► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Libor Dušek je sociokulturní antropolog, publicista, vysokoškolský pedagog, skialpinista a horolezec. Působí v Krkonoších i ve vysokohorských oblastech Asie – Pamíru, Hindúkuše a Karákóramu. Je autorem knižní série Krkonošští rodáci vzpomínají a spolupracuje s režisérem Tomášem Galáskem na dokumentárních filmech (například Střípky ze života horolezce). Jeho dlouhodobou vizí je rozvoj subdisciplíny „horská antropologie“. Co vše v rozhovoru s Liborem zaznělo? 1:13 Bouda vs. chata 4:34 Knižní série Krkonošští rodáci vzpomínají 11:07 Dokumentární tvorba 13:55 Dokument o expedici na Muchu Chhish 21:00 Tipy na treky 25:00 Vnímání smrti v Asii 30:00 Co Liborovi hory dávají a daly Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : YouTube Music verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv je ryzí horská značka Salewa. A kdo by chtěl (nejen) značku Salewa poznat opravdu z blízka, má jedinečnou příležitost začít pro ni rovnou pracovat! Hledá totiž svého nového Event Specialistu. Více info ⁠zde ⁠ . Partnerem naHoru.tv je také BrainMarket. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu jejich nezlevněných produktů na ⁠⁠e-shopu⁠⁠ . Rozhovor jsme natáčeli u ⁠Boudy Bílé Labe⁠ . Film Střípky ze života horolezce najdete ⁠zde⁠ . Více o knižní sérii Krkonošští rodáci vzpomínají najdete ⁠zde⁠ . Podpořte  vznik dalších rozhovorů.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Radek „Radar“ Groh je skialpinista, horolezec, trailový běžec a ambasador HUDYsportu. Loni se spolu se Zdeňkem Hákem a Jaroslavem Bánským vydal na Muchu Chhish (7 453 m n. m.), nejvyšší do té doby nevylezený vrchol světa – pokud nepočítáme hory, na které se nesmí lézt z politických či náboženských důvodů. V rozhovoru jsme si povídali o přípravě speciálního vybavení, o samotném průběhu celé expedice a nakonec i o možnostech ledolezení u nás v České republice. Co vše v rozhovoru s Radkem zaznělo? 0:50 První pokus o Muču Kiš 2:00 Účastníci expedice 2024 3:24 Dostupnost lokality a aklimatizace 5:12 Počasí 5:52 Průběh expedice 7:38 Jištění 8:42 Výstroj a výbava na míru 10:48 Ledolezení v ČR 11:51 Ztráta satelitního komunikátoru Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : YouTube Music verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv je ryzí horská značka Salewa. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket.cz . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu jejich nezlevněných produktů. Na ledolezení v Krkonoších se můžete registrovat zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů.

Na celý rozhovor s horolezcem Radkem Grohem se můžete těšit už tuto neděli. Tak nás určitě sledujte, ať vám neunikne. Kde všude sledovat? Facebook | Instagram | YouTube | Spotify | Apple Podcast Zatím mrkněte na trailer:

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Andrej Kalinčík je tatranský chatař ze Zamkovského chaty, kterou provozuje společně se svou sestrou Jankou. Tato ikonická chata, známá mezi turisty i horolezci jako „Zamka“, byla postavena v roce 1943 Štěpánem Zamkovským a jeho ženou Ludmilou. Nachází se v Malé Studené dolině ve výšce 1 475 m n. m. a je jedinou horskou chatou ve Vysokých Tatrách, která je v rukou soukromých majitelů. Co vše v rozhovoru s Andrejem zaznělo? 1:00 Historie Zamkovského chaty 3:43 Andrejovo (a Janky) působení na Zamkovského chatě 5:13 Zásobování chaty 7:00 Memoriál Juraja Petranského - Nosičská stovka 9:05 Vysokohorské nosičství na seznamu UNESCO 10:47 Rekonstrukce chaty 15:27 Doprava materiálu na chatu 17:51 Eco-friendly Zamkovského chata 18:59 Chování turistů 20:45 Co Andrejovi hory dávají a daly Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv je horská značka ‪Salewa‬, která si aktuálně i pro posluchače našeho podcastu připravila skialpinistický kemp ve Vysokých Tatrách právě na chatě Zamkovského! Během Salewa Tatry Campusu si čtyři výherci užijí tři dny plné skialpu pod dohledem horského vůdce. Stačí se jen přihlásit a čekat, jestli se na vás usměje štěstí! Pozor, uzávěrka přihlášek je už 7. března 2025. Více info najdete zde . Partnerem naHoru.tv je také ‪‪BrainMarket‬. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů v eshopu  BrainMarket.cz . Vše o Zamkovského chatě najdete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Matúš Vnenčák je skialpinista, trailový běžec, tatranský nosič a zakladatel skyrunningového závodu Tatranská Šelma. Kromě toho je také šéf skupiny Oberalp, která stojí za značkami Salewa a Dynafit, pro Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. S Matúšem jsme probrali tipy na skialpinismus a trailový běh v Tatrách. Povídali jsme si také o tatranské nosičské tradici. Co vše v rozhovoru s Matúšem zaznělo? 0:53 Tipy na skialpy v Tatrách 2:06 Tatranská Šelma 3:01 Tipy na trailové běhání v Tatrách 4:37 Matúšovo zdravotní omezení 6:00 Tatranští nosiči 11:54 Nosičství jako zaměstnání Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : YouTube Music verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv je horská značka Salewa, která si aktuálně i pro posluchače našeho podcastu připravila horský kemp ve Vysokých Tatrách, se zaměřením na skialpinismus! Během Salewa Tatry Campusu si čtyři výherci užijí tři dny plné skialpu pod dohledem horského vůdce v okolí Zamkovského chaty. Salewa výhercům hradí: ubytování s polopenzí, nové kalhoty a bundu z kolekce Sella Free, služby horského vůdce. Stačí se jen přihlásit a čekat, jestli se na vás usměje štěstí! Více info najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket.cz . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu jejich nezlevněných produktů. Pokud si nevíte rady s výběrem, koukněte na tento článek u nás na webu. Tipy na skialpy v Tatrách: Velká Studená dolina Malá Studená dolina Baranie sedlo Svišťový štít Malý Závrat Tipy na trailový běh v Tatrách: Belianské Tatry okolí Štrbského plesa Vše o závodech Tatranské Šelmy najdete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Michael Turek, instruktor, trenér a telemarkista, má za sebou start na telemarkovém mistrovství světa a několika světových pohárech, zároveň je autorem úspěšného telemarkového projektu TELEfilm. Jako freerider, skialpinista a instruktor instruktorů strávil dvě sezóny v Austrálii, pět sezón na Novém Zélandu a několik dalších v Japonsku. Každý rok stráví až 200 dnů na horách. Pokud chcete také trávit tolik dní v roce na horách, tak se podívejte na web APUL u (Asociace Profesionálních Učitelů Lyžování), kde jsou informace o tom, jak se stát instruktorem. Co vše v rozhovoru s Michaelem zaznělo? 0:49 Rivalita mezi lyžaři a snowboarďáky 2:43 Lyžování ve volném terénu 9:01 Splitboard a skialpový boom 13:33 Telemark: historie, náročnost 20:20 TELEfilm a jak vznikl 23:37 Práce instruktora 31:52 Za sněhem do světa 36:37 Heliskiing v Japonsku 39:05 Plány do budoucna 40:56 Co mu hory dávají a daly? TELEfilm: film Michaela Turka o historii a technice telemarku najdete zde . Partnerem naHoru.tv je BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. My z vlastní zkušenosti doporučujeme třeba jejich vysocekvalitní Hořčík , který všichni v naHoru.tv dlohodobě používáme. Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Podpořte vznik dalších rozhovorů. A zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem. Trenér a lektor lyžování a telemarku Michael Turek Jaké je být 200 dní v roce na horách a je lepší sníh v Japonsku, na Zélandu nebo v Krkonoších? Naším hostem na chatě Prašivá v Beskydech je Michal Turek, instruktor a trenér lyžování, bývalý telemarkový závodník, skialpinista, freerider, telemarkista a taky lektor, instruktor instruktorů. Michaele, vítej. Děkuji, děkuji Lukáši, krásný, to byl úvod. Je vystihující víceméně? Vystihující, jo, jo, až jsem se sám jako dojel. Rivalita mezi lyžaři a snowboarďáky No a partnerem tohoto dílu je firma Brain Market a konkrétně jeden skvělý produkt pro všechny sportovce, horaly a za chvilku vám o něm řekneme více, každopádně díky Brain Marketu za podporu. Michale, ty máš za sebou 25 sezon na lyžích v horách, takže už něco pamatuješ. Soutěží ještě dnes snowboarďáci s lyžaři nebo do toho hodili vidle skialpinisti? Začnu od konce. Soutěží lyžaři ze snowboardisty, ale už si myslím, že se ty hrany obrousily a už to není takový rozdíl jako strnulý, prkenný lyžař a free a cool, uvolněný snowboarďák. A ten backcountry sektor do toho hodně vstoupil. Takže si myslím, že tam se to potkává, tady ty dvě skupiny a potkávají se i třeba ve snowparku. Protože dneska těch lyžařů freestylerů je mnohem víc, než bylo třeba před 20 lety. Tam to byla dominance těch snowboardistů v tom parku a teď si myslím, že už se to vyrovnává. Takže už to není takové, jaké to bývalo. Už se nemlátíme hůlkami, neházíme po sobě, prkna, takže myslím, že dobrý. Jo, protože já si vzpomínám, že já jsem kdysi před 25 lety se učil na prkně a chodil jsem do nějakého kurzu, tak prostě to bylo jako rivalitní prostředí. To bylo, že my jsme byli snowboarďáci, a tak to už přepokládám, že dneska je jinak. Pořád trochu to tak trochu je, ale není to už to, co to by bylo. Já to mám podobně, taky jsem to zažil. Snowboarďák byl chvilku nepřítel, pak to někdo zkusil a zase ten lyžař byl nepřítel, když jsem byl na té druhé straně, já jsem teda lyžař od začátku. Prkno trošku umím, tak nějak bych něco sjel, ale já jsem vždycky byl ten strnulejší, ten lyžař, který ty snowboarďáky neměl rád. Ale myslím, že už jsme v pohodě. Lyžování ve volném terénu Nás dnes bude zajímat především lyžování asi ve vztahu k, dejme tomu, skialpu, volnému terénu, protože přeci jenom doposud jsme byli tak nějak zaměření na takovou tu lehce výkonovou složku nahoru, ale dneska si řekneme, že i to dolů má daleko svých výhod, ale nebudeme přejmenovávat podcast, to určitě ne. Tím, jak je skialp více populární, tak přibývá lidi, kteří chtějí lépe jezdit na lyžích proto, aby byli schopni lépe obstát ve volnému terénu na těch skalpech? No, to je zajímavé a myslím si, že to je pravdivé. Takových lidí je v současnosti hodně. Hodně se teďka, myslím, říká, že ten skialpový boom byl díky covidu. Já už si myslím, že to bylo malinko před tím, že ten covid to potom akorát jako by uspíšil, ale myslím si, nebo aspoň z mých zkušeností to je tak, že hodně lidí prostě přijde a po nějaký první nebo druhé zkušenosti v backcountry se skialpem, ať už v Čechách nebo v Alpách, tak přijdou a narazí na to, že vlastně úplně neví, jak ten prudký kopec sjet, ale přijdou přesně s tím motivem naučit se trošičku víc lyžovat technicky. A co ještě musím říct, tak mě baví, že i lidi, kteří se pohybují v těch vysokých horách, řekněme jako guidi, tak i ty vlastně oceňují, že je dobré mít trošku technický základ, protože v té své praxi můžou nejenom ty svoje klienty odguidovat bezpečně, ale můžou jim trošku pomoct i technicky, dát nějaký tip. Takže si myslím, že ten trend vědět něco o technice se do toho skialpu promítá. Ale musí si, myslím, ti Češi udělat tu první zkušenost sami, trošku nevědět, jak sjet dolů a potom přijdou, aby jim někdo řekl něco o té technice. Takže jo, máš pravdu. Já jsem přemýšlel, do jaké míry tu zmiňovat tuhle moji osobní zkušenost nebo ne, ale já jsem do těch jedenácti jezdil na lyžích, pak jsem dostal prkno, protože to byla ta doba. Pak jsem dvanáct, třináct let na těch lyžích nestál, až mě vytáhla nějaká partička na skialpy. A takhle jsem se octnul po pětihodinovým výšlapu na skialpech, někde prostě v Alpách. A teď jsem najednou měl po těch třeba patnácti letech, co jsem na těch lyžích nestál, sjet ten kopec. No, to mohl být trochu problém, ne? No, přežil jsem, ale bylo to dost tragické. Tak si vlastně říkám, nakolik se dnes člověk může vlastně doučit všechny ty dovednosti. Protože samozřejmě jako dítěti, mně to třeba na tom prkně klasicky, šlo prostě strašně rychle. A dnes mám pocit, že ten návrat na lyže bude takový bolestný. No, já si myslím, že asi obecně, je člověk starší, tak tím to učení se novým dovednostem je trošku pomalejší. Ale zase o to je lineárnější. Děti se třeba učí prostě rychleji, ale schodovitě. Dospělí se učí víc lineárně, i když ta křivka je někdy mírná a je postupná, protože dokáže ty informace zpracovat nejen na základě zkušenosti. Něco vyzkouším, udělám to, jak to dělá instruktor, ten dospělý je schopný trošku tomu rozumět. Proto ta křivka je pozvolnější. Ale zase je pomalá, řekněme, a někde může mít konec. Prostě nastane potom nějaké plato, ať už kvůli třeba fyzickému problému, kondici anebo strachu, obavě atd. To je u dospělých. Ale myslím si, že není nikdy pozdě. A co se týče techniky lyžování vztažené ke skialpu nebo k backcountry, tak jet z kopce, udělat nějakou zatáčku bezpečně a řekněme ekonomicky, je v určitých faktorech stejný jako na sjezdovce. Ta technika a ty fyzikální principy, ta mechanika, vnější síly působí stejně jak na sjezdovce, tak i v lese nebo v nějakém žlabu. Akorát třeba v jiný intenzitě. To znamená, když já jsem schopný si něco osvojit, pochopit na sjezdovce, tak v tom volném terénu trošku s jinou intenzitou a trošku s jiným načasováním, dělám vlastně dost podobné věci. Ony to nejsou dvě odlišné věci. Lyžovat na sjezdovce a lyžovat v lese nebo v alpách, v pistu. Je tam spoustu technických aspektů, který jsou stejný, podobný. Na tohle jsem se chtěl zeptat, protože pokud se chce někdo naučit líp jezdit v tom volném terénu, tak vlastně... Původně jsem si myslel, že musí strávit 90 % toho času ve volném terénu. Takže to není nezbytně nutné? Protože to je pak náročnější. Když jsi ve volném terénu, tak pak nemůžeš vyjíždět asi lanovkou nahoru. Já bych začal určitě, když by někdo chtěl nějakým způsobem seriózně zapracovat na technice lyžování s cílem být lepší, být jistější ve volném terénu, tak bych začal na sjezdovce. Z toho důvodu, co jsem říkal před chvilkou, že spousta dovedností a řekněme mechanických, fyzikálních principů je prostě stejná. Takže věci, které ten lyžař pochopí a je schopný do toho svého projevu dostat a aplikovat na sjezdovce, tak potom je schopný to udělat ve volném terénu. A samozřejmě potom tam musí logicky zajet, ať je to prostě nějaký hluboký sníh nebo jarní firn, les, boule a tak dále, prostě mimo pistu. Ale určitě bych začal na sjezdovce. A pak postupně. Jde o to, kolik tomu člověk chce věnovat času, jestli potřebuje nějakou v „instantní radu“. Jdu na skialp, rychle, mám půl dne, anebo na to mám třeba několik víkendů, nebo půl zimy a vím, že na konci jdu túru v Alpách a potřebuji prostě si být jistý. Takže to potom záleží, jaký je ten motiv a kolik času na to je. Ale bavíme si o tom, že třeba v řádu nižších dnů se s tím hnout dá. Když ten člověk je dospělý a řekněme alespoň většinu nějakých pohybových stereotypů a návyků pozitivních a funkčních k té technice má, tak je to v řádu dnů, není to prostě několik zim, je to spíš několik dnů, případně v nižším řádu týdnů. Splitboard a skialpový boom Co splitboardu? Já si přiznám, že samozřejmě s boomem a zároveň s uvědoměním si, že nejsem tak dobrý lyžař, tak jsem začal pokukovat po splitboardu, ale já ho prostě vnímám tak, že má určitý limity. Je to tak nebo ne? A jaký má ty limity? No, myslím třeba ve smyslu terénu, do kterého se můžeš vydat, sklonu, podkladu… No, já jsem na tom nikdy nešel, protože prostě nejsem snowboarďák a vlastně jsem to nikdy nepotřeboval, ale párkrát jsem byl na túře s kluky nebo s lidmi, kteří mají splitboard a většinou to byli topoví snowboarďáci a vlastně jsme těch limitů se týče toho sklonu úplně moc nenašli. Protože tam, kde už prostě on nemohl jít, tak většinou za dvě zatáčky už nemohl ani ten lyžař, takže dát na batoh a prostě po svých, ale je to o tom asi, jestli potom si chce člověk užít prostě tu zatáčku na něčem, co opravdu ovládá anebo je to takový ten univerzální člověk, že je mu to jedno, že prostě chce být v těch horách a chce mít ten pocit z jízdy v off-pistu v prašanu. Ale zažil jsem dobrý výšlapy, těžký sjezdy a byly tam se mnou i splitboarďáci. Ale sám jsem na tom nikdy nešel. Mě jenom napadá vlastně, že by bylo dobré pro ty, co třeba nevědí, co je splitboard, říct, že to je prkno rozřezaný na dvě části, na kterým se dá šlapat jako na skialpech a pak se to spojí na cestu dolů. Jo, speciální vázání, které se otočí. Vlastně i ta pořizovací cena bych řekl, že je možná i vyšší než dobrých skialpů, protože ten dobrý board i to dobrý vázání, si myslím, že možná může být o kousek ještě výš než nějaký dobrý skialpový set. Kdy jsi začal třeba registrovat, že se to nějak začalo teda měnit? Zmínil jsi, že to bylo ještě před covidem? Já mám takový pocit, že aspoň v tom okolí, ve kterém jsem se pohyboval já, ono taky možná bylo i tím, že jsem před covidem byl víc v zahraničí než v Čechách, ale myslím si, že ten skialpový boom, obecně to backcountry, že je třeba posledních deset let. Takže před deseti, dvanácti lety, když někdo se označil za skialpinistů, tak to myslím, bylo spíš spojený s tím, že je to horolezec. Takže velké hory a těžké túry, ale když se řekne skialpinista, tak už to neznamená, že leze s cepínem a po ledu a na laně do vysokých hor. Takže prostě to slovo alpinismus v tom slově skialpinista platilo víc před patnácti lety, ale ten boom je si myslím pozvolnější. Ale ten covid to teda akceleroval dost. Ještě jsem tak zaregistroval, že i střediska lyžařské nějak víc vycházejí vstříc ve smyslu jako skipasy pro skialpinisty? Tak tady ten pojem úplně nevím, skipasy pro skialpinisty. Nebo respektive jo, v Alpách jsem viděl celosezónní skipas pro skialpinistu, kde to znamenalo jeden výjezd každý den. To jo, ale jinak si myslím, že je to spíš o nějakých jednojízdenkách. Ono je jako dobrý, no, když je to ve vysokých horách, tak třeba ten první drc udělat lanovkou a potom jít. Takže ono, když má člověk třeba jenom den nebo víkend a potřebuje se k nám dostat chata nahoru a tak. Tak ne, že by to neušel, ale... No tak vystoupat tisíc výškových metrů do míst, kde to za to stojí, je prostě náročný. No jistě, jako jestli má jít tisíc nebo dva, tak už je to rozdíl, že jo, na těch lyžích. Telemark: historie, náročnost Samozřejmě bych se chtěl dotknout tvojí srdcovky a tou je telemark. My jsme zatím z těch téměř 40 rozhovorů pravděpodobně o telemarku nemluvili nikdy, tak proč to byla chyba? Telemark je vlastně základ veškerého lyžování. Když by si někdo přečetl víc o historii nebo se o to zajímal, tak zjistí, že lyžování někdy do přelomu 19. a 20. století bylo jenom s volnou patou. Lyžaři vlastně, ať už to byly lyžaři, co jezdili dolů nebo co skákali, tak měli prostě volnou patu. Takže se vlastně telemarkovalo do nějakého roku 1900. Pochází to z Norska, tam je kraj, který se jmenuje Telemark nebo Telemarken a norský rodák Sondre Norheim začal z toho, aby běhal po těch norských kopcích z vesnici do vesnice, tak to začal dělat jako koníček pro zábavu. Někdy v roce 1860, 1850, tam datujeme vlastně telemark a lyžování jako sport, jako volnočasovou aktivitu. Do té doby to vlastně bylo jenom utilitární přesouvání se za prací, nakoupit nebo jako sociální hledisko z údolí do údolí, navštívit příbuzné. Ale řekněme od té půlky 19. století, to je vlastně sportovní aktivita. Přisuzují si to Rakušáci, Američani, Kanaďani, ale podle mě to je z Norska, to lyžování jako takový. Teď nemyslím zmínky o lyžování, ty jsou několik tisíc let staré, nějaké nástěnné malby, ale to lyžování v současný podobě má svoje kořeny v Norsku v půlce 19. století. No a pak se jezdilo s volnou patou z kopce, nebo se běhalo po těch loukách, nebo se skákalo. No a pak z pohledu telemarkisty se to zaseklo zhruba na 60-70 let, když přidělal Rakušani a Češi, Matěj Žďárský, vlastně Čecho-Rakušan, tak s lyžařským instruktorem z Rakouska přidělali tu volnou patu, udělali tam tu patu prostě a to vázání. Vzniklo vlastně alpský vázání s pevnou patou. No a pak se to zaseklo na nějakých 60, 50-70 let a vlastně teď jsme v tom druhým telemarkovým boomu, který začal odhadem někdy 1960-70 trošku oklikou z Norska, díky rodákovi, Stein Eriksen se jmenoval, do Ameriky. No a jsme tam, kde jsme teď, protože telemarkový vázání, boty se začaly vyrábět pořádně na začátku 90. let, jako v takové té podobě, kterou trochu známe, to znamená plastový, kovový záležitosti atd. No a to kouzlo to pro mě má to, že to nedělá každý, že to je technicky těžký a že ta komunita je hrozně kompaktní a když potkáš telemarkistu ve frontě, tak ho pozdravíš, jak se má, máš si s ním co říct a tak nějak jste svoji, no, prostě těch telemarkistů je málo, nejezdí jich moc a jsou místa, kde prostě nepotkáš telemarkistu celý den a potkat telemarkistu ještě jako v backcountry, když jde nahoru, dá se tam pásy, tak to je ještě větší zvláštnost a je to taková komunita a i v Čechách se ty lidi hodně znají. Trošku bohužel si myslím, že ten boom se zastavil nebo minimálně jako by zpomalil, než třeba před 10 lety, ale pořád to je fajn komunita a ty lidé se znají. A teda, zmínil jsi to sám, je to těžší? Nebo ne? Pro někoho, kdo trošičku lyžuje na normálních lyžích, jako na alpských anebo třeba běžkuje, tak to zase tak těžké není. Ale upřímně, když by byl člověk začátečník, nula zkušeností, tak naučit se lyžovat normálně, je lehčí než se naučit lyžovat na telemarku, protože je to méně stabilní, nemáš pevnou patu a trošku z toho víc bolí stehna na začátku. Ale kdo už trochu lyžuje, tak to zase tak těžký není. Já jsem si minulý rok koupil backcountry běžky, které mají variantu pásů v sobě. Ty jsme testovali teď na jaře. A vlastně jsem nad tím přemýšlel spíš, abych mohl běhat po zvlněných kopcích, protože jsem slyšel i názor, že do českých hor může být často lepší tahle varianta než třeba skialp, protože tam není to, že šlapeš třeba 5 hodin a pak si to celý dolů sjíždíš. Takže je velký rozdíl v té technice nebo v obtížnosti mezi tím, když jezdíš na backcountry běžkách a normálně vyloženě telemarkovýma lyžemi? Tam je rozdíl. Je tam rozdíl v tom, že ty běžky, i když budou vlastně z pohledu běžeckého, jsou širší, ale zase z pohledu normálních, když telemarkových, budou užší, takže stabilita. Možná jsou zase delší ty lyže, ale ta stabilita, a to vázání není stejný, je to trošku jiný. Telemarkové vázání, řekněme v té podobě dnešní, moderní, je plastová bota. Může mít dvě přezky, ale může mít i čtyři, takže je velmi podobná sjezdové botě. Nebo bych to přirovnal k nějaké takové freerideové botě, k nějakým túrám, ale je to taková skeletová pevná bota, která má na špičce udělaný ten plast jako takovou harmoniku, aby se mohla ohýbat. Ale je to relativně pevná, stabilní bota, a to vázání v podstatě kovovo-karbonové. Takže ta pevnost a ta boční stabilita, a když je to těžký terén, nebo člověk je rychlejší, tak je v tom speciálním telemarkovém setupu větší, než když jedu na backcountry běžkách. Ale souhlasím s tím, že je to super varianta třeba pro nějaké české kopce. Kondičně jít se podívat do zimní krajiny. Jezdili jsme na tom letos na jaře a dá se na tom normálně telemarkovat, ale v takových nižších rychlostech, a ne úplně na prudkém kopci. A za předpokladu, že s tím máš určitý zkušenosti. Někdo, kdo telemarkovat neumí, pokleknout, tak na tom nějak pojede. Trošku se zapluží. Ta lyže je mnohem stabilnější, něž normální běžka. Protože spousta backcountry lyží má ocelový hrany. TELEfilm a jak vznikl Ty jsi vlastně, teď nevím, jestli produkoval, režíroval, nebo jak to říct, ale dělal dokument o telemarku, který se jmenuje TELEfilm. Dáme odkaz do popisku pod video. Jaká byla geneze tady toho, protože o tom telemarku fakt člověk slyší strašně málo. Bohužel. Nebo bohu dík, já nevím vlastně. Možná bohu dík. Tak zůstává to pro těch pár zasvěcených. A kdo ví, kolik lidí ze současných, těch, co se vezou na boomů ve skialpu, třeba za 5, 7, 10 let zjistí, že tady je ještě navíc jedinečná záležitost telemarku. Tak jaká byla geneze tady toho nápadu vlastně? No, jestli máme teď rok 2023, tak je to vlastně už 11, 12 let, co to vznikalo. Původně to vznikalo jako moje diplomová práce na fakultě Tělesné výchovy a sportu v Praze. Tam byla trošičku i moje touha jakoby závodit, protože v té době, když jsem to dokončil, tak jsem pak začal trošku závodit na telemarku. Říkám trošku, protože opravdu jenom trošku. A bylo to původně metodický video, který mohlo mít 15, 20, 25 minut. Ale trošku to jako nabobtnalo a měli jsme nějaký sponzory a můj tehdejší kamarádi nebo bych řekl současný kamarád, kdy jsme spolu telemarkovali, tak jsme byla taková skupinka a vlastně v dnešní době už je to profi kameraman. Tehdy to byl poloprofík, ale už to bylo taky na úrovni. Tak nám to natáčel a myslím, že ta produkce byla jako na tehdejší dobu a na ty naše podmínky a možnosti dobrá. No a skončilo to premiérou někdy myslím 2012 na podzim a měli jsme tam asi 150 lidí a skromně bych chtěl říct, že možná od té doby nic obsáhlejšího o telemarku nevzniklo, protože tam je jednak historie, technika toho lyžování a zároveň to je myslím docela hezky motivační, takže, no, už je to prostě dlouho, 12, 13 let. Super. Tak to je super, že to je k dispozici pro lidi ke zhlednutí a mě tady v rámci toho, a vrátím se trošku zpět v tom rozhovoru, ty jsi zmiňoval nástěnný malby. My máme nějaké indicie o tom, že lidi nejenom před, řekněme, desítkami nebo nižšími stovkami let, ale i před tisíci? Je to tak. Já teďka nevím přesně, ale nějakých 4 až 5 tisíc let jsou ty malby starý. Je to někde z oblasti dnešního Ruska, myslím. Sibiř, Kavkaz, je to prostě na severu, na severní polokouli a jsou to jakoby, obrázky člověka, lidí, který mají na nohou evidentně nějaké velké předměty, které nejsou jenom jako obuv a ochrana nohou, ale jsou to něco, možná bychom mohli říct, jako dlouhý sněžnice. A ten účel byl asi, myslím, jediný, no, že prostě se jim lépe pohybovalo v té zasněžené krajině, tak si prostě dali na nohy nějaké dřevo, které mělo větší plochu. Takže to jsou vlastně první známky o lyžování, v ruce měli nějakou hůlku, aby se opřeli. Takže tak vypadá zhruba ten panáček nebo ta kresba toho prvního lyžaře a je to skutečně několik tisíc let, myslím, že čtyři tisíce let. Práce instruktora Pojďme se posunout ještě k tvé instruktorské práci. Ty jsi vlastně taky instruktor instruktorů, takže učíš lidi, jak učit, mimo jiné v rámci APUL, tedy asociace profesionálních učitelů lyžování, kde působíš také jako metodik, člen komise, máš na starosti vzdělávání. Takže těch dvě stě dnů, jako jsem říkal na začátku, strávíš v roce na horách. Takže máš hory jako kancelář, neomrzí se to? No, teď je logicky jako kancelář nemám, protože nejsem celý rok na horách. Před covidem jsem jezdil, myslím, že jsi říkal těch dvacet plus sezon, tak to jsem nasbíral před covidem, že jsem byl sedm let před covidem vlastně dvě zimy za rok, severní, jižní polokouli, tak ono to naskáče docela rychle. Ale teďka po covidu jsem v uvozovkách jenom tu českou zimu, nebo tu naši zimu na severní polokouli, ale i tak těch dnů je docela hodně. Možná jich není jako dvě stě padesát, jako to bývalo dřív, ale možná k těm dvou stům, no, sto padesát. Protože začínáme v podstatě, já už teďka mám za sebou dva dny na lyžích, kdy jsem byl na ledovci a začínáme v říjnu většinou sezónu a dost často, nebo poslední roky, ji končíme třeba v půlce května. A končíme, myslím, že ještě třeba normálně lyžujeme nebo se právě skialpuje, ale ta sezóna lyžařská je pro mě od října, ideálně od začátku října, což teďka moc nešlo letos, ale od října až do začátku května. A těch dnů nemám to úplně spočítané, si myslím, že od covidu ty tři zimy, které uběhly, tak to bylo kolem 150 dnů na sněhu. Takže je to kancelář. A neomrzí se. Neomrzí se. Někdy, samozřejmě, když je ošklivo, tak ta kancelář není tak příjemná a teplá, ale neomrzí se. Ani se neomrzí ta krkonošská, ani alpská, ani když jsem tady třeba v Beskydech nebo v Jeseníkách, tak se neomrzí. Já jsem se vlastně dočetl, že vy vyprodukujete nebo vychováte, nebo jak to říct, proškolíte až tisíc lidí, kteří chtějí být instruktory. To je neuvěřitelné číslo. Takže to je tolik adeptů, kteří chtějí mít 200 dnů v roce na horách, jo? Já bych přesně řekl, že těch adeptů, kteří chtějí mít ty hory jako kancelář je hodně, ale já jenom upravím to číslo. My skutečně v APULu, v asociaci proškolíme více než tisíc lidí ročně, ale je potřeba říct, že to není tisíc plus lidí v tom byznysu nově. Protože lidi, kteří licence mají, ten systém je čtyřstupňový, D, C, B, A, takže někdo, kdo má třeba licenci D, tak se chce posunout, chce se zlepšit, chce si prostě upgradovat vzdělání, ale už instruktor je. Takže v té tisícovce, nebo v těch, řekněme, tisíc až patnácti set lidech, kurzistech za rok, jsou počítaný ty nový, ale zároveň i ti, kteří se vzdělávají dál a zvyšují si tu licenci. Takže nechci říct naštěstí, ale není to tak, že každý rok je v APUL vyškoleno tisíc úplně nových. V těch úplně nových to číslo je kolem, řekněme, dvou až tří set. Tak to je samozřejmě i tak dost. Možná i víc o kousek, možná pět set, když počítáme lyžaře i snowboardisty, tu licenci D, tu základní, tak se myslím, že vytvoříme kolem pětiset, šest set instruktorů za zimní sezonu, těch úplně nových. A ta druhá půlka jsou ty, který se dovzdělávají. A to jsou pak víceméně lidi, kteří vlastně aspirují k tomu nebo mají blíž k tomu prostě v těch horách trávit více času. A asi předpokládám, že musí mít nějakou jednak zdatnost, jednak nějakou zkušenost s horami a podobně? No, ne úplně vždycky, protože třeba já si myslím, že ty lidi, kteří jdou na tu základní licenci, tak to jsou často třeba vysokoškoláci, kteří mají rádi hory a chtějí prostě nějakou brigádu na horách nebo to můžou být lokálové, kteří žijí v těch horách a prostě může to být fajn brigáda, protože jsem doma, tak proč neučit lyžování, když to mám v údolí třeba. Ale myslím si, že to nejsou lidi, kteří musí nutně mít velkou zkušenost, protože tu licenci D zvládne pohybově nadaný člověk, který nějakou zkušenost s tím sportem má, ať už lyže nebo snowboard. Není to tak, že by potřeboval být zkušený lyžař, který stráví na horách 100 dnů za rok a potom si jde dělat instruktora. Spoustu těch déčkařů, těch základních licencí, zkušeností tolik nemá, ale je to spíš o tom, že by měli mít vztah k těm horám. Chci pracovat s lidmi, chci trávit čas a zimu na horách a chci to dělat. To je pro tu základní licenci mnohem důležitější než umět udělat dobrý oblouk. Někdy to je právě opačně, že někdo, kdo umí udělat dobrý oblouk, tak nakonec zjistí, že nemá úplně ten vztah a že to vlastně nechce někoho učit. Mezi těmi stovkami lidí nebo historicky asi tisíci, bude předpokládám spousta těch, co mají nějakou zkušenost z firemního nebo korporátního prostředí a chtěli utéct někam do hor. Je. Je tam spoustu lidí. To musí být desítky, stovky případů. Máme tam třeba 1718letý lidi, kteří opravdu chtějí brigádu, mají hory rádi, chtějí tam trávit čas, ale pak tam máme lidi, kteří přesně jak říkáš, kteří mají, nechci říct, že mají vyděláno, ale mají prostě nějakou práci, kterou jsou schopní dělat třeba i z domova, nebo částečně prostě nějakou jako home office nebo remote. Mají ten čas třeba strávit půlku týdne na těch horách, ale živí je něco jiného, může to být korporát. Pak jsou třeba i lidi, kteří přijdou a mají fungující firmu, kde nemusí být. Přijde a já nevím, má šestý auto, druhou manželku a prostě startuje novou životní kapitolu třeba. Je jim padesát klidně a takový jsou tam taky. Je to na tom základním kurzu velký mix těch lidí a je to zajímavý. Potom na těch vyšších kurzech, řekněme B a A, ta licence, tak to už jsou většinou lidi, který v tom byznysu zůstali, kteří můžou cestovat severní, jižní polokoule a buďto se tím živí naplno nebo se tím živí většinově. Je to jejich hlavní příjem. Ale licence D a C tam jsou občas zajímavý. I v těch lidech, kteří přicházejí vyloženě z toho regionu, třeba opravdu jako lokálové, kteří, já nevím, třeba byl vlekař, nebo prostě v tom údolí dělá nějakou jinou profesi a prostě ho to tam táhlo vždycky a teďka přišla životní změna, tak si udělám licenci. Nebo jsou to lidé, jako třeba můj kamarád, který prostě odjel z Prahy na víkend do Krkonoš a už tam žije přes 20 let. Jednou se sbalil a už se do Prahy nevrátil. Takže to může být různý, no. U toho prvního vstupního kurzu, za jak dlouho je člověk jako hotový ve smyslu, že tu licenci má? To je záležitost jedné zimy, nebo jak to vlastně je? Ten kurz jako takový trvá pět dnů na lyžích i na snowboardu. se snažíme, aby po těch pěti dnech, ať je to snowboarďák nebo lyžař, tak aby byl připraven být zaměstnancem lyžařské školy a stoupnout si před skupinu, řekněme, začátečníků, nebo mírně pokročilých snowboardistů nebo lyžařů. Aby byl schopný jim předat prostě dobrou zkušenost z hor, naučit je brzdit, zatáčet, ale samozřejmě po pěti dnech kurzu, ten člověk, ten instruktor není úplně hotový. Je to instruktor, který bude primárně pro spíš ten nižší level těch klientů. A až s kurzem