíl, je to rozdíl z pohledu světla a podobně?   Za mě jednoznačně vede zima a to ze dvou důvodů. Pro mě jako pro člověka, který rád fotí, jsou to hezčí barvy, to nebe je fakt jako zajímavější a samozřejmě, když na Šumavě fotíš metr, metr dva sněhu, tak to vypadá líp, než když fotíš vypálenou trávu. A druhá věc je čas. Jako když půjdu fotit východ v létě, tak to abych ve tři hodiny někde dorazil, zaparkoval a pak vyšel. To jsme v drtivé většině případů řešili tím, že jsme každé léto na konci července spali na Luzném v horské chatě a ve čtyři ráno jsme si dali budíka a těch 150 metrů na tu špičku toho Luzného vylezli a zabalení v dece jsme sledovali východ slunce. Což bylo samozřejmě super, ale za mě fakt vede ta zima.    Já jsem vůbec nevěděl, že je jiné nebe. Je to jiné, jo?   Hele, čím větší mráz, tak mám pocit, že to nebe takové jako zarůžovělé, fialové těsně před tím, než sluníčko vyleze a vlastně se to odráží na ten sníh, což fakt jako ve finále vytváří zajímavou atmosféru. Spousta lidí tvrdí většinou, že to pak je photoshop, ale když tomu dodám jako video, tak se střetnu s realitou a nechápou to. V čem tě Šumava oslovuje nejvíc? Ty jsi taky procestoval, navštívil jsi i jiná pohoří. Je něco, v čem tě Šumava, řekněme oslovuje nejvíc? Protože o každém regionu se dá říct, že je unikátní a určitě je každý unikátní, ale jestli je vlastně něco, co ty opravdu nacházíš fakt jako, že je unikátní tady pro tohle prostředí?   Možná budu trošku morbidní a řeknu to jinak než kdokoliv jiný, ale mně přijde super, nebo super, to se nehodí to slovíčko, ale přijde mi zajímavé vlastně to, co tady napáchal Kyrill. To, že se dneska procházím po hřebenovkách, půjdu tady na Poledník, nebo pojedu fakt na ten Plechý, kde jsme byli poslední víkend, tak pro mě ty holé stromy a ty špičky, ty sirky znamenají něco unikátního. A když se pak člověk koukne zpětně na to, jak to tam vypadalo a jak to vypadá dnes, tak si myslím, že je to, co Šumavu odděluje od těch ostatních pohoří a částí koutů Čech. Nicméně, ještě druhá věc, která mě napadá, na Šumavě se fakt můžeš zatoulat a jít, pokud ti to samozřejmě regule a pravidla dovolují, jít fakt jako rovně. A to si myslím, že je to nejzajímavější a nejsvobodnější, co tady můžeš praktikovat a dělat. A pak možná najdeš ten pravý rozdíl oproti tomu, když jdeš v Krkonoších nebo třeba v Beskydech. Jo a musím říct, poslední půl rok se mi podařilo poznat Český les a to je pro mě taky velký unikát. Tam vnímám velkou samotu, velkou svobodu a vlastně to, že tam je daleko více listnatých stromů, než tady, tak z toho vytváří úplně jinou zemi. Ačkoliv jsme na sebe napojeni.    Kam na Šumavě? Když budeme konkrétní, pokud jde o místa, tak neznám Šumavu. Kam bys mi doporučil jet?   Myslím si, že sedíme na správném místě. Pro mě Prášilsko a Modravsko jsou výstupy do centrální Šumavy, která pro mě fakt je jako nejhezčí. Samozřejmě Železnorudsko nabízí asi turisticky nejvíc. To samé asi jih, Lipensko a podobně, ale co se týče té pravé Šumavy a té přírody a té divočiny, tak pro mě to je tady. Takže pojďme se bavit Prášilsko, Polom, Ždánidla, Poledník, přes Zelenou horu až na Modravu. A pak samozřejmě Březník, Roklany, Luzný. To jsou pro mě taková zásadní místa, kde fakt ta místa navštěvuji opakovaně a je mi tam nejlíp. Osobnosti Šumavy   Vím, že nejsi historik, ale tím, že jsi tady nějakým způsobem napojený, poznáváš tady lidi. Když zmíníme třeba nějakou historii, jsou tam nějaké osobnosti, lidi, příběhy, které se ti vybaví?   Tak asi se všem vybaví král Šumavy, ať už v televizní podobě nebo v knižní. To si myslím, že je osobnost, která stojí za zmínku. A pak to asi bude Emil Kintzl, jehož jméno tady už padlo. To je fakt osobnost, která to mapovala celý svůj život a po něm samozřejmě zůstalo spousta materiálů. Určitě to bude Karel Klostermann. Vlastně spisovatel a člověk, který chodil na místa, kde se usadil a psal. A to jsme v jeho knížkách dneska schopni nasávat. Vlastně spousta lidí to motivuje k tomu ty místa potom navštěvovat. Nehledě na to, že dneska je tady velká Klostermannova stezka, která tu historii mapuje a která vlastně nás vzdělává. Zajímavé projekty Když jsme si psali, já jsem se tě ptal na nějaké zajímavé místa, projekty, tak mohl bys zmínit nějaký konkrétní, na který stojí za to se podívat, ať už tam zajet fyzicky nebo se mrknout na ně na sítích?   Já si myslím, že jednoznačně to bude projekt We Love Šumava, kde vlastně Richard Brož je člověkem, který tady pro tu Šumavu aktuálně dělá asi nejvíc, což jsme všichni schopni vidět na jeho profilu. Dělá dobročinné akce, dělá sbírky, sázejí stromy a tak dále. Takže to za mě určitě číslo jedna, na co se podívat. A když se pak podívám třeba na jednotlivce, na projekty kamarádů a podobně, tak mě napadá Karkys, Radek, kameraman, který cestuje  jak po světě, teď třeba točí hodně v Africe, tak i tady na Šumavě, kde se už dva roky snaží chytit vlka a natočit ho. Má tady spousta fotopastí, ze kterých sdílí záznamy a samozřejmě ten jeho den, který třeba je schopen natočit a ukázat nám ho, tak je něco neskutečnýho. Ten kluk fakt ve dvě ráno vstane, schová se do maskovací sítě, opře se někde o strom a v 6 večer tam odsaď odejde a odnese si neuvěřitelný záběry, ať už rysa, ať už třeba nějakého ptactva a tak dále. Takže tohle je profil, který určitě na to stojí. Asi se vrátím trošku do předhůří k nám, zmíním Pastvina Šumava, což je fakt obrovská louka, kde jeden kamarád má celou řadu domácích zvířat, má tam i třeba lamy a podobně a snaží se tam z té zeleniny, kterou tam třeba vypěstují, rovnou dělat vlastně pohoštění pro hosty a během roku je tam spousta akcí pro děti, takže třeba pro nás je to teďka dost žhavý téma doma a je nám tam hezky.    Super, super. Díky za tipy, dáme vám odkazy pod video. Zmínil jsi vlka. Máš ty nějakou ambici, sen tímto směrem nebo je to příliš obtížně naplnitelný sen?   Mně to přijde super vlastně jako projekt na důchod. Tam má člověk potom spousta času a takže tam se možná jako v tom vidím. Nicméně já jsem na vlka jednou málem narazil. Právě jsem si dopisoval tady s Karkysem a šel jsem na sněžnicích přes Cikánskou slať na Březník, což je trošku jako zimě složitější záležitost. Nebylo úplně super počasí, občas taková bílá tma, čekal jsem kdy začne sněhová bouře a do toho přede mnou taková divná stopa, chlupy, krev, tak jsem mu to posílal, fotil a on mi říkal ty bláho před tebou je vlk. Tak jsem se otočil na místě a šel jsem zpátky. Ačkoliv vím, že vlk se asi jako bojí člověka, tak v tu chvíli jsem se bál já.    Já jsem se na to právě chtěl zeptat, protože víme a říká se to, že to je to stejné co s medvědy a s jinými divokými zvířaty, že oni mají vlastně větší strach z tebe než ty z nich, ale pud sebezáchovy zafungoval a otočil ses jo?   Já měl na zádech docela naloženo, asi čtyři objektivy, dva foťáky, stativ, do toho sněžnice, hůlky, nějaký pití a já jsem se jako fakt bořil. A v jednu chvíli na tý Cikánský slaťi ti vypadne i signál, takže tyhle tři faktory mě donutili se otočit a vrátit se. Měl jsi reálnou obavu, že by tě ten vlk mohl napadnout?   Zpětně asi ne, v ten daný moment určitě.     Jasně, jasně. Děti a venkov   Párkrát jsi zmínil dítě, nebo jako děti. Napadá mě téma děti a venkov.     Někde jsi o tom psal, nebo někde jsem to zaregistroval.    Jakou měrou se třeba to, že zůstáváte vlastně na Šumavě nebo v předhůří a nevracíte se do velkoměsta? Jak moc do toho vstupuje dítě? Tak jednoznačně to byl ten hlavní faktor toho, proč jsme se vrátili a odstěhovali zpátky. Ať už kvůli zázemí, babičkám, možnosti pohlídání, tak samozřejmě i cena nemovitosti a podobně. Ale myslím si, že i vlastně z druhé strany, když to vezmu, to dítě dostane tady nějaký základ a má tu možnost pak třeba v uvozovkách vycestovat, odstěhovat se do Plzně, z Plzně třeba do Prahy a z té Prahy pak dál do světa. A to mi přijde v tom, jak je život krátký, o dost zajímavější, než rovnou být v Praze, kde má člověk jako všechno a nechci to nějak zpochybňovat, ale myslím si, že my odsud si těch věcí vážíme mnohem víc, protože jsou nám méně dostupný.     Co Martinovi hory dávají a daly? Žiješ vlastně v horách nebo v předhůří, ale pohybuješ se tady často. Co ti hory dávají a daly?     Myslím si, že svobodu.   Covid to asi ukázal nejvíc. Člověk, když potřebuje vyčistit si hlavu a u mě zejména z důvodu práce a celého týdenního vypětí, tak pro mě to, že v sobotu ráno vstanu a nemusím jít pracovat a můžu vypadnout do lesa, je fakt neskutečný přísun energie a radosti a svobody. Tak Martine, díky za rozhovor, ať se dále daří a děkujeme za propojení tady s Prášilským rájem.   Super, moc děkuji, že jste dorazili a díky za pozvání. Díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Pokud se vám naHoru.tv líbí, tak nás nezapomeňte odebírat na YouTube a taky děkujeme našim partnerům, kterými jsou Salewa, BrainMarket.cz a Lowepro.     Mějte se hezky, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Jiří Chvojka je lékař intenzivní medicíny, který létá s vojenským vrtulníkem Letecké záchranné služby v Plzni. Zasahuje často v horských oblastech jako jsou Šumava nebo Klínovec. Slouží také na urgentním příjmu ve Fakultní nemocnici v Plzni a je to člověk, co nás může zachránit, když se dostaneme do seriózních potíží během našich horských výstupů. Vyučuje také na lékařské fakultě vnitřní lékařství a intenzivní medicínu a je držitelem mezinárodního diplomu horské medicíny a také lektor kurzů horské medicíny, ale také snímky od dalších fotografů, kteří zachycují krásu tohoto jedinečného regionu. Co vše v rozhovoru s Jirkou zaznělo? 1:45 Co Jirku přivedlo k horské a letecké medicíně 3:03 Běžný den u letecké záchranné služby 7:33 Počet a délka letů 10:52 Problémy (na horách), které řeší 15:24 Spolupráce s dalšími složkami 23:27 Vybavení vrtulníku 28:11 Jak získat specializaci na LZS 31:10 Horská medicína 35:36 Aplikace Záchranka 41:33 Jirka a hory Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Naším hlavním partnerem je ryzí horská značka ‪ Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Partnerem naHoru.tv  je také BrainMarket ‬ . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Pokud si nevíte rady s výběrem, koukněte na článek  u nás na webu. Technickým partnerem naHoru.tv  je značka Lowepro , která vyrábí brašny a batohy pro profesionální i amatérské fotografy a kameramany. Rozhovor jsme natáčeli na Šumavě v Prášilském ráji . O systému first responderů v Plzeňském kraji se dočtete více zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Textová verze bude doplněna...