C, případně B, přichází, řekněme, se to otvírá ta sféra těch klientů trochu víc. A člověk dostane know-how a zkušenosti a může učit pokročilejší lyžaře. Ale po těch pěti dnech máš razítko, máš papír, jsi certifikovaný instruktor, ale spíš na tu nižší úroveň klientskou. Za sněhem do světa Tak my dáme asi zase informace ohledně nějakého dalšího postupu do popisku pod video. No a jak je to teda s tím sněhem? Protože ty jsi zmínil tady různé polokoule, což není neatraktivní. Být jednu část roku tady v Čechách a pak prostě někde u protinožců, tak jak je to s tím sněhem? No, sníh překvapivě padá víceméně všude na světě. Když řeknu, že jsem učil v Austrálii dvě sezony a předtím pět sezon na Novém Zélandu, tak lidem občas spadne brada. Nebo když řeknu, že jsem pracoval pět zimních sezon v Japonsku, tak lidi taky koukají, ale pak řeknu, že byla Olympiáda v Japonsku, Nagano, Sapporo. Aha, jasně, zimní, tak to jo. Na Zélandu velký hory, Pán prstenů, jasně, taky tam byl sníh. Nejexotičtější je z těch mých destinací Austrálie. Tam si většinou lidi nevybaví nějaké spojení se zimou. Ale když to vezmu postupně, tak jižní polokoule. Já jsem byl v Argentině, na Zélandu a v Austrálii. Pracovně jenom na Zélandu a v Austrálii. Zélandské alpy jsou velmi podobný, jako máme Alpy v Evropě. Podobně vysoký, podobně charakterově, ty hory jsou i podobně stářím. Ty zélandské jsou trošku mladší, ale v podstatě člověk by řekl, jasně, to jsou Alpy. Takový celkem ostrý štíty. I nejvyšší zélandský kopec, Mount Cook, je podobně vysoký jako nejvyšší rakouský Glockner. Takže tam ty hory jsou podobný. Padá tam obecně míň sněhu na Zélandu. A lyžuje se zhruba od 1500 do 2500. To jsou ty střediska. Není jich tam moc, jsou malá, ale to lyžování má relativně podobný charakter, jak ho známe z Alp, akorát že prostě to nejsou tak velký luxusní resorty. A tak dále. Austrálie, tam ten pás těch hor je, když si představíme mapu Austrálie, tak je Sydney, velký město, pak je Melbourne. A mezi nimi je takový půl měsíc, takový pás hor, Australské Alpy. Tak tam je zhruba 5-6 resortů a ty jsou kolem 2000 maximum. Nejvyšší hora v Austrálii je 2200 a lyžuje se v Austrálii zhruba tak mezi 1500 a 2100. Ty resorty tam jsou trošku větší než na Zélandu, ale taky to není v nic obřího, jako známe z těch největších francouzských nebo italských, švýcarských Alp. Padá tam významně méně sněhu, taky tam dost často prší v Austrálii, ale lyžuje se. Ta sezona, jak na Zélandu, tak v Austrálii, trvá od, řekněme, půlky června do půlky září, do konce září. Teď tam vlastně skončila, teď se vrátili instruktoři z jižní polokoule a asi bych to řekl tak, že jet do Austrálie nebo na Zéland jenom za lyžovačkou je relativní luxus a asi bych řekl, že to chce spojit s něčím jiným, se surfováním, nebo s lezením po horách obecně, nebo s nějakou jinou prostě turistikou, ale jenom za lyžováním jet do Austrálie nebo na Zéland si myslím, že tolik lidí nejezdí, protože zas taková hit paráda to není. Ale posunu se na severní polokouli, Japonsko, tam jsem byl pět zim, to je úplně jiná destinace. Tam se naopak za tím lyžováním, čistě za lyžováním jezdí a padá tam hodně sněhu. Tam se jezdí za prašanem, ne? Jo, spoustu lidí, kteří jedou z Evropy do Japonska lyžovat, tak si myslím, že 99 % tam jede za prašanem. To Japonsko je severojižně docela protáhlý, jsou to čtyři ostrovy, já to znám nejvíc na tom nejsevernějším, což je Hokkaidó a tam toho sněhu padá hodně. Tam je roční nebo zimní srážkový úhrn 14 nebo 15 metrů. A padá tam kvalitní sníh, protože je tam chladno, je tam zima, nejsou tam takové teplotní rozdíly, jako známe z Evropy, takže ten sníh je takový kompaktnější, není tam taková sněhová přeměna, netvoří se tam klasicky prostě vrstvy, ne že by tam nepadaly laviny, to ne, ale je tam to riziko, co se týče třeba poměr/sklon, tak na tom sklonu, co v Evropě už musíme dávat bacha, tak v Japonsku třeba někde ještě úplně ne, protože ten sníh je hodně spojený, nejsou tam prostě vrstvy, není tam rozdíl teplot, tak se nedělají klasicky ty vrstvy, prostě jako známe z Alp, a padá tam toho sněhu hodně a je studený, protože je to studený vzduch z kontinentu, ze Sibiře z Ruska, rychle nasaje vlhkost a na tom japonském Hokkaidu se vysype jako chladný prostě prašan. Heliskiing v Japonsku A tam to chodí podobně se skialpem, nebo tam je to tím pádem jiný a jezdí se tam fakt jako víc za sjezdem? A slyšel jsem za heliskiingem, že se teda lítá helikoptérou? Já myslím, že no, zrovna s tou helikoptérou v tom Japonsku, já vím tedy jenom jako Hokkaidó, na Honšú, tam jsem byl na týden, ale vlastně oblast kolem Nagana, kde byla Olympiáda, tak tam ty hory jsou trošku podobnější Alpám našim tady evropským, ale ten charakter těch hor na Hokkaidu, nejvyšší vrchol Hokkaida je 2000 něco, je to sopka, ne úplně vyhaslá, jako polootevřený kráter, je to tam aktivní, Asahidake se jmenuje, ale ty kopce jsou, já bych řekl, něco mezi Krkonošemi a Fatrou, nebo Krkonošemi a Nízkými Tatrami. Nějaké jsou tam sopečné kužely, ale pak jsou to také hezký kopečky, třeba kolem 1800-1600, takže ten charakter není tak strmý, ty kopce jsou trošičku oblejší, ale oblast centrálního Hokkaida kolem sopky Asahidake a města Furano, tak tam jsou ty největší hory kolem 2000. A tam samozřejmě laviny padají, to nebezpečí tam je, ale celkově je to takový, bych řekl, trošičku méně rizikovější z hlediska toho lavinového nebezpečí. Já to nechci teďka nějak bagatelizovat, ale zkrátka, když jdu v Alpách, tak si musím dávat mnohem větší pozor, jaký je to sklon, jaká to je orientace, kdy sněžilo a prostě být mnohem poctivější v té přípravě, než když jsem v Japonsku a lezu na kopec, který má 1600 metrů a vím, že prostě měsíc jenom kydalo, tak spíš koukám, kde je to nerozježděné, kde bude fresh line, než bych úplně koukal, jestli to má 29 nebo 30 stupňů. Tam ty sklony nejsou tak velký, tam se jezdí po takových, nechci říkat loukách, ale je to takový prostě malinko menší. Ty sjezdy nejsou mnohakilometrový, jsou to takový spíš brdečky, 400-500 výškových metrů. Není tam taky moc hezký počasí, většinu zimy, protože tam furt sněží a fouká a tím se dostávám zpátky k heliskiingu. Na Hokkaidu se moc nelítá. Tam jako není letovo, jestli se lítá, tak možná na Honšu, ale na Hokkaidu, když jsem to řešil kvůli třeba klientům, kteří měli poptávku, tak ty letový dny byly za celou zimu třeba čtyři nebo pět, protože prostě buď to byla mlha nebo foukalo nebo oboje. Plány do budoucna Co je teď před tebou a máš ty nějaké, řekněme, choutky na nějaké projekty, výstupy, sjezdy nebo něco na tenhle způsob? Já jsem takový jako při zemi, mě baví prostě ta práce obecně na těch horách, na lyžích, takže krátkodobé cíle jsou tak, aby se nám rozběhla sezona, ať už z pohledu lektora a instruktora, anebo z pohledu prostě normálního lyžaře, aby byla zima. To bych si přál, to by asi všichni. A určitě prostě si udělat nějaké hezké výlety v Alpách, na skialpech, a tak jako dlouhodobě koukám po zemích typu Uzbekistán a tady ten kraj, tady ta oblast Gruzie, tam jsem nebyl. Tam jsem nikdy nebyl ani bez lyží, ani s lyžemi, takže tam bych se někdy chtěl podívat. Myslím, že zrovna Gruzie a ten Kavkaz docela začíná být populární poslední dobou. No, a to je takový bych řekl cíl, jestli někdy se tam podívám, tak uvidíme. Ale tam bych chtěl. A samozřejmě Japonsko, tam se chci vracet. Loni jsem tam vlastně byl po třech letech, protože s covidem to tak nějak skončilo a loni jsem tam byl na deset dnů si zajezdit takový placený prázdniny, když jsem tam byl s pár klienty a letos bych chtěl znova do Japonska. Tam je dobrý být v únoru, když tam toho sněhu už je fakt hodně, a ještě to nezačalo tát, takže únor je pro Hokkaidó nejlepší. Trefit se mimo čínské svátky. To tam člověk být nechce, tam je hodně lidí. Ale v tom backcountry to není v tom termínu. Takže v únoru možná Japonsko a pak na jaře nějaký skialpový výlety. Hlavně hodně lyžovat. Aby to bylo variabilní, abych byl chvilku závodní trénink, chvilku instruktorský trénink, chvilku si udělat sám oblouk. Co ti hory dávají a daly? Dvě stě dnů v roce plus minus na horách, spousta sezon, tak co ti hory dávají, co ti hory daly? Hory mi dávají od toho roku třeba 2013, 2012 obživu. Tu hlavní, to mi daly. To je ten materiální pohled. A pak asi je to to, že člověk prostě dělá, co ho baví. A já si myslím, že živit se něčím, co tě baví, je velký štěstí a myslím si, že většina lidí na planetě to tak nemá. Takže se z toho snažím držet a hory mi dávají svobodu. Není to pravidelný, pondělí až pátek. Já ten režim mám v zimě takový hodně cestovní, nepravidelný. Člověk nemá víkendy, ale mě prostě baví být na horách. A jsou to český hory, nebo jsou to rakouský Alpy, nebo prostě být na horách a cítím se na těch lyžích šťastný. Ať jsem s nějakým svým svěřencem, třeba v posledních letech to byli závodníci nebo jsou to instruktoři nebo jsou to klienti, které učím lyžovat, tak jakmile se zapnu do těch lyží, ať už do normálních, nebo ještě líp do telemarkových, tak jsem prostě šťastný. A tam jsem jako doma a tam člověk trošičku zapomene na to, co je v tom městě, nebo mimo ty hory. A tam se cítím nejjistější. Je to něco, co si myslím, že mi jde, nebo že dokážu předat někomu a prostě jsem tam šťastný v kopcích. Tak Michaele, ať se daří, díky moc za rozhovor. Díky, díky moc. Díky, že jste tenhle rozhovor sledovali. Samozřejmě informace, které tady padly, tak najdete v popisku pod videem. A pokud se vám naHoru.tv líbí, tak nás nezapomeňte odebírat kliknutím na tlačítko „odběr“ na YouTube, případně na Spotify. Děkujeme taky chatařovi z chaty Prašivá Martinovi Stillerovi, že jsme tady mohli natáčet. S Martinem jsme dělali rozhovor taky, takže taky najdete odkaz pod videem. A díky partnerovi BrainMarket a jejich produktu Performance Magnesium. Nezapomeňte případně použít kód NAHORU10. Mějte se, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Dokumentarista, režisér a spoluzakladatel naHoru.tv Aleš Nenička zachytil již 5 ročníků extrémního cyklistického závodu 1000 Miles. Aleš působí jako filmař na volné noze a mezi jeho díla patří například dokument Beskydská sedmička - 95 kilometrů, které ti změní život nebo Sevřené hrdlo na Gerlachu, za které získal 1. místo na Mezinárodním festivalu outdoorových filmů. Co vše v rozhovoru s Alešem zaznělo? 0:47 Specifika horského natáčení 3:40 Život kameramana na 1000 Miles 6:47 Naladění závodníků 9:19 Jak se spí na Mílích? 14:27 Natáčení 1000 Miles: další ročníky a inspirace 18:27 Natáčení B7 22:37 Proměna v oblasti filmové tvorby 24:57 Ze stavaře kameramanem 27:46 Jaké závody plánuje? 29:27 Filmařská inspirace 31:14 Budoucí projekty 33:12 Co mu hory dávají a daly? Partnerem tohoto rozhovoru je BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. My z vlastní zkušenosti doporučujeme třeba jejich vysocekvalitní Hořčík , který všichni v naHoru.tv dlouhodobě používáme. Vše o Alešově tvorbě najdete zde . Dokumenty ze závodu 1000 Miles najdete zde . Dokument Beskydská sedmička - 95 kilometrů, které ti změní život najdete zde . Celý film Sevřené hrdlo na Gerlachu najdete zde . Filmy, které Aleše inspirují, můžete za malý poplatek zkouknout například tady: Meru , Free Solo , Alpinista . Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Podpořte vznik dalších rozhovorů. A zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem. Dokumentarista a spoluzakladatel naHoru.tv Aleš Nenička Kameraman a režisér, který stojí za různými dokumenty se sportovní a horskou tematikou, natáčel celkem pět ročníků legendárního závoru 1000 miles , dokument o Beskydské sedmičce , které jste oba mohli vidět v televizi, a za dokument Sevřené hrdlo na Gerlachu získal první místo na Festivalu mezinárodních outdoorových filmů. Aleš Nenička, který je také režisér u nás v naHoru.tv, je naším hostem na chatě Prašivá v Beskydech. Aleši, ahoj. Ahoj. A partnerem tohoto dílu je BrainMarket.cz, konkrétně jeden produkt pro všechny sportovce a horaly, o kterém vám za chvilku řekneme více, takže díky BrainMarketu za podporu. Specifika horského natáčení Aleši, ty jsi ve filmařině 20 let, plus minus. Natáčel jsi všechno možné, od celovečerních dokumentů, firemních videí až po natáčení na Madagaskaru. V čem je z tvýho pohledu, kameramana, režiséra, specifické to natáčení na horách? Určitě náročnější to je v tom, že člověk v těch horách musí počítat s různými vlivy, s počasím, že jo. Vždycky člověk bojuje se sluncem, s mraky, že se tam rychle mění prostředí s větrem a tak. Tohle je jiné, než když člověk točí firemní video v nějakém provozu, tam jsou zase nějaké stroje a podobně. Je to fyzicky náročné samozřejmě nosit vůbec to vybavení někam do hor. To je šílené, nebo utíkat za nějakým cyklistou nebo běžcem a nezakopnout přitom s kamerou. Což se mi taky párkrát už poštěstilo, ale vždycky to ta kamera přežila. Já když koukám na videa nebo na dokumenty z Himalájí, nebo z nějakých šílených končin, tak si vlastně říkám, jak to ti kameramani dělají třeba s tou technikou v těch mrazech. Vlastně naše oblíbené filmy, třeba Meru nebo Cold, což jsou mimochodem dva super horolezecké filmy, na které dáme odkaz potom pod video, tak to natáčeli v šílených mrazech. Jak se to tam vlastně dělá, aby ta technika vůbec vydržela fungovat? Popravdě sám nevím. To je úplně jiná disciplína, kterou neznám ještě, kterou jsem nepolíbený. Ale i ty baterky vlastně musí strašně rychle mrznout a odcházet, takže musí mít nějaké velké baterie, nebo jich mají víc na výměnu a vůbec to dobíjení a tak. Pamatuju si, že jsem jednou měl jet takhle na nějakou osmitisícovku s klukama natáčet, a s Tomášem Galaskem, režisérem, kameramanem, jsem se radil o všem možném, o nabíjení třeba pomocí soláru a powerbanky a o tady tom vybavení. Je to prostě náročná disciplína, kterou neznám, takže sám nevím. No a vlastně v momentě, kdy máš ty baterie vystavené tomu vnějšímu prostředí a je tam třeba minus 20, tak to se okamžitě asi musí vybít, ne? Jako v principu to známe ze svých telefonů, že jo? Okamžitě úplně ne, ale ta rychlost je tam naprosto rychlejší, než když máme léto, sluníčko, jaro, nebo naší zimu tady, to je úplně jiné, no. I ten vítr, ta pocitovka, všechno tohle ty přístroje ochlazuje. Život kameramana na 1000 Miles Ty jsi taky natáčel vlastně těch zmíněných pět ročníků Mílí , což je teda potřeba představit. Strávil jsi tam pět let, tak prosím tě, můžeš ty Míle představit, o co přesně vlastně jde? Je to non-stop závod bez zabezpečení. Je to závod primárně na kolech. Jsou tam potom disciplíny na koloběžce, nebo pěšky. Je to závod přes Československo, takže z jednoho nejzápadnějšího nebo nejvýchodnějšího bodu na druhý. A ono se to každý rok, každým ročníkem mění, ty směry. No, takže je to v horách hlavně, kde si člověk bez zabezpečení musí vymyslet, kde bude spát, kde bude jíst, co bude jíst a v tom je to zajímavé. Takové velké dobrodružství. A v podstatě většinou ty závodníci to jedou asi podle ročníků a podle zkušeností, dejme tomu jeden až tři týdny, když se bavíme o té cyklistické variantě. A to, co mě vždycky zajímalo, tak je to, jak vypadá život z pohledu kameramana na takhle dlouhým závodě. Protože tam samozřejmě nemáš ten sportovní výkon, ale je tam ta logistika, tak jaký je život na Mílích , kde jsi to posledních pět let zažíval za kameru, tak jaké to vlastně je? Chytím se jedné věci, ty jsi říkal, že tam nemám sportovní výkon, ale i ten tam teda je, a dost značný, kolikrát. Kolikrát, když běžím za těma cyklistama, tak si říkám, ty jo, co tady běžíš, ty blázne, vždyť je nestihneš. A já je fakt stihnu a chytnu je třeba v momentech, když má odvařený zadek a myje si ho někde v potůčku a úplně kouzelné, nádherné věci chytnu, které bych autem prostě nikdy nechytl. I kdybych je zastavil třeba, tak s nima udělám rozhovor, pár záběrů a konec. Tak to jsem se teda hrubě dotknul toho, jak to tam vypadá, protože jsem si myslel, že tam je vlastně víc klidu z pohledu toho štábu nebo těch lidí, kteří jsou za tou kamerou. Takže ty reálně držíš v ruce nějaký stativ s nějakým asi stabilizátorem obrazu a třeba za nimi běžíš? Je to tak nějak, třeba na Velké Fatře na Kryžné, tak tam dojedeme po nějakou chatu a pak nevím, zhruba 5 kilometrů nebo něco takového se projdeme až na ten vrchol. A někdy nás ti závodníci překvapí, že jsou tam dřív, než to čekáš. Ty jsi třeba unavený a musíš prostě s nima jít, nebo ne, že bys musel, ale chceš zkrátka s nima jít na ten vrchol. Tak tam doslova ti bije srdce až na maximum a jdeš tam s nima, protože chceš s nima natočit ty krásné záběry, epické na tom vrcholu. To je mimochodem nejvyšší vrchol na Mílích , Kryžna. Kryžna má kolik, nějakých 1500, 1600 metrů? 1600, něco takového. Naladění závodníků Jak jsou ti závodníci, kteří jsou asi často velmi unavení, ochotní k rozhovorům, zejména z té elity, protože pro ně to je teoreticky ztráta času, když to řeknu hodně blbě. Chtějí se bavit, mají na to náladu? Jedna věc je to, že oni ví, že s každým dělám ty rozhovory, takže to je nějakým způsobem vyvážené, že je tam tak nějak zdržuji všechny stejně. A pak mi nepřipadali, nějak jsem to na nich ani nepoznal, že byli nějak šíleně unavení, měli nějakou krizi. A to mluvím teďka o tomhle ročníku 2020, kdy se jelo poprvé 2000 mil, kolem Československa tam a zpátky. Tak mi připadalo, že prostě nebyli nějak šíleně unavení, asi byla ty jejich těla tak nastavená, že... Asi chtěli vypadat dobře ve filmu. Možná taky. Možná je dobré říct, že kdyby někomu připadalo, že se s Alešem bavíme, jakože se známe 20 let, tak je to přesně tak, známe se 20 let, takže pokud takový dojem nabydete, tak je to přesně takhle. No takže oni byli víceméně i třeba letos, ta elita, tím, že jeli dvojnásobnou porci, tak ti připadali jako víceméně stejně nebo podobně naladění jako na tom startu? Tak podobně naladění asi úplně ne, je to vždycky jiné, tam před tím startem, už čekáš prostě na to, až se to odstartuje, je tam taková ta nervozita, to napětí, to pnutí a mají to všichni stejně, podle mě, ať už jako hobíci nebo elita, se těší, až vyjedou. Jasně, že tam potom uprostřed, nebo někde v nějakých fázích byli vyčerpaní, unavení, ale prostě ti hobíci, tam to u nich vidíš víc, výrazněji ty emoce, ty ať už radosti nebo zklamání, tam se víc projeví ti hobíci, no a ti eliťáci prostě jedou na ten svůj výkon a ty emoce, to jenom tak líže jenom. A tam je celkově kolik lidí vlastně? Na tom závodě tři sta lidi vlastně, jede se severní a jižní trasa a těch dva tisíce mil se jelo nejdřív severní a jižní se vraceli zpátky. Jak se spí na Mílích? No a z pohledu jako tvého, nebo z pohledu toho štábu, tak vy většinu času spíte venku, nebo jste po ubytováních, nebo v autě, nebo jak to vlastně tam vypadá? Dříve jsme spávali jako občas na nějakém ubytování, já nevím, dvakrát, třikrát za celou tu dobu, to je dvanáct dní vlastně natáčecích a teďka poprvé v rámci těch Dva tisíce mil , což bylo osmnáct dní, tak to bylo všechno outdoor a bylo to super, jakože vůbec mi to nechybělo. Jako každou noc ve stanu nebo pod širákem? Většinou venku ve stanu, nebo pod širákem. Jednou jsme měli takové zaváhání, že bychom spali na chatě, na Velké fatře, na Králové studně myslím, ale pak jsme si řekli, ale vlastně to nemáme zapotřebí, že jdeme ven. A tam se jako reálně vyspíte? Já mám s přibývajícími roky pocit, že kdykoliv spím venku, tak ta kvalita spánku je horší a horší, jak si člověk odvyká, takže jako reálně jsi tam spal víceméně a cítil se zrána v pohodě? No jak kdy, jako někdy jsme toho moc nenaspali, protože ti eliťáci spali čtyři hodiny a jedou fakt rychle, že urazí přes dvě stě kilometrů a ještě přímou čarou, že jo. My to máme většinou víc jako přes ty silnice, takže toho spánku kolikrát moc nebylo. Vlastně ani neřeším, jestli jsem nějak vyspaný dobře nebo špatně, když se vyspí člověk tak nějak prostě šest hodin, tak vlastně to je docela dobrý spánek. První dny třeba spíme čtyři hodiny, nebo nevím, fakt málo, ale jsou dny zase, kdy musíme dospat, protože to už nějak nejde, máš takový nějaký limit svůj a si řekneme, že to už nejde. Teď jsme skoro nespali, že někdy jsme točili časosběry měsíce, tak jsme třeba ve dvě ráno ještě točili časosběr měsíce v různých fázích po celém tom závodě, tak jsme říkali, teď už prostě druhý den se musíme pořádně vyspat, protože už vůbec jenom vlastně, jak říkáš, zmiňuješ to samotné spaní ve stanu nebo pod širákem, není úplně dokonalé, ale když jsi tak vyřízený, tak to usneš a spíš jako tuhý. A vy jste většinu toho času i museli vstávat v průběhu noci, abyste zachytili ty závodníky, když třeba projížděli kolem, nebo jak vlastně fungovala logistika v tom přijíždění dopředu, zpátky, jak vlastně víš, kde ty lidi jsou a jak vůbec funguje ta logistika kolem toho? Tak na tom závodě jsou trackery. Máš mobilní aplikaci, kde vidíš jednotlivé závodníky, když teda funguje, občas to vypadává, takže podle toho je vidíš. Co deset minut se aktualizuje jejich poloha, takže ty víš, kde jsou. Podle toho přemýšlíme nad tím, na mapách.cz se díváme, ať už máme jako body z minulosti, nějaké krásné fotogenické, tak se díváme i na nové, takže vždycky sledujeme, kde by mohli tak jako dojet, počítat, někdy si píšeme s nima SMSky, nebo si voláme, kdy tam zhruba asi tak jako myslí, že budou. A podle toho vlastně plánujeme celou tu logistiku od určitých jako závodníků. A teď mi trošku vypadalo, na co se zeptal, kromě logistiky vlastně? No v podstatě primárně mi šlo o tu logistiku, jak vůbec zajistit, že ty lidi prostě natočíš, že je nemineš a zároveň nesleduješ jenom jednoho, kterýmu bys byl v patách. A ty se zeptal na to spaní vlastně, jak moc jako naspíme? No, že někdy je předjedeme, tam na ně počkáme, vyspíme se a někdy jsme s nima. Jednou to bylo i tak, že přijeli na jedno místo jedni závodníci, ti tam dojeli, točili jsme až jako než šel spát ten první závodník a pak tam přijeli prostě druzí, třetí, to bylo ve dvě ráno. Tak člověk už i šel spát, ale hnedka přijeli další, tak zase hodinku, dvě točíš, než oni usnou. Pak si všimneš, dívej, teďka tady tu fázi měsíce ještě nemáme, tak ještě točíš tohle a pak mezi tím zjistíš, že pojďme se alespoň na dvě nebo čtyři hodinky vyspat, protože za chvilku nám bude stávat ten další závodník, který už pojede. Takže někdy to je masakr s tím spaním, ale někdy, jak říkám, je to na hraně a pak to musíš dohnat a dospat se. Ale tak to zní, že seš vlastně společně s těmi závodníky v tom závodě. Vlastně v tom flow toho závodu seš taky, ne? V podstatě jo, to je jeden velký masakr i časový. Natáčení 1000 Miles: další ročníky a inspirace A teď samozřejmě otázka, na kterou se nelze nezeptat, kolik ročníků, samozřejmě za předpokladu, že si řeknete s organizátory, že do toho jdete společně (což zatím je pět let po sobě, tak třeba ta šance je stále na další roky), ale kdy to pro tebe končí, nebo budeš prostě točit míle do důchodu? Nad tím jsem taky přemýšlel, ale zatím mě to baví, zatím to svoje řemeslo v rámci toho závodu vůbec posouvám, takže mi to dává smysl. Proč vlastně nedělat něco, co tě baví, v čem se zlepšuješ, takže vlastně nevidím důvod, proč to nedělat. Prostě jsi v přírodě 12 dní v kuse, točíš krásné příběhy a je to super, práce snů, pro mě teda. A ještě jsem chtěl jen zmínit, že to natáčení není tak náročné vždycky. Natáčení bylo tento ročník specifické v tom, že jsme fakt sledovali vyloženě jenom elitu, to byl první ročník, kdy se to podařilo, kdy na to vlastní organizátoři kývli a tím to bylo náročné, že jsme pořád sledovali ty samé lidi dokola a sledovali jsme vlastně ten příběh té elity od toho začátku. A v jiných ročníkách to nebylo takhle, to bylo třeba klidnější. Ale vždycky jsem si rád zaběhal s těmi lidmi. Je potřeba říct, že touhle dobou, kdy tenhle rozhovor vychází, tak je docela velká pravděpodobnost, že už je díl k dispozici, teda v České televizi, v rámci ivysílání. Určitě budete mít odkaz pod videem nebo v popisku, ať už na Spotify. A případně pak na YouTube, takže budete mít možnost se na to podívat, jakým způsobem to vypadalo. Tím, že to bylo pět ročníků, tak jak se přemýšlí nad tou změnou z hlediska zaměření? Protože vždycky cílem, aspoň tak, jak já jsem ten dokument o mílích vnímal, nebylo udělat reportáž, jako že se jenom zachytí, co se dělo, jako třeba bývá v televizi. Myslím jako se zpravodajstvím sportovním. Ale cílem bylo tam přinést něco navíc s tím dokumentem. Jak se hledá inspirace, nebo podle čeho se vytváří ty témata, aby to prostě nebylo pro diváka pokaždé stejné? Tak je to takový brainstorming skupinový. Člověk přemýšlí, co by tam mohlo přinést divákovi nějakou nadhodnotu, než jenom v uvozovkách závod. Tak co přinést vlastně víc. A to se, myslím si, že podařilo v tomhle ročníku. Že to přináší něco víc, než jenom závod. Ale podařilo se to samozřejmě i v jiných ročnících. Tady to vnímám ale nejsilněji. Natáčení B7 To, co je samozřejmě další věc, která mě zajímá, tak je natáčení jiného typu. A to je vlastně daleko kratší formát, Beskydská sedmička , protože dokument Beskydská sedmička: 95 kilometrů, které ti změní život, který má nějakých 52 minut, vyšel v roce 2020, tak má pořád na ČSFD, díval jsem se, 81%, což je dobré. A to je vlastně úplně něco jiného, protože se to všechno událo během jednoho víkendu v podstatě. Tak v čem bylo natáčení tohoto typu projektu jiné? Teď nevím, jak jsi to myslel, že je to kratší formát? Myslel jsem to tak, že to natáčení není roztáhnuté do dvou týdnu, ale že je to prostě do dvou dnů. To sice jo, ale sám víš, byl jsi u toho dokumentu taky, že to trvalo několik let, asi zhruba tři nebo čtyři, už to ani nepamatuju. V čem je to jiné, se ptáš? No, tak je to jiné v té intenzitě, že vlastně nemáš na to tolik času, jako zachytit to, co bys sis přál zachytit. Takže nad tím musíš víc přemýšlet, víc plánovat, víc organizovat. Já si pamatuji, když mi Libor Uher vlastně posílal, když jsme chtěli sledovat tu masu lidí, když to tak řeknu, na kopcích třeba z dronů nebo takhle, což se nepovedlo, protože pršelo, takže to bylo jedno. Ale že mi dával statistiky na těch časových branách, kdy je nejvíce lidí v těch jednotlivých úsecích. Měli jsme nějaké tři štáby, takže se to přesouvalo různě z údolí na kopce a tak dále. Takže vůbec v té produkci, v tom plánování to bylo nejnáročnější. Tam byl asi štáb větší? Tam byl větší, nebo větší. Štáb byl vlastně stejný, ale bylo jich víc, takže v podstatě větší. No a na trati bylo, nevím, jestli si to číslo pamatuju správně, ale sedm kameramanů? No, nějakých šest až osm lidí, něco takového. Jak vám s tím natáčením vlastně zatočilo to počasí? Protože ten ročník, který se točil, do kterého se investovala veškerá příprava, se ukázal jako nejdeštivější z dosavadní celé historie, třinácti nebo čtrnácti let, teď nevím, Sedmičky . Tak to byl taky oříšek, ne? No, je to vždycky mnohem náročnější točit za nějakého deště, kdy je i větší zima, takže i člověk za tou kamerou trpí víc v té zimě. A vůbec tu kameru udržet, zasucha, ať ten obraz nějak vypadá, ať to není jedna velká mlha. A vůbec, když máš mlhu, tak zachytit to i obrazově, ať to není v pozadí jenom mlíko bílé, ale ať to nějak trošku vypadá. No a držet si čočku v suchu. Takže v tom to je šílené. A když máš nějaké na Sedmičce i na těch Mílích , tak to je podobné, jenom na té Sedmičce je to intenzivnější, že to máš fakt masakr v kuse. Nevím, jedeš třeba 30 hodin non-stop. Jako závodníci. Takže tam jste asi nespali vůbec, ne? Nebo jsi se tam zdřímnul v autě nebo někde? Tyjo člověče, to už si ani nepamatuji, ale jestli to byl nějaký spánek, tak to byla hodinka dvě třeba v autě. Tak vlastně teď v tuhle dobu je to, od sbírání prvních, tak to je to 6 let, ne? Nebo 2017 byl ten deštivý ročník, ne? A 2016 jsme to možná už začali, nebo něco takového, no. Proměna v oblasti filmové tvorby Což mě přivádí vlastně k otázce tvý proměny z hlediska jako té filmařské specializace, nebo jak to říct. Protože ty jsi se dříve střihu věnoval více, než teď. Co tě víc táhne, nebo jak to říct, jako kamera, režie, tak vlastně v čem? Nebo proč tady tenhle posun? U tebe konkrétně vlastně. Co tě víc láká? A co tě na střihu tolik neláká, řekněme? Já bych to možná ještě upřesnil, že jsem byl takový jako multičlověk vůbec v té videobranži. A pak jsem myslel, že ten střih, že to je spíš jedna z těch věcí a to jsem si jako úplně uvědomil po té Beskydské sedmičce, kdy jsem si vyzkoušel možná nejnáročnější formát střihu vůbec, jako dokument, kde máš spousta materiálu. My jsme točili x ročníků, nebo dva to byly vlastně, dva, tři, teď si nepamatuju. A pak tam bylo spousta archívu vůbec z toho závodu a i z Liborových výprav, jako z těch Osmiček různých. Takže to byla pro mě velká škola střihu, kdy jsem i zjistil, že tohle není pro mě, že vůbec jako dokumenty už bych si nedokázal představit stříhat jako nějaký takový dokument, jako nějakou stopáž 50 minut. No a celkově ten střih, člověk už tak dost sedí za tím počítačem a sedět ještě za střihem, kde musí být kreativní, tak jsem se začal ubírat víc do té režie a do té kamery. Plus samozřejmě, když se divák potom dívá na nějaký film, tak z toho vidí těch, já nevím, prostě x desítek minut, ale toho materiálu je třeba desetkrát víc, ne? A teď jako střihač je ten, který na to všechno musí vlastně koukat. Takže třeba 20 hodin jenom se dívat na to, co bylo natočeno jen tak v uvozovkách. Oni mají už nějaký systém na to, že se nedívají úplně takhle jedna ku jedné na všechno, ale že máš rozhovory, tak tam by se na to měl podívat jedna ku jedné a pak jsou nějaké pokrývací záběry, kdy už se na to nedívá jedna ku jedné, ale už si to prostě projíždí zrychleně, kdy vidí, jak moc to je pěkné, jak moc ho potřebuje nebo nepotřebuje. Ze stavaře kameramanem Ještě jako součástí tvýho příběhu je zajímavá jedna věc, ty jsi původně vlastně stavař. To znamená střední, pak vlastně v Ostravě na bakalářským, pak v Praze na ČVUTu, všechno nějakým způsobem stavařina, nebo inteligentní budovy to byly? Byl to takový mezifakultní obor. A tak ses v tom nenašel? Šel si vlastně, řekněme, dělat svoji vášeň, tak jak vlastně probíhá tady tenhle proces a co se ti na stavařině tak moc nelíbilo? No, tak jako někteří lidi to asi nemají úplně ujasněné, co chtějí dělat už na střední nebo na vysoké, že jo a já jsem vlastně od 16 let natáčel, nějak jsem se tím začal zabývat, že mě to vlastně bavilo. A tak nějak, tak nějak jsem měl takové jako záchvěvy na střední, že bych šel na filmovku, ale nějak jsem asi neměl odvahu, nebo nevím. A pak po té výšce jako jsi postaven před to, že tak a teď už je to na tobě a tam jsem začal zjišťovat, no, že jako, že vlastně tohle úplně není můj šálek čaje, co chci dělat a nějak jsem si řekl, že zkusím to natáčení. Dobře, byl jsem na jedné přednášce osobního rozvoje od Tomáše Heislera, peníze nebo život, kde to šlo jako dost do hloubky ta přednáška od dítěte, když se narodíš, projdeš tématem rodičovství, že jo, prostě ty školy různé a zaměstnaní a dost se tam probíralo peníze nebo život, že jo, a já jsem si vybral nakonec ten život, že nechci jako dělat něco, co mě nebaví za peníze, ale že chci dělat něco, co mě baví za nějaké peníze, prostě. Jak dlouho tenhle přerod vlastně trval, než se podařilo to překlopit? Protože asi to nebylo hned tak, že bys měl rovnou práci, jako řekněme tu filmařskou. Ty nejsi zaměstnanej, jsi prostě filmař na volný noze, tak jak dlouho ti trvalo od toho rozhodnutí, než si, než řekněme tady tahle vize, se ti podařila naplnit? Tak trvalo to no, nějaké roky to trvalo, než jako se to přetavilo do něčeho stálejšího a jistějšího. Nevím, prostě x let to trvalo, vrátil jsem se z Prahy do Ostravy k rodičům, kde jsem měl prostě bydlení, jako za lepší peníze, nebo zadarmo v podstatě. A začal jsem jako od znova, no v podstatě, když tak řeknu. Jaké závody Aleš plánuje? No je potřeba říct, že pokud je o tebe a sportovní výkony, tak ty si absolvoval třikrát Beskydskou sedmičku, z toho jednou, tak nějak by se dalo říct skoro jako z hecu, nebo z gauče. Tak co ty a nějaké další sportovní výkony? Ta poslední Sedmička byla před asi dvěma lety, třemi lety, nebo tak nějak, tak je něco, co tě teď láká, na co se chystáš? Já jsem byl vždycky víc jako dobrodruh, ne závodník, takže mě vlastně závody až tak nelákaly, ale občas jsem se jich rád účastnil, protože tě to zase donutí se sebou něco dělat, je to taková motivace. A teď jsme spolu přihlášení na Moravia Divide příští rok, tenhle rok jsme vlastně už byli, ale nevyšlo to z různých důvodů, takže uvidíme, jak to bude příští rok a lákají mě ty Míle si zajet, protože to je velké dobrodružství. To vlastně neberu já jako za sebe, že bych nejel závod, ale že pro mě to je dobrodružství neskutečné - jet 14 dní takhle přírodou, sám ze sebou a vlastně s vlastním spaním. Dovedeš si představit do toho ještě ten svůj příběh točit? Asi by to šlo, ale nevím, jestli bych to chtěl. Jako, že bys měl přidělané nějaké GoProučko a do toho tam něco říkal? Spíš, že bych si to možná chtěl užít sám ze sebou, a ne s nějakou další technologií. Že bych chtěl být oproštěný od těch technologií a užít si to sám. Filmařská inspirace My jsme tady zmínili spoustu dokumentů, řekněme z tvé dílny, nebo na kterých jsi participoval. Co tě ale, nebo kdo tě inspiruje? Pokud někoho zajímají filmy tohoto typu, tak co je za tebe nějaká top 3? Nebo něco na tenhle způsob filmů, které tě tak nějak historicky zaujaly, které si pamatuješ? Tak mě buď inspirují kameramani z toho horského prostředí, nebo režiséři, anebo samotné filmy, ale zrovna neznám nějak konkrétně ty režiséry. Renan Osturk, Jimmy Chin, Barabáš, prostě tyhle slovenské filmy jsou krásné. Sloboda pod nákladnou , nebo ten seriál o těch vysokých štítech tatranských. Pokud se jedná o filmy, tak tam neznám třeba režiséry úplně. Alpinist, Free Solo , tam to dělal Jimmy Chin, snad s jeho přítelkyní. Myslím, že manželkou a byl z toho Oscar za Free Solo , pokud se nepletu. Takže tady tyhle příběhy mě inspirují. Dáme taky odkaz pod video, ať to případně můžete doplnit, protože některé z těch zmiňovaných jsou fantastické. A pokud jste třeba neviděli toho Alpinistu , tak to je totální pecka. Takže určitě se tohle dozvíte společně třeba s dokumenty toho Pavla Barabáše, které jsou víc z toho našeho prostředí, řekněme, středu evropského. Budoucí projekty Pokud jde o tebe a budoucí projekty, ne teď ve smyslu závodů, ale ve smyslu nějakých vizí, pokud jde o témata, tak co máš před sebou? Možná se dostaneme samozřejmě k něčemu, na čem pracujeme i společně, ale co teď máš v následujících letech tak nějak v hledáčku? Tak já mám takovou vizi prostě točit ty dokumenty, protože to je moje srdcovka, je to zároveň takové, co tak nějak trošku umím, si myslím. Je to takové nejvyšší umělecké dílo vůbec, jako film, dokumentární film, že se tam podílí na tom x lidi, baví mě to celé od začátku až do konce, i když ten konec už mě taky tolik nebaví, protože to už se jako si díváš dokola pořád na to samé, na takový dlouhý film. Takže ty dokumenty, jako v tom vidím tu svoji vizi společně s rozhovory v rámci Nahoru.tv a potkávám tady x zajímavých osobností a dokážu si představit o těch osobnostech, jako o některých točit samotné dokumenty, protože fakt mají co předat divákům. No a teď vlastně máme společně v hledáčku dokument o Lysé hoře, což je takový fenomén u nás v Česku, že si myslím, že stojí za to o tom točit dokument, protože to má co říct a vůbec ten turismus a to chození na ty hory a hloubání se, proč je ten turismus, proč se tak zvedá vlastně nejenom na Lysé hoře, ale i v Česku, tak mě to baví se v tom hloubat a předat zase nějakou nadhodnotu, proč to lidi dělají a co můžeme my třeba udělat líp v rámci té turistiky. Co mu hory dávají a daly? Ty hory se prolínají vlastně těch posledních pár let tou tvou tvorbou, tak co ty a hory, co ti hory dávají, co ti hory daly? No, tak dávají mi vlastně takovou terapii. Člověk si uspořádá myšlenky od tak trošku uhoněného světa, shonu ve městě, i když v Ostravě není takový šílený shon jako třeba v Praze, ale taky ho tady máme. Takový ten klid, odpočinek, relax. No, prostě uspořádaní těch myšlenek a přemýšlení si nad životem. Takový ten přítomný okamžik, klid. Miluji ty situace, kdy se najednou tak zastavíš a najednou to cítíš, ten okamžik, kdy je to ticho a nejsou tam nikde turisti, je krásně, sluníčko, někde na hřebeni prostě a ani moc nefouká, jen takový ten vánek a prostě je ti tam strašně moc dobře. Tak Aleši, díky moc za rozhovor a ať se daří. Já děkuji za pozvání. No a ještě musíme poděkovat Martinovi Stillerovi tady z chaty Prašivá, že tady můžeme natáčet. Takže Martine, díky. S Martinem jsme točili, takže zase pod videem bude případně odkaz na tady tuhle fantastickou chatu Prašivá. No a taky děkujeme partnerovi tohoto rozhovoru, kterým je BrainMarket.cz. Takže díky. A pokud se vám naHoru.tv líbí, tak nás nezapomeňte odebírat kliknutím na tlačítko Odběr na YouTube, případně v jiných podcastových aplikacích. No a taky o nás můžete říct vašim známým, protože sdílení a obecně tyhle věci nám hodně pomáhají. Tak se mějte hezky. Čau.