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Matěj Bernát je český horolezec, skialpinista, trailový běžec a zubař, který jako první Čech a třetí nejmladší muž dokončil projekt 82 × 4000, což znamená, že vystoupil na všechny alpské čtyřtisícové vrcholy. Překonal také v rekordním čase legendární Gipsyho přechod Vysokých Tater na skialpech. Spolu s Markem Holečkem je autorem prvovýstupu na himalájský vrchol Sura Peak, který patří mezi nejhodnotnější vysokohorské výstupy roku 2023. Co vše v rozhovoru s Matějem zaznělo? 3:44 Nejtěžší a nejlehčí alpské čtyřtisícovky 7:54 Sura Peak s Markem Holečkem 9:53 Matějův postoj k riziku 13:20 Manaslu na skialpech 15:55 Další osmitisícovky 17:33 Přechod Vlada “Gypsiho” Tatarky v Tatrách 21:50 Trailový běh 23:57 Sherpa Rallye 26:35 Obchod Mountain Squat 30:50 Nadační fond KRTEK 33:31 Co Matějovi hory dávají a daly Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Naším hlavním partnerem je ryzí horská značka ‪ Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Partnerem naHoru.tv  je také BrainMarket ‬ . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Pokud si nevíte rady s výběrem, koukněte na článek  u nás na webu. Nadační fond dětské onkologie KRTEK můžete podpořit zde . Tipy na alpské čtyřtisícovky od Matěje: Monte Rosa (přechod), Gran Paradiso. Vše o Matějovo projektech najdete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Textová verze bude doplněna...

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Honza Kopka je extrémní biker a zakladatel 1000 Miles Adventure ‬ , non-stop závodu bez zajištění napříč Česko-Slovenskem. S Honzou jsme v tomto rozhovoru extra probrali vše ohledně závodů 1000 Miles, od různých tras a variant tohoto závodu, přes vliv počasí na obtížnost závodu a rekordy na trase, až po plány na letošní a budoucí ročníky Mílí. Co vše v roz hovoru s Honzou zaznělo? 1:06 1000 Miles Adventure 2024 2:58 Severní a jižní trasa 6:25 Vliv počasí na obtížnost závodu 8:14 Elita vs. hobbíci 11:00 2020 Mil 15:30 Plány na rok 2025 Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : YouTube Music verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv je horská značka Salewa, která si aktuálně i pro posluchače našeho podcastu připravila horský kemp ve Vysokých Tatrách, se zaměřením na skialpinismus! Během Salewa Tatry Campusu si čtyři výherci užijí tři dny plné skialpu pod dohledem horského vůdce v okolí Zamkovského chaty. Salewa výhercům hradí: ubytování s polopenzí, nové kalhoty a bundu z kolekce Sella Free, služby horského vůdce. Stačí se jen přihlásit a čekat, jestli se na vás usměje štěstí! Více info najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket.cz . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Pokud si nevíte rady s výběrem, koukněte na tento článek u nás na webu. Partnerem rozhovoru je také stylové ubytování Panský dům a Pyramida  na Jizerce. Vše o závodech 1000 Miles Adventure najdete na jejich webu zde . Klasický rozhovor s Honzou najdete zde . Rozhovor s vítězem závodu 2020 Mil Milanem Hanykem najdete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem . ( Přepis byl vygenerován automaticky, takže se v něm mohou objevit drobné nepřesnosti – děkujeme za pochopení!) Vše o závodech 1000 Miles se zakladatelem Honzou Kopkou Našimi partnery jsou renomovaná horská značka Salewa, výrobce doplňků stravy BrainMarket a stylové ubytování Panský dům a Pyramida na Jizerce. Ahoj, jsme na Jizerce, v Jizerských horách, překvapivě A včera náhodou jsme tady potkali starého známého, Honzu Kopku, ultra cyklistu. Pro ty věrné fanoušky, myslím, že byste ho měli znát, protože rozhovor s Honzou jsme dělali někdy, tuším, že to je čtyři roky dozadu na Brádlerkách a bylo to super zajímavé, tak jsme si říkali, že Honzu bychom mohli zase trošičku vyzpovídat o aktualitách. Honzo, ahoj, čau. Ahoj. Koukám, že jsi zdravý.   Jsem zdravý. Koukám, že máš ortézu, jo? Zánět šlach, ale to tak někdy bývá z přetížení.    Jo, já mám tenisový loket, takže to je nádherná pravačka, čau.    Takže nádhera, ok, tak když pomineme to zranění, tak jak se daří aktuálně?     Krásně, i s tím zraněním se daří skvěle, takže... Jezdit, jezdit jde. Jo, nijak mě to neomezuje, zase až tak, takže... 1000 Miles Adventure 2024  Já bych chtěl ten rozhovor trošičku teď směřovat k letošním Milím, které proběhly přibližně, nevím, měsíc, měsíc a půl dozadu a vlastně ty Míle jsou určitě zajímavý v tom, že ty jsi snad poprvé je nejel, jestli se nepletu.     Takže se na tu trasu mohl vydat jako závodník, takže jsem to jel jako závod, samozřejmě zároveň to pro mě byla služební cesta, kdy jsem si kontroloval tu trasu, jednotlivé úseky, jak na sebe navazují, jestli tam nejsou po sobě moc těžká místa, jako mezi kterými by bylo potřeba dát odpočinek, nebo jestli naopak jako taková ta nudná místa, jako jestli zase to netrvá moc dlouho, aby se tam něco zařadilo. Takže šestkrát po sobě jsem to takhle mohl jet, bylo to fajn, jsem se svezl, i jsem si zazávodil, i jsem si tam odvedl kus své práce, ale letos té práce bylo hodně, jezdí se už vlastně poslední čtyři roky dvě trasy, severní a jižní trasa, start je stejný, cíl je stejný, takže se odstartuje, ty trasy jsou na kilometr stejně dlouhé, přibližně stejné převýšení, takže vlastně i průběhy, i ten průběh na té trase, i ten čas na té trase těch závodníků je přibližně stejný, takže to je fajn, akorát, že s tím je daleko víc práce, takže už je to takový větší cirkus. A ty pracovní povinnosti mi nedovolily tentokrát odstartovat s těmi závodníky a zajišťoval jsem jednu celou tu jižní trasu, samozřejmě Martin Šíma, který je hlavní organizátor, tak ten zajišťoval severní trasu, takže byla organizační práce, která mi nedovolila si vstoupit na start. Severní a jižní trasa  Rozumím, akorát Míle zná hodně lidí, ale ne každý zná úplně ty detaily, to znamená severní a jižní trasa, a ty si můžeš vybrat, na kterou pojedeš, nebo jak to je myšlené přesně, sečte ty a vítěz je jenom jeden?     Vítěz je, každá trasa má, takhle, já začnu od začátku, jsou dvě trasy, na každou trasu je limit 150 lidí, to znamená, spustí se přihlašování, každý se přihlašuje na jakou trasu chce, kterou si vybral, pokud se nějaká trasa naplní dříve ten limit, tak ti, co jsou nad limit v tom pořadí ještě, tak se jim nabídne ta druhá trasa, buď to využijí, nebo ne, a když to nevyužijí, tak se tam nasunou náhradníci, nebo ti, co jsou v pořadí, takže na každé trase potom startuje 150 lidí. Není to tak, že na startu je 300 lidí a každý si jede, kudy chce, už dopředu je určené, kdo jakou trasu jede. Takže to je jedna věc, samozřejmě může se udělat, a teď ty výsledky. Výsledky jsou takové, že každá trasa má svého vítěze a posledního, ale zároveň samozřejmě my to pak dáme dohromady a samozřejmě je to i takový trošku nepsaný boj a je to jakoby úplně neoficiální, ale my i sledujeme, která z těch tras vyhraje. A myslím si, že je to taková trošku prestiž i mezi těma trasama. Je to nesrovnatelné, v podstatě na každé trase se sejde jiná konkurence, jinak silní lidé, ale v loňském roce se nám stalo, že během jedné hodiny dojel vítěz Severní i Jižní trasy. Takže v podstatě bylo to opravdu srovnatelné. Letos to bylo tak, že vítěz Jižní trasy dojel asi 23 hodin později než ten Severní. Ale v podstatě stále v tom jednom dni, pokud dojeli v jednom dni, tak ten výkon je srovnatelný. My jsme tedy na té Severní trase měli ultra favorita na ultra dlouhé vzdálenosti a on tu svoji roli potvrdil a udělal rekord. Takže ta konkurence, nebo v podstatě ta Severní trasa byla i díky tomu rychlejší, díky vlastně tomuto favoritovi Danovi Polmanovi.   Právě jsem jemně tušil, že to bude toto jméno, protože s Danem jsme tenkrát vlastně natáčeli, stejně natáčeli, jako jsme natáčeli s tebou na Brádlerkách, takže tam byl taky. A Dan to jel poprvé, jestli se nepletu.     Dante al poprvé.    A dalo se asi očekávat, že to bude trošičku nadlidský výkon.     Dalo se očekávat, že to bude trošičku nadlidský výkon. On tam byl rekord, vlastně byl tam rekord už z minula, který byl asi čtvrt hodiny přes sedm dní, čili byl to poprvé čas, který začínal číslovkou šest dnů. A ten Dan to téměř o čtyři hodiny posunul. Takže teď je to vlastně šest dnů, devatenáct hodin a nějaké minuty. Ale zase musím říct, stejně jak ty dvě trasy jsou... Vliv počasí na obtížnost závodu Vlastně ta obtížnost těch dvou tras není jenom ta geografická, ale v podstatě velkou roli v tom hraje i počasí. Kde víc prší, kde je to víc podmáčené. Takže záleží... Vlastně i to počasí hraje velkou roli. A samozřejmě jednotlivé ročníky nejsou srovnatelné. Jeden ročník je sušší, druhý je v podstatě deštivější. Takže samozřejmě my sledujeme ty rekordy na té trase, ale nedá se říct v podstatě, kdo z nich podal větší výkon. Jestli ten předchozí Milan Hanyk a nebo v podstatě všechny ty výkony jsou super. A musím říct, že výkony jak těch prvních, které jsou jako nadlidské až, tak samozřejmě výkon i toho úplně posledního je úplně skvělý tím, že vůbec tu trasu těch tisíc mil, tisíc šest set kilometrů dá. A převýšení na těch trasách je téměř čtyřicet kilometrů. Takže to je v podstatě, pokud bychom je nepočítali, je to skoro, jestli dobře počítám, pětkrát Mount Everest. Když to nebude úplně od moře. Ale nikdo neleze Mount Everest od moře.    Běžně se to úplně nedělá. Elita vs. hobbíci Když jsme dělali rozhovor se Standou Najvertem, to byl jeden z našich prvních rozhovorů, to je vlastně čtyřnásobný vítěz B7. A on právě říkal jednu krásnou věc, že vlastně pro ně jsou ti největší hrdinové, ne ty profíci, kteří to mají natrénováno, ale takoví ti lidé, kteří to fakt natrénované nemají a jsou na té trati třicet hodin. A že opravdu trpí tam, ale dají to. Ale hecnou se a to jsou pro ně ty frajeři.     