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Karel Polívka je krkonošský hoteliér z hotelu Friesovy boudy , muzikant a také vizionář, který stojí za vznikem projektů jako jsou Krkonošská pivní stezka nebo KRKONOŠE originální produkt. Karlovou vizí je ale také vybudovat nejvýše položený udržitelný hotel v České republice. Rozhovor proběhl kde jinde než na Friesovkách. Co vše v rozhovoru s Karlem zaznělo: 1:03 Jak to všechno začalo 5:27 Romantika v horách 7:52 Historie Friesových bud 10:40 Mini pivovar Fries a Krkonošská pivní stezka 14:30 Krkonoše originální produkt 20:55 Blog krkonošského hoteliéra 25:20 Rodinný život v horách 29:35 Vize do budoucna 35:05 Co mu hory dávají a daly? Hlavním partnerem naHoru.tv je ryzí horská značka Salewa , která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. My doporučujeme například jejich vysocekvalitní Zinek v kombinaci s kurkumou, která zlepšuje jeho vstřebávání. A zde je náš článek o vhodných doplňcích stravy. Hotel Friesovy boudy: https://friesovyboudy.cz Více o Krkonošské pivní stezce najdete zde: https://krkonosskapivnistezka.cz/ A knihu Blog krkonošského hoteliéra najdete tady: https://friesovyboudy.cz/kniha-blog-krkonosskeho-hoteliera-1 Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem. Jak to všechno začalo   Karle, pojďme se podívat na to, jak to tady vlastně začalo.  Já vím, že ty máš ve vztahu se začátkem svýho působení tady, na Friesových boudách, docela zajímavý příběh, který stojí za vyprávění.  Tak jak to začalo?   Víceméně většinu jsem popsal ve svém vlogu a ve své knize, ke které se dostaneme, ale začalo to tak, že jsem pracoval v Brně, ve firmě, která byla obchodní a pracovala pro velké značky, jako je třeba Coca-Cola nebo tenkrát Plzeňský Prazdroj.  On je to teda doteď Plzeňský Prazdroj, ale má jiného vlastníka. Dělali jsme pro ně reklamní předměty, od stužek až po slunečníky například. Majitel té firmy měl možnost koupit hotel v Krkonoších, víceméně nakonec dva hotely, a zrekonstruovat je.  Když jsme o tom měli nějakou debatu, což bylo po desetiletém působení v té firmě, tak mi nabídl, jestli bych to nechtěl zkusit a dělat, a já jsem řekl, že bych to zkusil a dělal.  A tak jsem to zkusil a dělám.  S architektama jsme se scházeli co 14 dnů, vlastně na několik hodin a řešili jsme to, jak to teď bude vypadat.  A můžu říct, že tenkrát se mi podařilo a že jsem mohl úplně do všeho, co se tady událo potom nebo co se tady teď děje, zasahovat.  To je pro někoho, kdo o tom něco ví, obrovská výhoda a pro někoho, kdo o tom neví vůbec nic a bude se s tím teprve seznamovat, tak obrovská věc do budoucna, kdy bude vidět, proč jsem to tenkrát řekl takhle a proč jsem to udělal takhle.   No a zároveň ty si tady k tomuhle napsal takovou frázi, že sis plnil sen někoho jiného.  Takže majitel měl vlastně původně tady tenhle sen?   Ne, je to tak, že já jsem v té původní firmě, kde jsem byl, dělal poměrně docela vysokou manažerskou pozici. Měl jsem tam asi 25 podřízených.  Měl jsem obchodní tým, který se staral o tuzemsko, což vypadá jako velmi úspěšná manažerská pozice.  A mohl by to být sen mnoha dalších jiných studujících inženýru, ekonomů, manažerů, ale ne můj. Já jsem to dělal, dělal jsem to celkem dobře, ale můj sen to nebyl a je mnoha jiných. Já jsem zjistil, že můj sen, ačkoliv se mi nezdál, byl dělat tady toho budaře neboli boudaře.    Takže tam semínko bylo zaseto už někde dřív, mít možnost být v tom horským prostředí a vlastně nějak v něm působit, existovat?   Ani to nebylo o tom horským prostředí.  To se vyjevilo až posléze. Původně moje rodina bydlela v Jizerských horách, dokonce je z Benecka, tam kousek od Žalího.  Ale co je moje jako přirozená vlastnost, to sem dělal i v tom obchodě, jen tady se to o hodně víc uplatní, to je to, že já dělám strašně rád lidem radost.  A lepší povolání než dělat budaře, hoteliéra, to znamená připravovat pro lidi prostě dobré chvíle a radost, tak to je vlastně jako splnění mého snu. To zní hrozně teda, jako že já jsem hoteliér, ale ten princip a ta věc, kterou dělám, je to, co vlastně jako byl můj sen a přišel jsem na něj teprve až tady.   Romantika v horách   Můj oblíbený dotaz na všechny chataře, budaře a jiné lidi, kteří provozují nějaké horské zařízení, tak je nakolik je to teda ta romantika, tady celoročně žít. Držíš si to stále, nebo jsi na to po takových letech našel jiný úhel pohledu?   Já jsem se připravoval na tenhle rozhovor, takže jsem se podíval na ty tvé rozhovory s těmi budařemi předchozími, takže nebudu opakovat to, co říkali oni.  Vypadá to, opravdu to vypadá romanticky, ale všechno, co vypadá romanticky, stejně tak, jako když se dělá divadlo nebo když se dělá cokoliv dalšího, co potom na ty lidi působí dobře, tak zatím je spousta práce.  Takže jak je stejně za divadelním představením, tak je stejně třeba za písní, tak je stejně za úspěchem Elona Muska, je za tím prostě spousty dřiny i za tím dělat příjemnou a hezkou atmosféru pro naše hosty.  Takže je to hodně práce a když se to povede, jakože většinou jo, tak je to i skvělá zábava.   Na to prostředí ses adaptoval, teda ve smyslu, jestli už sis přivyknul tomu, že to je tady fakt hezký, anebo je to pro tebe pořád nový a zajímavý?   Já jsem si na to zvykl, a přesto je to pro mě pořád zajímavý a pořád nový.   Super, super.  No, než půjdeme k historii tady Friesových bud, tak je potřeba navázat na to, co jsi zmínil, a to je vlastně na tu rodinou, řekněme, historii, protože nám tady Karel přinesl těsně před rozhovorem něco z roku 1912. Možná to představ sám, je to od tvýho pradědy?   Je to tatínek mého dědy, takže pradědy. Mého pradědy z roku 1912, oni to nejsou ani tak jeho zápisky jako přepsané básně. Když se tam tak podíváš, tak je tam třeba zrovna, když jsme to otevřeli, tak Karel Havlíček Borovský. Praděda to přepisoval krásně vlastně ručně a je to napsáno v Mrklově, číslo popisné 26. Mrklov to je na Benecku opravdu tady kousek.  Jak už jsem o tom mluvil, ta rodinná historie tady je, ačkoliv jsem studoval ve Zlíně, žil v Brně, ale tak nakonec se ty dobří holuby vrací zpátky.   Historie Friesových bud    No, a tak co víme o Friesových boudách vlastně?  Kdo to byl starý Fries, po kterým to bylo pojmenovaný? Starý Fries, já jsem to našel na Wikipedii, jak píšou, i já píšu, protože na Wikipedii opravdu může upravit kdo co chce, tak jsem tam napsal historii, kterou jsem našel z různých tady jako písemností, kdo mi co dones a co mi kdo řek, kde jsem co viděl a o čem je samozřejmě taky v mnoha písemnostech vypsáno.  Ve Vrchlavském urbáři (neplést to s herbářem, což jsem po dlouho dělal), tak ve Vrchlavském urbáři je, že někdy kolem roku 1670 je první zmínka o Jiřím Friesovi, který založil vlastně tadyhle tu enklávu. Radek Drahný, který tady byl, se kterým jsi taky vedl rozhovor, který tady teprve bude…   Jo, který tady teprve bude. Vychází to jen v jiném pořadí, ale jo.   …tak ten říká, že jako Friesovy boudy jsou jako enkláva, že s velkým F se píše hotel Friesovi boudy, protože to je název, ale enkláva tady okolí je, to jsou friesovy boudy s malým „f“.  A právě, že tenhle ten Jiří Fries přišel právě někdy, první zmínka o něm je z druhé půlky 17. století.  Potom jsem ještě tam přečetl, že na začátku roku 1900 tady bylo sedm rodin Friesů.  Takže to je to, co jsem někde vyčetl a různě slyšel.   Těch objektů, který se vlastně řadí, k Friesovým boudám, tak je kolik?   No já si myslím, že třeba čtyři, pět, nevím to úplně přesně.   A v současný době i pro vás provozovatele jde primárně o...  teď jsme na penzionu Andula, to je důležitý říct, a teda ty samotné Friesovy boudy jsou o kus vedle.   400 metrů nad námi je hotel.   Co takhle ještě víme?  Jak to pokračovalo pak?  Tak tady máme Jiřího Friese a nějaký rodiny.  Víme, co následovalo?   Víceméně, když jsem si zase četl o krkonošské historii, tak samozřejmě ještě za první republiky nebo před válkou, myslím si, že kolem roku 1923, tak získali Friesovy boudy jako licenci k tomu, aby mohli provozovat hospodu.  To znamená, že...  A četl jsem to i v mnoha dalších knížkách, že tady byly třeba...  Hospoda byla na Klínovkách, na Friesových boudách byla i hospoda Na Dvorské, jestli mám ten pocit, kde jsem to viděl v té historii, takže byla to prostě známá hospoda.  Víceméně.   Mini pivovar Fries a Krkonošská pivní stezka   Tady se velice pěkně spojuje nějaká, řekněme, tradice viz pivovar, ke kterému se dostaneme s nějakou moderní pohostinností.  Jak vlastně došlo k tomu nápadu toho pivovaru, nebo toho mini pivovaru?  A vlastně mi připadá i zajímavý, že tady v téhle nadmořské výšce a tady v tom okolí je těch pivovarů více.   Je to tak, že ten nápad vznikl z toho důvodu, že jsme dělali, jak už jsem říkal, třeba pro Plzeňsky prazdroj, tak jsme i znali člověka, který právě tyhle malé pivovary dělá.  A tak nás napadlo, že by vůbec nebylo špatné udělat si mini pivovar tady.  A když jsme to postavili, tak já jsem zjistil, že je opravdu v blízkosti 30 kilometrů snad dalších několik mini pivovarů, což mě teda docela štvalo, protože jsem si říkal, tyjo, jak je to možné, konkurence tady na samotě téměř, a ještě tady je konkurence ve 30 kilometrech další čtyři nebo pět pivovarů.  A tato vztek a naštvání mě vydrželo, myslím si, 14 vteřin. A po těch 14 vteřinách jsem se rozhodl, že bych to mohl udělat, jak se v angličtině říká upside down, úplně to otočit a zkusit to spojit jako takový byznys model, že bychom udělali prostě turistickou atrakci pro lidi. Že bychom přišli, prošli všechny tyto pivovary, v každém si dali pivo a že by za to dostali dárek.  Tak jsme tohle všechno, tak jsem to zorganizoval, obvolal jsem ty pivovary, zeptal jsem se, jestli se souhlasí, na to oni odpověděli ano a vzniklo to postupně.  Někteří potom už se toho neúčastnili, jiní zase přibyli, takže nakonec je to tak, že to je pět pivovarů, 30 kilometrů a ta stezka, co bude příští rok, až se rozpustí mlha, tak slaví 10 let od vzniku.  Takže už 10 let to funguje.  A když to lidi projdou, v každém pivovaru si dají jedno pivo, tak dostanou nakonec otvírák s logem krkonošské pivní stezky.  A pak ještě vymyslela žena skvělou věc na slavnosti piva, myslím, že v Jilemnici, kde byla kapela Wohnout a byli u nás na stánku a říkali, že to znají, že to v Belgii existuje taky tyhle pivní stezky, že to je super, akorát, že když tam to projdeš, tak dostaneš tričko.  A já jsem říkal, jo, že je to super nápad, perfektní, ale ekonomicky, když si dají v každém pivovaru jedno pivo, no… tak Lucka vymyslela, moje žena se jmenuje Lucka, tak vymyslela, že to uděláme tak, že si dají v každém pivovaru pět piv a pak dostanou tričko.  A já jsem říkal, no tak jako jo, tak když jim dáme ty čtyři měsíce, který to trvá, to je od června do konce září, tak když to jako projdou a dají v každém pivovaru pět piv, no tak v průběhu těch čtyř měsíců to prostě zvládnou a dostanou tričko.  Hned první víkend to prošlo patnáct lidí.  A to znamená, že každý z nich dal pětadvacet piv a patnáct lidí, takže kdybych byl rychlý počtář, tak je to patnáct krát pětadvacet piv, takže tolik piv, vypili tedy dohromady úplně přesně patnáct krát pětadvacet piv.   No já jsem si právě říkal, když jsem tuhle informaci ještě nevěděl, tu že je to vlastně v dlouhodobým horizontu.  Já jsem si říkal, krucinál, jak já za jeden den dám tady tohle množství, takže jsem rád, že to je rozprostřený aspoň do víkendu, to je příznivější.  No každopádně to by starý Fries koukal, co jste tady vymysleli.  Informace o krkonošské pivní stezce jsou na?   Na stránkách webových, jakých jiných, než webových www.krkonosskapivnistezka.cz.   Krkonoše originální produkt   Pochopil jsem teda, že s ostatními provozovateli, řekněme jediných tady okolních, jako jednak pivovarů, ale vůbec těch kapacit ubytovacích, že je to spíš přátelský.  Ten konkurenční aspekt, který trval 14 vteřin, tak teda skutečně byl jenom po tu chvilku.   Vydržel přesně těch 14 vteřin.  Je to tak. Já zároveň ještě k tomu, že jsem vymyslel tedy tu krkonošskou pivní stezku, říkám tomu já ambasador, našel jsem si to ve Wikipedii, co to znamená ambasador a moc to s tím nesouvisí, ale to nevadí, hezky to zní.  Takže já jsem ambasador značky, která se jmenuje Krkonoše originální produkt a jsou to vlastně výrobky z Krkonoš, to znamená od lidí, co tady vyrábí a ty výrobky nesou, pokud jsou dobrý, nesou tuhle tu značku. Jsem v komisi, takže i já rozhoduju, jestli je to dobrý nebo ne.  Pivo Freddy samozřejmě Krkonoše originální produkt je.  Krkonošská pivní stezka je Krkonoše originální zážitek.  A vlastně se snažím obecně, jako všechny lidi v Krkonoších, sdružovat, protože jak říkám, pro nás si nejsme navzájem konkurencí, pro nás prostě konkurence jsou možná Jižní Čechy, ale spíš třeba Rakousko a tak dále.  Tak když už jsme teda v těch horách, tak třeba větší konkurencí než tady Erlebaška, je pro mě nějaký podobný objekt v Rakousku.   Co se řadí do toho Krkonoše originální produkt typově za produkty?   Tak jsou to třeba likéry, to je firma Apicor, například likéry, pak jsou to medy, jsou to různé textilie, jsou to šperky, a tak dále, a tak dále.  U nás na snídaní tam jsou jogurty od firmy Mejsnar, což je taky tady místní, pokud jsi byl na snídaní.   Borůvkový jogurt.   Dobrý. My to děláme tak, že na snídaní si můžeš dát právě tohle, vše, co můžeš sníst.  Tu višňovku třeba, tu bych od Apicoru na snídani nedoporučoval, to bych radši nechal na večer.  A potom na recepci je možnost si nakoupit celou šíři těchto produktů, ty, které se ti budou líbit. Ty, které se ti nebudou líbit, tak si nemusíš kupovat.   Jo, tak to jsem moc rád, děkuji.  Já jsem si říkal, že když člověk taky pojede do Krkonoš, do Pece, do Špindlu, a bude chtít někomu něco koupit za suvenýr, tak jsem nevěděl, jak moc dobře pochodí. Tak jsem rád, že existuje teda varianta produktů, které jsou s tím místem přímo spjatý.   A protože spolupracuju s tou místnější skupinou, tak já dokonce dělám to, že vždycky dám krabici těchto produktů do auta a objíždím ty hoteliéry tady v Krkonoších a říkám jim přesně tuto stejnou větu s tím Rakouskem, jak jsem tady zmiňoval.  Takže budou to slyšet i teda teďka na videu, a vykládám jim o tom, že naše konkurence je teda až někdy v Rakousku a my bychom se měli jako spojit a vlastně spolupracovat na tom, aby ty hosté přijeli sem a ty produkty jim představuju a jak oni teda potom to už dál využívají, tam už nesahá moje působnost a ani energie, ale aspoň tohle to vždycky udělám.  Takže tu bránu jako otevřu.   A skvělý je mimochodem, že si sem dokázal dotáhnout sládka.  Sládka Honzu, který nám teď tady pivo oživí, doleje.    Sládek: Já se omlouvám, já vím, jak se blbě mluví s vyschlými ústy.     My jsme strašně vysoko, 1200 metrů tady, když jsme se sem dostávali, tak byla varianta v zimě pouze rolbou nebo na skútru.  Jak tohle funguje pro zaměstnance, kteří tady jako standardně mají prostě být delší dobu v kuse?   Jedou vždycky, jsou tady týden, týden tady jsou, týden ne.  A nahoru se dostanou rolbou nebo skútrem.  A můžou samozřejmě tady přespávat.   A můžou tady, ano, všichni tady bydlí?   Jako ten týden, co tady jsou, tak tady bydlí.   Každopádně ještě možná na chvilku zpátky k těm kolegům, jiným chatařům, budařům.  Je to teda v duchu spolupráce, předpokládám.  Vy se vzájemně jako znáte, potkáváte se, máte svoji nějakou instituci, sdružení, asociaci, něco na tento způsob, nebo je to nějak jinak?    Známe se, potkáváme se, ale instituci nemáme.   Já jsem se dočetl v tom blogu něco o výměně pásů na rolbě.  Jako to je složitý?   No mně to přišlo, že není nic složitějšího.  Vzhledem tomu, že se mně drželo nejen mít dobrýho sládka, což můžeš sám posoudit, ale mít i dobré techniky, tak oni opravdu umí zatáhnout někde, něčím pohnout, něco udělat, něco přitáhnout a tak dále.  A mezi tím říkají jednu zásadní věc: „Kájo, skoč nám pro pivo,“ takže to já dělám, protože pro pivo umím chodit výborně.  A ten pás potom naskočí a rozjede se.  Kdyby ses mně chtěl zeptat, jak to udělali, tak ti řeknu, že zázrakem.   Ale v tom blogovém článku bylo, že tam muselo přijet z okolí snad jako deset lidí?   Je to tak. To se tady děje a za to jsem strašně rád, že pokud je potřeba přiložit ruku k dílu, tak ten, kdo umí přiložit ruku k jakémukoliv dílu, tak se zjeví a pomůže.   Sedne na svůj skútr a dojede sem.  Tak to je skvělý.    Blog krkonošského hoteliéra   Zmínili jsme už víckrát ten blog.  Já bych to rozvedl, protože já jsem poprvé, tím, že jsem se zapsal do nějakého newsletteru, tak mi začaly docházet tvoje blogové články, které se mi velmi líbily.  A ty jsi to vydal knižně.  Je to blog krkonošského hoteliéra.  Já jsem to celý přečetl.  Je to velmi vtipně psaný.  Doporučuji, je to z horského prostředí.  A až si někdo z vás bude chtít koupit hotel, chatu, prostě boudu v Krkonoších, což se může stát, člověk neví kdy, tak tam najdete inspiraci, jak tam fungovat.  Takže co tě vlastně k tomu vedlo?  A teda jde cítit, že máš už nějaký ten gen od svého pradědy nebo prapradědy.   To je možný.  Je možný, že tam ten gen je.  Já teda nejsem úplně jako biolog, takže já genetiku fakt neznám tak dobře.  Ale umělecky to zní hezky.  Takže mám ten šém, třeba.  To vyznělo hezky, šém.   Šém je moc hezký slovo.   Tak napadlo mě to tak před 6 lety, kdy jsem si prostě říkal, že bych mohl zase s něčím oživit to, co tady děláme.  A začal jsem psát prostě o věcech, které tady v okolí jsou, o krkonošském originálním produktu i o té krkonošské pivní stezce a dalších věcech.  No a vždycky se mi do toho začaly jako vloudívávat, nevím, jestli je dobře správně česky, ale vloudívávat, nebo vloudily se mi do toho historky, z toho, co tady žiju, co se děje.  A protože mi lidi začali jako psát, že se jim to docela líbí, nebo hodně líbí, některým docela, některým hodně, některým trošku.  A těm, kterým jim se to nelíbilo vůbec, tak se odhlásili z odebírání toho vlogu.  Tak jsem v tom začal, pokračoval a pokračoval, až mi tady jedna kamarádka řekla: „tyjo a nechceš to vydat knižně? Je to jako docela dobrý.“  Já jsem se nad tím, v těch mých obvyklých dvanácti vteřinách zamyslel, a nakonec jsem to teda do knihy sepsal a vydal shodou okolností v nakladatelství, které patří ženě Radka Drahného.  Takže jsme se i v tomhle tom spojili.    Když se ještě na chvilinku vrátím k těm zaměstnancům, to mě totiž zaujalo, tak já jsem v některém, nevím, jestli to bylo v blogu, nebo v nějakém rozhovoru s tebou dočetl, že než jste jako vychytali, který typ zaměstnance se sem hodí, tak jste měli první pět let takového zjišťování, kdy se sem někteří lidi chodili schovat. Můžeš o tom říct víc?    No, tak ze vzoru na to, že se sem chodili schovat, tak o tom nemůžu říct víc, aby náhodou…  To je samozřejmě zase nadsázka.  Obecně je v České republice jako neustále velká poptávka po zaměstnání. Slyšel jsem teď zrovna dneska, když jsem jel do Vrchlabí a zpátky, tak jsem slyšel v rádiu, že opravdu v České republice není strach o práci, že by se lidi báli toho, že by o ni mohli přijít. Tím pádem jsme museli vyzkoušet úplně každého, kdo se přihlásil, že by chtěl tady v těch 1200 metrech daleko od civilizace pracovat.  No a spoustu z nich se hlásilo, že budou daleko od civilizace právě z toho důvodu, aby na ně nikdo nemohl.  Tady se to taky poměrně rychle projevilo.  Samozřejmě i proto, protože je tady velmi jednoduchý a dobrý přístup k alkoholu.  Mnoho z nich jsme viděli třeba jenom ten jeden den, a ještě možná tady někde bloudí, teďka v okolí, nevím.  Takže to bylo někdy jako náročné, a trvalo mi to třeba 6-7 let, než se to podařilo, než se ten tým ustálil.  Ale teďka... Tak to je pes našeho sládka.   Příjemné zpestření, to je vítané.   Ano, ano, to jsme měli domluvený, to bylo...  Vyšlo to, perfektní.  Tak posledních, já nevím, 4-5 let už je ten tým stabilní a víceméně se vlastně jenom rozrůstá, protože potřebujeme těch lidí pořád víc.   Rodinný život v horách   Ještě, jak jsme zmiňovali psaní, tak je důležité taky říct, že jsi muzikant.  Píšeš hudbu, píšeš texty, máš kapelu a jsi v té branži tak nějak jako namočený, řekněme. A proto, a to dávám takový drobný teaser, v následujícím období někdy vypustíme song se jménem Psáno na recepci, v podání Karla.  Takže se máte na co těšit, sledujte nás. No ale to, na co jsem se chtěl zeptat ještě, tak je ve smyslu rodinným.  Jsi tady se ženou, máš dceru.  Jak se tady žije v tomhle úhlu pohledu?   Včera jsem nad tím přemýšlel, že vlastně, když bych vám chtěl představit, jako ryzího horala, opravdu člověka, to mi dokonce už i žena říkala: „hele, tak řekni tomu Lukášovi, ať natočí rozhovor s Baruškou,“ protože ta je jediná tady z nás všech, která se tady opravdu narodila. A co ji nebudeme říkat, je to, že tady dokonce i vznikla, a takže...    Jak to jako myslíš?    No, až budeme vydávat potom nějaký rozhovor po dvaadvacáté hodině, tak já k tomu lidem potom řeknu nějaké detaily.  Každopádně, se tady narodila a tohle je její domov, tady žije od jakživa, takže pět let už je to jediná, úplně pravověrná horalka z naší rodiny a ze všech, co tady jsou.   A vozíte ji do školky nebo zatím to zvládáte tady?   Vozíme ji do školky.    Takže to vypadá tak, že ráno sednete na skútr a jedete dolů?   Přesně tak. A v poledne ji zase vyzvedáváme a zase jedeme nahoru. My máme ve Vrchlabí kancelář, takže vždycky se střídáme se ženou, buď já nebo ona si jedeme dolů, tam dáme Barušku do školky, pak jdeme do kanceláře, tam pracujeme a potom jí zase vyzvedneme a zase s ní vyjedeme nahoru. A tohle to samozřejmě ten skútr a čtyřkolka a tak dále, to se děje jenom v zimě., v létě, to je jasné, jezdíme autem.   No, vlastně ty si v nějaké správě nebo v nějakém mailu psal, že ještě potřebuješ jet do nížiny pro něco, takže to je pojem, který používáte, když jedete jako dolů mezi lidi?   Jako ten rozdíl, ono se to nezdá, ale myslím, že ty už jsi to zažil. Vrchlabí je nějakých 800 metrů nad mořem a Friesové boudy jsou 1200, jo, takže ten rozdíl je opravdu jako vysoký a my to do té školky dorazíme odsud autem za 25 až 30 minut. Takže je to jako obrovský převýšení, díky kterému i zaléhají uši. Takže jako lidé, když na to nejsou zvyklí a je to i ten tlak a tak dále prostě, je to fakt jako obrovský sešup a zase potom obrovský vzepětí.   A z pohledu té rychlosti, rolba versus saně, to, na čem jsme jeli, versus čtyřkolka nebo skútr, to jsou tři různý věci, ne?  A jede to stejně dlouho?   No, jako saně a skútr je většinou to, že ty saně jsou zaháklé za skútrem. A pak je čtyřkolka.  Pak je čtyřkolka a pak je ještě věc, která se jmenuje Haglund nebo rolba.  Haglund je takové pásové vozidlo, je to ze Švédska, teda už ten název tomu trošku napovídá, že Haglund, to zní tak jako švédsky.  To nezní jako ze Španělska úplně.  A to má gumové pásy, to znamená, že když nám ten sníh roztaje třeba do půlky, tak se dá s tím dojet i v tom potom, což potom na skútru úplně nejde. Skútr ten je vyloženě na sníh a čtyřkolka ta má taky pásy, takže na ní se dá ještě jak po asfaltu, tak po sněhu.  Na té čtyřkolce je to do toho do lomu odsud asi 15 až 20 minut a tím Haglundem jakoby ta jedna otočka, my to jako počítáme to na dvě hodiny, nahoru to jede třeba přes půl hodiny nebo 40 minut a dolů třeba těch 20, protože je to z kopce.   Vize do budoucna   Co v následujícím období vás tady nějak jako čeká, co se plánuje? Máte nějaký vize teď aktuálně v následujícím roce, dvou, pěti?   No víceméně jenom jako rozvíjet ty všechny činnosti, které dělám, tak v nich jako pořádat další různé akce a rozšiřovat vlastně tu působnost, rozšiřovat samozřejmě portfolia našich zákazníků. Co určitě chci dělat je zaměřit se hodně na firemní akce a s tím taky souvisí to, že když už jsme takhle vysoko a když už jsme uprostřed Krkonošského národního parku a na to jsem vymyslel takový pěkný heslo, který jsem vlastně ještě s nikým vůbec nekonsultoval, jestli je dobrý. Tobě teď nezbývá nic jinýho než říci, že je dobrý, a já to budu říkat taky, to heslo je, že chceme tady lidem ukázat nejenom jak žít v přírodě, ale jak žít s přírodou.  To znamená, že moje taková představa je, že bychom udělali nejvýše položený, ekologicky šetrný, to znamená udržitelný hotel v České republice, nejvýš položený.  My už jsme, jakožto čtyřhvězdičkový hotel, takhle vysoko v České republice asi jediný. To znamená, že tu první půlku už máme vlastně danou a hotovou a teďka už jenom bych ho udělal tak, aby byl co nejudržitelnější, což ale samozřejmě značí taky do toho hodně investovat peněz. Abychom tu přírodu co nejvíc chránili, taky musíme z ní dostat hodně peněz, tak, abychom všechno udělali opravdu ekologičtější a vlastně v nějakým dlouhodobým horizontu.  Ale vzhledem k tomu, že já už nemám v plánu to zaměstnání měnit a že prostě už tady chci být jako forever, do konce svého žití teda, tak holt na to mám čas.   Když zmiňuješ jako ty ekologický aspekty, nějakým způsobem i to provedení té stavby, co nejvíc udržitelnou, co to vlastně obnáší konkrétně třeba?   Tak je to jako soubor mnoha věcí, které by se daly udělat a které plánuju, že udělám.  Je to třeba využití vody, protože voda na téhle planetě horem pádem mizí, a i když my tady s tím ještě máme dost, to ještě neznamená, že za pět, deset let to tak bude pokračovat.  Takže bychom chtěli využívat i vodu, kterou, protože vlastně my jedeme všechno z našeho pramene, z jednoho, to znamená, že voda, která je i v kuchyni, která se používá, která se pije, ale která i zároveň ve wellnessu třeba, tak se používá pořád ta stejná, takže bychom mohli využívat takzvanou šedou vodu. To znamená vodu, která už byla jednou použita, tak ji vlastně recyklovat. Takže to mám v plánu a určitě na tomhle pracovat. Potom bychom chtěli využít určitě nějaké další zdroje energie, elektrika by to měla být všechno, ale aby to samozřejmě nebylo z tepelné elektrárny, ale aby to mohly být třeba fotovoltaické články, mohly by to být nějaký tepelný čerpadla, mohli bychom využít větru, protože vítr je tady opravdu velmi silný. KRNAP s tím samozřejmě zatím nesouhlasí, a já ho naprosto chápu, aby tady byly takové ty velké větrné věže, protože když do toho vlítne pak pták, samozřejmě to pro nej neznamená nic moc příjemného.   A tetřívek tam nevlítne ne, protože neumí lítat.   Ano, ano, tetřívek, ale k tomu by mohlo dojít.  Takže ještě vymýšlíme i možnosti toho, existují prý ale nějaké, co mají v Norsku, Švédsku, že to jsou jakoby uzavřené roury, do kterých se ten vzduch vtahuje a stejným způsobem zase může pohánět tu energii.  A tohle to všechno, tyhle všechny věci, plus samozřejmě to, že máme dokonce i v podmínkách toho Krkonoše originálního produktu nakládání s odpady, které musí být samozřejmě ekologické.  Máme i to, že třídíme odpad například a tak dále, a tak dále, takže těch jednotlivých bodů je hodně moc. Některé z nich jsou velmi lehce udělatelné, jako třeba třídění odpadu, jako třeba nakládání s odpadem, odvážení, dokonce teďka i řešíme to, jakým způsobem bychom recyklovali bioodpad. Tak to jsou věci, které jsou finančně zvládnutelné, no ale potom jsou to třeba fotovoltaické věci a jak jsem mluvil o té šedé vodě, kde se musí udělat vlastně dva rozvody na vodu a tak dále, tak to už je ekonomicky hodně náročné, a to nás čeká prostě do budoucna.  Právě na čem teď pracujeme, je že vypracováváme tzv. ESG report, což je vlastně, dejme tomu bychom to mohli nazvat report udržitelnosti, to znamená, jak se v těch oblastech asi dvanácti, ve kterých bychom se měli angažovat, tak si z nich vybereme ty, které si angažovat můžeme a v příštích mnoha letech bychom na tomhle chtěli rozhodně zapracovat.   A to ESG je co?   ESG je zkratka pro environmental, social a corporate governance. To si najděte ty názvy potom.   Super, super, super.  Co mu hory dávají a daly?   Tím, že tady žiješ a říkal jsi zrovna tohle, tak co ti tady vlastně ten život, jako na horách, co ti hory dávají a daly?    Tak daly mi výborné, jedny výborné www stránky, to se jmenuje naHoru.tv a už jenom ten název mě prostě velmi potěšil.  Takže, když jste z tohohle názvu, tak byste měli vědět, co hory přináší.  A teď mě napadla další pěkná filozofická věc, mě to přináší nadhled.  Takže já vlastně, když někdo potřebuje získat nadhled a chce získat nadhled nad něčím, nad jakýmkoliv problémem svým, nebo lidstva třeba, nebo čehokoliv dalšího, no kohokoliv dalšího, tak přijde a přijde sem.   Tak Karle, moc díky, že tady můžeme točit, bude následovat několik dalších rozhovorů, takže ať se vám tady daří a díky za rozhovor.   Já děkuju za to, že jste přijeli a za to, že jste a jaký jste. Díky.   Děkujeme. Vám díky, že jste tenhle rozhovor sledovali, pokud se vám nahoru.tv líbí, tak nezapomeňte o nás říct vašim známým, případně kliknout na tlačítko Odběr na YouTube a děkujeme taky našim partnerům, kterými jsou Salewa a Brainmarket.  Mějte se hezky, ahoj!