A to je přesně ono. Vlastně ten, kdo to vyhraje, tak samozřejmě byly doby, kdy devět dnů byl vítězný čas, pak bylo osm dnů. Zase to je o tom, pokud vám celou dobu prší, tak v podstatě ten čas vám jako narůstá, než se dostanete do toho cíle. Ale je osm dnů, pak sedm dnů. A teď už vlastně se to dostalo pod sedm dnů, ale ti lidé trpí jenom těch sedm dnů. Ale poslední vlastně... Letos byl i po mně velký rozdíl mezi prvním časem, když nebudeme si všímat hodin a nebudeme si všímat minut, pak první čas jako první člověk šest dnů, poslední dvacet osm dnů na kole. To je... Vlastně on tam strávil víc než tři týdny díl. A nemyslím si, že by podal menší výkon. V podstatě každý podá takový výkon, jaké mu to tělo dovolí.    Náhodou Petr Jan Juračka to nebyl, prosím tě, protože s tím taky jsme dělali rozhovor tak jenom a vím, že to jel, ale špatný to nebylo?     Nevím, já myslím, že dojel v nějakém průměrném čase, což je 12 až 14 dnů je průměrný čas během toho závodu. Myslím, že on byl někde v tomhletom limitu a na to, že on asi den nebo dva dny odpočíval někde v nemocnici, tak to byl krásný výkon. On si tam za státní peníze odpočinul a zase pokračoval dál.     Chytrý, chytrý.     Chytrý, chytrý. Měl jakoby smůlu, on někde přehlédl nebo spíš někdo natáhl dráty od pastviny a neoznačil to, což vůbec nechápu, že to někdo je schopný udělat. Dráty natažené přes cestu, neoznačené, nebyl na tom žádný praporek níz a on to přehlédl. Takže následoval pád a vyšetření v nemocnici, jeho koleno se ukázalo, že je dobré.    Já si myslím, že to je, jak jsi říkal, chtěl si odpočinout. On to dělá, většinou si vymyslí vždycky, že ho bolí oči a nechá se vrtulníkem někde tam…     Ale tady zjistil, že my ho nikam neodvezeme, takže nakonec si sedl na to kolo a dojel to. 2020 Mil   Prosím tě, ještě jeden potaz. Loni bylo 2020 mil, je to tak?   Ano.   A jenom můžeš mi to vysvětlit, takže 1000 mil se jmenuje ten seriál a 2020 mil to bylo jenom vloni?      1000 mil je značka toho závodu a jezdí se 1000 mil. A my jsme na desátý ročník chtěli připravit něco výjimečného, něco premiového. Takže jsme říkali, že desátý ročník zrovna vychází na rok 2020 a je to 1000 mil, tak proč ne 2020 mil, když je i rok 2020. Takže my jsme připravili trasu. Měli jsme klasickou trasu, která se jezdí od začátku. Je severní trasa, čili podle severních hranic. Pohoří má všema, Českejma podle severních hranic. A vlastně na Slovensku to jede vnitrozemím, tím vlastně hornatým pásem západních Karpat. A my jsme připravili trasu ještě jižní s tím, že 2020 mil se pojede severem tam a jihem se to bude vracet zpátky na start. Takže vlastně tam a zpátky dohromady 2020 mil. Ale přišel kovid, přišla korona, problém. Místo 2020 se nás snad nepustili ani na Slovensku a museli jsme nějak zrušit tu trasu. A nakonec se udělala trasa jenom kolem Česka. Tím, že jsme měli připravenou jižní trasu, tak jsme vyslali dvě party lidí. A oni to vlastně obkroužili. Startovalo se ze západu Čech a objelo to jihem a severem. Takhle se potkali ti lidé a překřížili se. Byl to krásný nový rozměr. Z každé trasy první se potkal i s posledním. Čili jediný ročník, kdy se dokázal potkat první s posledním. A ono to mělo takovou energii, když ti lidé se tak potkávali. Další rok, zase korona, zase to nešlo. Takže nakonec až v roce 2023 se nám podařilo tenhle rozměr, kdy jeli dvě trasy. Ale jenom ta severní trasa měla tu možnost se jihem vrátit zpátky. Takže lidi sice dopředu hlásili, jestli pojedou 2020 mil nebo ne. Ale to pravidlo toho závodu je cíl 500 mil, 1000 mil a tentokrát při té prémiové trase byl další cíl až 2020 mil. Takže mohli skončit v každém cíli, v každém cíli si mohli nahlásit, jo končím tady nebo pokračuju. A nakonec na trasu 2020 mil bylo přihlášeno 75 lidí. Z těch 75 lidí se otočilo, mám pocit, teďka téměř 40, nebo okolo 40 lidí se otočilo. Ale co bylo zajímavé, že ti, co se otočili, tak už nikdo z nich nevzdal a dojel vlastně i tu druhou tisícovku až do cíle. Čili ti, co chtěli jet 2020, tak vzdali někde v průběhu té první tisícovky. Ale ti, co se otočili, tak vlastně tam už byla 100% úspěšnost na těch druhých 2000 milích a dojeli vlastně do cíle všichni. To znamená, jenom potvrdilo se to, co jsem tvrdil na začátku. A i z mých zkušeností, když jezdím tyhle dlouhé závody, že na těch závodech, já pro mě jsou nejtěžší první tři dny, než to tělo přeskočí do toho režimu. Málo jídla, málo spánku a dlouhá jízda. Tak tady se potvrdilo to, že vlastně ta druhá tisícovka pro ty lidi byla lehčí a to tělo už fungovalo v úplně jiném režimu. A vlastně většina těch lidí, kteří dojeli 2020 mil, mi to pak potvrdila. Plány na rok 2025 Poslední otázka. Dá se říct, že už máte plány na příští rok? Bude to klasika, řekněme, nebo už to máte v hlavě, nebo je to zatím nějaké tajemství?     Není to tajemství, už jsme to vyhlásili. Vlastně se bude jet zase 2020 mil. Zopakujeme to. Je to teď z toho důvodu, že ten závod ještě jednou startuje ze západu Čech a končí v nejvýchodnější dědině Slovenska. A nebo další rok startuje v nejvýchodnější dědině Slovenska a končí na západě Čech. Čili ten směr toho závodu se neustále mění. Ale tím, že 90% budou Češi, kteří budou chtít jet 2020 mil, tak 2020 mil se bude vždycky startovat z Česka. A což je? Příští rok letos se jelo z východu Slovenska, příští rok se startuje z Česka. A tentokrát to odstartujeme a pojede se v opačném směru. To znamená, že se bude se začínat jihem a povedeme se s těmi lidmi, kdo bude chtít a bude chtít jet celých 2000 mil. Je to 3200 kilometrů. Myslím si, že to je druhý nejdelší závod na světě. Myslím si, že je to další závod. Jezdí se lehce přes 4000 kilometrů z Kanady do Mexika. Závod s horama. Ale nejsem si jistý, že další nějaký závod je přes 3000. Je to druhý nejdelší závod na světě a pojede se příští rok. Byl na nás tlak, nechtěli jsme, ale mělo to být jen jednou. Je na nás tlak ze strany lidí, že to chtějí zkusit. Těm, co se to nepovedlo, nebo těm, co se nevydali, nebo došla dovolená, tak na nás byl takový tlak, že jsme to zopakovali. A do budoucna to bude příští rok a potom vždycky jednou za čtyři roky, jako taková mílařská olympiáda.    Super, díky moc za vysvětlení. Měj se krásně.     Díky, pro mě se mnou můžeš.    Díky Honzo. Díky, že jste sledovali tenhle rozhovor. Doufám, že se vám líbil a trošku speciální o těch Mílích.    Budeme rádi, když nás budete sledovat na sociálních sítích Facebook, Instagram a na YouTube. Aby vám žádný další rozhovor neunikl, můžete nás sledovat na Spotify. A děkujeme partnerům Salewa, kterou mám tady. A děkujeme BrainMarketu. A příště na viděnou a na slyšenou. Mějte se, ahoj!

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! S horolezcem a ambasadorem značky Mammut Markem Holečkem jsme na zářijovém Peakfestu natočili kratší rozhovor z kategorie „EXTRA“. Marek se s námi podělil o to, jak se udržuje v kondici mezi náročnými expedicemi, jak regeneruje tělo i mysl, a co pro něj znamená balanc v horském i každodenním životě. Rozhovor jsme natočili těsně před jeho expedicí na Langtang Lirung, která tedy není tématem tohoto povídání. Co vše v rozhovoru s Markem zaznělo? 2:03 Sura Peak s Matějem Bernátem 4:12 Udržování se mezi výstupy 9:03 Poslouchat sám sebe 11:40 Relaxace Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : YouTube Music verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv   je desítky let prověřená horská značka Salewa, která své produkty vyrábí dle striktních a nezávisle auditovaných enviromentálních standardů s ohledem na společenskou odpovědnost a udržitelnost. Lokální web najdete zde . Partnerem naHoru.tv je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu jejich nezlevněných produktů. A pokud si nevíte rady s výběrem, sepsali jsme pro vás článek , kde vám poradíme, jaké doplňky stravy pravidelně doplňovat. Partnerem rozhovoru je také horský hotel Pyramida  na Jizerce. Na klasický rozhovor s Markem Holečkem se můžete podívat zde  a zde  a o jeho projektech se můžete dočíst na jeho webu zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze, pokud preferujete čtení před poslechem . ( Přepis byl vygenerován automaticky, takže se v něm mohou objevit drobné nepřesnosti – děkujeme za pochopení!) Horolezec Marek Holeček o regeneraci těla i mysli Našimi partnery jsou ryzí horská značka Salewa, výrobce doplňků stravy BrainMarket a stylové ubytování Panský dům a Pyramida na Jizerce. Právě teď se nacházíme v budově bývalé sklárny v osadě Jizerka v Jizerských horách. Tahle ta budova zvenku je úplně parádní, krásně zapadá do hor, a ne každý by úplně čekal, co najdeme uvnitř. Je tady parádní tělocvična a včetně lezecké stěny, kterou vidíte krásně za mnou. A když lezecká stěna, tak kdo jiný by měl vedle mě sedět než Marek Holeček. Čau Máro.   Zdar, ahoj, čau Martine.   Kdyby náhodou někdo nevěděl, tak Marek je primárním povoláním filozof, který občas trošičku leze, tak proto ta lezecká stěna.   Ale lezecká stěna, nevím, já mám radši ten přírodní materiál, že když se podívám na tu právě krásnou budovu, tak mně se na ní líbí právě, že to je z toho přírodního materiálu, z těch kamenů a z těch šutrů. A já od malinka nejprve jsem začínal lézt po šutru. Takže já mám blíž asi k tomu. A jak ten indoory, když se už udělá nějaký ty stěny, jako ta napodobení na té skále, tak tam bude vždycky výrazně pokukávat za tou krásou, která ještě prostě venku je. Takže já se těším, až dokončíme rozhovor a budu moct jít na sluníčko a nadýchat se toho čerstvého vzduchu.   A mimochodem, Jizerský hory, jsi tady často, spíš jenom pracovně? Nebo běžně?   Já jsem pražáček, takže na to mám kousek. Na běžky sem zajedu a je to tady hezký. S děckem jsem tady byl hodněkrát na kole. Takže to jsou prostě je to srdcovka. A nehledě na to, že mám spoustu svých praštěných kamarádů právě z těch míst a Jizerky. Anebo pak ještě samozřejmě jsou Krkonoše no. A to je prostě místo, který vlastně stahuje nejenom ty, kteří mají rádi lezení někde ve vysokých horách nebo po skálách, ale obecně je to velké hřiště pro spoustu lidí a nějaký užitý zábavy.   Sura Peak s Matějem Bernátem Prosím tě, chtěl jsem se zeptat. Poslední expedice, jestli se nepletu, Sura Peak s Matějem, bylo to vloni květen, zhruba něco takového?   To už se pamatuješ líp. Plus minus. Plus minus, tak to bylo.   Od té doby nebyla žádná expedice, nevzniklo nám něco?   Ne, já jsem měl vymyšleno hned na jaro, že už pojedu na výpravu, ale neměl jsem lidi.   Parťáka myslíš?   