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Honza “Tráva” Trávníček patří mezi nejúspěšnější české horolezce, zdolal celkem pět osmitisícovek, mezi které se řadí například K2 nebo Annapurna. Honza je ale muž mnoha tváří a kromě horolezce, geodeta a ambasadora Rock Pointu je i zakladatelem první české hospody v Nepálu. Co vše v rozhovoru s Trávou zaznělo: 0:45 Vznik Czech Pub v Nepálu 6:58 Lezení 10:41 Vedení hospody a trénink 16:10 Šerpové a nosiči 21:00 Je náročnější K2 nebo Annapurna? 26:06 Koruna Himaláje 29:28 Jaké to je být v páru v horách? 31:27 Manaslu v porovnání s dalšími osmitisícovkami 34:23 Rakovina a kloubní lupénka 44:05 Další projekty a plány do budoucna 48:27 Co mu hory dávají a daly? Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Hlavním partnerem naHorutv je ryzí horská značka Salewa , která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Skitouringovou kolekci Sella od Salewy najdete tady . Partnerem tohoto rozhovoru je outdoor expert Rock Point , jehož je Tráva letitým ambasadorem. S kódem NAHORU10 dostanete slevu 10 %, a to i na zlevněné. Ale rychle, platnost kódu je jen do středy 24.1.2024 (včetně)! Lze ho využít na eshopu  i v kterékoli z 44 prodejen po celé ČR. Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. My doporučujeme například jejich vysocekvalitní Vitamín C  v jedné z nejvstřebatelnějších forem. Článek o tom, které doplňky stravy pravidelně užívat, najdete tady . Náš rozhovor s Petrem Janem Juračkou najdete zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem. Horolezec a nepálský hospodský Honza "Tráva" Trávníček Patří mezi nejúspěšnější české horolezce, zdolal celkem pět osmi tisícovek, včetně K2 nebo Annapurny, ale je to muž mnoha rolí.  Geodet, učitel, ambasador Rock Pointu, organizátor sportovních akcí a také třeba spoluzakladatel české hospody v Káthmándú.  Naším hostem na Friesových boudách v Krkonoších je Honza Tráva, Trávníček. Trávo, ahoj.    Ahoj, ahoj. Zapomněl si, že jsem abstinent.    Abstinent. Na zdraví.  A ještě jednou děkujeme našemu novému hlavnímu partnerovi, kterým je Salewa.    Vznik Czech Pub v Nepálu   Honzo, pokud někdo sleduje české expedice v Himálaji, tak od jisté doby si nemohl nevšimnout, že lidé, co jdou na expedice, ještě předtím, než někam lezou, tak skončí v hospodě. V jisté hospodě, která se jmenuje Czech pub, kterou jsi spoluzakládal.  Jak došlo k nápadu mít v Káthmándú hospodu?    Byl to strašně blbý nápad, musím říct.  Naštěstí nebyl můj, ale našeho kamaráda, který s náma byl na výletě v Nepálu, na treku.  A my jsme dlouhodobě sledovali, že lidi fňukají, že by si dali české pivo.  Ale to není asi ten hlavní důvod, proč jsme to založili.  Ano, byla tam určitá díra na trhu, protože v té době, to bylo těsně před covidem, tak se prakticky v Nepálu nedalo koupit točený pivo.  Byla tam jedna firmička, jeden pivovar Šerpa, který to točený pivo dělali.  Ale prostě velice výjimečně jste si mohli někde objednat točeňáka.  A tak jsme říkali, dobrý, tak to je ještě další krok k tomu, jak tady trávit víc času, když už nám pět měsíců nestačí.  Takže jsme vymysleli tenhle projekt, možná spíš nás kamarád Bohouš. Tak jsme se o tom pobavili se Subinem, což je náš parťák v Nepálu teď, coby hlavní majitel český hospody, majitel agentury, se kterou spolupracujeme.  A on je neřízená střela.  Ten vždycky, když se pro něco nadchne, tak jde hlava nehlava.  Takže to trvalo několik měsíců a on přišel teda s tím, že má výborný prostor, že tam by se mu to líbilo. To byla ruina jako blázen.  Nějaký bývalý bar. Místo toho původního baru tam byl bar v podobě tanku.  A Subin tak na to kouká, říká, že to by se mu líbilo, tady bychom to zrenovovali. Říkám: „ty vole, žádný tank, ne, ne, ne, ne, do tanku prostě nepůjdeme.“  Ale každopádně jsme se teda shodli na tom, že ty tři patra pro nás by mohly být dostačující.  A začala probíhat velká renovace toho prostoru.  Snažili jsme se to dělat hodně dobře, aby to bylo všechno ve dřevě, ručně dělané. Ale mělo to pár úskalí, třeba elektrika nepálská.  To je strašidelný, ale dobrý, rozchodili jsme to, svítíme, nejsou velký výpadky.  Subin má evropský přesah, má za ženu Italku, takže tuší, jak by ty věci asi měly vypadat.  A třeba docházelo k tomu, že jsme vyrazili na měsíc na trek, ještě s Miry, která se o to taky starala.  A teď se vrátíme a Subin nás vzal do prostoru a říkal, podívej se, co jsme vybudovali, to je boží.  A tam světelný koule a diskotéka.  A já že: „Subine ne, ne, říkal jsem, že to má být vážená česká hospoda, tradiční, skoro Švejk.  Kdyby si sem dal Švejka, tak to ještě dobrý.  Ale ne, diskotéku z toho dělat nebudeme.“  Takže jsme se postupně dopracovali k nějakému vizuálu, který si myslím, že je teď dobrý.  Co mě teda trápí, že Subin se zamiloval do kytek.  A teď máme hospodu plnou kytek.  Ale už je to tím stylem, že se nám tam nevejdou hosti.  Děláme tam pravidelně promítání.  No jo, ale tady kytka, tamhle kytka, až nebylo vidět na to plátno.  Tak jsme to museli celý přepracovat.  Postupně mu to někam šoupeme do rohu.  Vždycky, když zmizíme, tak to našoupe zpátky. Tak je to takový zelený prostor.    Takže stroboskop už tam není, ale večírky tam jsou.  Když pozoruju ty jména, které tam většinou přicházejí, tak vím, že zapařit umí.    No tak kam mají chodit jinam?  Chodilo se k Tomovi a Jerrymu.  To byla legendární hospoda.  Tu proslavil Radek.  Teda proslavil, on teda tvrdí, že proslavil.  Dobře, asi jo.  Protože byl ten první, který to dával na ty sítě, že se chodí k Tomovi.  A to je hospoda, kam se visí, kam se věsí na zeď tady tričko expediční, kalendář, plakáty a podobně.  Jsou tam podepsaný ty lidi. Nechci to hanit, nebudu říkat, že Tom a Jerry je lepší, než Czech pub.  Nejsem blbej.  Ale vlastně se z toho stal malinko pajzl.  Nebo ne pajzl, ono to zůstalo stejný. Je to 20 let stejný.  Já jsem byl poprvé v Nepálu před 25 lety a u Toma jsem byl.  A teď je tam furt ten samej číšník, s tou furt samou košilí, nosí furt ten samej popcorn.  Takže tam se chodí pařit, třeba o půlnoci, protože my to nechceme, jako jo, táhneme to občas do rána, ale beze mě. Já chodím brzo spát.  Já jsem sportovec.  Ale k Tomovi se potom chodí na kulečník a nějaké zpívání.  Ale k nám tam už stejně přijdou jen lidi, kteří moc nepijou.  Ti druzí nás nezajímají. Ať si jdou k Tomovi.    A jaký máš ty teď režim?  Kolik času jsi v Nepálu?   Jak to vychází. Oficiálně jsem tam jenom pět měsíců.  Protože pět měsíců tam oficiálně můžeš být.  Ale to nevím, jestli tady může zaznít.  Ale jo, on tenhle pořad stejně nikdo nesleduje, že? Haha. Tak to vlastně...  Když máš dva pasy, tak je to OK.  Tak tam můžeš být i další dobu.  Protože získat vlastně...  to asi stejně budu muset udělat… ale získat tam pracovní povolení, tak je strašná pakárna.  Oni mají ten svůj píseček, vůbec to nechápete, je docela dost uzavřený.  Ale domluvil jsem si to. Já jsem si  cestu našel.  Věrka Exnerová mě zaměstná v Člověku v tísni, ale tam budu muset makat.  A mě nebaví chodit do práce.  Takže s tím je trošinku problém, že jsme se ještě neshodli na těch základních pilířích naší spolupráce. Já potřebuju to vízum a ona nepotřebuje nic ode mě, nebo chtěla by to, co já jí nedokážu dát.   Lezení    Pojďme k lezení. Na startu jsem vyjmenoval několik oblastí, které ty teď děláš.  Je to něco, co tvoří největší část tvého času?    Ty jsi tam vyjmenoval, že zdolávám ty kopce, ale já je nezdolávám.  Já se o ně pokouším.  Takže to je jeden z těch momentů.   Nějaké úspěchy tam ale asi jsou.   Jo, tak něco jsem vylez nebo vyšmajdal. Spíš jako vyšlapal, protože já vlastně nelezu na ty těžký věci, jako nějaký prváče, tojo. Tam jdeš pod tu stěnu. Někdy se předjím na ty těžké věci jako nějaký prváče.  Tam jdeš prostě pod tu stěnu a lezeš na to.   Ale ta K2 není úplně lehká, ne?    K2 není lehká, ale zase není tak brutálně těžká.  My jsme tam měli super podmínky v tom roce 2014.  A třeba ty následující výstupy, který jsem podnikal, tak mi přišly i obtížnější.  Ale to třeba ne technicky, ale Cho Oyu s naším slepým kámošem Honzou Říhou a s výborným, ale komplikovaným týmem, s Luckou Výbornou, Martinem Havlenou, majitel firmy, autor.  Libor Uher, Mára Novotný.  Jak se to tak poskládá, tak vlastně ta náročnost toho výstupu není tak velká, ale celý ten humbuk kolem toho je.  Já jsem z toho přijel úplně hotovej.    Ale to je zvláštní, že říkáš, že ta příprava a výstup, že ten kopec není nějak těžký.  Já chápu, když se to srovná s nějakými prvovýstupy. I Mára, žejo, co leze.  Ale hergot, je to pořád kopec nebezpečnej.    Když o tom tak mluvíš, tak já to změním ten názor, že to bylo strašně těžký.  Fakt bylo to brutálně těžký.  Já bych se tam předtím nevrátil, až teď v létě. To možná znehodnocuju ten výkon, že? Já teď dělám přednášky s Jurajdou.  Jezdíme společně. On vydával Něhu Himaláje, což je kniha, která je o třech společných expedicích.  Ama Dablam, Manaslu…    Petr Jan Juračka, se kterým jsme natáčeli rozhovor – kdyby někdo nevěděl, kdo je Jurajda.    To je mimochodem člověk, který mluví daleko rychleji než já, což už je co říct.  A já vždycky vyprávím tu historiku, jak my jsme se jako seznámili.  To bylo v roce 2015, v Brně na festivalu.  Peťa přede mnou přednášel, úplně narvaný sál. A on přede mnou přednášel o transportu koně.  Později jsem se dozvěděl, že to je známej kůň Převalského, ze zoologický z Prahy do Mongolska.  Hezký fotky, zajímavý vyprávění.  On je showman. Co neví, to si vymyslí.  Ať je to hlavně zábavný, což je zábavný.  A potom... tohle nedochůdče jo, brejle, sotva chodil, skoro si tak jako vzpomínám, že belhal na jednu nohu.  Přikrčenej. Nevypadal vůbec jako sportovec.  A teď přijde za hrdinou z K2. Drze.  Po mé přednášce, kterou jsem tam měl.  To bylo pár měsíců poté, co jsem jako pátý Čech vylezl na vrchol K2.  A on přijde a řekne mi: „nazdar, já jsem Petr.“ Říkám: „nazdar, já jsem Tráva.“ Tak jsem si říkam, co chce. „Hele, já se chystám na K2. Co si o tom myslíš?“  Tak jsem se zarazil.  To už tam může lézt fakt každej.  Tak jsem mu řekl… teď nevím, jestli to můžu říct… že není úplně chytrej. A že tam umře.  A on chytrej je a neumřel tam.  A takhle jsme se skamarádili.    Tak to je dobré, že tě neposlal s tím někam. Hned při prvním kontaktu.    Jo, to možná poslal, ale to je jedno.   Vedení hospody a trénink    A když máš teď tu hospodu, nebo v ní seš většinu času, tak jak to jde dohromady s tréninkem?   Co to je trénink?    To je takový, když se připravuješ tři týdny před tím, nebo tři dny.    Já teď úplně tak moc netrénuji.   Nebo jsi netrénoval vůbec?    Ne ne, trénoval jsem.  Nebo trénoval, jenže já slovo trénink moc nemám rád.  Já jsem někdy dostal ty hodinky, které měří ty tepy a ty vzdálenosti a ty kroky.  Vlastně mě stálo hrozně moc úsilí se s tím naučit pracovat.  Zmačkat ty tlačítka, sledovat to.  A pak jsem to zase chvíli neměl, tak jsem to znovu zapomněl.  A už jsem si to nechtěl učit znovu.  Takže já mám někde v šuplíku.  A že tak intuitivně poslouchám svoje tělo.  A já ty věci, co dělám, tak nepovažuji moc za trénink.  Já bych to stejně dělal. Ať běhal, jezdil na kole, skialpoval, jezdil na běžkách. Mě to hrozně baví.  Ano samozřejmě před nějakou tou expedicí na tu osmi tisícovku, tak je dobré to trošinku víc podpořit. Dát tomu nějakou systematičnost, ale já nejsem Petr, který tady byl před chvílí.    Se kterým vyjde rozhovor v tuto dobu třeba za měsíc.    To je jedno.   Petr Vabroušek.    Děláme to nadčasový, ne? Ano, jasně, je možný, že když máš ty údaje, tak se budeš rychleji zlepšovat.  Budeš lepší na světový úrovni. Ale mě to nebaví.  Já fakt nejsem systematický. Jsem pankáč jako v mnoha věcech.  Ale mám to prostě strašně moc pro zábavu. A víš, co je skvělý na té přípravě? Tak jako dobrý, já dneska chodím nejvíc šesti tisícovky, občas nějakou tu osmu tam šoupnu, když to jde.  Ale vlastně ta systematická příprava je asi fajn na ty vysoké kopce.  Ty šestky odejdeš z toho, co máš.  To není nějaký velký problém.  Ale to, abych si fakt říkal, teď jdu prostě běhat, je hrozně dobré, aby si se připravil na ty vysoké kopce.  Tak je vlastně jedno, co děláš. A můžeš to různě nakombinovat.  Ten Peťa to má jasně daný. Ten musí naběhat, najezdit na kole, naplavat.  A to ještě super, že to je taková univerzálnost velká.  Ale nedej bože, aby mě maminka v mládí přihlásila na fotbal.  To bych se musel honit celý život za tím kulatým nesmyslem.  A nedělal bych vlastně nic jinýho.  A tady si můžu vybrat, jakým způsobem se na tu akci připravím.    A když jsi v Káthmándú, tak každý den asi něco děláš, ne?  Nebo třeba ne? Neříkejme tomu trénink, ale nějaký pohyb.    Já mám nejvíc pohybu, když jsem tam, že si dojdu ráno pro kafčo.  A večer prostě chodím, abych jim pomáhal s pivem.  Ne, kecám.   Takže chůze po place. Deset tisíc kroků na trénink na K2.   Chůze po place. Ne, ne, ne. Ono, pozor. Já jsem říkal, že jsem víc jako v té hospodě.  Ale to víc znamená, že tam nejsem prostě týden v sezóně a týden v druhé sezóně.  Ale že to teď mám nastavené tak, že tam potřebuji být.  Nebo chci být třeba měsíc v té sezóně.  Ale další dva měsíce, nebo měsíc a půl jsem v horách.  Takže v pohybu jsem jako furt.  Ano, je tam prostor i v Kathmandu, abych si ráno zacvičil.  Abych se šel proběhnout. Chodím běhat na Swayambhunath.  Tak prostě jo, ale chřadnu tam, tloustnu a prostě není to úplně optimální.  Takže ten život, že bych byl jenom hospodský, tak mě to chvíli baví.  Sedět na tom baru, teď koukat, jak to tam kmitá.  Jak chodí ty lidi, teď se s tebou zdraví.  Občas udělat tu přednášku.  A být tam ten hospodský, jako dobrý.  Je to dobrý, ale asi to není úplně můj náplň života.  Pro mě nicméně ta hospoda, protože ono to není jenom o hospodě, to je místo, kde se ty Češi potkávají.  Kde si mění zkušenosti.  A my to samozřejmě máme napojené ještě na tu nepálskou cestovku.  Je to jako jedno s druhým.  A vlastně zjišťuju čím dál tím víc, že toto můj přítomnost vyžaduje.  Ale to znáte tady odsaď.  Když chcete mít úspěšný podnik, tak ten majitel tam musí být.                                Šerpové a nosiči   Ty jsi zmínil tu cestovku.  Mě připadne zajímavý, jak jsme se bavili před rozhovorem, trošku pohled na ty šerpy, na ty nosiče.  My jsme to, vlastně s nikým neměli možnost ani to probrat, protože není moc lidí, co tu možnost mají.  Jací jsou Šerpové? Jak to s nimi chodí?  Nebo s nosiči, potažmo, jaké tam máte lidi?  Jak se s nimi komunikujete?    Skvělý.  Já to malinko rozliším, když říkáš Šerpové, vidím lidi s nosičema.    Jo, to jsem popletl.    V pohodě, myslím, že to diváky bude zajímat.  Množství lidí to neví, že vlastně Šerpové je etnikum, kteří žijou v údolí Khumbu, kteří se narodili pod tím Everestem, narodili se v těch vysokých výškách, takže je to vlastně pidinárod.  A až později, historicky dáno, tak se to slovo přebralo jako pro nosiče.  A to z toho důvodu, že my, když jsme tam přišli bílí ksichty a vyrazili jsme do těch hor, tak oni byli ty nejschopnější, kteří nám tam pomáhali.  S věcma tam donést, pomáhali nám na kopcích, že jsme se tam nejlíp orientovali, byli silní a dobře aklimatizovaní, protože se narodili v těch výškách tři tisíce plus.  Takže skutečně tohle to je národ, který tam žije.  A ano, přebralo se to pro nosiče a bohužel se to slovo Šerpové používá i v Pákistánu, ale pro pakistánský nosiče to je úplně supporters.  Ale nicméně, my je využíváme, jsou to pro nás jedni z těch nejbližších, protože s nimi trávíš těch 14 dní na tom treku.  A když se bavíme o těch expedicích, tak já stále opakuju, že bez nich bychom tam nemávali tou českou vlaječkou na vrcholu, ty osmi  tisícovky třeba, protože bychom tam měsíc nosili ty věci.  A kdo má dneska čas?  Už to nejsou ty původní československé expedice, kdy se vyjelo na tři měsíce a bylo na to na všechno spoustu času, velký týmy.  Takže všechno se to tlačí za krátkou dobu.  My ty věci si tam necháme donést do základního tábora.  A tím způsobem, jakým já lezu na ty osmy, tak to je tzv. lehký expediční styl, že je to bez kyslíku, bez těch nosičů a bez toho servisu, který je na tom kopci.  Dneska už to dělá minimum lidí.  Aspoň na těch komerčních osmi tisícovkách se to hodně změnilo v něco trošku jiného.  Což ale je jak klasický vývoj.  To je takhle daný. I auta se vyvíjí.  Furt jezdíme v lepších a lepších.  Takže ten servis, který místňáci poskytují těm lezcům, je lepší a lepší.  A teď je na nás, jestli ho přijmeme, jestli si tam budeme chtít dát to presso, dát si to pivo v tom baru atd.  Takže to je naše volba. Ale bez těch nosičů bychom neměli šanci. A kromě těch expedic, my je využíváme i na trekách.  Chodí s náma doprovázet nás a naše kamarády, se kterýma jdeme na tyhle vejlety.  Vždycky máme jedno nosiče pro dvojici.  A není to z toho důvodu, že by si ty lidi neunesli ten patnáctikilový batoh.  Když jdete normální trek, to má 10-15 kg.  Vejdete se asi do toho.  Podle toho, jak jste velký.  Pak když jdete na šestku, tak nemáte šanci.  To je fakt jako se tam tahat s 20 kilovým batohem, tyjo to se vám nechce.  Jeden z těch důvodů je, že vždycky vysvětluji těm lidem, že když všechno bude klapat a všechno bude v pořádku, tak si to uneseš ten bágl, ten trek proběhne.  Ale když budeš mít rýmičku, nebo si narazíš kotník, koleno, tě bude bolet, tak velice rád využiješ ty služby toho nosiče, který ti pomůže.  Vezme 10-12 kilo, ty si neseš 5 kilo na zádech.  Máš tu možnost odběhnout se a podívat do kláštera na kopci a nebudeš to řešit, jestli máš na zádech batoh nebo ne.  Protože máš tu převahu nad tím.  A druhá věc, která je pro mě asi důležitější, že těm lidem, kteří tam s náma takhle jsou, těm Nepálcům, a fakt se opakují, chodí s náma každý rok a známe i jejich rodiny často, tak my jim dáváme práci, která jim zajistí živobytí na několik měsíců.  Třeba v Nepálu.  Já ne, že bych nějakým způsobem nepodporoval, třeba zrovna ty neziskovky, které tam jsou a podobně.  Snažím se.  Ale tohle je přímá pomoc pro Nepál.  Když bylo zemětřesení, tak se tam posílalo spousty peněz.  I ty Češi jsou děsně solidární, takže tam to proběhlo velice intenzivně.  Ale já jsem vždycky říkal, jestli chcete tomu Nepálu nejvíc pomoct, tak tam jeďte.  Utraťte ty svoje peníze za jídlo v těch lodžiích, kupte si tam to předražené pivo.  A to nemluvím jenom o lodžiích.  Kupte si předražené pivo v Czech pubu.  Ale je to ten přímý, že ty víš, kde ty peníze utrácíš, komu to dáváš.   Je náročnější K2 nebo Annapurna?    K2 a Annapurna jsou považovaný za obecně náročné kopce.  Který z těch dvou pro tebe byl nějak těžší?    Technicky náročnější byla K2 určitě. Ale znovu se vracím k tomu, že my jsme měli naprosto skvělý podmínky.  To, co se tam dělo v roce 2014, bylo pecka.  Takže na tom hodně záleží, počasí je alfa, omega, všeho.  A je to vysoký kupec.  Přespání dvě noci ve výšce 8 tisíc metrů na rameni K2, už to je něco.  Tam, kde většinou končí ty tvý výstupy, když jdeš na nižší osmi tisícovku, tak tady jsme začínali. Nebo začínali ten Summit Days ten poslední den. A Napurna je hodně nebezpečná.  Tam padalo hrozně lavin, takže tam bych se vracet nechtěl.  Já od té doby, co se nám to povedlo vylézt, od roku 2012, tak jsem říkal, že je to jediná z těch 8 tisícovek, který mám vyšlapaný, na který se nevrátím.  No a já se nevrátím vlastně ani na Cho Oyu.  Teď se snaží otevřít cestu z Nepálu.  Už dva roky po sobě jsou tam týmy, které se to snaží prostoupit.  Ale není to jednoduché, je to nebezpečné.  A mě už do Tibetu nikdo nepustí, do Číny, protože mé kritické vyjádření proti čínskému režimu… Jo, jako jsme sledovaní, takže já nedostanu vízum.  Takže Cho Oyu taky nezopakuju, ani nechci, protože to nechci dělat, utrácet svoje peníze v Číně.    A jenom prosím tě, s tím sledováním, jak to konkrétně bylo, nebo jak?  Tam ses vyjádřil a oni teda si dělají poznámky?    No, to je obecně. Když jsme odjížděli na Cho Oyu, tak tam s náma byla jeden člen té expedice Lucka Výborná.  A ta nás tvrdě varovala před tím, abychom na přednáškách, do médií, abychom si fakt na to dali pozor.  Abychom takovýmhle způsobem vůbec se nevyjadřovali kriticky v té Číně, že ten monitoring je fakt silnej.  A že bez jakéhokoliv důvodu nemusíme dostat čínský víza.  Teď je strašně zajímavá story právě Jurajdy. My jsme byli ve výšce 6800 metrů ve třetím výškovém táboře na Manaslu.  A tam je nádherně vidět do Tibetu.  A on udělal fantastickou fotku, úplně boží.  A to si úplně přesně pamatuju, jak jsme leželi v tom stanu.  A Petr říkal, ty vole, tady je krásný, prostě to světlo.  A tak vystrčil hlavu ven, postavil ten stativ před stan přímo.  Já mám vyfocenýho zezadu, jak fotí tuhle fotku.  A ten nádherný snímek pak vylepšil, jak on to umí zbarevnět.  A poslal to do nějaké soutěže, která byla na Kypru.  Ta byla na Kypru, fotografická prostě, fakt prestižní soutěž.  A mám to teď z vyprávění od něj.  Tak vám to jenom předávám, protože mi to přijde strašně zajímavé.  A teď mu volali z toho Kypru, že je super, že gratulujou, že už tam je podruhý, že jednou vyhrál a že už je podruhý v tom nejužším výběru.  A že to je posledních pět fotografů.  A že by tam potřebovali ale nějakou změnu.  A on říká: „dobrý, v pohodě, tak já technicky to zkusím nějak změnit.“  A oni, že: „ne, ne, my bychom potřebovali změnit název té fotky.“  A Petr říká: „co je, tak mám tam Free Tibet.“  „No, když my tady máme ty investory čínský.“ Tak Peťa vždycky vypráví: „no tak jsem říkal, tak jo, co bych pro slávu neudělal.“ Jak je herečka, že to na těch přednáškách to prodává.  Všichni se smějou.  No a potom zvážní, říká: „a tak se mi to potom jako večer rozleželo, tak jsem teda se přihlásil do toho systému, změnil jsem ten název na Free Tibet, komunisté, vyležte mi prdel“.  Nebo něco takového. Nebo jděte někam.  Já si přesně úplně nepamatuji ten název, ale bylo to takovýmhle způsobem.  Což teda tady je nás spousty, teď bychom měli zatleskat Peťovi, protože tak to na těch přednáškách probíhá.  Ale super, za mě prostě bezva.  A jasný, ano.  Vím, že to, co mám tady na sobě, je eko a ty děláš si věci doma.  Ale je možný, že třeba ty žáby, které mám na noze, jsou v Číně vyrobené.  Ale pokud nemusím a mám ten výběr, anebo aspoň trošinku to můžu ovlivnit, tak to prostě nechci dělat.   Koruna Himaláje    A ten současný stav, jestli někdy budeš chtít dokončit těch 14 osmitisícovek?  Ty ses vyjádřil, že vlastně nechceš ten čínský režim podporovat.  Ty teď fakticky za to nemůžeš.  Chápu, že i nechceš.  Ale asi i možná nemůžeš.  Kdy vznikla taková jako poslední kapka, že sis řekl, že tady tuhle ambici, já nevím, jestli jsi ji měl nebo ne, ale pro mě je zapovězená, těch 14 osmitisícovek?    To bylo hned v roce 2016, kdy jsme se vrátili z toho Cho Oyu.  Protože ty věci, které se tam děly, právě ve spolupráci nebo nespolupráci s tou čínskou stranou, to prostě přistaneš v Tibetu na letišti, a to jsme chtěli po zemi.  Nás nepustili po zemi, museli jsme letadlem, prostě strašně předražená letenka, povinně hotel, ve Lhase.  A už na tom letišti tě čeká rádoby průvodce, což je tajnej policajt, který tě celou dobu hlídá.  Pak tam byly takové kapky, že když jsme postavili čorten v základním táboře, tak jsme tam nemohli vyvěsit českou vlajku na něj.  Přišel ten důstojník a říká, no jo, tak jako to nejde takhle, to zavolám vojáky, to nemůžete.  Říkám, co je, to je naše území.  Takže pokud tady chcete mít vyvěšenou českou vlajku, tak musí být pod velkou, pod větší velevlajkou čínskou, na tom čortenu.  A to jsou takové věci, které se ti potom, jak to někdo nasčítají, říkají, ty vole, vždyť je na světě tolik krásných míst?  Že tohle to nechci, to je to samé, jako já dnes nechci spolupracovat a dělat věci s lidma, který mi vlastně lidsky nesedí.  Ať je to jakýkoliv byznys, prostě nechci.  Že to, tak jak my vlastně žijeme a jak máme prostě nějaký svůj volný čas nebo prostě představu o tom, jak chceme vlastně fungovat tady na tom světě, tak je to jenom na nás.  Jako koho si kolem sebe prostě vybereme.  Takže vlastně ano, kdybych měl dokončovat prostě 14 osmitisícovek, tak musím na Shishapangmu, která je celým svým obvodem jako v Číně, takže nemám jinou šanci.  Ale to zase by byla moje výmluva, kdybych řekl, já nechci dodělat korunu Himaláje kvůli tomu, že mě nepustí do Číny, ne.  Já ji prostě nechci, protože se mi nechce.  Co s tím? Jo, dneska už je to projekt, který je over.   Můžeš si to vzít do hrobu třeba.   Jo, to můžu. To by se taky možná stalo. Já jsem to zažil vlastně s Radkem.  Na těch jeho posledních dvou osmi tisícovkách, kdy jsme byli na společné expedici na Annapurně a K2.  A tam už se mi zdálo, že zmizela ta radost toho lezení.  Ale já tomu rozumím.  Nijak mu to nevyčítám, ale bylo to fakt, že ten tlak na to, abychom dolezli na ten vrchol, tak byl velký.  A všechno se k tomu směřovalo. Rozumím tomu.  Na K2 jel po pátý a Annapurna se nám povedla jako na poprvé.  A já jsem mu to říkal, kdybych s tebou jezdil od začátku, tak jsi to měl jednodušší a nemusel jsi se tam nikam vracet.   Jaké to je být v páru v horách?    Jaký to je, že tvoje partnerka, horolezkyně, Mirka Jirková, tak jaké je to být takhle v páru s někým, kdo je taky v těch horách?  Protože tohle uspořádání není příliš běžný.  Většinou z mé zkušenosti, aspoň z těch rozhovorů, to bylo tak, že jeden z toho páru byl ten horolezec, nebo horolezkyně.   A ten větší sobec.   A ten větší sobec třeba.  Jak to funguje?    Funguje to dobře.  Tak Miry, když jsme se seznámili, ona nejezdila do těch vysokých hor, má za sebou docela dobrou lezeckou minulost, že prostě alpský stěny a tak.  Takže jedna z prvních českých highlinistek.  Takže k tomu lezení a s tím věcem měla dobrý vztah.  Ale na ty osmi tisícovky, to ji nezajímá.  Pro ni to není nic.  Pro nás, co máme načtený ty Messnery a podobně je to wow.  A když jsem ji nabídl, že bychom mohli jet společně na expedici, už jsme spolu byli půl roku, to už něco znamená, tak mi odmítala jít na expedici.  Jí expedice nezajímá.  Když pojedeme na vejlet, tak děláme vejlet na Manaslu.  Romantický výlet na Manaslu. A tam jsme zjistili, že dobře snáší ty vejšky.  Ona je na tom fyzicky líp než já.  Já jdu do jedničky na Manaslu, už tam mám postavený stan, navařeno a ona se mi vrací dolu pro batoh. Takž nám ta spolupráce funguje a musím říct, že má neskutečnou intuici. Ona je taková čarodějnice. A ta její intuice bych řekl, že nám mockrát zachránila kůži. Taky není úplně jednoduché tomu naslouchat, každý máme to svoje ego, takže se to musím naučit, ne vždycky to klapne, že poslechnu.   Manaslu v porovnání s dalšími osmitisícovkami   Ty jsi zmínil teď Manaslu. Jak se řadí Manaslu v porovnání v porovnání s ostatníma osmičkama. Ona je prý taková lehčí, jsem slyšel?   No, jo, ale to je právě to, co jsem zapomněl říct, protože jsem se zase zakecal, jak je mým zvykem u tý Anapurny, jako že bych se tam už nechtěl vracet. To jsem tvrdil ty dlouhý roky, od roku 2012, ale teď s tou změnou klimatu, obecně celosvětově, tak se i ty podmínky na osmi tisícovkách mění.   Směrem k…   Ne, jako prostě mění. Takže, Anapurna, která byla nebezpečná a těžká jako tím, že je to lavinézní svah po většinu toho výstupu, co se týče těch lavin, které nemají jízdní řád, to tam padá fakt hodně. Dneska si to tam sedá, je to daleko bezpečnější výstup než třeba naopak ta Manaslu. Tím, jak je větší úbytek sněhu se na Manaslu otevírají trhliny mezi jedničkou a basem. Nebo mezi basem a jedničkou, ať jsme ve vzestupným módu. A to samé ty seraky, které tam jsou, které jsou nestabilní. I přesto, že tam jezdí veliké množství lidí, jako na Manaslu, tak já už ji dneska nepovažuju za lehkou osmitisícovku. A právě naopak se říká o Makalu, že je to strašně těžký. A teď třeba, když tam byl náš kámoš vloni, tak to, co vyprávěl, ne že by to bylo úplně lehký, ale ty podmínky tam jsou daleko lepší. A pozor, liší se to sezona od sezony. Někdy můžeš mít takový štěstí, a někdy takovou smůlu, že prostě neplatí ty standardy, který byly. Jako dobrý, v září třeba jsou Summit Days, to bude dobrý, to jsou ty největší šance, že se dostaneme na vrchol vůbec. Uprostřed října ti napadne metr sněhu, na Namche Bazaaru, takže fakt je to takový… Já jsem to třeba sledoval, kromě Manaslu, kam jezdím často, tak jsem teď byl na Ama Dablanu, což je necelá sedmi tisícovka, ale takovej ikonickej kopec, těžký lezení. Těžší lezení, než na K2. A tam jsme jeden rok vůbec nevylezli, to bylo nebezpečný. Druhý rok to bylo těžký, ale dalo se nějakým způsobem. A teď jsme tam byli a skvělý podmínky. A zase, po 14 dnech to může být zase úplně jiný.   Rakovina a kloubní lupénka   Pojďme ještě k tématu tvé nemoci. Jak ses vyrovnával s diagnózami, jednak teda kloubní lupenky a rakovinou a jak to ovlivnilo tvoje přemýšlení, vztah k horám a podobně?   Tyjo, tak to to máš dobře nastudovaný. Kloubní lupenka je onemocnění, která mám už od 20 let, možná trochu později, protože se mi nejdřív rozjela ta kožní a potom byl nějaký imput, kdy se vlastně spustila ta kloubní, což je relativně vzácná nemoc.   Já jsem o ní neslyšel do té doby, než jsem si dělal přípravu.   Tak se na mě podívej, mám kloubní lupenku. Takže fakt to není úplně běžné onemocnění.  A ten spouštěč je různý.  Může to být nějaká obrovská fyzická zátěž, může to být psychika.  A já vlastně u sebe nevím, co to spustilo.  Každopádně jsem byl ve stavu, kdy jsem třeba nedal ruce v pěst.  I nějakou dobu jsem chodil s berlema.   Takže jsi cítil bolest?   Jojo, obrovský otoky kloubů.  Nemůžeš to vlastně nic s tím dělat.  Takže ta léčba, která kolem toho probíhá, tak první jsou prostě kortikoidy, pak je ta v uvozovkách ta klasická levná léčba.  A mě teda následně, když se to začalo projevovat i na páteři, tak jsem už dostal ten nárok na biologickou léčbu.  Což je naprostej zázrak z mého pohledu, jako tahleta léčba, ale je strašně drahá.  A zabralo to během měsíce, když jsem byl schopný dělat úplně všechny věci.  A já dodneška vlastně funguju v pacientských organizacích, kteří spolupracují s lékařema, děláme nějakou osvětu na téma toho, že ta biologická léčba by měla být dostupná pro každého, kdo ji potřebuje.  Protože když to tu pojišťovnu za jedno a jiné chce stát 30 tisíc, tak ten člověk je stále produktivní.  To propojení vlastně té ekonomiky těch standardů toho života, toho prostě dobrýho života těch lidí, kteří by měli být šťastní tady v tom státě a s tou podporou, s tou pojišťovnou, která se vlastně chová tady komerčně.  Viděli jsme to za covidu.  Takže to jsou soukromí subjekty vlastně všechno.  A teď to nějakým způsobem skloubit, tak abychom tak jako zainvestuje-li 30 tisíc, ale ten člověk nám tomu státu vydělá a je tady rád.  A je rád v té České republice, protože má tady ty možnosti.  Takže se snažíme teď nějakým způsobem na to takhle pracovat s tou osvětou.  A i ty lékaři, aby si to uvědomili, že prostě ten kortikoid není všechno.  Někomu to pomůže třeba, ale je to devastující dlouhodobě.    Takže dnes je to v nějakém stabilizovaném stavu.    Jo, jo, jo. Biologická léčba mě vlastně asi zabrala.  Bohužel vlastně tam je, že ta lupenka je autoimunitní o nemocnění.  Takže vlastně pracuje s imunitou, vytváří moc imunitních látek.  A když vlastně jsem bral tu biologickou léčbu nebo beru, tak ta to stlačuje dolu.  A je teda možný, že to stlačilo trošku moc, protože já jsem byl jeden z prvních, který to měl, takže ještě ve studii to bylo vlastně lék nevyzkoušenej.  Jo, jo. Jako to, to je jako nová droga. A vlastně je tam pidi šance nebo pidi procento toho, že mě to zase naopak vyvolalo do nádorové nemocnění.  Jo, protože vlastně ta imunita nefungovala dobře.  Takže jsem potom tu biologickou léčbu měnil na jiný lék, který to měl nula nula nic s tou rakovinou.  No, tak je to takový...  Ale stejně, i kdybych do dneška...  Dobrý, mě to vyvolal ten nádor, ale v nějakých operacích a se to furt vracelo a vracelo.  Měl jsem nádor močového měchýře, což naprosto neobvyklý v mém věku.  Nekuřák, nebo tak jako kouřil jsem fajfku, ale ne prostě moc.  Takže to byla vlastně neobvyklá diagnóza, pro mě.  Takže se tam hledala ta příčina toho.  Jedna z těch možností je tato.  Nikdo ti to nepotvrdí, to vlastně nevíš, jak to bylo.  Ale každopádně mi to bylo vyměněné, ta léčba.  A teď si se ptal na ten stav, takže já rovnou odpovídám, jaký je stav s tou lupenkou i s rakovinou.  Je to doba příměří.  Protože po dvou letech, nevím, třech nebo čtyřech operacích, toho močového měchýře, následně nějaká chemoška, tak se to ustálilo.  Já jsem si to teda posichroval tak, že ten lékař v tom Motele, který mě vyšetřuje, tak se stal mým kamarádem.  Teď máme jet do Nepálu s rodinou.  Takže vždycky mu říkám, když jdu na tu kontrolu jednou za rok, že ve chvíli, kdy tam něco najde v tom mým močáku, takže nikam nejede.  Takže je třeba si udělat nějaký zadní vrátka.  Takže možná, že příměří není.  Ale já to nevím a jsem spokojený.    Jak je to člověče nějak ovlivnilo tady tyhle zdravotní peripetie?  Ono se někdy říká, nevím, na kolik je to ve fráze nebo ne, že tady tyhle nemoci, třeba ta rakovina, nějakým způsobem lidi tak ovlivní.  Jak to bylo u tebe?    Já, když se zpětně ohlídnu, tak si myslím, že my často moc nevnímáme naše tělo.  Nevnímáme, že nejsme nesmrtelní.  Do určitého věku.  A ten věk může být jinej.  Může být někdo to má do 30, někdo do 40.  Tak vlastně furt můžeš jet na plné pecky.  Chodit do práce, sportovat, málo spát.  A teď jdeš v tom koloběhu, všechno tě to baví, všechno tě to naplňuje.  A teď se nechceš ničeho vzdát.  A najednou ti dojde to maggi.  Najednou zjišťuješ, že ta regenerace je dlouhá.  A to je ještě ta lepší fáze toho.  Ale někdy tě to vypne úplně.  Nebo dostaneš nějaký ten terčík.  A to tělo ti řekne, že asi takhle ne.  A já si myslím, že u mě se to taky takhle stalo, že kdyby se ta rakovina neobjevila, tak už tady možná nejsem.  Tak buď zhynu někde bídnou smrtí v horách, nebo trefím kamion při jízdě.  Protože jsem měl velký, hodně nestandardní život.    Jel jsi bomby, jak se říká.    No, no.  Není, že bych teď byl úplně pomalej, ale je to výrazně...    Takže takové šlápnutí na brzdu.    Já si myslím, že jo.  A najednou si fakt uvědomíš, že ty věci se jako furt opakují dokola, protože stává se to tou frází.  Ale najednou zjišťuješ, že to zdraví tvoje a tvý rodiny, tvých blízkých a těch lidí, co máš rád, to je fakt alfa omega.  To, jestli mi na přednášku přijde 100 lidí nebo 500, tak je úplně jedno, když řeším chemošku.  Fakt si to tak je.  Ale to jsou hrozně nepředatelné věci, které to si musíš prožít.  Já to tady můžu vyprávět.  A ty kýveš, že tomu rozumíš.  Ale vůbec.  Možná.  Zrovna včera jsme se bavili s našima dobrýma kámošema, se kterýma jsme byli na treku teď.  A v plánu byly dvě šesti tisícovky po sobě.  Lobuche a Island Peak.  A všichni prostě super.  Zrovna tyhle dva byly pro to nejvíc hrrr.  Jo, to bude dobré, když jsme aklimatizovaní, tak vylezeme si Lobuche, potom si dáme Island Peak.  To bude boží.  A my jsme věděli, když se to plánovalo, že to nepůjde, že to nedají.  Já jsem to třeba odešel, že reálný to je, ale ty lidi to prostě nedají.  A to jim nemůžeš říct.  Oni mají ten plán a jsou pro to nadšení.  Neberme jim to nadšení.  A oni na to si potom sami přijdou.  Když je všechno bezpečný a ty dohlídneš na to, že tam nejde se do žádného rizika, tak všichni slezou z Lobuche a jdou si na tu kávu a na ten zákusek.  Tak proč bych měl lézt na další šestku?  A ty to víš, ale je to další z těch nepředatelných informací.  Prostě si to musíš prožít.  A tak je to správně.  My bychom ten život měli prožívat.   Další projekty a plány do budoucna   Co další projekt?  Ty jsi tady zmínil v průběhu K2, nebo se budeš vracet zpátky do škol a znovu učit studenty?   Já jsem to, já jsem čím dál tím hůř na tom s časem.  Já mám nemoc, která se jmenuje časový optimismus.  Takže včera jsem se potkal s příčinou právě s manželkou toho našeho kamaráda, která to má úplně stejně.  Po dlouhé době prostě.  Ježiš, to bylo skvělý někoho takový vidět.  A úplně přesně jsme popisovali vlastně ten náš, když se naplánujeme denní plán, tak tam je jedna věc, druhá věc, druhou a třetí věc.  Čtvrtá, pátá, to je jedno.  A jsou tam nějaké mezírky v tom.  Ale malý.  To je všechno.  Na tom začátku toho plánování jsem přesvědčený o tom, že je to úplně v pohodě.  Že se to dá naprosto zvládat.  Ale to není tak, že bych si vymýšlel.  Já jsem o tom fakt vnitřně přesvědčený.  A teď, když vidím nějakou tu mezeru, tak tam ještě něco šoupnu.  A už prostě je to v prdeli.  Ale to fakt není tak, že bych to nechtěl, abych byl někde včas.  Aby bylo všechno cajk.  Já jsem se s tím narodil. Ale mně to prostě nejde.  A to je nemoc, která se jmenuje časový optimismus.  A proto mně to vyhovuje v Nepálu, protože Nepálci říkají jednu krásnou věc, když na tebe takhle koukají, vidí ty hodinky, říkají: „hele vy máte hodinky, my máme čas.“ Takže já se nemůžu asi vrátit do učení, kvůli tomu, že jsem tam nechodil včas.  Já jsem dokonce svýho času jsem prohrál… ne, já jsem jí vyhrál… jednou se hecnul, když jsem učil na stavárně na střední geodézii.  A měl jsem od osmi ráno, tu první tu hodinu.  A to byli čtvrťáci, takže kámoši, to bylo dobré.  A dvakrát po sebe jsem přišel pozdě.  Říkám: „hele, já se omlouvám.  Příště přijdu včas.“  Tak jsem se s nima vsadil, že tam budu včas. Vsadili jsme se o basu piva.  Já jsem tam přišel včas.  A oni říkají: „ty vole, no a co my teď? My sem nemůžeme přinést do školy tu basu piva.“ No tak jsme to tahali oknem, na lanu.  Tak to bylo dobré.  Ne, spíš jde o to, že asi ten zájem by byl.  Nějaké nabídky mám, ale z toho časového hlediska je to...    Takže škola ne a co ta K2 příští rok?    K2, já na těch školách přednáším.  Je to takový to nárazový.  To mě strašně baví, protože si s nima udělám tu fotku, oni jsou menší než já.  A mě to dělá dobře.  Takže bezva.  Ale na to celkový učení, na to stabilní učení, to asi ne.  Ale K2? K2, jako jo, no.  Tam vlastně příští rok plánujeme. My tam máme nářez, nějaký šestky, jako klasický treky.  Ten příští rok je strašně, jo, strašně busy.  A potom Pákistán v létě, ale primárně chceme jít s partou na Broad Peak.  Udělat jako vlastně osmitisícovku, kde jsem ještě nebyl.  A pár lidí, jako včetně mě, můžeme, když bude podmínka a bude nálada a bude se nám chtít to, a tak a budeme trošku odpočatý, tak zkusíme K2, jo.  Je možný, že půjdu sám, nebo že půjdu třeba jenom s Miry, nebo ještě s jedním parťákem.  A bude to po deseti letech, kdyby se to povedlo, nebo aspoň ten pokus dám, bylo by to po deseti letech.  A pak nevím, jestli už se na to nevyprdnu.  Já jsem totiž vymyslel nový byznys plán.  Bacha.  Já budu jezdit na ty osmi tisícovky.  Viděli jste Vertical Limit?  A budu to nabízet lidem, prostě pojeďte se mnou n a osmitisícovku.  Budeme v tom baseu.  Skvěle vařej, stan pro sebe.  Knížek dostatek.  Fakt, ty vole, odpočineš.  Padají tam okolo tebe ty laviny, takže je tam na co koukat.  Teď tam občas, každej den, tam bude jeden známý horolezec na selfíčka.  To je normálně v té ceně.  A takže týdenní pobyt jako lázeňský pobyt v baseu.  A já tam budu prostě sedět, koukat na ten kopec, pít to víno.  A říkat, jo, tady by ještě měli takhle doleva. Ježiš, to jdou úplně blbě.  Ty vole, v kolik vycházeli? To je pozdě prostě.  No, takže takovejhle mám nastavený byznys plán.   Co ti hory dávají a daly?    Poslední otázka. Co ti hory dávají a daly?    Ježiš, to je filozofické. Počkej, já se na to napiju.  Hm.  Musím vydýchat, ty vole. Ptal jsi se na tuto otázku Máry Holečků?    Jo, já se ptám skoro všechno. Ale co řekl, to si dobře nepamatuji.    On to okecal, že jo? Co by řekl jiného, že?    No, tak jasně.    Já si to musím poslechnout.  Mimochodem, Mára, já se na ní tak těším, když míří prostě do Káthmándú.  Tři dny u nás v hospodě. A my nemusíme do konce měsíce dělat. Jo, jo.  To je úplně boží, Maroušku děkuju ti.  A on nám dělá strašnou reklamu na Pub. To je skvělý.    No, tak si myslím, že jsem narazil na Czech Pub určitě, přes Máru.    Jo, jo, jo.  Ale to je něco špatně, protože blbě děláme marketing.  Když se na ní narazil přes to.   No, je možný. Možná byl jeden z prvních štamgastů.    To byl, to byl.  Protože jsme tam prokličkovali během covidu.  Nebo jeden z prvních štamgastů byl Háček.  A vlastně Mára taky brzo jako potom.  Takže my jsme totiž to.  Jo, určitě jo.  Protože když byl ten druhý covidový rok, tak my jsme všichni mířili jako do Nepálu.  Na podzim to bylo, já nevím.  Nebo první možná.  To je jedno.  A vlastně zase se všude zavřeli jako hranice.  A my jsme všichni zkejsli na Sardošce.  To byla nějaká ta druhá vlna.  Takže my jsme tam byli prostě s Márou, s Robinem Kaletou a nevím, kdo všechno tam ještě byl, Dav v se tam ještě motal.  A bylo tam prostě 10-15 dodávek v různě na těch plážích.  A tam jsme vlastně se domlouvali, že on okamžitě zamíří prostě do Pubu, hned jak se otevřu hranice. Tak máš pravdu.  Jeden z těch prvních štamgastů.    Ale on mi na tu otázku odpověděl. Ty se tomu zatím vyhýbáš.   Pro mě hory… co mi daly?  Já jsem se do hor zamiloval v 16-17 letech.  A to fakt je takový, že já nechci plkat takový ty věci: je tam prostě to ticho.  Podívejte se na ty obzory.  Je tam určitá energie, která mě strašně baví.  A není tam ticho.  Tam furt někdo krafe.  Tam nechodím sám.  Co bych tam dělal?  Si budu povídat sám pro sebe.  Takže ticho tam úplně není.  Ale ta energie hor je pro mě asi fakt hodně silná.  Ale zase, stala se mi věc, že v náručí zemřel můj nejlepší kámoš v horách na Korženěvský.  A já jsem do hor tři roky nejezdil.  Takže co mi dávaly, co mi vzaly, to je prostě otázka.  Vzaly mi spousty kamarádů.  Daly mi spousty kamarádů.  Daly mi spousty blbých vlastně vzpomínek.  Ale převažují ty dobrý.  Ale nemusí to být...  Není to jenom v horách.  To je prostě tak, jak si nastavíme svoje vnímání jako sama sebe a svýho okolí.  To tak asi jako je.    Tak Trávo, díky za rozhovor. Přeju, ať se daří.    To bylo filozofický dokonce.  To jsem na sebe hrdý.  Díky za pozvání.    Přátelé, díky, že jste tenhle rozhovor sledovali.  Pokud se vám NaHoru.TV líbí, tak nás nezapomeňte odebírat na YouTube a na dalších platformách.  A taky díky našim partnerům, kterými jsou Salewa, Rock Point a Brain Market. Mějte se, ahoj.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Milan Hanyk je ultrabiker a dvojnásobný vítěz extrémního cyklistického závodu bez zajištění 1000 Miles . První výhru si připsal roku 2019, kdy také stanovil nový rekord na trase ze Slovenska do Čech. Druhé vítězství ukořistil minulý rok na trase 2020 MIL s časem 15 dnů a 19 hodin a zároveň stanovil nový rekord i na trase z Čech na Slovensko. Co v rozhovoru s Milanem zaznělo: 1:00 Jak to všechno začalo? 4:48 První cyklistické závody 8:03 Příprava na 1000 Miles 13:24 Milanovy rekordy na trase 15:02 (Ne)zajištění během závodu 20:19 Spánek a únava na Mílích 25:37 1000 Miles: soupeření mezi elitou 33:12 Plány do budoucna 37:10 Co Milanovi dávají a daly hory? Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Hlavním partnerem naHorutv je ryzí horská značka Salewa , která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Skitouringovou kolekci Sella od Salewy najdete tady . Partnerem tohoto rozhovoru je značka Patizon , která vyrábí špičkové péřové spacáky, a to v podhůří Beskyd. S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu v jejich eshopu , ta platí i na zlevněné zboží s výjimkou Výprodeje. Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. My doporučujeme například jejich kombinaci vysocekvalitních vitamínů D3 & K2 . Článek o tom, které doplňky stravy pravidelně užívat, najdete tady . Na film 2020 MIL (aneb 1000 Miles Adventure 2023) se můžete podívat tady . Natáčeli jsme na Friesových boudách v Krkonoších. Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem. Ultrabiker a vítěz závodu 2020 MIL Milan Hanyk Milan Hanyk, biker nebo možná spíš vlastně ultrabiker, vítěz letošní varianty závodu 1000 Miles Adventure, která měla letos 2020 Mil, je naším hostem na penzionu Andula v rámci Friesových bud v Krkonoších. Milane, ahoj. Ahoj. Díky našemu hlavnímu partnerovi Salewě, Brain Marketu a taky partnerovi dnešního dílu Patizonu. Jak to všechno začalo? V prvé řadě gratuluji k závodu. Je potřeba si shrnout, o co se vlastně jedná, protože si myslím, že většina lidí nebude seznámená minimálně s tou letošní variantou. Takže 3230 kilometrů jsi jel 15 hodin a 19 hodin. Denně jsi urazil 200 kilometrů s převýšením asi 4700 metrů. Trasa vede více méně přes samá pohoří. Když to takhle řeknu, tak si představím, že jsi jako dítě musel být ten, který ležel v knihách dobrodruhů. Bylo to takhle nebo nějak jinak? V knihách jsem ležel, ale že bych vyhledával přímo nějaké dobrodružství, to úplně ne. Přišlo to postupně časem. A jakým způsobem vlastně tě napadlo zrovna se na start tohoto typu závodu postavit? Mně vždycky bavily dlouhé výlety na kole, takže od nich to bylo docela blízko. A v celku, když jsem začínal vážně s cyklistikou, tak jsem začínal těmi dlouhými závody. Postupně jsem teda zkracoval a teď jsem se zase začal vracet k těm dlouhým. Takže ty první závody byly jak dlouhé, když si to dáme do perspektivy nějaké? Moje první závody to byla 24 hodinovka. To byl první? To byl první, pak jsem měl třeba Loudání jako bikepackingový závod. A pak jsem teda začal zkracovat, protože jsem jezdil běžné maratony až v posledních letech, čtyři, pět, šest let zpátky jsem začal zase zpátky zkoušet, co vydrží tělo a jak dlouho vydržím sedět. A ta 24 hodinovka jako první závod, to je teda před jak dlouhou dobou? Jo, to bylo tak v roce 2016, 2017. A do té doby si přece na 24 hodinovku nějaký trénink asi musel mít. Takže ty si to nabral z klasického pojíždění na kole s nějakou strukturou, nebo s nějakým tréninkem, nebo prostě tak, jak tě to bavilo? Ne, jen tak, jak mě to bavilo. Jak tě to bavilo? Vůbec žádný trénink. Jak jsi dopadl na té 24 hodinovce? Tam jsem byl třetí. Tak to jsi tak asi řekl hmm, takže tímhle směrem to možná u mě půjde? Jo, přesně, to mě docela nakoplo, že jsem to nečekal. Já jsem ty závody předtím moc jako takový neznal. Nebo tohohle typu jsem vůbec nejezdil, nějaké kratší, ale že opravdu vydržím celých 24 hodin to mě samotného trošku překvapilo a i ten výsledek byl teda docela bonus. Jak se ti to tehdy líbilo? Protože tím, že to bylo poprvé a najednou teda 24 hodin, což je docela palba, tak jaký byl z toho ten zážitek, ten dojem? Ten dojem... Já jsem si tam už řekl, že nic takového už nikdy neudělám, protože to se jelo v Berouně. Myslím, že to byl teda bohužel poslední ročník, co se v Berouně jel, 24 hodinovky a přišla tam strašná bouřka někdy kolem půlnoci, jakože hodinu doopravdy prostě se otevřela obloha a spadlo to den předtím a teda i den potom bylo hrozné vedro. Takže ten rozdíl byl velký a v tom blátě, co se jelo po zbytek závodu, tak to tělo i kolo hrozně trpělo. Měl jsem jenom jedny kraťasy, asi nepřipravenost, neměl jsem se moc do čeho převlíknout, takže všechny ty písky, jak jsem byl v těch kraťasech, tak mě udělaly pěknou paseku tam, kde se sedí a myslím, že potom jsem snad měsíc neseděl na kole, protože to prostě nešlo. Takže hardcore hned na začátek. A jako dítě, ty jsi dělal nějaké sporty? Pár let fotbal, někde do deseti, do jedenácti a pak už ne. Já jsem skautoval, v přírodě jsem byl pořád, ale sport takhle skoro vůbec. Jezdil jsem na kole do školy, dvacet kilometrů tam, dvacet zpátky. Aha, už to leze. A už od dětství nebo? Ne, na střední škole, takže čtyři roky. Čtyřicet denně vlastně. No, zhruba. Tak to už je vlastně docela dost týdně, to se posbírá. Jo, plus občas nějaký další víkend a to potom k tomu směřovalo postupně. Ty jsi vlastně poprvé Míle vyhrál v roce 2019. To byl, řekněme, z těch dlouhých závodů taky první? Nebo jsi předtím v těch vícedenních jel? Jo, jel jsem to Loudání. To bylo, myslím, rok po té 24 hodinovce. A to bylo? To je tři dny, nebo tři a půl, čtyři dny. Myslím, tři, dvě, ne, dvě noci to byly, myslím. Dvě, snad. Když tak mě někdo opraví. To bylo jako první. Vzpomínáš si na ten moment, kdy jsi si řekl, tak na tenhle závod se chci zapsat, chci se ho zúčastnit? Myslím konkrétně teda ty Míle. No, já jsem měl hroznou chuť to zkusit nějak po tom Loudání. Třeba další rok, ale vždycky mě to pak něco odradilo. Já jsem začal jezdit s klukama v týmu, jezdili jsme klasické maratony na horských kolech, takže na to nebyla moc příležitost. A v těch krátkých závodech se mi docela dařilo. Takže jsem to nechtěl ani nabourávat tím, že bych prostě obětoval několik měsíců přípravě a po tom samotném závodě regeneraci. Takže jsem ty dlouhé závody docela pocitově dlouhou dobu opustil. I tak nějak v hlavě. A pak to uzrálo, že bych chtěl ještě něco takového zkusit. A ty Míle prostě tady jsou nejznámější, největší i se slušnou konkurencí. Tak jsem do toho šel. S těmi kluky, se kterými jste se pak potkávali a předháněli, tak s těmi jsi  předtím i nějaké závody jel? Ne ne. No a vlastně z těch krátkých, rychlých, to se dost hodilo, ne? Ve výsledku potom. Sice je ten dlouhý závod prostě trošku jiný typ, ale síla a podobně. Jo, ten rok 2019, myslím, že jsem měl nejlepší fyzičku, co jsem kdy měl. Protože já jsem, kromě těch Mil, ten rok jezdil i ty běžné maratony nejlépe, co jsem zatím kdy jel. No teda potom už nebylo moc kdy, protože přišly ty covidové roky a i ten můj sport se trochu rozhodil. Jasně. Vrátil se zpátky potom ten sport? Moc mi to nejde. Těžko se to vrací. Příprava na 1000 Miles Když se na chvilku zastavím u přípravy, která samozřejmě se v kontextu s takhle dlouhým závodem musí vzít v úvahu, tak ty jsi prostě pracující člověk, máš rodinu. Co obnášelo, dejme tomu, když vezmeme, budeme konkrétní, ten poslední ročník, těch 2020 Mil, co obnášelo na to vlastně natrénovat, jako týdně hodin třeba? Jo, to je těžké. Já si myslím, že toho tréninku bylo menší množství objemově než ten rok 2019. V roce 2019 jsem si v práci vzal sabatikl. Na měsíc volno. Myslel jsem si, že si celou trať objedu a můj sabatikl začínal závodem Král Šumavy. A já jsem na tom Králi Šumavy spadnul. Dva týdny jsem byl bez kola a dva týdny potom doma na trenažeru. A letos jsem to udělal znovu, když jsem zase po třech nebo čtyřech letech měl šanci si ten sabatikl vzít. Takže moje hlavní příprava byla prostě měsíc před Mílemi, kdy jsem strávil na kole a většinu trasy jsem se projel. A i těch kilometrů jsem natočil jako dvojnásobek proti těm předchozím měsícům. To byla hlavní část té fyzické přípravy. Jasně, takže prostě až jako s blížícím se závodem si to tam dal. No a tak co ta kombinace? Jako práce, rodina, sport. Jako snažíš se to nacpat do nějakých bizarních hodin, jako třeba ve čtyři ráno vstáváš a podobně? Nebo to jde i při větší věci? My jsme se přestěhovali, teď bydlíme v Hradci Králové a já pořád jedno z pracovišť mám Prahu. Takže občas jezdím do Prahy, zkoušel jsem to jednou, dvakrát týdně dát na kole tam, na kole zpátky. To je 120 tam, 120 zpátky, takže práce mi potom jako skutečně zabere celý den. Takže jestli se bere to, že vstávám ve čtyři ráno, tak občas vstávám ve čtyři ráno a jedu prostě do té Prahy, když je hezky a na večer zase zpátky. A to potom je tak, že prostě do Prahy, pak přejedu domů v 9 nebo půl desátý a jsem zralý na to jít spát a druhý den nejlíp home office. Rozumím. 