Parťáka, jo. Ty, co měl jsem stabilně teďka poslední léta, tak ty měli už svůj nějaký projekt. Anebo se mnou nechtěli, kdo ví. Já nevím. Ale si v podstatě znal jsem od nich tu odpověď. Oni mě dokonce zvali teďka i na ten kopec, jak jeli na ten Mucuchies, ale to mě prostě nějak neoslovovalo vůbec. A ne parta, parta je parádní, ale ten kopec, to musí být zamilovanost. A jak on je tam, u mě se nedostaví, tak já vím, že už ji nenajdu. To prostě ne, hotovo, vyřízeno. Takže já jsem měl na jaro vymyšlenou nějaké projekty taky do Karakoramu anebo do Himaláje. Bylo mi to vlastně ve své podstatě jedno. Otázka, že vlastně ten, neznamenáme to, personální, byla personální bída. Takže jsem to zkoušel rozházet a zase jsem teďka našel protkané tu pauzu vlastně mladší. Už jsem zase lovil úplně v mělkých vodách a už jsem to zase dostal na nějakých 28, 31 let. Takže jednou jsme dva prostě parádní kluci, se kterými se těším, že mě tam nahoru vytáhnou na kopec. A ten kopec, který se jmenuje Langtang Lirung, to je takový prostě jeden z tisíce a někde v tom Himaláji. Až na to, že je poměrně vysoký a ještě nevylezená, ta stěna.   A to bude teď na podzim?   To bude teďka 24. Září to znamená, že za chvíli odlétám.   Super, hodně štěstí určitě.   Tak to já mám teďka spíš jako dovednost. Tam už chybí. Já bych říkal, že už ubývá. Ale štěstí dává rozdávání.   A na tohle jsem se chtěl zeptat.   Jestli chcete. Kdybych to uměl zhmotnit, tak to budu i prodávat.   Udržování se mezi výstupy To myslím, že by bylo hodně zájemců, kdyby se sešlo. K tomu jsem si chtěl tady trošičku dostat. Před chvílí byla nějaká ta pauza mezi expedicemi. A jakým způsobem se udržuješ? Tam máme tělo, máme tam hlavu. Pod tělesnou stránkou je tam nějaká síla, je tam nějaká kondice. Tak třeba jestli bychom mohli tyto věci trošičku rozebrat.   Co se týče těla a síly, tělo se zdá, že tam je velké. Dobře, je to něco přes rok, ale v podstatě se to dalo zaplnit spoustou dalších činností. A nejenom věkem. Co se týče lezení, tam bylo toho mraky. Primární dovednost horolezecká je naučit se vertikálně lézt. A to můžeme dohnat kdykoliv. Na těch skalkách je jedna z těch dovedností, která tvoří pak ten celek v horách. To znamená pořád opakovat to lezení. To pořád chřadne, když to neděláme. Takže si dobře zalézt a mít tu stabilní úroveň i připravenou na to, že budou nějaké dny, kdy budou výpadky. Ty se vždycky sčítají ty nejhorší momenty, co máme v tom řetězu. Tam je to nejslabší. Takže pokud dokážeme mít samozřejmě špičkové, to je super. Když máme nějaké těžké cesty na skalách, na písku, tak je to super. Ale musíme počítat s tím, že ten den nebude skvělý a co jsme v danou chvíli schopni odvézt. To je vždycky tak. A to je s tělem. Ta fyzická stránka není žádná složitost. Včera jsme tady mluvili o nějakých zdravých výživách. Ještě to, co vám chutná a hýbejte se u toho. Tělo dává návod. Kolik toho máte sníst. Protože jestli se chcete hýbat a chcete mít dynamiku, tak to většinou přirozeně ty naše smysly k tomu směřují. Já jsem si říkal, že žádná věda to žádná složitost není. A co se týče i té fyzické přípravy, tak jestli má mít vytrvalost, tak musím dělat ty vytrvalostní věci. A pravidelně. Zase pravidelně. To znamená, že to je otázka, co dělám přesně a rozděleno, nevím, jednou za měsíc, nebo rok předvádět, co dělám každý den. Takže já si rád jdu zaběhat, jdu si zalíst. Tu činnost můžu zaměnit s nějakou jinou aktivitou. Třeba to běhání můžu vyměnit za běh. To je dynamický, krásný výdej. Rád mě si člověk vyběhne a přitom si třeba jdu zalíst ještě na boudu nebo na stěnu. A nebo jedu do přírody. Takže to jsou ty základní věci. Neudává se na tom takový klade, jak se říká takový akcent, tak to je samozřejmě psychika. A ta psychika se trénuje úplně jednoduše. A to je tím, že si dáváme nějaké cíle. Ale pořád. To znamená, že nejen v tom osobním životě, co chci udělat, jestli chci dopsat teďka další knihu, prostě udělat si z toho takovou trošku až zátěž. Prostě je to pakárna normální. Dělat nějaké zase dokumenty. Jednou s tím, že třeba když lezu na těch skalách, tak když polezu na standardních odjištěných stabilních stěnách, jako třeba na vápenci nebo skalních místech, kde je dobře odjištěné cesty, tak netrénuji tu psychickou zátěž, že můžu spadnout pod tou tíhou, že se mi může něco stát. Vždycky je ten pád rizikový, ale samozřejmě pod tou tíhou, která je, že může to být nějaký fatální pád, že se může ublížit. Takže já si nechci ublížit, to znamená jinými slovy, já musím najít takový terén, který mě zároveň splňuje nejenom, že se hýbu, ale zároveň mi splňuje i to psychické napětí, kde musím vyrovnávat tu úroveň, abych prostě byl pod tím tlakem, že vím, že nesmím udělat chybu. A to je samozřejmě to, co moc dobře známe ze života, když jsme pod takovým tlakem, nesmíme udělat chybu, tak třeba dostaví se nervozita, ta sebejistota může jít do kelu. Ale když to děláme častěji, zjistíme si tu stabilitu svého prostředí, co jsme schopni odvést, tak to je takzvané zdomácnění. Takže čím víc si to vždycky vystavujeme a čím víc to zkoušíme, tak nacházíme větší stabilitu. Takže tohle je jedna z věcí, kterou já určitě do toho dávám a teda výrazně na to kladu taky důraz, protože to pak jako potřebuje. Hodně je potřeba věřit si v toho, že mám dobrého parťáka, který to má taky vlastně už ve sobě zažité. No a pak, že nad hlavou je, jak jsem říkal, ten všeho míra, ten šťastnějšího míra.   