120 tam, 120 zpátky. A to se občas podařilo třikrát týdně, říkáš? No třikrát, myslím, že ne. Dvakrát občas. No tady s tímhle, samozřejmě, jde ruku v ruce téma únavy. Ty jsi to trošku naťuknul. V momentě, kdy vstaneš ve čtyři, jedeš 120 kiláků a pak pracuješ, jako jde to ještě po těch 120? Nebo by to byl problém až po 240 km, něco smysluplného dělat? Já se umím docela kontrolovat, abych se na tom kole neunavil, což je i výhoda pro ty závody. Takže těch prvních 120 většinou přejedu docela čerstvý a práce je v pohodě. Horší to je potom cestou zpátky, kde už jako vím, že nějak dojedu a tam už jsem většinou rychlejší i tím pádem unavenější. Takže to je výhoda, že to umíš odkontrolovat, aby ses neutavil. Nějaká příprava nesportovního charakteru, něco na způsob regenerace, řešíš, neřešíš, strava? Nebo to je prostě postavené na tom, že třikrát týdně jedeš do Prahy, nebo dvakrát? Já jsem se zkoušel hodně protahovat, trošku jako posilovat střed těla, protože na tom kole při tom závodu právě 16-17 hodin denně, kdy opravdu sedím při těch Mílích a to je hrozný záběr na střed těla, takže to jsem zkoušel. Asi mi to šlo, protože vlastně mně přišlo, že jsem přijel do cíle relativně čerstvej, protože mě nic extra potom nebolelo. Oproti tomu roku 2019, to už bych nechtěl řešit, to jsem byl opravdu vyždímaný a další měsíc jsem se z toho dával dohromady, letos to byly v tomhle ohledu lepší. A čemu to přisuzuješ? Protože člověk by intuitivně řekl, že dvakrát delší závod bude pro to tělo větší nápor. Jo, ale vezl jsem časovkářský nástavce, ty jsem v roce 2019 nevezl, takže hodně času jsem strávil ne v aeropoloze, ale v tom, když jsem musel držet řídítka klasické, takže karpály se kterýma bojují všichni, tak ty si odpočinuly. Myslím, že jsem měl i víc pauz, že tu část těch Mílí jako směrem zpátky, ze Slovenska do Čech letos, tak jsem jel podle mě pomaleji a netrávil jsem na tom kole tolik hodin při té klasické variantě, takže i tam to tělo si docela odpočinulo. Milanovy rekordy na trase Ty jsi vlastně držitel i rekordů, teď si nevybavuji přesně ty směry. Můžeš to připomenout? Jo, v tom roce 2019 to se jelo ze Slovenska do Čech, tak tam držím rekord, ale to s tím, jak jsme jeli těch 2020 mil z Čech na Slovensko a ze Slovenska do Čech, tak vlastně tu část, tu první z Čech na Slovensko, tak jsem zajel taky jako nejrychlejší, co se zatím jeli. A to je kolik? No, to je... Šest? Sedm dnů lehce to bylo ze Slovenska do Čech a z Čech na Slovensko to bylo letos delší, to bylo sedm dnů a nevím, deset hodin, nevím teď přesně. A ta intenzita, dá se to víceméně srovnat, teď myslím, ten týden vs. dva týdny? Nebo opravdu v těch dvou týdnech se jede ještě o něco pomaleji, mírněji, o něco více se spí? Jo, chtěl jsem to jet pomaleji, ale na tom Slovensku letos, když jsem ucítil možnost, že by se dalo přiblížit k tomu rekordu, tak jsem hodně zrychlil ty poslední dva nebo možná tři dny. Takže tam jsem si jako neodpočinul, tam nebylo z mého pohledu, kde zrychlit už. (Ne)zajištění během závodu Je potřeba připomenout, že vlastně závod Tisíc mil je závod bez podpory. To je důležitý. Takže tam nejsou občerstvovačky, jak by si člověk asi představil na jiných závodech. Nicméně, jak tam funguje logistika, strava? Ty prostě jedeš a koukáš, kde před tebou je nějaký obchod nebo hospoda, tam si zajdeš nakoupit nebo si něco vezeš sebou? Tohle je součástí té přípravy, takže většina lidí, co chce jet rychle, tak doopravdy věnuje hodně hodin tomu, že zkoumá, kde se co dá koupit, protože to je potom strašná výhoda, že člověk nemusí o tom tolik přemýšlet a prostě v navigaci mámpřesně místa, kde je kdy otevřeno. Fakt? Jakože máš detailní přípravu, itinerář rozepsaný s možnostmi, jo? Dělali jsme si legraci, že možná ta tvorba itineráře zabere třetinu času samotné délky závodu, protože na tom se dá strašně ušetřit a člověk o tom nemusí v hlavě pořád přemýšlet, jestli teď si mám nakoupit na 8 hodin nebo na 20, protože pojedu někde po horách, kde nic nenakoupím. Takže vlastně si můžeš dovolit toho mít u sebe minimum. Jen na ten nadcházející úsek a podobně. To je dost důležité, protože to kolo, kdyby bylo naložené pěti litry vody a dvěma kily jídla, fakt to řeknu na celý den, tak prostě nechceš ho někde přenášet přes stromy jako pět kilometrů. Vodu si nabíral normálně tam někde? Jo, já jsem na tohle hodně opatrný, takže vodu z kaluží nepiju, z potoků a podobně, takže většinou prostě klasická voda a Míle v podstatě umožňují si kdekoliv říct, když to není připravené. Takže když vidím někoho na zahradě, že stojí, prostě řeknu jako v běžném životě, když mě dojde voda, jestli by mě nedali a je to. Jaké jsou ve směs reakce? Asi v pohodě? Jo, strašně pozitivní. Možná je to právě někdy horší se zeptat někoho takhle mimo obchod, protože potom si lidi chtějí někdy povídat, trvá to dlouho. Jo, jasně. Člověk by chtěl jen to, oni by zvídali odkud, kam, proč. A proč. A proč, to je ta důležitá otázka. No jasně, tak neboj se, i my se k ní dostaneme. No, kolik toho za ten den takhle řešíš ve smyslu, kolik bys měl přijmout kalorií, třeba za hodinu nebo prostě vůbec. Zajímáš se o to? Jo, letos jsem tomu věnoval docela dost času a i při tom závodě jsem si to hodně hlídal. Ale bylo to spíš kvůli tomu, abych se nepřejídal, protože já mám schopnost jíst v podstatě pořád, neomezený množství jídla, co přede mnou přistane, to sním. Takže spíš jsem se zkoušel hlídat a chtěl jsem jíst víc racionálně. Abych prostě nejedl nějaký odpad, co se dá koupit. Můžeš to trošku rozvést, co to bylo třeba za věci a i kolik si toho, nebo jak jsi to měl vlastně nastavené? No, snažil jsem se prostě každou hodinu sníst, nevím, když to zobecním, co nejvíc cukrů. Vím, že to jsem schopný strávit, že mě to nějak extrémně nezatěžuje. Mám to vyzkoušené a pak už jde jenom o to to hlídat a neudělat s tím žádnou chybu, typu nějaká bageta a podobně. Kvůli, nějaký majonéze a podobně. Jasně, takže tím racionálně myslíš tohle, jo? Jo, zkoušel jsem to bez toho. A nějakou vlákninu, nějakou zeleninu, ovoce nebo to je těžký a to ne? No, to je velký problém. Když je málo, tak je to potom špatný, když je hodně, tak to je taky špatný. Takže něco málo jsem takhle jedl, ale nebylo toho moc. Ono se to i špatně vozí.    Spánek a únava na Mílích Když takhle večer padneš a dovedu si představit, že jsi den co den fakt unavený, zřízený, jaké je pak to vstávání? Asi je to vstávání na budík, ne? Nebo ne? Ne. Ne? Ne, já nevstávám na budík. Já mám nějaký jako vnitřní budík a prostě nikdy, ani jednou jsem nevstával na budík. Prostě se vzbudím sám. Moje tělo si jako relativně umí říct, že už chce jít spát. Já vím, že mám nějakou hranici, že prostě když se mi chce jít spát, tak musím zastavit a jít spát. Takže mi vyhovuje, když je hezké počasí, že prostě můžu jít spát kdekoliv. Mám problém prostě v noci jet dlouho. Já si dokážu představit, že bych z toho kola někde spadnul. A takže v kolik hodin třeba si chodíval spát a v kolik si pak vstával? Jo, já si myslím, že jsem chodil spát tak mezi jedenáctou a jednou. Mezi jedenáctou a jednou si chodil spát? No, já chodil spát a mezi třetí a půl pátou jsem vstával. Takže se mi dařilo, že jsem se sám budil v době, kdy svítalo. Takže mi to docela vyhovuje. To mě fakt strašně překvapuje. Jakože to tělo, tady s těmi porcemi, o kterých jsme se bavili, že se vlastně tak nějak samo vzbudí. Jo, já strašně málo spím, takže mi to... I v běžném životě? I v běžném životě, jo. A byla to potom, při tom celém dni, bylo to na způsob, že jsem furt unavený? Nebo když už vysvitlo slunce, tak ses za první hodinu zahřál a už se jelo relativně dobře? Jo, mně se jede relativně dobře celý den, al ejak se setmí, tak já bych nejradši šel spát. Že to vlastně je tak, že kdybych nešel spát, tak bych hrozně spal a neumím nahnat čas jízdou. Závody jsou potom nějak postavené na tom, že se málo spím. A v porovnání třeba se svými kamarády, soupeři, tak máš to nějak jinak? Nebo všichni více méně spí ty dvě, tři, čtyři hodiny denně? Jo, já si myslím, že to máme zhruba podobné. Ale přijde mi, že já mám výhodu v tom, že já nemám problém vstávat. Kluci občas mají problém se vykopat. Trvá jim to dlouho. Nebo ten začátek toho dne mají pomalejší. Ale oni pak mají rychlejší ten závěr. Takže když jsme jeli spolu, tak mi to prostě v noci s nimi jet nevyhovovalo. Že byli rychlí? Byli rychlí a chtěli jet dlouho. Já už bych šel spát. Ale zase ráno jsem to docela rychle dojel. Když se takhle vzbudíš sám od sebe, tak jsi rozespalej, rozbitej, unavenej, bolavej? Nebo tak nějak vstaneš, protáhneš se a sedneš na kolo a jedeš? Jo, já jsem opravdu schopný vstát, zabalím si těch svých pár věcí, dám je na kolo, sednu, jedu, najím se a normálně funguji. Co funguje jako nějaká útěcha na trudomyslnost, když se ti fakt nechce. Letos to byly telefonáty se ženou, která mě občas popoháněla, abych teda jako jel dál. Myslím si, že na tomto místě je vlastně dobré představit novinky v rámci naHoru.tv a to, že se dá říct, že odteď budou z naší dílny vycházet určité filmy a jeden právě z nich bude o závodě, o kterém se tady bavíme, který se jmenuje 2020 Mil, tak se jmenuje ten film i ten vlastně ten ročník. Takže informace o tom, kde se na ten závod můžete, na ten film, na ten dokument můžete podívat, tak budou pod videem, je to vlastně dostupné i na vysílání. A tam je to všechno velmi hezky zachycené a další věci, které tady padají. Co samota na trati, zvířata, medvědi a podobně. Byl tohle nějakým způsobem téma, problém? Téma to je každý rok. To, že medvědů na Slovensku přibývá. No a já se obávám, že Míle budu stejně muset jít ještě někdy, protože já jsem medvěda nikdy neviděl. Jako jsi rád? Nebo bys ho rád zažil na té trati? Já bych ho hrozně rád viděl, ale někde, aby on neviděl mě, aby on mě neviděl. Ale já mám tunelové vidění, takže když jedu ten závod nebo ty Míle, tak je to blbý, ale já moc nevnímám to, co se děje kolem, takže kdyby někde nějaký stal, tak když nebude přímo přede mnou, tak mám obavu, že bych ho stejně přehlédl. Ale co se zvířat týká, tak já se nejvíc bojím srnek, protože těch je vidět prostě stovky. Jakože oči? Jo, všude, v neuvěřitelným množství. A tak ty toho moc neudělají ne? No, přeběhnou přes cestu, pletou se. Spadl jsi kvůli tomu někdy? Ne, to ne. 1000 Miles: soupeření mezi elitou Jak vypadá vlastně to soupeření na té špici? I teď ten letošní dokument sleduje primárně tu elitu. Jak to vlastně vypadá z pohledu nějaké rivality, předhánění se nebo to tam takhle nefunguje a je to jinak? Jo, my jsme jako banda šílenců a dokážeme táhnout ze jeden provaz, takže my spoustu hodin prokecáme o všem možném, protože ty Míle se nejedou v žádné velké intenzitě, to je prostě výletní tempo, ale pořád. A myslím si, že po letošním ročníku se z nás stali docela kamarádi, že jsme si to hodně užili, protože jsme jezdili hodně ve skupinkách, různě se to jako střídalo, mixovalo a mám obavu, že já jsem byl ten, kdo to narušil tím, že jsem jim jako ujel postupně, ale kluci za mnou jeli pořád v plus mínus nějakých skupinkách, že se hodně potkávali a mě to pak teda chybělo v závěru, protože po týdnu bez nějakého doprovodu to bylo těžké. No a vlastně Tomáš Fabián a Pavel Šíp, kteří dojeli druzí, tak jeli 16 dní a 3 hodiny, to znamená, jestli správně počítám, o 7 hodin déle, což je vlastně, já nevím, je to hodně nebo málo, jako 7 hodinový rozdíl? Strašně málo. Bylo to takové nahánění, ty poslední 3-4 dny, kdy samozřejmě my jako nevíme přesnou polohu, protože to je široká otázka. My posíláme každý den večer SMS zprávu organizátorům, kde napíšeme svoji polohu a to je potom zveřejněno na webu. Takže z toho jde poznat, kdo kde byl v nějakém tom časovém rozmezí odesílání té SMSky, jenže my z toho už nevíme večer, jestli ten člověk potom byl dvě hodiny na večeři anebo jel celou noc non-stop a vlastně nahnal ten čas. Takže z toho se to poznává hrozně špatně. To je jako jeden zdroj. Potom je druhý zdroj a to jsou sociální sítě dneska, kde spousta lidí postuje, kde jsou. Takže z toho se dá taky potom poznat, kde kdo je. A ten závěr těch Mílí byl letos tímhle jako docela okořeněnej, protože ten náskok, co jsem měl, tak nebyl tak velký, že by se nedal dojet, kdyby kluci prostě nějakým způsobem na závěr zrychlili nebo poslední noc třeba nespali. Takže bylo to hodně nervózní, ale taky to bylo zábavný. Tak to záleží, to jsi si říkal, buď mě dojedou a konečně si popovídáme nebo vyhraju, ne? To už je ta fáze závodu, ten poslední den, dva, kdy člověk nechce být dojetý, když jede první. A ty jsi teda věděl, že tě stahují? Věděl. My jsme se potkali na Moravě v Šatově na takovém neoficiálním checkpointu. Já jsem tam přijel někdy, nevím, v deset, v jedenáct večer. Dal jsem si tam jídlo, pokecali jsme. Zkoušel jsem je naťuknout, jestli mi řeknou, jak jsou daleko, ale samozřejmě mi to neřekli a já jsem nevěděl, že jsou třeba, nevím, čtyři, pět, šest hodin za mnou. A šel jsem spát. Nastavil jsem si budík a večer jsem potřeboval na záchod, když zrovna přijeli. Tak když už jsem vstal, tak jsem vyrazil někdy ve tři ráno, nebo v půl čtvrtý. Jenom jsme se pozdravili, oni šli spát a já jsem vyrazil. A tam ve mně byla malá dušička, protože v tu chvíli jsem nevěděl, jestli oni tam budou spát dvě hodiny a vyrazí za mnou a budou mít náskok, nevím, třeba tři hodiny. A na konec to dopadlo tak, že oni tam spali hodně dlouho, protože když přijeli ve tři ráno, tak byli úplně zničení.   Když teď přemýšlíš ještě nad tím závodem, dalo by se něco udělat líp, případně co, z pohledu času, logistiky, čehokoliv? Jako, vrtat mi bude dlouhou hlavou, jestli ten směr z Čech na Slovensko, jestli by šlo zajet pod sedm dnů. Protože byl takový, jako, to je taková, jako cílová meta spousty lidí. A docela by mě to zajímalo, jestli to jednou někdo dokáže. Bude muset jet rychle od začátku protože na Slovensku to jde špatně dohnat a přes národní parky nemůžeme jezdit v noci na kolech. Taková nevýhoda pravidel, že člověk se může někde zaseknout o deváté večer a prostě ráno do pěti se nehne z místa a musí tam prostě čekat, i když by chtěl jít dál. Jak dlouho jsi se vzpamatovával potom po celém závodě, než jsi dostal chuť znovu jít na kolo, nebo jsi šel druhý den regeneračně? Myslím, že druhý den ne, ale netrvalo to moc dlouho. Týden, dva týdny jako ta největší únava, potom jsem několik dalších týdnů byl tak jako přiměřeně unavený, ale nebylo to nic zásadního. I po závodě jsem si dokázal zavázat tkaničky a jíst příborem, takže to bylo dobré. V roce 2019 se mi tohle nedařilo. Kvůli těm karpálním tunelům? Jo, já jsem neudržel vidličku v ruce, jak se mi klepaly ruce. Takže od teď vždycky s tím časovkářským nástavcem? Jo. To celé závodění je obětí, je to časově náročné, jak jsi zmínil, občas je to vstát ve čtyři ráno. Zároveň, jak jsme zmínili, pracuješ, máš ženu, syna. Takže já se samozřejmě dostávám k obligátní otázce, která zní: co tě na tom přitahuje? Proč se k tomu vracíš? Co to v tobě vyvolává nebo obsahuje tenhle typ zážitků? Mě strašně baví tohle závodění tohoto typu, že člověk závodí proti sobě, proti přírodě a že tam jsou i ti lidé kolem. Tahle směs mě na tom strašně přitahuje. A že si tam člověk může hrábnout v tom směru, který já mám rád, na tu vytrvalost, ne na nějakou maximální sílu a intenzitu. Toho už nějak příznivcem nejsem. Musíš se do těchto závodů nějakým způsobem motivovat nebo je to něco, co jde úplně samo? Mojí motivací je ten zážitek z toho závodu nejvíc. Takže tak nějak. Plány do budoucna Co tě teď v následujícím období čeká? Jaké jsou nějaké plány, závody, na které bys chtěl? Já mám na rok 2024 jeden cíl. V podstatě mám obavu, jestli to nebude nakonec jediná akce, kterou pojedu. Ale chtěl bych jet do USA na závod Tour Divide, to je závod podobný Mílím, taky na horských kolech a v podstatě sleduje kontinentální rozvodí Tichého a Atlantského oceánu. Přejedeme v tom závodě USA od severu k jihu. Startuje se někde v Kanadě, kousek od hranic a cíl je dole u plotu s Mexikem. Kolik kilometrů? Myslím, že to má 4700 kilometrů. Takže ještě o něco víc. Jo, je to delší, časově to bude asi podobné jako Míle, protože tam to nevede tolik terénem, je to mírnější. A to převýšení je podobné asi jako u těch 2020 mil. My jsme tady na rozhovor měli třeba Honzu Kopku, takže vlastně řekněme zakladatelé Mílí. A tak ten jezdí třeba ty zimní, tak jak zima pro tebe je nebo není lákavá? Zima mě strašně láká, tady za tím oknem je moc hezká. Ne, já zimní závody neumím. Pořád mám obavu, že neumím ani jezdit ve špatném počasí. Já prostě mám asi to štěstí, že ty ročníky Mílí, co jsem jel, tak byly docela v pohodě. Ten 2019, tak ten vůbec byl unikátní tím, že sprchlo asi jenom jednou. Dvakrát možná teda, když jsem byl na trase. Letos to bylo maličko víc, ale jinak v podstatě taky bylo celou dobu sucho. Takže věřím tomu, že jestli chcete do Ameriky příští rok, tak doporučuji v druhé polovině června, bude tam určitě hezky, protože pojedu ten závod. Hele, pokud někoho vlastně láká tenhle typ dobrodružství, předpokládám, že asi není rozumný se rovnou postavit na start Mílí, ačkoliv i takový jsou. Takových lidí je hodně. Každopádně, pokud by to teda pro někoho byl příliš extrémní, tak jaké jsou vlastně varianty? Jaká je ta nabídka, pokud jde o tyhle závody? Je široká, nebo je toho relativně málo? Ta nabídka se v posledních třech, čtyřech letech strašně zvětšila. Mně přijde, že od května do září, co týden čtrnáct dnů, tak jenom tady v Čechách se jede nějaká akce tohoto typu, bikepackingová s přespáním na 300 až 700 kilometrů. Takže opravdu se to dá vyzkoušet, otestovat. Takže googlit bikepackingové závody? Jo, přesně. Kdyby byla možnost tohle všechno dělat profesionálně, ve smyslu, že nemusí člověk pracovat a jenom vlastně jezdí, jenom trénuje. Šel bys do toho? Ty jo. Já mám rád takové ty svoje jistoty, takže úplně nevím. Jako strašně bych chtěl, ale bál bych se toho, aby mě to uživilo, aby prostě to fungovalo. Neuměl bych žít s tím, že prostě musím dělat nějaké věci, že musím za rok objet čtyři, pět, šest takových akcí, aby z toho byl nějaký obsah, který se dá prostě prezentovat sponzorům. Lákalo by mě to, ale nejsem asi tenhle typ člověka. Co Milanovi dávají a daly hory? Většina těch závodů je samozřejmě, nebo ty, které si vybíráš, jsou prostě v přírodě, v horách. Takže když se ohlédneš na svoji kariéru, tu sportovní, co ti hory, příroda dávají a daly? Klid, dávají mi strašný klid. Když se nejede skrz nějakou turistickou lokalitu, tak si člověk odpočine. Hlava si odpočine od všeho toho stresu kolem. Při tom závodě není čas řešit někde nějaké e-maily. Ani na to není chuť v podstatě, není mi to tam příjemné. Je to jedno z mála míst, kde dokážu fungovat i bez toho telefonu. Tak Milane, díky za rozhovor a ať se daří. Já děkuju taky, ať se daří vám.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Filip Wyrwol je nejen horský ultraběžec a celkově sportovec se zájmem o extrém, ale především táta, kterému se daří podnikat běžecká dobrodružství a nevynechávat u toho rodinu, kterou bere často s sebou. S dětmi přeběhl například Beskydy nebo Krušné hory, kdy denně, nabalený a s dětmi, urazil 45 km. To vše podniká Filip nejen v létě, ale i v zimě, třeba na běžkách. Filipa najdete na Instagramu i Facebooku jako @‌jenohlave . Co vše v rozhvovoru s Filipem zaznělo? 0:48 Ultra stroller run 4:43 První dobrodružství s dětmi 11:10 Únava a logistika během běhů s dětmi 15:38 Fyzická příprava a přivykání dětí 23:16 Vztah dětí k přírodě 26:50 Co na to žena? 28:25 Mateřský pohled a schvalovací proces 33:49 Budoucí projekty 37:32 Důvěra mezi partnery a balení na cesty 42:20 Co na to děti? 45:36 Jen o hlavě 49:44 Co mu hory dávají a daly? Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv je desítky let prověřená horská značka Salewa , která své produkty vyrábí dle striktních a nezávisle auditovaných enviromentálních standardů s ohledem na společenskou odpovědnost a udržitelnost. Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. My z vlastní zkušenosti doporučujeme třeba jejich vysocekvalitní Hořčík , který všichni v naHoru.tv dlouhodobě používáme. Partnerem tohoto rozhovoru je italská společnost Manfrotto , která navrhuje, vyrábí a prodává příslušenství pro tvorbu fotografií, filmů a videí. Natáčeli jsme na Šumavě nedaleko parádního Prášilského ráje . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem. Horský ultraběžec s dětmi Filip Wyrwol   Nejen ultraběžec a celkově sportovec se zájmem o extrém, ale taky táta, kterému se docela dobře daří skloubit běžecká dobrodružství a nevynechávat u toho rodinu, naopak, brát ji s sebou. S dětmi přeběhl například Beskydy nebo Krušné hory, kdy denně, nabalený a s dětmi, ušli až 45 kilometrů. Filip Wyrwol, na sítích @jenohlave, je naším hostem nedaleko Prášilského ráje na Šumavě. Filipe, ahoj. Ahoj, díky za pozvání. A děkujeme taky našim partnerům Salewě, Brain Marketu a Manfrottu. Ultra stroller run Filipe, pojďme si vlastně popsat, jak se tomu, co v horách s dětmi děláš, má říkat, tomu, co vlastně provozuješ. Já jsem narazil na definici ultra stroller run, je to tak? No, takhle, já jsem byl na ten název pyšný, že tam můžu propašovat to ultra do toho, ale on teďka už trošku ztrácí význam, když opouštíme kočár, takže sám vlastně hledám definici pro to, no. Ten stroller run, jo, stroller je kočár. Já vím, že jsou závody třeba v půlmaratonu a jakože světový rekord v půlmaratonu s kočárem s dítětem v něm je asi 1 hodina 12 minut. No, jasně. Něco takového. Takže ty jsi to posunul na to ultra. Kdy tě to napadlo, jak tě to napadlo, že s dětmi by to mohlo jít? Ty jo, mělo to takový vývoj, že já vlastně těsně před narozením, nebo těsně před narozením dětí, jsem propadl tomuhle sebemrskačství. Konečně to někdo správně pojmenoval. A pak, když se narodily děti, tak se to dost komplikovalo, hlavně syn, teda první. A v podstatě jsem vymýšlel způsoby, jak se věnovat dál té své zálibě. V podstatě to dopadlo až tak, že jsem skoro nemohl vlastně běhat. Zjistil jsem, že to, co mi nejvíc chybí, je ten samotný běh, a ne ty výzvy. Hlavně chci běhat. A už před narozením jsem počítal s tím, že budu mít běžecký kočár, že budu běhat s prckem, ale že se to vyvine až do takových věcí jsem sám nečekal. Takový nějaký vývoj to byl. Ještě když si trošku zarámujeme tu tvoji etapu životní před dětmi, tak ty ses vlastně účastnil nějakých čistě běžeckých ultra, ale vlastně ses účastnil i nějakých horských Ironmanů, šel jsi Grizzlyho, šel jsi na Ironmana. A přece jenom jako triatlon je tam kolo, je tam plavání, takže ty se vnitřně považuješ za někoho z těchto disciplín, nebo tě baví ten extrém jako takový? No, člověče, když to vezmeme od nějakého úplně prapočátku. Já jsem odchovaný plavec. Jako malý jsem plaval, trávil jsem hodně času na bazéně a možná když jsem nad tím pak zpětně přemýšlel, že to plavání je takové, na jednu stranu monotónní, furt se točit v tom bazéně. A asi jsem se nějak naučil být sám se svojí hlavou. A baví mě tyhle ty individuální sporty. Je to teda hlavně běh. Běh asi teď vyhrává i kvůli dětem, kvůli tomu, že to je prostě nízkonákladová i časově nenáročná aktivita. Vezmeš kecky a jdeš. To samé, když někam cestuješ, tak zabalíš jenom ty kecky. Nemusíš balit kolo a tak. Nicméně kolo je velká vášeň. V zimě běžky, když takhle nasněží. A to plavání zůstává. A plus jsou prostě tendence hledat nějaké další takové sporty. Nedávno jsem díky dětem začal jezdit na kajaku. Takže cokoliv takového mě láká. A samozřejmě je v tom i nějaké ego a něco jako dokázat sobě, i třeba svému okolí, že prostě v tom vydržím dlouho, v tom pohybu. A pak tam je tenhle ten extrém. První dobrodružství s dětmi Když se přesuneme tedy už do fáze s dětmi, tak já zkusím projít hlavní věci, které jsi vlastně obhájil. Když tak mě opravíš, nerad bych prodloužil počet dnů, které ti ty věci trvaly, abych tě neobral o čas úspěchu. Takže přeběhl jsi krušnohorskou etapu Stezky Českem, to bylo 216 kilometrů; 4,5 dne. Pak vlastně ultraběžeckou výzvu PVLH 24, což je... Prominentní vrchol je Lužický hor. Díky. A 24 to rozhodně nebylo. Jo, nebylo, jasně, bylo to trošku jinak. To se změnilo to číslo. Bylo to 100 kilometrů za tři dny s dcerou, 13 vrcholů jste dali. Ještě bych dodal, že jsme to nedokončili. Já jsem plánoval 72 hodin, tři dny. To jsme tam strávili, ale nestihli jsme všechny ty vrcholy. A pak expedice Erzgebirge v zimě s jedním dítětem na běžkách, 150 kilometrů během pěti dnů. To jsou věci, které mě fascinují jako čerstvého otce relativně. Takže bych se chtěl podívat, jak na to. Ale možná popořadě. Jak se ten mentální přístup změnil? Byl jsi jednotlivec, pak přišli děti. Věděl jsi, že to půjde? Nebo jsi pochyboval o tom, jestli to s těmi dětmi vůbec lze zvládnout? Já už nějak od přírody nemám moc tendenci přemýšlet nad tím, kde to selže, nad čímž mi to potom selže. Takže mě to postupně zasekávalo ta realita do těch mezí, co je nějak možné. Ale na druhou stranu mám vrozenou schopnost snít a vymýšlet, plánovat. Takže jsem tam ty limity nějak moc neviděl ze začátku a pak postupně přicházely. První běh takhle s přespáním, to bylo malýmu okolo 10 měsíců. A vyráželi jsme původně na dvě noci, na tři dny. Přes Brdy nějakých 150 km jsem to měl naplánované. Nevím, jak jsem vytvořil tu hodnotu 50 km. Já jsem si předtím párkrát zaběhl stovku. A řekl jsem si, že jsme dva s děckem. Aby tam měl volný nějaký čas pro sebe, tak prostě padne. A to se mě nějak pak drželo. A zůstalo to. Ale třeba nad čím to selhalo bylo převýšení. Já jsem měl něco v těch Brdech, protože tam máme chalupu, něco tam máme oběhaného, tak v tom okolí jsem si byl jistý. A pak jako první věc, co je úplně jinak, je to, kudy projedeš tím kočárem, že jo. Tak něco trošku tušíš, tak tam dáš do těch map ty cyklostezky a občas chceš ale i vidět něco pěkného, že jo. Jsi zvyklý prostě si vyběhnout na nějaký pěkný výhled, no. Tak to tam narveš tím kočárem. A pak jako zjistíš, že tady strávíš prostě půl dne po těch šutrech. A to byla taková první, první sesekávka realitou a druhá bylo jako třeba to počasí. Žena měla, jako plán byl, že žena si odpočine doma, no. Takže strávila noc na meteoradaru, protože se na nás blížila nějaká vichřice, takže si neodpočala vůbec. A pak pro nás ještě jela Švagrová jako záchrana, protože ještě do toho začalo lejt brutálně. Skončili jsme někde v nějaké hospodě a jako vrchol všeho, že jsem syna takhle jsem nesel v nosítku v tu chvíli a tady jsem koukal, že má zakousnutý klíště teda na vrcholku hlavy. Říkám, dobře, tak takhle ne. No, takže asi první věc je, že člověk musí hodně, hodně časů strávit plánováním. Myslel jsem si, že předtím, že je hodně plánů, že se připravuju, ale teď je to úplně ještě o level dál. Jakože tu trasu si ještě víc detailně projít, přemýšlet nad ní? Jo, až tak, že procházím fotomapy a zkouším rozeznat ten povrch. A teď, když už mám ty zkušenosti, tak kde to neznám, nebo kde to třeba nerozeznám z té mapy, tak na to prostě prdím a dám tam tu cyklostezku, u které ještě z toho rozeznám, že je značená jako zpevněná a nazdar. Už tyhle ty terény prostě ne. Jaký další sesekávky byly, jestli tě nějaké napadnou? Pak tam je ten rozdíl, že když jdeš sám, tak většinou hledáš asi nějakou trošku i tu samotu. Chceš si užít ten čas pro sebe, což tady vlastně vůbec není. Tvoje potřeby jsou absolutně upozaděné. Kort u těch malých dětí. Všechno je to vlastně o něm, aby ono to mělo nějakým způsobem komfortní. Protože jakmile to nemá komfortní a jdeš přes nějakou jeho hranu, tak jedeš domů. Když jsme prostě promočený někde a začne ti řvát, že chce za mámou, tak prostě nemáš jinou možnost. No ale tato mentální stránka, vlastně najednou to začalo být mnohem méně o nějaký fyzičce, ale víc o tom, ani ne tak jako o té hlavě, že to nějak přemůžeš, že něco jako vymyslíš, ale spíš být mentálně tam pro to děcko a sebe upozadit. I trochu to své ego a ty cíle. Přestože jsem měl těch 50 kilometrů, že bych chtěl dát na ten den, tak tohle ideálně zatlačit stranou, protože tomu děcku to je jedno. To tam nejde pro 50 kilometrů, to si tam jde užít přírodu. Děláš to pro to, aby bylo venku a abyste spolu strávili nějaký čas. Únava a logistika během běhů s dětmi Jedna z věcí, které si zatím nedokážu moc představit, tak je to, že když jde člověk sám třeba celý den na horách nebo běží a má třeba v pohybu tři, čtyři, pět, šest hodin, tak je pak prostě unavený. A samozřejmě je rád, když to skončí, může se dát do pohody, prostě natáhnout tělo, narovnat záda a prostě tak nějak si odpočinout. A to tady nejspíš úplně odpadá, protože ty přijedeš nebo na nějakou lokaci, kde budeš stavět, nevím, tarp nebo stan nebo něco, začneš chystat jídlo a pak to dítě třeba bude chtít nějak chodit nebo si hrát. A vlastně ty jsi furt v zápřahu, to je něco, co si vlastně nedokážu moc představit. Jak se ti daří tady tohle nějak překonávat vlastně? Protože to je druhá šichta. Je to jako velký boj. Na druhou stranu, abych upřesnil ten svůj pohled, jak to vnímám to, co předchází. Ty jsi jdeš zaběhat sám a běžíš 50 kiláků v kuse. Máš to prostě za nějakých pět, šest hodin a máš hotovo, dejme tomu. Když jdeš s tím děckem, tak my těch 50 kiláků dáváme za celý den. A to, když já se dostanu k tomu běhu, jsou spíš takové fragmenty z toho dne. Takže ty běžíš někde 10 kiláků, když ti usne. A to je napálíš, protože chceš aspoň něco uběhnout, protože předtím jsme celou dobu ťapali a rejpali se v kamínkách a házeli je do kaluže. A ideálně, když takové úseky máš, máš prostě pár. A už v té hlavě jedeš a kalkuluješ trošku. Tam on se probudí, tak tam já si vlastně vydechnu, odpočinu, budeme se věnovat té jeho aktivitě. A není to tak, že bys přiběhl po těch 50 kilácích a byl úplně vyflusaný. Ten finish většinou už bývá takový, že on už v kočáru být nechce. Takže doťapáš do nějakého cíle. Pokud zase jsou situace, kdy potřebuješ někde být. Není to jenom o tom, že 50 kiláků a nahonit si to ego, jako prostě musím tam být. Je to i o tom, že to máš nějak naplánované a někde chceš přespat. Máš tam trošku, třeba to tam znáš, nebo máš tam nějaké jistoty. Máš tam prostě někde vodu, studánku minimálně aspoň. Takže trošku nějaké hrocení tam taky může být a bývá. Takže to je vlastně rozložené i ten výkon fyzického těla je rozdělený na takové etapy. Takže průběžně regeneruješ nebo něco takového. Ano, ano, ano, je to tak. Zmínil jsi ještě tu vodu. A to je taky vlastně asi docela dost důležitý prvek té logistiky. Musíš vlastně koukat po studánkách, po zdrojích vody, mít s sebou filtr. Abych připomněl ještě ty úplné začátky. Petra, žena moje, má pro to podmínky, vždycky procházíme nějakým schvalovacím řízením. A jedna z těch podmínek, když ten prcek byl právě do toho roka, tak byla, že jdeme s kojeneckou vodou, že mu udělám vlastně mléko z kojenecké vody. Takže jsem ještě táhl snad dva litry pro něj kojenecké vody, nad to všechno, co taháme. Možná ještě víc. Nejsem si jistý. Ale někde jsme doplňovali, když jsme doběhli do nějakého městečka. To je další věc, co musíš plánovat, jestli tam bude otevřeno a zkoumat. Potřebuješ doplňovat. Pak jsme najeli na to, že máme vodní filtr. Snažíme se brát ze studánek. Teď, když už jsou starší, tak už to bereme jako srandu, nabereme z nějaké kaluže, protože ten filtr to pobere. Fyzická příprava a přivykání dětí Má smysl se na to připravovat tréninkově? Protože ten kočár, já si dovedu představit, že v průběhu roku člověk tolik zvyklý není a pak najednou má více dnů v kuse a vlastně tlačí to, tak je to jiný pohyb. Dovedu si představit, že do kopce třeba achillovky nebo lýtka dostávají zabrat. Trénoval jsi na to, nebo prostě to nebylo potřeba? Já jsem trénoval, ale to bylo spíš to, co jsem řekl, že jsem chtěl běhat a hledal jsem tu cestu, jak běhat. A tady je strašně důležité, že tvůj trénink, stejně tak jako ta samotná aktivita, že ty tam jsi upozaděný, tak tvůj trénink vlastně není tak důležitý. Jak říkám, něco hecneš za víkend, prostě stovku nějak to dáš. Ale za prvé je dobré mít nějakou fyzičku, protože když tu fyzičku máš, tak nepadáš do takových mentálních krizí a do těch nechceš padat, protože pak se to vyléváš třeba i na tom dítěti. Takže abys sis udržel nějakou pohodu, tak fyzicky bys na tom měl být dobře, ale co tady je důležité, tak ty potřebuješ trénovat hlavně s tím děckem. To dítě musí trénovat. Ty ho nevytáhneš prostě na víkend od té mámy, vytrhneš ho z toho svého prostředí, kdy je doma a je v nějaké harmonii s tou matkou. A teď jdeme s otcem, pojď jdeme si zaběhat. A co máma, já chci s mámou. Nebreč, máma bude za dva dny. Prdlajs, ti to prořve. Takže trénink je o tom, že jsme s prckem... Ono to nebylo, že bych to všechno věděl, to mi postupně došlo, když jsem viděl nějaké změny, ale bylo to o tom, že jsem s ním běhal od malička, od úplného prcka a na kočár byl zvyklý. A x-krát jsem dostal takový feedback nebo výtku typu, že mám kočárové dítě. Ten, kdo tohle řekne, kdyby mé dítě viděl, jak je prostě hyperaktivní a bláznivé, tak tohle nemůže říct, protože to tak prostě není. On je zvyklý na to, že ten kočár je pro něj od malička nějaké místo, kam se chodil vyspat, kde se najedl, kde se díval po okolí, kde se ještě pohyboval nějakou rychlostí. Za to mi byla žena jeden čas hodně vděčná, že dokázal usnout jenom při tempu pod 6 minut na km. A jenom venku v podstatě, odpolední spárek, myslím. A o tomhle ten trénink je. Takže s postupným přivykáním i toho dítěte. Kolik hodin denně tak naspal? To znamená, kolik hodin denně bylo k dispozici na nějaký rychlejší pohyb. Já vím, že to asi bylo hodně různý a podle věku, ale třeba bavíme se o 3, 4, 5 hodin denně. No to je blbost, to je moc. Kolik to tak mohlo být spánku? Teď jde o to, o jakým dnu se bavíme, kdy jsme doma a kdo si s ním zaběhá. Myslím teď na tom treku, nebo na tom výletě delším. Když jsem to jako jo chtěl nahrotit, tak jsem využil třeba ještě i ranní spánek, to dospávání, že jsme vyrazili hodně brzo s rozbřeskem a nechal jsem ho dospat v kočáru. Takhle jsem šel se dvěma přes Beskydy, to jsme vyráželi v 5 ráno a oni se ještě zdřímli ve spacácích zachumlaný ve vozíku. To jsme mohli dát tak hodinu. Pak se probudí jeden, tak ho tam ještě chvíli podržíš nějakým jídlem, snídaně a tak dál. A pak už chce ťapat, dáte si někde v oběd a po obědě to mohlo být tak jako okolo těch dvou hodin. Ale tahle hodnota je hodně průměrná, jindy počítáš, že ti bude spát dvě hodiny a on spí půl hodiny a říkáš si aha, tak to je dobrý. Nějaké mobily, tablety? Vůbec nejedeme. To je dobře! Já jsem nechtěl tady začít kontroverzní téma otvírat, tohle ze mě vypadlo, ale tak to je respekt, protože o to těžší to vlastně je. Na druhou stranu, tady se bavíme o věcech, které jsou před čtyřmi roky třeba, teď malému byly čtyři roky. A všechno se to úplně změnilo, já ti tady říkám, kdy spál a teď už nespí skoro vůbec. Jasně, jasně, chápu. Stejně tak, ještě jenom s tím mobilem, jeli jsme přes ty Krušný a jedinou pomůcku, kterou mám, já jsem mu dřív zpíval, abych ho tam udržel ještě v kočáře. Tak bylo zpívání, vyprávění a pro mě to bylo takové jako dechové cvičení, že jo, udýchat to a zpívat ještě do toho. A teď jedem s repráčkem. Jasně. Jo, jel vzadu, to mě napadlo v těch Krušných horách, kdy prostě s ním nejsem v takovém kontaktu. Největší nevýhoda těch běžek, že ho máš v tom vozíku vlastně za sebou na postroji. A pokaždé, kdy mu chceš něco dát, jídlo nebo něco, nebo mu nerozumíš, jedeš, fouká to, nebo tam fouká a nejedeš, tak si musíš z toho vysvléct, jít za ním, sundat ty běžky. Takže tam jsme zavedli repráček. Jasně. Jo, to je takový, že mu tam pouštím pohádky anebo hudbu. Takže pro ty, co nás poslouchají, tak aby bylo jenom srozumitelný vlastně ty doporučení, pro jak staré děti platí, tak to už není pro desetileté děti, takže vlastně do nějakých čtyř, pěti let věku těch dětí. To, co ty si vlastně doposud absolvoval. Dá se říct. První s jedním, pak s oběma. Jinak k tomu modrému světlu, jak jsi říkal, já to mám… Mně ta tvá reakce byla sympatická, protože pro mě to je celý tohle… Teď nedávno jsme se o tom bavili se ženou a v tomhle tom je pro mě obrovská motivace. Takové porovnání a teď prostě nebudu nikoho bagatelizovat nebo házet do jednoho pytle. Vím, že teď jako mobil používáme, když jedeme někam nebo když letíme. Protože to je fakt obrovská výhoda. Ale takové to, že se toho děcka v podstatě zbavíš, protože potřebuješ. Furt něco potřebuješ. Furt potřebuješ přemýšlet nad prací, potřebuješ uvařit, potřebuješ něco a vrazíš mu ten tablet. A teď kde je ta míra toho, jak moc? A ta naše diskuze se ženou je o tom výhledu do budoucna. Já to beru jako trošku nerovný boj, kdy tady máš to, že to děcko motivuješ k nějakému pohybu a k tomu, aby bylo venku. A na druhé straně je to modré světlo, které tě upoutává. Upoutává prostě digitální závislost a tak dál a buď v něm můžeš pěstovat tohle to od malička anebo v něm pěstovat ty sklony prostě jako se hýbat a být venku. A vnímám to jako hodně nerovný boj tohle, takže ať to, co dělám třeba může vypadat extrémisticky, tak já to furt vnímám jako, že třeba ještě dělám málo oproti tomu, co udělá pak ten mobil ve chvíli. Vztah dětí k přírodě Vlastně otvíráme téma děti, na které jsem se chtěl zeptat, myslím teď z jejich pohledu, z pohledu jejich vztahu k přírodě, k tomu být venku, ke schopnosti, já nevím, zabavit se jako by s málem, třeba bez technologií, tak teď teda z toho, co jsi řekl, tak chápu, že je to jedno i z motivací, jo? Jakoby pro to, co děláš vlastně, aby ty děti poznaly i třeba to prostředí, jako tu přírodu, chápu to správně? Plno reakcí, co mi přichází, je, že s nimi vytvářím nějaký jedinečný vzpomínky, že si budou pamatovat, že byli s tátou tady a tady. A jako o tom už psal Freud, že to je blbost, že to je dětská amnestie, když si vezmu, kolik mi dospělí si toho pamatujeme z věku do pěti let, jo, nic moc. Jestli si něco pamatuješ, tak většinou nějaké hodně intenzivní, nějaké traumatizující zážitky, jako že jsi byl někde u zubaře. A takhle se jim jako vrýt úplně nechci do paměti. Ale co v nich buduješ, je jiná paměť. Toto to je explicitní teda paměť, kdy si vědomě vyvoláš nějaké vzpomínky, pak je nějaká implicitní paměť, kdy to není úplně vědomé. Jsou to nějaké reflexy, nějaké návyky a tohle se těm dětem právě v tomto věku vyvíjí strašně moc. A ještě třeba řadím intuici, jako takové nevědomé reakce na něco, co ti přichází do života, kdy nemáš čas vědomě přemýšlet, jak by ses měl v té situaci zachovat. A teď mě nedávno napadla taková věc. Byli jsme na Ostrově, foukal obrovský vítr. Šel jsem si zaběhat a potřeboval jsem se vyčurat a přemýšlím, jakým směrem fouká ten vítr. A teď si vezmi to děcko, který v takovémto věku tráví ten čas venku a ty mu řekneš, fouká vítr takhle, postav se takhle, má to tenhle ten důvod. On si prostě nebude pamatovat, že byl s tátou někde venku, ale prostě intuitivně se natočí tak, jak má, aby ti nepřiběhl po tom domu s počůranými kalhoty. A teď jsem řekl, jako blbost. A toho je strašně moc, věcí, které si to dítě vlastně osvojuje. A které se vryjí do nějakých, ne vzpomínek, ale do nějaké prostě zkušenosti a pak si to někdy vyvolá později. Je to tak. Je v tom i kus vědomého úsilí? Myslím tím, jestli jeden z těch tvých motivů, kromě toho, že sám nechceš vypadnout, řekněme, ze svých dobrodružství, tak je teda naučit tohle ty děti? Přicházím k tomu postupně. Jak říkám, nebyl jsem takhle chytrý od začátku, že bych to měl všechno takhle promyšlený a načtený. Naopak teď se dostávám k těmhle knížkám, na tato témata a pomalu i opouštím to své ego, nebo to své urvat si ten čas pro sebe a narvat tam nějaké kilometry a spíš tam být vědomě s těma dětma a dávat jim co nejvíc. Beru to jako investici do jejich života. Co na to žena? Obligátní otázka, která zatím nepadla, byť o tvé ženě jsme se už bavili. Co na to žena, na tyhle dobrodružství? Pozor, abychom si ji opravdu nezeptali. Co si o tom celé myslí? Myslím, že to schvaluje. Až po tom, co to projde, schvaluje si mřížováním. Dost často je první reakce, tak to nikdy. Než si projdeme ten plán, ona mi řekne k tomu své výhrady a pak iterujeme, jak by to mohlo vypadat, nebo přistoupím na její podmínky. Vždycky tam je nejen utváření toho plánu, ale v pozadí takový back up nebo support. Úplně nezbytný. Mateřský pohled Filipovy ženy Péti a schvalovací proces Je tady se mnou Filipova žena, Petra Wyrwolová. Peťo, prosím tě, jak to teda ty vnímáš s těmi výlety, které Filip objíždí s dětmi? Mně už to teď přijde úplně normální. Ono je těžké zpětně říkat, jak to vnímám, protože už to nějaký ten rok probíhá. Ale já pocházím z rodiny, kdy naši s námi hodně často cestovali a dělali různé docela netradiční výlety. Takže já to vnímám za mě super, protože děcka jsou venku, jsou se svým tátou a pokud dodržují nějaká moje pravidla, tak je to vlastně výhra pro všechny. Já si odpočinu a oni jsou venku a spolu. Takže já to vnímám velice pozitivně a zatím jsme jako nenarazili na nic, co by bylo překážkou, abychom v tom dál nepokračovali. Ale je tam teda ten proces nazvaný proces schvalovacího řízení. A ten teda spočívá vlastně v čem? Filip přijde s nápadem a já mu to připomínkuji. Že on vždycky přijde, chtěl bych s děckama jet tam a tam a já mu začnu říkat: a jak budeš řešit prostě, já nevím, když bude hodně pršet, když bude bouřka nebo když prostě děcka onemocní, dostanu se k vám a budeš muset mít tuhle a tuhle výbavu. Bude to těžký, prostě bude to hodně i psychicky náročný, jsi s tím jako ty v pohodě psychicky, jsi fyzicky v pohodě? Jo, jakože tam je strašně moc faktorů. To je povídání na dlouhou dobu, protože to se nedá takhle říct, jak probíhá schvalovací proces. Ono je to dost individuální. Záleží, kam jedou a v jakou dobu. Samozřejmě v zimě je to víc náročný, tam je víc proti, s čím já nesouhlasím třeba. Ale o to je to pak zase jednodušší v létě, protože už znám i ten zimní extrém. No ale vlastně ten první výlet, ten byl v Brdech, tak tam možná, když se zkusíme vrátit do nějakých vzpomínek kolem toho, tak tam přišel ten první moment, kdy Filip s tím nápadem přišel. A na to jsi tehdy reagovala jak? No to se musím zamyslet, protože opravdu už si to nepamatuju úplně. No zjevně to nebylo nic tak hrozného, jinak by sis to asi pamatovala. Já jsem nevěděla do čeho jdu, nebo vlastně nevěděla jsem do čeho jdou děcka. Filip řekl, že by chtěl, to byl zatím Tob, tak řekl, že ho chce vzít ven, byl docela malý a on byl docela akční. Tak jsem říkala, tak to je fajn, tak se aspoň kluci zabaví, unaví a budou spokojení. A pak mi začalo docházet takové to, že on ještě potřebuje mléko, on ještě není úplně zvyklý být takhle dlouho s Filipem sám. Takže jsem říkala, tak to zkusíme, ale byly tam podmínky, že musím pro ně být schopná někam dojet, že musí být dostupný někde autem a musím mít patřičné vybavení na to. Že vlastně třeba to vybavení, které by Filip sebou netahal, že mu přijde zbytečný, tak to já jsem mu nabalila. Že prostě třeba extra pleny navíc nebo hodně jídla, protože náš syn funguje po většinu času na jídle, když má nějaký problém. Takže nebylo to nic, co by mě zaskočilo . Ale vlastně tenhle první výlet skončil trošku extrémem. Řekla jsi si v ten moment, že tomu dáváš vnitřní šanci znova, nebo jsi řekla, že takhle teď na nějakou dobu ne? Já jsem si říkala, že to chce pauzu a vymyslet, jak to udělat jinak. Protože za mě teda hlavní důvod, proč nepokračovat hned dál, bylo to, aby ten kluk, Tobiáš, aby z toho neměl třeba nějaký trauma a pak už nechtěl pokračovat sám. Že tam je třeba tady v tomhle tom s těmi dětmi je hrozně důležitý to těm dětem neotrávit. Protože ty malé děti, to je hrozně těžké vysvětlit, Tobiáš, když se sekne, tak prostě přesto nejde vlak. I kdyby hrozně chtěl Filip, i kdyby hrozně chtěla já, tak to prostě nepůjde. Takže to je i ten další faktor, že my to musíme přizpůsobovat nejvíc tomu dítěti. Takže tam jsme potřebovali přemýšlet o tom, kde se stala chyba a co udělat jinak. Jasně, určitě, to chápu. Hlavně mu to neznechutit. No, neznechutit, že vlastně tohle to není o dospělých, ale o těch dětech. Dokud jsou takhle malí, tak prostě jakmile nastane nějaký problém a to dítě už víc brečí nebo je delší dobu v tom diskomfortu, tak se to prostě musí celý zastavit na nějaký čas a vymyslet to jinak. Budoucí projekty Když ještě zmíním projekty, které tě čekají. My samozřejmě nevíme, kdy přesně tenhle rozhovor vyjde, ale v tuhle chvíli tak obecně dlouhodobě, co máš za nějaký sen? Řekl jsi, že jsi dobrý v tom snění. Co jsou nějaký vysněný věci? Velký sen, který jsem měl ještě, než se narodily děti, bylo oběhnout republiku. Na jeden zátah, bez podpory. Vlastně tyhle český stovky, kdy občerstvovačky nebo vůbec ty kontroly jsou takový, ne jako u těch bohatých asi zahraničních závodů, ač jsem teda zase jich tolik nenavštívil, skoro žádný, tak mě to oslovilo, to postarat se vlastně o sebe sám, nést si to všechno na zádech, takový raneček a mít tam i třeba něco, v čem přespím. A dost mě oslovilo právě tohle vícedenní putování, fastpacking. Díky tomu, že mě to oslovilo, tak vlastně vzniklo i tohle s těm dětmi. A oběhnout republiku na jeden zátah za měsíc, což byl teda jako rekord, teď ještě se to posunulo v tom, že už nemusím trávit čas v mapě, že to někdo natrasoval. Nicméně jsou tady ty děti a nemůžu si dovolit teď, že bych na měsíc od nich odjel. To je tak velké odloučení, že si to prostě neumím představit. A zároveň by to neprošlo schvalovacím řízením. A ani bych to nechtěl, protože to už je taková hranice, za kterou nejdu. Vím, že ta vize toho cíle třeba tě taky tlačí. Mám tady, že musím oběhnout republiku, protože jsem si to takhle vymyslel, protože už do toho oslovuješ nějaké partnery a tak dále. Tak na to se taky nevydám. Ale napadla mě taková cesta mezi. A divím se, že mi to trvalo takhle dlouho, než mě napadla. Běžet to sám a napůl tam přidat ty děti, že ta žena tam bude ten nezbytný support někde v pozadí, kdy mi doveze jedno nebo druhé. A takhle nějak to prostřídat nebo s oběma. Případně ona se k nám přidá nebo ještě někdo další. Takže takhle to mám vymyšlené půl na půl časově. Půl času sám, půl času s nimi okolo celé republiky. To je teď největší cíl. Mělo by se to jmenovat, protože tenkrát jsem objevil FKT – Fastest Known Time, tak tentokrát to rozhodně nebude Fastest Known Time, ale to FKT se mi nějak v tom kontextu zalíbilo, tak bych to spíš nazval Fuck the Time, že je to spíš o tom času být s těma děckama a vykašlat se trošku na to ego. Důvěra mezi partnery a balení na cesty Máš kamarádky, který si nedokážou představit, jak to, že tam to dítě je, tak to, že ta matka to akceptuje? Co tě nějakým způsobem uklidňuje, že vůbec na tu myšlenku jsi schopna přistoupit? Protože těch scénářů, které je hlava schopna vygenerovat, potenciálních problémů je v podstatě nekonečně. A v nějaké fázi asi jde o to, já nevím, uvěřit, že to nakonec může jít? Jak vlastně se s tímhle... Ne, tam je důležitá ta důvěra mezi těmi partnery. Ta důvěra v tom, že když nastane jakýkoliv problém, tak mi o tom dá vědět, že to nezatají, že tam není to ego, které říká, tak to ještě posuneme dál a pak až dáme vědět mámě. Moje podmínka byla, že když bude jakýkoliv problém, tak prostě volej, piš, dej mi vědět a vyřešíme to. Pro mě je to nejdůležitější, že vím, že když nastane jakýkoliv problém, tak mi dá vědět. To je ten hlavní bod. A druhý bod je, že má s sebou tu výbavu, kterou já schválím. Tak to je strašně důležitý. Když já vím, že má všechny potřebné léky, všechno potřebné mazání, jídlo, všechno, co to dítě potřebuje. Oblečení hlavně. Tak jsem v klidu. Když vím, že má vybavení, které potřebuje a že když bude problém, tak mi hned zavolá a já přijedu. Tak vlastně není v podstatě to dítě vůbec v nebezpečí. Není co řešit, protože já jsem v klidu. Protože nám to takhle funguje. Už jsem si několikrát ověřila, že stačilo, když měl jen Tobiáš problém, měl vyrážku na zadku. Opruzeniny. Opruzeniny, takhle. Měl opruzeniny a my jsme to museli kvůli tomu zastavit. To bylo, myslím, že část, když jsme šli Stezku Českem, tak dostal opruzeniny na zadku a prostě to nešlo dál. A Filip mě hned volal, co s tím. Říkám, no tak jo, tak to ještě trošku zkuste, ještě běžte chvíli, uvidíte. Nešlo to, tak jsem přijela a zastavili jsme kvůli opruzeninám. Takže máme už to vyzkoušené. Je to hlavně o tom, si to vyzkoušet a doladit. To, aby vlastně všichni, kdo jsou v tom procesu zapojení, aby s tím byli v pohodě. Si tak říkám, mě napadá představa, kolik by toho Filip nevzal, kdyby tam nebyl tady tenhle nějaký seznam nebo ta kontrola. Je to hodně tak, že ty se ho ptáš, nechci říct, že to je forma testování, ale je to takové zkoušení, nad kterými věcmi přemýšlí, tak on by si tady toho asi spoustu nevzal, ne? Nebo já bych takový byl teda. Na začátku to fungovalo tak, že ty věci jsem balila já pro dítě, že vlastně pro Tobajze jsem balila věci já, Filip si zabavil to svoje vybavení atd. A pak přišel, koukal, co jsem zabalila a říkal, a nešlo by tohle, to je zbytečné tolik věcí a tohle. Říkám, ne, prostě pokud tohle nebude mít s sebou, tak nejdete. Samozřejmě, že by vyhodil polovinu věcí, že by mu přišlo zbytečné, aby měl tolik oblečení třeba sebou. Ale pak ve finále, tím, že už to několikrát takhle zkoušíme, tak ví, že to zbytečné není, že byly situace, kdy opravdu to oblečení navíc potřeboval a jinak by to museli zabalit, kdyby ho neměli sebou. A je to teda i hodně o tom, jaké oblečení, že to taky ladíme už prostě několikátý rok, protože Tobajz je hodně zimomřivý a v té zimě jsme to museli mít úplně teplé, prostě ty vrstvy, abychom věděli, v čem on dokáže fungovat, aby byl v pohodě. Dcera naopak se v zimě hodně potí. Takže paradoxně s ní ho moc pouštět nechci, protože se fakt bojím v zimě, že promrzne. Že ona propotí i to merino. A nesnáší spacáky. Ona musí být v péřové kombinéze. Takže to je taky dost složitý proces, že jsme odladili jedno dítě, a to druhé je úplně jiné. Takže jít se dvěma je ještě mnohem náročnější proces než s tím jedním. Co na to děti? Když se potom ty děti vrátí, nebo když se Filip s dětmi vrátí, jak o tom děti mluví? Jakou si z toho odnášejí nějakou emoci, zkušenost? Tob je hodně ukecaný. Takže ten přijede a vypráví, co viděli, co ho nejvíc zaujalo, že třeba viděli nějaké zvíře nebo i třeba něco z hospody, že tam byla nějaká hezká servírka. Nebo že vyběhli na úplně velký kopec, že tam bylo hodně kamenů. A občas se takhle i prořekne, že Filipovi jednou sjel kočár do vody a vlastně on mi to neřekl. A Tobajz se nějak prokecl, že byl kočár mokrý nebo něco takového. Takže jsem se pak začala doptávat. Ale většinou se se mnou přivítá, že se na mě těší. Ale ještě se nám nestalo, že bych z toho měl nějaké negativní emoce. Že by řekl, že táta mi něco nedovolil nebo se mi to s tátou nelíbilo. To ne. On to má rád. Mnohem radši funguje v přírodě než doma. Proto my ho takhle hodně taháme. Hodně i cestujeme takhle jako rodina dohromady. Takže je to asi tak, jak máme nastaveno, že jsme všichni z toho pozitivně naladěni. Když se takhle Filip balí s dětmi, odjíždí se na dlouhou dobu, máš strach? Když odjíždí, tak strach nemám. Začnu mít strach, až když jsou pryč. Když se třeba hned neozve, že někam dorazili. Anebo já dost často sleduju počasí a když vidím, že se má zkazit počasí, ať už je to třeba v zimě, že má začít hodně sněžit. Anebo je to třeba v létě, že mají přijít bouřky. Tak to se hodně bojím. Já mám největší strach z toho počasí, které vím, že se v těch horách hodně mění. Záleží samozřejmě, kam jdou, ale většinou chodí po těch horách a tam je to z hodiny na hodinu. A to mám hodně velký strach, když se mi neozývají. Protože jednou šli s Tobajzem, to bylo za covidu, na běžky do Krušných hor a tam se hrozně změnilo počasí a oni se mi neozvali. A to bylo asi v období, kdy jsem měla největší strach, že se jim něco stalo, že jsou třeba i bez signálu. A co mám dělat? Člověk je takový bezradný, že neví, jestli má volat Horskou službu, jestli má hned panikařit. Anebo tomu ještě dát chvíli, protože Filip je hodně schopný a že tu situaci dokáže vyřešit. Ale samozřejmě, že strach mám. Ale je navázaný spíš na konkrétní jednu věc. A ne na to, že jdou pryč, ale na to, že nastoupí nějaký faktor, se kterým nepočítáme v přípravě. Jen o hlavě Hele, a ten account vlastně, jeho název je Jen o hlavě, dáváme i odkaz do popisku pod video a ty jsi mi psal, že to sice je jen o hlavě, ale jde o to, jak o čí hlavě. Takže ukazuje se, že tady v tomhle je víc i ta dětská hlava než tvoje? Děcka mi do toho dodala nějakou míru pokory, která rozhodně tam nebyla tolik jako teď, po těch zkušenostech. Je to o hlavě, hodně věcí jde hecnout na hlavu. A já věřím, že všechno je o hlavě, z takových těch myšlenek. Když někdo řekne, že to je o tréninku, tak ten trénink, to, že se na něj každý den vydáš, je taky o hlavě. A teď ale ti do toho přichází to, že tam je někdo další. A hranice tvé hlavy asi tak nějak končí tam, kde začíná hranice toho druhého. Takže nemůžeš jít za hranou těch dětí. A plus jako další taková věc, co mi postupně došla je, že o té hlavě to je, nicméně je tam ještě nějaké pokračování toho, že záleží, co jsi ochotný zaplatit. Byl pro mě asi zlomový rok 2022, kdy jsem v hlavě si řekl, že budu trénovat každý den. A vydržel jsem to asi tři čtvrtiny roku. Byly tam asi dva výpadky. A myslel jsem si, že do toho jdu s pokorou jako ke svému tělu a tak dále. Jenomže s děckama, když něco takového děláš, tak není úplně prostor kolikrát se vyspat. Kolikrát jsem naháněl práci po nocích a tak dále. Takže po čtyřhodinových spáncích někdy jsem ani nespal nějakou noc, a měl jsem k tomu jednu podmínku, kterou jsem porušil, že nebudu ten rok závodit. No a přišel Ironman v Krušných horách, úplně nový. Zlákalo mě, že je startovný dobrovolný. Tak prostě to tam nějak naprat. Vzbudil jsem se s nějakým bolením krku, s malátností, byl jsem hodně unavený už prostě dlouhodobě. Odplaval jsem, vylezl jsem z vody snad jako poslední, nasedl jsem na kolo, půjčený kolo od organizátora toho závodu. Konečně si říkám, že se projedu na uhlíkovém kole, na karbonu. To byly asi 4 nebo 5 okruhů na tom kole, po těch 30-40 kilometrech. Při druhém snad jsem ve sjezdu nějak si navlíkal ponožku v botě. Nechtělo se mi zastavovat, ačkoliv jsem jel někde na chvostu z těch 10 startujících. A ve sjezdu jsem vylítl ze zatáčky. Narval jsem to do nějakého chvojí. Naštěstí tam bylo chvojí, které mě podrželo. Takže se mi nějak nic nestalo, ale píchnul jsem to kolo. Dojel jsem do depa, tam jsem to, kdo ví jak dlouho, ještě s pomocí přihlížejících dával do pořádku. A pak jsem jel dál, zase nahnat tu ztrátu atd. Nějaký zkrat, vůbec si nepamatuji, co v tu chvíli bylo, ale narval jsem to do zaparkovaného auta. Přišel jsem o dva zuby. Můžu být rád, že bylo zaparkované. S nějakým lehkým otřesem mozku. A pak si říkám, že tohle to asi už nebyla ta cena, kterou jsem chtěl zaplatit. A že jsem rád, že bylo zaparkované. Takže ty limity ti dává asi to, co jsi ochotný dávat. Co Filipovi hory dávají a daly? V průběhu jsi zmínil, že pro tebe jsou důležité kopce. Když se zastavím u tohoto, tak mi přijde, že ten čas je hodně charakteristický tím, že ho trávíš v horách, takže co ti hory dávají a daly? Já vím o téhle otázce. Nad ní přemýšlím už nějakou dobu, nicméně mě napadlo spousta věcí. Jedna konkrétní hora mi v podstatě dala ženu, která mi řekla, že na základě toho, co jsme tam prožili, tak řekla ano potom. Nicméně když opustím tu romantiku, tak abych zachoval třeba pokoru, která myslím, že je důležitá, že ty hory jsou o něco mocnější než já, tak mi tu pokoru daly spíš děti. Je to asi pocit, který neumím popsat. Jdu tam, mám úplný nutkání, jako když jsem někde tady na Šumavě, tak vyběhnout na ten poledník. Jel jsem na běžkách teda, ale prostě potřebuji a teď přemýšlím nad tím, že vlastně ten pocit ani asi nechci popisovat. Je to prostě taková nějaká radost. Při tom stoupání je ještě zajímavé, že kolikrát máš tendenci při nějakém zvyšujícím se svém diskomfortu se uzavřít do sebe a pozorovat, tak nějak se dozvídáš ty věci o sobě. Ať už o nějaké fyzické stránce, jako tady mě bolí noha, co to znamená, nebo o té mentální. Ale ta příroda, často se v ní pohybuji, je prostě pěkná. A ty hory umějí něco strašně zajímavého, jako by sis v tom životě přidal kontrast. Že obě ty dvě cesty najednou fungují spolu. A pak je tam ten vrchol, a to vlastně popsat neumím a ani nechci. Filipe, díky za rozhovor, ať se ti daří. Přátelé, díky, že jste sledovali tento rozhovor. Pokud se vám na naHoru.tv líbí, nezapomeňte nás odebírat, kliknutím na tlačítko Odběr na YouTube. Děkujeme Prášilskému ráji, že jsme zde mohli natáčet. A děkujeme také našim partnerům, kterými jsou Salewa, Brain Market a Manfrotto.