Poslouchat sám sebe Zmínil si běh, já si minulé si pamatuju při tomhle rozhovoru, že jsi říkal, že tě buzerují hodinky, prostě, že bys zrovna měl odpočívat. Tak jsme si z toho trošku udělali, když tě pořád tě buzerují hodinky. Nebo hodinky ani nemáš na běh?   Nemám, je to právě, mě to bylo, ale to je každého věc. To znamená, že někdo má rád porovnání a já vlastně většinou prostě poslouchám vlastně sám sebe. To znamená, moc dobře vím, že ten den, když vyběhnu, tak jestli bude dobrý ten běh nebo nebude. Ale to ještě neznamená, že ho třeba vzdám a nebo naopak si ho vlastně užiju. Což vlastně to jsou tady parádním, že to vlastně frčí. Ale nepotřebuji na to v běsí v podstatě ani nikoho. abych s tím běžel, když běžím s někým, tak jsem rád a doufám, že bys neutekl tak. Ať nás pojďme, když tady někde počkáš. A co se týče toho, abych koukal na nějaké hodinky, tak koukám, tak tady je ciferník a ručičky běží. A ty hodinky vím jediné, že o ni mě potřebují, protože se dotahují tím, že běžím. Takže je to vyřešení úplně jednoduše a co se týče nadmořské výšky a sledování tělesné kondice, to vlastně vůbec nepotřebuji. Z jednoduchého důvodu, protože to vím, jestli můžu ještě, nebo nemůžu. A tu logistiku, když už jsem toho namýšlel, jak chci lézt, tak mám to přesně vymyšlené, kde se nacházím v tomto místě, že vím, co mi ještě zbývá za pasáž. To bych byl blázen, kdybych to neudělal. A co se týče potom nějakých dalších vymožeností, tak to víme, že většina všech elektrických věcí můžou prostě vypadnout a zdechnout. A když se nenaučíme se tu základní orientaci bez toho, no tak jsme jak v slepé uličce, uprostřed něčeho, kde se umíme hnout. Takže já na tohleto moc nesázím.   Mě s těmi hodinkami mě připomněl kamaráda, ten nedávno dal na sociální sítě, že si užil nejlepší běh tohoto roku, protože se zapomněl na hodinky.   Jsi tady docela výstižný a navazující na to, co říkáš.   Ale konec konců se beru, že hodinky jsou jedna z těch ozdob, které si já ještě dopřeji. Vlastně se mi líbí. A já měl jsem dlouhý let a tyhle z ty právě všechny možný, co měřili, nevím, možná vesmírný prach, ale pak jsem si říkal, že prostě mám rád klasiku, takže jsem zase zpátky u luxusních hodinek.   Super. Tak jsme se nějak dostali k tomu tréninku, k tomu udržování se.   Taky ještě cinkají. To je nádherný.   To jsem dlouho neslyšel.   To je nádherný. To je srdíčko toho, že ten strojek a dovednost lidská se skládá na to. To je nádherné.   Pěkné, pěkné. Relaxace Super. To je teda nějaký ten trénink nebo udržování se, no ale co naopak relaxace? Protože samozřejmě je nutné odpočívat, je nutné umět odpočívat, opravdu tu hlavu vypnout, to tělo vypnout. Co je pro tebe ta nejlepší relaxace?   Hlavní relaxací může být také pohyb pod nějakým velkým stromem, ale ono jako čas na usínání někde nebo pololeže, na to není čas v životě. Ty vole, kolik je času? Máme málo vymezeného času tady, když si to uvědomíme. A nějakým velkým odpočinkem... Samozřejmě jsou momenty, kdy musí nastat zklidnění, a to je třeba spánek. Když jdeme do nějakého spánkového režimu, kdy si jdeme odpočinout, tak tam natahujeme nesmysl do toho spánku a udělujeme si předtím, když do toho spánku jdeme, když to jde, tak si udělat nějakou chvilku klidu. To znamená úplně se zklidnit. Někdo může to mít, že to je blbost, ale tak podívejme se třeba na správy v televizi nebo něco. Něco, co nás zase nerozruší nebo něco udělá v klidu. Nebo si něco přečteme. Jen tak můžeme chvilku sednout, ale to nemusí být dlouhý čas. Stačí 5 minut a sednout si do křesla a něco si představovat. Ono se určitě to tělo uklidní a pak se dobře spí. Já miluju spánek, který je dobrý, sladký. Já bych ho ještě prodloužil, ale jak stárnu, tak už se mi zkracuje. Není, že bych ho nedokázal dlouho spát, to dokážu, ale zkracuje se mi ta intenzita. Když jsem byl dítě, tak mi stačilo pár hodin a byl jsem vyspalý. Teď potřebuji takhle dlouho, a ještě mám pocit, že bych se potřeboval dospat.   Myslím, že je to doporučení před spánkem. Vědci doporučují v červených brýlích. Minimálně hodinu nekoukat na mobil, nekoukat na televizi.   Každý návod neexistuje, protože každý si musí definovat sám. To je naše nejtěžší výzva. Definujeme si naše cíle a najdeme si v tom jakou rovnováhu. Protože úplně čistá rovnováha nám přináší strašně moc úspěchů. To je blbost. Je lepší vyvážit a občas najít tohle, tohle, ale najít, co vlastně vždycky funguje. A když to víme, tak nemáme žádnou složitost si to nastavit.    Super. Máro, děkuju moc za pěkné povídání.    Super, díky moc.   Držíme ještě jednou palce, ať se všechno zadaří. A vám děkujeme, že jste tento rozhovor sledovali. Doufám, že se vám to líbilo. Taky budeme rádi, když nás budete sledovat na sociálních sítích. Určitě, abyste nic nezmeškali. Stejně tak na Spotify. Můžete sledovat i naše nové podcasty. Díky partnerům, Salewa a BrainMarketu. To je vše. Mějte se a díky. Příště.   Ahoj. Čau.