► Pokud se vám video líbí, můžete podpořit vznik dalších rozhovorů, a to zde . Děkujeme! Radek Drahný působí již více než 19 let jako mluvčí Správy Krkonošského národního parku, který patří mezi nejnavštěvovanější národní parky na světě a nachází se v nejvyšším pohoří České republiky. Kromě své kariéry tiskového mluvčího je Radek Drahný také fotograf a autor několika knih s horskou tématikou. Co vše v rozhovoru s Radkem zaznělo? 0:30 Návštěvnost KRNAPu 3:09 Krkonoše bez zásahu člověka 15:24 Reklamní smog 17:33 Jedinečnost Krkonoš 22:24 Regulace a vstupné v KRNAPu 31:28 Edukace 35:14 Organizace závodů v Krkonoších 37:52 Vize KRNAPu 39:01 19 let v KRNAPu 42:13 Co mu hory dávají a daly? Video YouTube verze zde : Podcastová Spotify verze zde : Podcastová Apple verze zde : Podcastová Google verze zde . Hlavním partnerem naHoru.tv  je ryzí horská značka Salewa, která vyrábí oblečení a vybavení, které kombinuje tradiční materiály s progresivním a moderním designem. Lokální web najdete zde . Naším partnerem je také BrainMarket . S kódem NAHORU10 dostanete 10% slevu na většinu nezlevněných produktů. Doporučujeme například jejich vysoce kvalitní Omega 3 . Více o jejich produktech se dočtete v článku . Natáčeli jsme v Penzionu Andula  v rámci Friesových bud  v Krkonoších. Oficiální stránky Krkonošského národního parku najdete zde . Pokud chcete poznat i méně známá místa v Krkonoších, koukněte na Neznámé Krkonoše . Dokumentární film Zrušme KRNAP od Petra Jana Juračky najdete zde  a rozhovor s Petrem si můžete poslechnout zde . Podpořte  vznik dalších rozhovorů. Zde je i textová verze - pokud preferujete čtení před poslechem. Mluvčí KRNAPu Radek Drahný   Už více než 19 let je mluvčím Správy Krkonošského národního parku, ale je to také fotograf a autor několika knih s horskou tématikou. Naším hostem na Friesových boudách na penzionu Andula v Krkonoších je Radek Drahný. Radku ahoj.   Ahoj.   Návštěvnost KRNAPu   Krkonoše jsou jedním z nejnavštěvovanějších parků na světě. Já jsem byl vlastně velmi překvapený, když jsem tohle zjistil, protože si člověk řekne, že parků je hodně na světě a zároveň je spousta těch, které jsou skutečně hodně navštěvované. V čem, nebo jakým způsobem jsme se dostali do toho, že ten park je fakt tak hodně navštěvovaný? Je to o nějaké speciální metrice, která prostě způsobí, že to můžeme říct?   Je to úplně jednoduchou metodologií, jak se to počítá. Protože Krkonoše jsou poměrně malé hory a jezdí sem hodně lidí. Když nás srovnáme třeba s Yellowstonem nebo s národními parky kdekoliv jinde po světě, které jsou obrovské, tak i když mají velkou návštěvnost, tak přepočteno na počet návštěvníků na to území je to relativně málo. Proto vlastně Krkonoše jsou jedním z pěti národních parků na celém světě, který má extrémně velkou návštěvnost. V absolutních číslech je ale tím úplně prvním polský národní park, protože má extrémně malé území, vlastně třetinu toho českého národního parku a ta návštěvnost je tam obrovská. Takže z tohoto hlediska, když to vezmeme metodologicky, tak české a polské Krkonoše jsou v té pětici nejnavštěvovanějších národních parků na světě.   Krkonoše samozřejmě je nesmírně pestré téma potenciálně. Ale co aktuálně z pohledu KRNAPu si zaslouží nejvíce pozornosti jako v současné době?   V současné době to je určitě ochrana přírody. Ta tam byla vždycky a od roku 1963 je to naším stěžejním tématem, protože se naši předchůdci usnesli, že Český stát potřebuje národní park a vyhlásili KRNAP. Když na to půjdeme úplně od toho Adama, tak vlastně my aktuálně teď žijeme tím, že se nám blíží rok 2024 a ten bude vlastně 120. výročím, kdy naši předchůdci, náš předchůdce hrabě Harrach, správce zdejších lesů, vyhlásil na strmé stráně, nad Labským dolem, první krkonošskou přírodní rezervaci. To bylo v roce 1904. Takže my vidíme, že už naši předchůdci před 120 lety si uvědomovali tu vzácnost a jedinečnost krkonošské přírody a snažili se dělat něco pro to, aby to zůstalo pro další generace. Takže to je náš cíl do jisté míry. My na to navazujeme a snažíme se, aby stejně kvalitní přírodu a jedinečnou získali naše děti.   Krkonoše bez zásahu člověka Ty jsi vlastně zmínil, teď jsme se vrátili do té historie. Já bych se u toho chtěl zastavit, protože Krkonoše se samozřejmě v průběhu staletí měnily s tím, jak se osídlovalo a jak byly osídlovány. Jak by vypadaly dnes bez úplného zásahu člověka? Jak by to tady vlastně vypadalo?   To si neumíš ani představit. Úžasná divočina. Když možná někde na Aljašce nebo na Kamčatce nebo divokých horách přijdeš do míst, kde prakticky asi nikdy nebyl člověk, tak možná tak by to tady vypadalo. My si musíme uvědomit, že ten člověk do Krkonoš přišel už někdy v polovině 15. století a začal se tady vlastně chovat objevitelsky. Začal zjišťovat, co ty hory vlastně mohou nabídnout. Ale v té době to byl neprostupný hvozd, naprostá divočina a přirozeně lidi té doby neměli vlastně vůbec důvod, obyčejní lidé neměli moc důvod do těch hor chodit, protože život tady byl strašně těžký a oni se spokojili s pohodlnějším životem někde v blízkosti řek, kde byla nějaká sídla. Takže teprve až ten středověk, hledání drahých kamenů nebo vzácných rud přivedlo do Krkonoš první lidi.   Ten neprostupný hvozd, který platí, i když by se nacházel tady, jsme ve výši se 12 metrů nad mořem, i tady?   Tady stoprocentně, protože tady jsme na enklávě, na luční enklávě, kterou vlastně lidé, kteří tady žili, kteří se živili dřevorubectvím, tak vybudovali, aby tady vůbec mohli přežít, aby se tady mohli postavit domy a aby tady mohli hospodařit. Bez člověka by vlastně ty luční enklávy nebyly. A je to vlastně paradox, že dneska jeden z těch hlavních fenoménů Krkonoš, respektive Krkonošského národního parku, jsou luční enklávy, které jsou vlastně vytvořené člověkem.   Já jsem se dočetl, že v roce 1989 patřili Krkonoše mezi 10 nejvíce ohrožených parků světa. Soudruzi tady chtěli dokonce vybudovat sjezdovku. Do jisté míry se to asi podařilo na některých místech, ale asi ne tak drasticky, jako by to za jejich okolností bylo. Jak jsou na tom dnes v porovnání s tou dobou před těmi 30 lety?   Oni tady, soudruzi, razili jedno dneska už možná úsměvné heslo, ale tehdy se razilo heslo: hory patří pracujícím. Takže do jisté míry my dneska vlastně shlížíme na tu práci našich předchůdců i tady z toho hlediska, toho rozmachu cestovního ruchu světového lyžování. Ale to, co je třeba zdůraznit, po těch 30 letech, řekněme od toho 89., my dneska vidíme, že Krkonoše jsou v dobrém stavu. Chtěl jsem říct ve výborném, ale nechci se moc chválit. Ale Krkonoše jsou v dobrém stavu z hlediska přírodního. Je to vidět na krkonošských lesích, které jsou dneska v nejlepším stavu za posledních 200 let. Protože předtím tady lidé hospodařili dost průmyslovým způsobem. Krkonoše ostatně byly několikrát odlesněné. Ale teď, když zmiňuješ to, že Krkonoše byly v 89. jedním z deseti nejohroženějších národních parků na světě, tak to nesouvisí ani tak, jako s cestovním ruchem, či působením člověka, ve smyslu tady v místě, ale s emisní ekologickou kalamitou, která vlastně postihla Krkonoše, Krušné hory, Jezerské hory, Orlické hory, což souvisí s tím tzv. černým trojúhelníkem, tepelnými elektrárnami.   Tady tenhle vývoj, to, že je pozitivní z posledních třiceti let, minimálně v tomhle ohledu, tak čemu za to vděčíme, které věci se podařilo třeba i legislativně nebo v jiných dimenzích nějakého státu zlepšit, že teda dnes můžeme říct, že to je lepší než před těmi třiceti lety.   Máme jinačí zákony, kolegové, kteří fungovali za doby komunismu, už nás nespravuje ministerstvo kultury, jak tomu bylo, a nejsme řízení okresním, respektive krajským národním výborem. Máme vlastní ministerstvo životního prostředí a přirozeně ta otázka ochrany přírody dostává svou váhu i třeba při rozhodovacích procesech ve vztahu ke stavění. Určitě to souvisí i s tím, že vlastně do Krkonoš sice jezdí poměrně hodně lidí, ale zároveň je tady poměrně silný region z hlediska toho, že cestovní ruch tady ty lidi živí. A i ti lidé pomáhají vlastně tu přírodu do jisté míry chránit a uvědomovat si tu cennost. Vzniká vlastně jakási společenská objednávka na to, že Krkonoše pro právě tu jedinečnou přírodu mají cenu neustále chránit.   A v tom do jisté míry participují nebo spolupracují i ty ubytovací kapacity nebo prostě ten turistický byznys, který je na to navázaný? Dá se mluvit o nějaké jeho kooperaci?   Určitě. Nežijeme ve vakuu. Máme tady, když jmenuji několik hlavních složek, subjektů. Přirozeně je tady ta rovina ochranářská, tedy Správa Národního parku, ale pak tady jsou místní obce a města, čili samosprávy, kde zastupuje  svazek měst a obcí Krkonoše, respektive další sdružení, která vlastně jsou pro nás zásadním partnerem. Máme tady významné partnery v podobě Horské služby třeba, ale na druhé straně potom tady jsou všichni možní podnikatelé, kteří vlastně z cestovního ruchu žijí. Ať už jsou to provozovatelé skiareálů, ať už jsou to poskytovatelé všech možných ostatních služeb, půjčovny lyží, půjčovny lyžařských potřeb, jsou to všichni ubytovatelé od penzionu přes hotely. A ti všichni, vlastně včetně nás, jsme v tom regionu přítomní, žijeme tady a musíme logicky spolu mluvit, spolupracovat a hledat způsoby, kterými můžeme přírodu chránit. Jak ten region může žít, jak může přežít, přičemž nemůže docházet k ohrožení té přírody, pro kterou vlastně Národní park byl vyhlášen, a kvůli kterému právě tito lidé jezdí. Takže je to o hledání neustálého kompromisu, o neustálém hledání poměru na těch miskách vah, co ještě je v pořádku pro ten region a co už není.   Můžeš uvést nějaké příklady, nějaké fungující kooperace na úrovni KRNAPu a ty další entity?   Určitě to mohou být třeba projekty Neznámé Krkonoše, svazku měst a obcí Krkonoše, který právě si uvědomuje to, že některé části hor jsou přelidněné, působí to problémy. Z hlediska ochrany přírody není to příjemné většině návštěvníků, protože přijít na typickou Sněžku a cítit se tam jako na Václaváku, to asi není úplně cíl těch výletů, co ti lidé chtějí. Třeba právě ten projekt Neznámé Krkonoše má za cíl lidem ukázat, že Krkonoše nejsou pouze o Prameni Labe, o Pančavském vodopádu, o Mumlavském vodopádu a o Sněžce, ale že tady je spousta, stovky dalších krásných míst, nádherná údolí, krásné církevní památky, právě ty luční enklávy s nádhernými roubenkami. Ale lidé často ty informace nemají a právě ta společná aktivita, společné propagace souvisí vlastně s usměrňováním návštěvnosti, kde my vlastně chceme těm návštěvníkům říct, nemusíte pořád chodit na Sněžku, máme tady spoustu dalších krásných míst a pokud vám vadí ty davy, tak si najděte ta místa, ta údolíčka, ty potůčky, kde nebudete se potýkat se stovkami, desítkami lidí během dne. Jsou to místa dokonce, která nepotkáte ani živáčka za celý den.   Jedna z otázek samozřejmě byla, o čem jiném jsou i Krkonoše než o Sněžce, ale tímhle si vlastně na to odpověděl. To znamená, že lidé mohou jít na web nebo YouTube kanál Neznámé Krkonoše?   Má to samostatnou webovou stránku Neznámé Krkonoše, je to na sociálních sítích snadno dohledatelné a lidé díky tomu vlastně zjistí, že máme v Krkonoších, jak říkáš, nejenom tu Sněžku, ale že tady jsou nádherná údolí, která jsou v Harrachově, ze západu, všichni znají cestu do Harrachova, je tam nádherný Žďárský důl, ale kdo se jím neprošel, tak málo dokáže pochopit, jak krásné to bukové údolí je. Stejně tak tady máme nádherná místa, tady na Štěpanicích, na Strážném, Hraničník, když půjdeme na východ ještě víc, tak Lysá hora, Albeřické údolí. To jsou všechno místa, která stojí za to objevit. Lidé tam jsou moc spokojení, když to objeví, ale dává to už určitou nutnost hledat ty informace, protože když někdo přijde do Krkonoš s tím, že k němu ty informace naskáčou samy, tak z pravidla akorát jde na tu Sněžku. Takže jasně, přijedu do Krkonoš poprvé, potřebuji vidět Sněžku, je to největší český vrchol, v pořádku, ale kdo tam jezdí opakovaně, tak už se s tím úplně třeba nechce spokojit a když začne ty informace hledat, objeví nádherná místa.   Určitě dáme odkaz pod video na tyto zmíněné zdroje, protože to je úplně skvělé, že někde pohromadě tohle můžeme najít, protože samozřejmě, když já jsem v Krkonoších, tak se často té Sněžce prostě vyhnu, jako přirozeně se jí vyhnu, nebo záměrně, ne přirozeně, ale zároveň nejsem tak znalý tady, abych věděl, kde ta místa jsou, takže to je skvělé. Je ještě nějaký příklad dobré spolupráce za poslední roky třeba i s firmami s jinými právě subjekty, než třeba ten zmíněný, to byl svaz...   Krkonoše svazek města a obce. Dalším krásným příkladem, a teď tím aktuálně žiju, zítra máme zasedání Rady parku, kde o tom budeme také jednat, analýza odtokových poměrů Krkonoš. Je to odborná záležitost, která vlastně řeší vodu. Krkonoše a voda to prostě k sobě patří. A my už víme, že od vlastně toho konce 19. století, kdy v roce 1897 velké ničivé povodně poničily velkou část Krkonoš, zmařily množství životů a vlastně odnesly spoustu domů a majetků lidí, tak se zdejší obyvatelé snaží s vodou v uvozovkách nějak bojovat. Ale my jsme dneska o 120 let dál a víme, že zas voda v uvozovkách může být do budoucna problém, nikoliv, že by jí bylo strašně moc, ale naopak, že jí bude poměrně málo. Tato studie je inspirovaná obcemi, samosprávami, právě přes Svazek měst a obcí Krkonoše. Spolu s námi vznikla studie, která pomáhá celou tu záležitost ohledně vody v Krkonoších řešit. My jsme třeba správci drobných vodních toků, tedy malých potůčků, které tečou z hor. A vlastně tahle studie pomáhá řešit celé to území s těmi odtokovými poměry a vlastně pojmenovat, co je potřeba dělat, co je potřeba kde upravit, aby ta voda v Krkonoších zůstávala jako věc, která bude sloužit, kterou budeme používat a aby neškodila v okamžiku, když přijde velký přívalový déšť.   Reklamní smog Tady ta následující otázka, která mě zajímá, tak by možná, jak nad tím přemýšlím, nevím nakolik je přímo pro člověka z KRNAPu, ale přesto. S tím turistickým ruchem jde ruku v ruce to, že v těch obcích jako Pec nebo Špindlerův mlýn, tak je tam vlastně spousta billboardů, spousta reklam a podobně. V mém okolí často slyším ten důvod, že se lidé opět chtějí tomu vyhnout, protože to na ně působí nepříjemně. Dá se s tímto vlastně něco dělat? Nebo to je čistě na daných provozovatelích, aniž by se to dalo ovlivnit?   Ta odpověď nebude úplně jednoduchá. Ono se s tím samozřejmě dělat dá, na druhou stranu to není jednoduché. Musím připomenout to, že všechna ta města, která jsi vyjmenoval, Harachov, Rokytnice, Špindlerů v mlýn, Pec pod Sněžkou, byť jsou geograficky uprostřed Krkonoš, tak nejsou národním parkem. Legislativně to jsou tzv. ochranná pásma, která jsou z národního parku vyloučena, právě proto, že to jsou území, kde lidé mají žít, jsou to vlastně lidská sídliště, a to nejde logicky ruku v ruce s tím, že by tam žily vzácné druhy rostlin, nebo tam často se vyskytovaly nějací vzácní živočichové. Takže už logicky, historicky, tato území byla vyloučena z národního parku a jsou tam vlastně trochu jiná pravidla řízení a hry, jak se řekne, než v národním parku. A právě ochranná pásma jsou ve velké většině v moci rozhodování místních úřadů. Takže pak, když někomu vadí reklamní smog, tak je to přirozeně na jednání s místním městem nebo s místní obcí.   A vlastně to nespadá tím pádem vůbec do jaksi vaší kompetence.   Zjednodušeně řečeno, my bychom se k tomu asi zásadně stavili v okamžiku, kdyby ten billboard měl být postaven na místě, kde rostou nějaké vzácné kytky.   Jedinečnost Krkonoš Čím to je, že vrchol Sněžky je snad v rámci, že to zjednoduším široko daleko, poprosím tě o upřesnění, jako jedinečný? Co tam vlastně tak jedinečného je?   Tak to máme skoro téma na celý náš pořad. Já to zjednoduším. Když se ze Sněžky podíváš na sever, kdyby jsi viděl hodně daleko, tak budeš tušit, že tam je Skandinávie. Když se z ní podíváš na jihozápad, tak někde tam jsou Alpy. A právě Krkonoše jsou takové pohoří v rámci celé střední Evropy, kde se potkali vlivy skandinávské a z jihozápadu alpské. A proto jsou Krkonoše tak unikátní. Jednak široko daleko v širokém okolí jsme vlastně nejvyšším pohořím. Jsou to takové mikro-velehory uprostřed střední Evropy. A tím, že se tady potkali ty dva vlivy, ten alpský a ten skandinávský, tak vlastně v Krkonoších vytvořili přírodní prostředí, které nikde široko daleko nenajdeš. Existuje taková zkratka. My říkáme, že Krkonoše jsou ostrov Arktidy uprostřed Evropy. Je to tak drsné podnebí, že vlastně jenom tady ve střední Evropě se v Krkonoších vyskytuje takzvaná arktoalpínská tundra. Tundru známe z Ruska, ze severních krajin, ale tady široko daleko nikde tundru neuvidíš jenom v Krkonoších. A tím, že se tady pojí právě ten skandinávský vliv a ten vliv z Alp, tak proto jsou Krkonoše tak výjimečné v rámci celého světa. Zároveň právě Sněžka je pod tím největším atakem turistů.   Na kolik se daří ty masy lidí, kteří se objeví třeba konkrétně na Sněžce, nějakým způsobem oslovit, ovlivnit, inspirovat? Protože to je v podstatě ročně kolik stovek tisíc lidí projde třeba přes tu Sněžku.   Sněžka je zvláštní místo. Připomeňme si, je to nejvyšší vrchol České republiky, je to jeden z nejvyšších vrcholů Polska, nejvyšší v té jeho západní části. Jsme území, které má velmi dobrou dopravní obslužnost a dostupnost. Prakticky z několika velkých aglomerací z Prahy, z Hradce Králové, ze severu, to jsou z Wroclaw, Jelení hory, jsou Krkonoše dostupné prakticky v horizontu jedné hodiny. Dojet sem autem, podívat se do divočiny, do krásné přírody a vlastně třeba se zase vrátit, což není ideální trend, ale samozřejmě se to stává právě díky té bezvadné dostupnosti. To je to, co dělá ze Sněžky tak ožehavé téma, tak citlivé místo z hlediska ochrany přírody křehkosti toho vzácného ekosystému, dostane se sem velmi snadno, velmi rychle obrovské množství lidí, kteří tam jdou právě proto, že Sněžka je výjimečná. Tam přirozeně vzniká konflikt. V České republice je něco jedinečného, například korunovační klenoty, tak je to zamčené, chráněné pod několika zámky, málo kdo to může vidět. Sněžka je vlastně obdobně cenné území, jako jsou ty korunovační klenoty, ale nejsme schopní a ani nemůžeme a nechceme ji zamknout. Takže tam může kdykoliv přijít kdokoliv, ale pokud se tam bude chovat nešetrně, třeba nevědomky, anebo i úmyslně, tak potom vzniká obrovský problém, protože to vzácné přírodní prostředí Sněžky by touto neohleduplností mohlo zaniknout. A my jsme zase v mezích zákona, protože dneska je zde přirozeně existující konflikt, vlastně enormní návštěvnost, která do Krkonoš láká množství návštěvníků. A pak zde máme vzácné prostředí, které si zaslouží striktní ochranu, ale přitom vlastně víme, že ti lidé na tu Sněžku touží přijít. Hledání nějakého kompromisu a o tom, co ještě možná je a co už není.   Regulace a vstupné v KRNAPu Jeden ze způsobů asi možného řešení nebo jak se k tomu postavit ze strany určitě mnoha národních parků na světě je regulace v podobě třeba platby nějakého vstupného. Jakým způsobem je zde k tomuto tématu přistupováno?   Zde to je citlivé téma, otázka regulace a otázka vstupného. Já bych to nespojoval, to jsou totiž dvě odlišné věci, které se může zdát, že jsou spojené nádoby, ale úplně to tak není. Ale připomeňme si, že vlastně česká krajina je volně prostupná už od doby Marie Terezie a lidé na to jsou zvyklí. Teď ale v posledních 30 letech si zvykají na to, že je obvyklé, že do památkových hodnot, do národních parků, do přírodních rezervací po celém světě je zvykem platit vstupné. Takže teď jsme v tom, že můžeme hovořit o vstupném. Pak když by vstupné mělo být ale nástrojem regulace, tak by muselo být v extrémní výši, třeba 1000 Kč na den. A to nedává smysl, protože naším posláním a vlastně naším cílem je zprostředkovat ten zážitek a tu krásu z té přírody všem lidem. My nechceme separovat, aby rodiny s dětmi, sociálně slabší neměly možnost navštívit národní park kvůli vysokému vstupnému v regulační výši a aby se mohli přijet pouze ti, kdo na to mají. To nedává smysl. Krkonoše jsou vlastně otevřenou učebnicí pro všechny, kteří chtějí poznávat tajemství a krásy přírody. A my nechceme tou vysokou cenou za vstup znemožnit přijet sem lidem, kteří na to třeba nemají. Tedy otázka regulace je jedna věc. Otázka vstupného je druhá věc. Bohužel v tento okamžik na to ještě není česká legislativa připravená, aby bylo možné v národních parcích vstupné vybírat. Vstupné třeba vybírají území, která jsou spravována obcemi, Adršpašské skály, typický příklad. Na území národních parků to nelze. Složitost je v tom, že v Polsku polské národní parky vstupné vybírají. Po vzoru mnoha jiných národních parků po celém světě. To vstupné není velké. Dá se říct za přiměřenou částku někde kolem 40 Kč na den se do národního parku může podívat každý. A teď vzniká ten problém s tou česko-polskou státní hranicí. Na našem území se neplatí, na polském se platí. A teď to úplně nekoresponduje tomu návštěvníkovi. Čech přichází do Polska, často neví, že má zaplatit. Polák přichází do Čech a říká si, mám taky platit, nemám taky platit. Otázka vstupného, jak jsem řekl, je dneska neřešitelná, protože na to není legislativa. Nicméně, když jsme si dělali nějaké průzkumy veřejného mínění v minulosti, tak to vycházelo zhruba tak, že 60 % lidí by otázku vstupného považovalo za naprosto legitimní záležitost a byli by na to připraveni. Takže velkou část veřejnosti máme na své straně z toho hlediska, kdyby to vstupné mělo být zavedeno. Ale určitě to není na pořadu dne a není to záležitost, kterou by měla iniciovat a řešit Správa Krkonošského národního parku, protože to musí vzniknout jako objednávka, řekněme, celospolečenská a na základě nějaké širší diskuze. A přirozeně by dávalo smysl, aby to potom bylo nastaveno pro všechny české národní parky legislativně. A to úplně přesahuje naše kompetence.   Těch zmíněných čtyřicet korun na den. Chápu, že to je úplně jako... nevím, jestli to je příklad, nebo jestli to je propočítáno, že toto by byla ta částka. V každém případě, pokud budeme počítat s těmi čtyřiceti korunami denně, byl by to jako významný přínos do toho rozpočtu, se kterým byste si dokázali představit dělat fakt jako zajímavé věci většího světa a podobně? Byl by to potenciálně jako velmi zajímavý zdroj?   My jsme už před mnoha lety dostali od našeho zřizovatele úkol připravit analýzu, co by to vlastně znamenalo zavedení vstupného a jak by to mohlo fungovat. A my od samého počátku už v té době jsme začali říkat, že ten příspěvek, který by byl vybrán, by neměl být použit na financování Správy Národního parku, ale že by měl být použit vlastně k tomu, aby se zpátky vrátil do toho regionu a aby zpátky byly investovány do oprav cest, do údržby turistické infrastruktury, po vzoru Poláků, kteří de facto ten příspěvek si dělí mezi Správu Národního parku a tamní horskou službu. Takže i v tomto duchu by to nějak mohlo být případně použito. Ty peníze by jistě byly nezanedbatelné při té extrémní návštěvnosti a určitě by se v tom regionu neztratily a byly by vidět. Návštěvníci by si nepochybně všimli toho, že jsou opraveny mnohé cesty. My se to dnes snažíme dělat také a věřím tomu, že to děláme jak nejlépe můžeme, ale máme na to možnosti využít dotační tituly Evropské unie. V okamžiku, až skončí dotační politika, která nám pomáhá do regionu dostávat velmi významné částky, přesahující dneska už půl druhé miliardy, za poslední programové období, tak nastane otázka, kde ty peníze budeme schopni shánět. Takže v ten okamžik by otázka vstupného byla logicky na místě.   Edukace Ve videu, možná na takovém menším dokumentu, Zrušme KRNAP, kterým provází náš dřívější host Petr Jan Juračka, na které určitě mrkněte, dáváme opět odkaz pod video, tak se změní spousta aspektů, které jsou do jisté míry kontroverzní. A já bych se chtěl zeptat, zaznívá, skutečně k vám doléhá ten hlas toho jako zrušme KRNAP? To znamená, reaguje ten název na tendence, které vnímáte?   Je to ojedinělý výkřik do tmy. Nicméně, my, když jsme k 60. výročí, které letos slavíme, si naplánovali krátkometrážní dokumentární film o nádherách Národního parku. Tak jsme měli představu těch mlžných lesů, valících se inverzí, krkonošské moře, květinky, zvířátka, prostě romantika, poetika. Tendr vyhrál Petr Jurečka. A když jsme spolu seděli a s jeho týmem si říkali, jaká je naše představa, co by bylo možné, tak jsme se bavili i o těch problémech, které tady máme. A já říkám, zásada těch problémů spočívá v tom, že jsou lidé neukáznění, protože nerespektují třeba, že v klidovém území mohou pouze po turistických cestách a chodí volně v terénu a hrozí tu přírodě. Nerespektují zákazy vjezdu do národního parku, odhazují třeba odpadky. V zásadě tohle všechno se vždy na sociálních sítích točí kolem určité skupiny lidí, někdy více či méně hlasité a nezřídka se ozývá takový názor, no vy už jste tam takový lunapark, tolik lidí vám tam chodí, tak to ten národní park můžete úplně zrušit. Petr v ten okamžik zvedl hlavu, podíval se mi do očí a říkal, tak natočíme film a bude se jmenovat Zrušme KRNAP. A mě to zaskočilo v hrdle. Nicméně Petr to myslel velmi dobře a vymyslel to velmi dobře. A natočil dokument, který vlastně na pozadí té provokace zrušme KRNAP vysvětluje, proč je to vlastně nesmysl. Proč pořád existují důvody pro to, aby národní park existoval. Proč pořád existují důvody pro to, abychom vlastně v Krkonoších měli ten nejpřísnější stupeň lidské ochrany přírody v České republice. A co lidé mají udělat pro to, aby to tak zůstalo. Aby tady pořád bylo co chránit. A ten film je pro nás fantastickým fenoménem, stejně jako Petr Jan Juračka, protože za první den od uvedení ho vidělo deset tisíc lidí. A do dnešních dnů, což jsou nějaké tři týdny od uvedení, je to padesát tisíc diváků. A ten dokument plánujeme používat ve výuce i na školách, se kterými spolupracujeme. Je to velmi krásně zpracováno a velmi jednoduše vysvětleno, co je národní park, co se tady smí a nesmí. A když se něco nesmí, tak proč se to nesmí. Taky trefa do černého a k tomu mu ještě vtipně.   V roce 2014 jste ve Vrchlabí otevřeli nové Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání, které získalo přezdívku Krtek. V čem tedy vlastně teď aktuálně tkví ta prevence, edukace? Jak to vypadá? O jaké třeba typy přednášek je zájem?   My děláme v rámci propagace a ekologické výchovy zhruba tisícovku akcí ročně pro veřejnost. Přednášky, semináře, účast na konferencích. A tahle část naší práce má vlastně jeden neustálý cíl - obhajovat existenci národního parku a vysvětlovat lidem, že pořád má smysl chránit krkonošskou přírodu. Že pořád tady je něco výjimečného, něco vzácného, co si tu ochranu člověka zaslouží. A proč pořád dává smysl ten národní park tady mít. Když se někdo zamyslí nad tím, co je nejdůležitějším posláním národního parku, tak mnozí zasvěcení třeba řeknou pečovat o krkonošské lesy. Spousta lidí řekne, že velmi důležité je pečovat o ochranu přírody, o to, aby tady kytičky přežily a ti ptáčci měli ideální podmínky pro hnízdění. Málo kdo se zamyslí nad tím, že možná jednou z těch úplně nejdůležitějších prací národního parku je neustále lidem vysvětlovat to, že národní park má nějaká pravidla, byl zřízen za nějakým účelem a je vlastně povinností všech pracovníků národního parku uchovat to přírodní prostředí, které tady máme, ve stavu, ve kterém teď je, anebo ještě v lepším. A tak ho předat dalším generacím. To je svým způsobem vlastně i citace litery zákona, jak to fungovat má. A v rámci propagace se neustále snažíme lidem podsouvat, přibližovat jim informace, to, jak se tady mají chovat tak, aby nedocházelo jejich přičiněním k ničení té přírody. Když jsem zmínil těch tisíc akcí, spousta z tohoto počtu probíhá na školách, ať to jsou mateřské školy, pak všechny další stupně školy, či vysoké školy, protože výchova a osvěta je jedním z těch nejzákladnějších prvků, co děláme pro ochranu krkonošské přírody. Protože to všichni známe. Když máme malé děti, když malým dětem vysvětlíte, co se má dělat, tak jsou pak schopny být těmi ambasadory a i svým rodičům vysvětlovat, protože třeba to, co dělají, dělají špatně. Když je uvidí odhodit ohryzek, zdánlivě neškodný, nicméně v národním parku ani ten ohryzek před příchodem toho člověka nebyl, takže ho tam odhodit, byť je to bio materiál, bioodpad, nedává smysl. Je dobře si odnést i ten hloupý ohryzek a vyhodit ho někde ve městě do kontejneru, protože sytit přírodu Národního parku takovým bioodpadem nedává smysl. Někdo po sobě nezanechal žádnou stopu. Přišel do toho chráněného území, pokorně se podíval po té kráse a vlastně potom bez stopy odešel. A to je vlastně součástí neustálé práce v ekologické výchově, v propagaci, ve vzdělávání a svým způsobem je to do jisté míry také Sisyfovská práce, protože to asi nikdy neskončí. My můžeme začínat pořád od začátku, protože budou pořád přicházet nové děti, které můžeme vychovávat a mnohým návštěvníkům můžeme neustále do kolečka vysvětlovat to, jak se v horách mají chovat.   Organizování závodů v Krkonoších Jedním z našich hostů byl Milan Hanek, který vyhrál závod 1000 MIL, který se vlastně táhne někde tudy přes Krkonoše. Jak je to s pořádáním závodu v Krkonoších?   To je sice složitá otázka, ale vlastně úplně druhá odpověď. Pořádání závodů, hromadných kulturních sportovních akcí je ze zákona zakázané, pokud na to není speciálně udělená výjimka, která stanoví, za jakých okolností, za jakých podmínek takový závod je možné uspořádat. Vlastně pořadatelé s námi jsou vždycky v kontaktu, takové výjimky si vyzískávají dopředu před pořádáním toho závodu a záleží, kudy tu trasu organizátor chce vést a v jakém období roku takový závod má probíhat. Jsou místa, která jsou přirozeně v kolizi například vrchol Sněžky, kde prostě už extrémní návštěvnost sama o sobě neorganizovaných návštěvníků by byla v rozporu s pořádáním nějakých masivních závodů s účastí stovek, možná tisíců lidí. Další takový příklad je, pakliže by mělo docházet k rušení nějakých živočichů. Typicky to může být sokol hnízdící. V ledovcových karech, mohou to být tetřívci, kteří v zimě na některých lokalitách v blízkosti třeba tras nějakých závodů mohou zimovat. A na jaře v období toku, kdy zas potřebují mít extrémní klid proto, aby nebyly rušeni. Ten tetřívek je takový ukázkový příklad, protože byl to kurovitý pták, který byl absolutně běžný, byly ho tisíce, ale vlastně i v podhůří. Dneska v Krkonoších máme pouhých 63 kohoutků to znamená, že ta populace je zhruba dvojnásobná, tedy nějakých 100-120 jedinců. A Krkonoše s tímto počtem jsou poslední místo, kde tato populace tetřívku v České republice je životaschopná. Všechna ostatní pohoří, Krušné hory, Jizerské hory, Šumava, mají populace menší a prakticky už neexistuje šance, že by ty populace mezi sebou začaly v rámci České republiky komunikovat, myslíme, jako geneticky komunikovat, protože tetřívek není přelétavý pták a i Krkonoše už pro něho začínají být v podstatě poslední šancí.   Vize KRNAPu Co by byl za vás ideální cíl, vize, stav budoucí, který byste si řekli,  že je hotovo, pokud by nějaký takový mohl nastat?   Já si myslím, že takový ani nemůže nastat, protože jak říkám, pořád přicházejí, pořád se rodí noví lidé. Ideální situace by byla,  že by do Krkonoš už přijížděli vychovaní, vzdělaní návštěvníci, s vědomím toho, že se sem přijíždějí podívat na krásy té přírody, užít si krásu těch hor, užít si krásu toho, co tu naši předkové postavili, vybudovali. To by bylo ideální. Toho se ale podle mě asi nedokážeme dobrat, tak nám zbývá jenom se snažit o to, aby ti návštěvníci, kteří přijedou, co nejsnadněji zjistili ty informace, které vlastně my jim chceme předat. Aby si měli možnost získat takový ten halo efekt. Jo, to je paráda, tam je to krásné, to fakt stojí za to ještě někdy vidět a nesešlapat to a nezničit to.   19 let v KRNAPu Radku, po těch více než 19 letech tvé práce si můžu představit,  že byla spousta náročných výzev a podobně, ale jde z tebe cítit i v rámci přípravy jako velká vnitřní vášeň, velký zájem o Krkonoše. Tak co tě vlastně po těch 19 letech stále drží?   Musím asi říct zcela upřímně, že mě nejvíc vlastně drží ten tým lidí, kteří to kolem mě všechno dělají. A teď myslím nejenom nás KRNAPáky, ale i ostatní. Když jsi zmínil těch 19 let, tak jsem se vlastně myšlenkou přenesl do doby předtím. A já jsem měl to štěstí,  že jsem vlastně nastoupil v době, kdy ředitel a později potom všichni další ředitelé byli velkými diplomaty. Díky tomu se nám tady povedlo překonat takové zátarasy, takové příkopy, jaké vznikly třeba na Šumavě. A díky tomu velmi úspěšnému manévrování a diplomatickému jednání všech mých kolegů, a zejména pod taktovkou všech předchozích i současného ředitele, se nám daří udržovat v tom regionu velmi korektní a velmi slušné vztahy. Nemůžu úplně opomenout, připomenout současnou studii, která je asi měsíc stará. Studie spokojenosti místních i návštěvníků, jinými slovy, jak jsou místní a návštěvníci spokojení se s prací Správy Národního parku. Ten výzkum byl prováděn na 900 osobách, což i v rámci celorepublikových výzkumů je obrovské statistické číslo. A my jsme, když to vezmeme známkou ve škole, tak jsme dostali horší dvojku. Dostali jsme 1,7, resp. to byli návštěvníci, resp. 1,8 u místních. A přestože slyšíme o naší práci a o našem vlivu v horách často kritiku, tak tohle je věc, která nás naprosto šokovala, překvapila a zároveň potěšila a dojala. Protože vlastně ten celooborový, seriózní výzkum mezi místními a návštěvníky potvrdil, že lidé to, co děláme, vidí a přestože jsou třeba kritičtí, tak ocenili to, co děláme. A to je věc, která taková zpětná vazba se nedostává mnohým. A nám se dostala poprvé za těch mých profesních skoro 20 let. A vidím, že je to opravdu důsledek toho, jak všichni pracovníci pod taktovkou svých ředitelů, kteří jsou těmi, kteří nastavují takový směr, kam ta loď má plout, to kormidlo. Takže v tom regionu se snaží působit férově, seriózně a být pro místní, pro podnikatele a pro návštěvníky seriózním partnerem.   Co mu hory dávají a daly? A když to vezmeme ještě z tvého osobního pohledu, tak v horách tady jsi velice často. Tak co ti hory Krkonošské dávají a dali?   Já si myslím, že kdo žije ve velkoměstě a do přírody utíká, tak ví, proč to tak dělá. Když vyrazíte na jaře, v létě, na podzim, v zimě, to, co tady dneska vidíme, je taková krásná zimní pohádka. Asi nebude nikdo, koho by takový pohled do mlhy nepotěšil a neužil si tu drsnost hor, když už tu možnost má. Když sem pak přijedou a mám fakt možnost zažít ty nádherné výhledy, užít si krásné slunečné počasí, je to super. Ale spousta lidí jezdí do hor právě, když není hezké počasí. To hezké počasí sem přitáhne ostatní stovky tisíc návštěvníků, ale teprve místní vědí, že když si chtějí užít Krkonoše tak, jak fakt jsou v tom syrovém stavu, je potřeba vyrazit ven ve dnech, jako je ten dnešní, kdy to není úplně zadarmo.   Radku, díky moc za rozhovor.   Díky za pozvání.   Díky, že jste rozhovor sledovali. Pokud se vám líbil a líbí se vám na naHoru.tv , tak nás nezapomeňte odebírat třeba na YouTube a na dalších podcastových platformách. Taky děkujeme Friesovým boudám, že jsme tady mohli natáčet a našim partnerům Salewě a BrainMarketu. Mějte se hezky, ahoj.